Dva roky prázdnin

Jules Verne

- Román pro mládež, poprvé vyšel v roce 1888, je součástí cyklu 62 dobrodružných románů Podivuhodné cesty.

- Román se řadí k tzv. robinzoniádám, příběhům a stroskotání a snaze o přežití v neobydleném prostředí daleko od domova.

- Autor zde uplatňuje svůj výrazný sklon k popisnosti (důkladné vykreslení povahových rysů hrdinů, jejich zvyklostem ve škole, popis rozličných druhů zvěře a rostlin na ostrově, pracovních postupů, jichž hrdinové užívali při výrobě, stavbě či vaření apod.)

- Ukázka: Doniphan se rád oblékal a velmi na sebe dbal. Nikdy nepropadl, ne snad z touhy po vzdělání, ale z touhy vyniknout nad své kamarády. Trochu šlechtické chování mu vyneslo přezdívku „lord Doniphan“. Při své panovačné povaze se všude snažil své okolí ovládat. … Baxter se snažil vyrobit nějakou káru pro převážení těžších předmětů. Chtěl k tomu použít svou stejných kol z palubního rumpálu. Při práci si však často nevěděl rady tam, kde by se byl zkušený řemeslník lehce vyznal. Rumpálová kola byla totiž ozubená a Baxter se marně snažil zuby nějak urazit. Nakonec musel mezery mezi nimi vyplnit těsnými dřevěnými špalíky a celek ovinout kovovou obručí.

- Autor dále seznamuje čtenáře důkladně s mnoha exotickými druhy fauny a flóry, žijící na ostrově (aguti, pekari, tapír, lama huanako, limbové stromy atd.), a uvádí mnoho geografických podrobností, což dokazuje skvělé nastudování faktografie uplatňované v příběhu.

- Přímá řeč chlapců je (alespoň v českém překladu) velmi nerealistická (striktně spisovná, květnatá, racionální) – „Ano, Gordone, a v hloubi duše jsem přesvědčen, že smýšlíš stejně jako já. Nemají snad všechny naše snahy směřovat k tomu, abychom se co nejdříve vrátili do vlasti?“, stejně jako chování chlapců (vždy mravně na úrovni, vždy slušné, chlapci se vyznačují skvělými botanickými, střeleckými a mnoha jinými znalostmi, které jim „náhodou“ usnadňují život na prázdném ostrově).

- V knize jsou postupně stále častěji užívány řečnické otázky, které v závěru pokládají ve snaze o dramatičnost děje i sami chlapci v přímé řeči, což působí poněkud archaicky.

- Příběh se snaží vykreslit idealistický obraz společenství chlapců, odkázaných sama na sebe, společenství fungující ve spolupráci, soudržnosti a solidaritě, za specifického přispění každého jedince dle svých schopností a nadání a hierarchizaci malé kolonie (funkce jako náčelník, lovci, střelci, kuchař, správce zvěřince apod.)

- Právě v naplnění časté představy nejmladších teenagerů o vlastním nezávislém životě podle vlastních uspořádaných pravidel bez zásahu dospělých spatřuji atraktivitu tohoto románu pro zmíněnou věkovou skupinu.

Děj románu:

Věkově smíšená skupina 15ti nejlepších studentů Chairmanovy školy v novozélandském Aucklandu má každoročně výsadní právo strávit prázdniny na jachtě jménem Chrt, řízené zkušenými námořníky. Během příprav k plavbě se však lano z neznámých příčin uvolní a chlapci se dostanou na široké moře sami, bez dospělých. Jediným trochu znalým věci je mladý plavčík, černoch Moko. Chlapci ve věku od 8mi do 14ti let se dostanou na rozbouřeném moři do ohrožení života, nakonec stroskotají na neznámém ostrově. Jachta je při nehodě zničena. Chlapci se tedy stávají trosečníky a s chladnou hlavou se snaží zajistit si na ostrově přežití. Loď je naštěstí vybavena množstvím zásob a vybavení všeho druhu, od sporáku, kamen, oděvů, látek, nádobí, až po střelné zbraně a prach a nejrůznější potřebné nástroje. Chlapci zpočátku táboří na pobřeží, učí se přežít pomocí rybolovu a lovu zvěře, kterou tato země oplývá přímo královsky. Počasí se však postupně zhoršuje a vyvstává nutnost najít nějaký úkryt. Několik chlapců se tedy vydá na průzkum. Naleznou o několik desítek kilometrů dál skálu s jeskyní, která už byla obývána Francouzem Boudoinem, po němž jeskyni pojmenovali Francouzova jeskyně. Trosečník zde zahynul asi před 20ti lety, chlapci naleznou jeho mrtvolu a pohřbí ji. V jeskyni je chatrné vybavení, ale především mapa celého ostrova, která chlapcům usnadňuje orientaci. Postupně přemístí všechno vybavení do prostorné jeskyně a svůj čas věnují pracem, které jim mají co možná nejvíce zpříjemnit život na ostrově. Loví ryby, naučí se klást pasti, střelným prachem samozřejmě šetří, zprovozní v jeskyni kamna, nalézají v přírodě nové živočišné druhy, vhodné k jídlu i chovu na maso, nebo rostlinné produkty použitelné jako koření, ořechy, stromové mléko, javorový sirup a cukr, vyrábějí si sůl z mořské vody, tuk na svícení z ulovených tuleňů, povoz na převážení dřeva atd. Nezapomínají ani na možný návrat domů, v nějž všichni neustále věří. Postaví na pobřeží dlouhý stožár s vlajkou, vyšlou vlaštovku se vzkazem.

O organizaci života v kolonii se starají především nejstarší chlapci: vždy duchapřítomný Gordon (Američan a sirotek, kterého však všichni respektují), Briant – Francouz, podobně charakterní jako Gordon, je však pro svůj původ neuznáván některými členy kolonie, především pyšným a ješitným Doniphanem a jeho mladšími přívrženci. Nakonec ve vyhrocených životních situacích se však stanou nejlepšími přáteli. Mezi o něco mladší chlapce, schopné však také značné zodpovědnosti patří Baxter, Service a Costar, mladšími, o které se starší chlapci starají, jsou Cross, Webb, Wilcox, Jakub, Iverson, Jenkins, Garnett a Dole. Ve snaze dostat se domů chlapci zkoumají různé strany pobřeží v naději, že uvidí jinou pevninu. To se však nepodaří.

V závěru knihy dojde k nečekanému dramatu. Na vzdáleném pobřeží stroskotá loď přepadená sedmi zločinci. Všichni přežijí a jsou rovněž na ostrově. Spolu s nimi i jediní dva pasažéři, které piráti při vzpouře nezavraždili – hospodyni Kate a lodního mistra Evanse. Postupně oba dobří lidé naleznou u chlapců přístřeší a společně chystají obranu proti očekávané invazi pirátů. Dojde ke střetu, při kterém je Doniphan smrtelně raněn. Naštěstí se jej podaří zachránit. Piráti jsou díky duchapřítomnosti chlapců zabiti, jejich šalupu s pomocí vybavení Evans s chlapci opraví a vydají se na úspěšnou cestu domů.