Grafický román vydaný 2004. Svým námětem, promyšlenou a komplikovanou stavbou a prací s časem a realitou se řadí mezi vrcholná a přelomová díla tohoto žánru. Román, jehož hlavním hrdinou je 36 letý Jimmy Corrigan, ušlápnutý ubožák s Oidipovským komplexem, který celoživotně trpí nepřítomností svého otce či jakéhokoliv vzoru, který by mohl považovat za idol, za hrdinu a inspiraci - tento román rafinovaně pracuje s několika dějovými rovinami ("přítomnost" se prolíná s mládím Jimmyho dědečka, abychom se dověděli, že zpackané dětství a jeho důsledky se v různých obměnách přenáší i na potomky a prapotomky ve smyslu neschopnosti vést obyčejný život v úplné rodině, neschopnosti navazovat kvalitní mezilidské vztahy), realita se často prolíná bez jakéhokoliv upozornění se snovými představami, do nichž se Jimmy i jeho dědeček často utíkají schovat před krutým a bezútěšným světěm. Tyto proměny lineárního vedení děje jsou odlišeny maximálně jiným zabarvením pozadí, často je však komplikované vůbec postřehnout, kdy jsme v přítomnosti, kdy v minulosti, kdy v realitě a kdy v představivosti Jimmyho (to často zjistíme, až když se scénka zvrtne do nějakého obludného nereálného závěru). Také v rámci přítomnosti Chris Ware pracuje s časem, zejména když naznačuje nesnesitelně pomalé plynutí času sérií vinět s takřka totožným záběrem, v němž se mění pouze poloha padající kapky na parapetu.
Jimmy žije fádním životem, několikrát denně telefonuje se svou matkou, která žije v domově pro seniory. Pracuje v kanceláři, kde se mu líbí kolegyně Peggy, ale nikdy by neměl odvahu ji oslovit a někam pozvat. Pokaždé, když s někým mluví, koktá nervozitou. Jimmy nikam nechodí, doma se baví např. tím, že fotí zajímavé záběry z televize svým foťákem.
Jednoho dne se jeho stereotyp otřese - dostane dopis od svého otce, kterého si ani nepamatuje, aby k němu přijel. Jimmy za ním letí na víkend, ale matce nic neřekne - nesouhlasila by s tím. Cestou si představuje, jaký by jeho otec asi mohl být, vidí ho jako idealizovaného Supermana, i jako bídáckého primitivního násilníka.
Pravda je taková, že jeho otec se od něj, Jimmyho, příliš neliší. Sebevědomí má možná trochu víc, ale jeho život je podobně ubohý, jako jeho syna. Zajímá ho jídlo ve fastfoodech, televize, okukování a chlípné komentování ženských. Jeho humor je přízemní a vulgární. Přesto se snaží navázat se synem nikdy nevytvořený kontakt a vazbu.
Jimmy zjistí, že má nevlastní sestru - černošku, kterou jeho otec vyženil, když si vzal (nyní již zemřelou) svou ženu.
Jimmyho osud a osud jeho nevlastní sestry je nanejvýš zajímavě propleten:
Jimmyho dědeček žil jako dítě jen se svým otcem. Matka mu zemřela. Otec však o něj neměl příliš zájem, jen ho zastrašoval a bil, Jimmyho dědeček byl šikanovaný a zakřiknutý, zažil nejedno zklamání a ponížení a jeho otec ho nakonec opustil. Jimmyho dědeček skončil v dětském domově a o životě si pak myslel svoje.
Otec Jimmyho dědečka byl silně rasistický. Pravděpodobně se vyspal se svou černošskou služkou a ta s ním splodila dítě. Potomek tohoto dítěte je Jimmyho nevlastní sestra. Svým způsobem jsou tedy vzdáleně pokrevními příbuznými (to vše velmi propracovaně a originálně znázorněno Chrisem Warem na dvojstraně s jakýmsi druhem genealogického stromu).
Po celou dobu s napětím sledujeme kruté dětství Jimmyho dědečka a nacházíme nejednu paralelu s Jimmym (nejen ve vnější podobě, ale zejména v tendencích unikat z ošklivé reality do snění, ve vzniku psychických problémů způsobených nepevným rodinným zázemím a nedostatkem lásky, nepřijetím okolí... vidíme, kde toto všechno vlastně vzalo svůj původ.)
Jimmyho otec nakonec umírá. Jeho vztah s Jimmym se ukázal jako natolik pozdně navázaný, že byl spíše nefunkční, neplodný, nijaký... totéž se bohužel stalo i s jeho sestrou, na niž se Jimmy okamžitě pokusil navázat, avšak neúspěšně. Je příliš zoufalý a jeho život se příliš liší od života jeho sestry.
Vrací se tedy domů ke svému zaběhnutému životu. Ukáže se, že jeho matka se mezitím dala dohromady s jiným obyvatelem domova pro seniory, což je další rána - ani matku už nemá zcela pro sebe.
Přeci jen se ale Ware rozhodl na samém konci toto existenciální peklo rozetnout náznakem happy endu - Jimmy v práci potkává novou kolegyni, která je navlas stejná jako on, vizuálně i vlastnostmi - až člověka napadá, zda nejsou příbuznými.
(Jimmyho dědeček na návštěvě u spolužáka - za niž pak dostal od otce výprask)
Myslím, že tenkrát odpoledne jsem to příliš nechápal. Obzvláště tátu těch kluků, který byl už na první pohled laskavý, přemýšlivý a hodný, zkrátka se nepodobal jakémukoli dospělému, na něhož jsem předtím narazil.
Otec mi vtloukl do hlavy, že před staršími mám mlčet, že se jich mám bát, ale on nás za dvacet minut naučil, jak se pořádně dělají koně a jezdci ze včelího vosku, a my dělali randál který by vzbudil mrtvého. Zmatná tvář, za níž jsem si zvykl schovávat se každý den svého života, najednou roztála a přirozená zlomyslnost mých spolužáků zmizela spolu s ní.
Čas od času jsem ale vrhl pohled na toho mlčenlivého muže, intuitivně jsem očekával, že se bez varování rozvzteklí. Jenomže on si dál cosi škrabal na břidlicovou tabulku a náš řev vůbec nevnímal, na rozdíl od naší přítomnosti, která mu byla očividně příjemná.