Poté pracoval řadu let jako úředník v papírnách a v polovině padesátých let se stal zaměstnancem Státní památkové péče na zámku Kynžvart. Sbírka kuriozit, která na tomto zámku zůstala po knížeti Metternichovi, Ladislava Fukse natolik nadchla, že on sám později vytvořil něco obdobného v pokoji bytu v Bubenči, kde bydlel, a tento jeho nesourodý soubor morbidních bizarností se stal už za jeho života legendou. Od roku 1959 byl Ladislav Fuks zaměstnancem Národní galerie a v roce 1963, tedy až ve svých čtyřiceti letech, vydal konečně svou první knihu – Pan Theodor Mundstock. Tento jeho vstup na pole literárního umění byl doslova bleskem z čistého nebe a z Ladislava Fukse se stal během velmi krátké doby jeden z nejuznávanějších spisovatelů nejen tehdejšího Československa, ale i Evropy. Koncem šedesátých let ale podlehl Ladislav Fuks politickému tlaku a stále zřetelněji se stavěl na stranu vládnoucího komunistického režimu. Poskytl spoustu rozhovorů do novin, v nichž chválil socialistické zřízení, stal se členem normalizačního Svazu spisovatelů a jeho servilita vůči mocným komunistickým funkcionářům byla mezi jeho literárními kolegy pověstná. Ladislav Fuks prožil většinu svého osobního života v osamění, nebo ve společnosti mladíků s často kriminální minulostí, kteří se většinou živili prostitucí.[zdroj?] Jen jednou se pokusil z této společnosti vymanit – a to když se v roce 1964 překvapivě oženil. Jeho ženou se stala bohatá Italka Giuliana Limiti a svatba proběhla v bazilice Santa Maria Maggiore v Miláně. Blahopřání k sňatku tehdy zaslal jak papež Pavel VI., tak i předseda Italské komunistické strany Palmiro Togliatti.[1] Ladislav Fuks však na svatební hostině svedl rumunského číšníka, s nímž ze svatby uprchl a patrně i strávil noc. Když se poté dostal do Prahy, nechal se hospitalizovat na psychiatrii, aby unikl před svou rozezlenou novomanželkou.[1] Je možné, že kromě „lásky na první pohled“ byl Fuks ke svatbě puzen také náhlým nápadem emigrovat do Itálie.[zdroj?]
V sedmdesátých a osmdesátých letech stále vydával další knihy a stále ho pravidelně navštěvovala tajná policie.[1] Fuks si vedl deníkové záznamy svých rozhovorů s příslušníky StB, které ale po jeho smrti beze stopy zmizely.[zdroj?] Posledním jeho velkým dílem byl obsáhlý román Vévodkyně a kuchařka. Ladislav Fuks zemřel 19. srpna 1994 ve svém pražském bytě. Jeho tělo bylo objeveno až dva dny po úmrtí.
(zdroj: Wikipedie)
Ladislav Fuks (1923-1994) byl český prozaik píšící především psychologickou prózu. Zaměřuje se na téma úzkosti, nesvobody a násilí, zasazené povětšinou do období druhé světové války a s ní souvisejícího holocaustu. Fuksova tvorba je silně autobriografická - očividně či skrytě. Je to také mistr kompozice, v jeho dílech je každý detail pečlivě promyšlen, použití motivů nebývá náhodné a jeho příběhy jsou protkány spletitou sítí symbolů a jinotajů.Jako člověk proživší neradostné dětství s nedostatkem vřelé lásky a zejména pak jako homosexuál dokázal Fuks intenzivně soucítit s perzekuovanou židovskou komunitou. Cítil sounáležitost s krutým osudem tohoto národa, pocit ohrožení ho s ním spojoval.
Fuks vystudoval filozofii, psychologii a dějiny umění na UK.