Stisk je Typltovou nejnovější knihou (2007). Jedná se o soubor textů z období 1993-2007, básnické texty i prózy, avšak nejvýstižnější je snad označení textů na pomezí poezie a prózy. Váží se k různým autorovým představám, asociacím, které mu evokuje slovo „stisk“ (násilné sevření, zajetí, znehybnění). Většinou vyšly v časopisech či bibliofilských edicích již dříve a mnohé prošly přepracováním. V textu Michal přes noc autor přiznává, že z původního textu zůstala snad již jen jedna věta.
Autor si hraje s různými žánry, je nutno neustále pozorovat proud slov, neboť se váží spíše sama k sobě navzájem, k vlastním vzájemným evokacím, společně však sledují stejný cíl. Zaměřuje se na popisy něčeho záměrně nevysvětlitelného, cíleně neuchopitelného, čili to, co může zapůsobit na čtenáře jako svébytný estetický stisk. Jeho práce se slovy se kolikrát vzdaluje čtenáři a dalo by se hovořit o „textu pro texty“. Velice zřetelně se projevuje jeho příklon surrealistické metodě práce. Jeho hra se slovy, snaha o co největší přiblížení záměru, přiblížení odstínu slova čtenáři a Typltovo lpění na grafickém uspořádání slov v básnických textech nabádá k přirovnání k výtvarnému a hudebnímu umění.
V tu ránu:
Stěžejním motivem je pohroma, smršť (báseň, která vznikala mezi lety 1993-1999, a jež vyšla časopisecky v Revolver Revue v lednu 2000, se také původně jmenovala V tu ránu napříč pohromou).
Autor hromadí hlásky š, ž, ř, ť, které evokují slovo smršť nebo obecně působí neklidně, rušivě (příští, mrštěná, žene se, strašlivá, příliš). Smršť je spojena s velkým hlukem (zde nacházíme paradox – Nikým neslyšen, ten hukot přehlušuje vše. Nedá se do něj zaposlouchat, řve to až příliš, než aby se to bez hlesu nerozplynulo v tichu. Pronikavý zvuk.), a také s hloubkou, hlubinou (zde jsou hromaděna slova evokující díky předponě pod hloubku, ačkoliv významově jsou od sebe vzdálena – Hukot: temná spodní hladina všech podtónů, podtextů, podlitin). Díky hromadění slov vyjadřujících hluk (řev, hluk, zvuk, hukot, úpění, nářek, valivý hukot, výkřik) vzbuzují verše pocit nervozity a chaosu.
Ve spojení se smrští se nápadně často vyskytuje slovo příští. Pohroma se tedy vztahuje až k něčemu příštímu (K tomu, kdo přijde příští). Smršť by zde mohla znamenat totéž co vývoj lidstva, který už sám o sobě znamená zánik, spoušť. Probíhá ale tak nenápadně a zároveň tak rychle, že ji nelze rozpoznat.
Ve víru všepohlcující smršti se objeví hlavní postava Sterše. Původ Steršovy existence je nejednoznačný. Je snad produktem oné smršti, víru – Ráz na ráz byl sražen, drtivý protiúder mu to vpálil přímo do příštího, smetl ho ranou odnikud. Vpálil mu to tak příkře, že ho stěsnal do postavy. Že ho postavil (hra s významy slov). ...snad se vyloupl jako vřídek, snad se vymkl dovnitř sebe a tím se dostal vně toho, z čeho není úniku.
Sterš se ocitá mimo smršť v jistém neurčitém prostoru. Napadá ho jezevec, Sterš utrpí spoustu zranění, škrábanců, kopanců. Jezevec se skrývá pod obrovskou plavuní, ale je Steršem vytažen ven (Ať se Sterš natahoval jak chtěl, nechytal se – hra s významem slova chytat se = chápat něco). Dýchne však mocně na Sterše a tím ho paralyzuje (dokud mu hrdlo nesevřela křemičitá křeč – zvuková podoba slov bez vnitřní souvislosti. Stal se skaliskem, kusem šutru. Na místě zkameněl. ).
Sterš je tedy zkamenělinou, kamenem. Okolní hluk a šum způsobený netrpělivými diváky tohoto představení však způsobuje erozi kamene (hromadí výrazy evokující drolení, lámání, omílání, erozi). Sterš se nakonec celý rozpadl, rozdrolil se na padrť. Stal se z něj písek, který, zvířen, se sesypal na kohosi, kdo se snažil vykřiknout jeho jméno. Uvízl na hlasivkách, na jazyku (V sykavkách to zaskřípělo. ...Jen se jazyk zvedl, bylo drti na patře, až marno mluvit. ...a tou průrvou vnikl písek dovnitř hlasu. ...A hlas pojednou nevýslovně sypký, prašný, zrnitý.). Motiv kamene a písku se zde stává ústředním, neustále se také opakují slova evokující písek, drolení, sypkost, zrnka...
Steršovu kostru z období stěhování národů objevil archeolog Jadran. Objevil tak celou civilizaci steršů, kteří po sobě však nikdy nenechávali žádné stopy, svá těla spalovali. Sterš je jediný, kdo to nedodržel, a jeho ostatky tak byly nalezeny. Je tedy zatracen. Se Steršovou lebkou si začne pohrávat Záviš, vysypává z jejích očnicových otvorů písek a začne si s ní dokonce pohazovat a přihrávat ji ostatním (myšlenka degradace a pomíjivosti lidství).
Sterš je po kontaktu s živými bytostmi znovu přiveden k životu. Je zde až naturálně vylíčeno objevování a radost z jeho vlastní tělesnosti (Vzápětí ho zaskočilo, že je plnej tkání. Že je žlaznatej a kost a kůže, samá slinivk a chlopeň. //Projel si prstem mezi hýžděmi a porozuměl. Srát. Stačí jen povolit a hovna napěchovaná ve střevech prorazí konečník. ...Pak se ale vytřel holou rukou a uviděl to zblízka. Na okamžik ztuhl, potom pomalu sevřel dlaň a naslouchal, jak mlaskavě se to k sobě lepí...). Ti, kteří mu však pomohli k životu, tak ale přicházejí o ten svůj, písek jim rozežírá tělo – to se stane Závišovi, který si hrál se Steršovou lebkou (umírá, je k nepoznání znetvořený, slepý, vypadávaly mu vlasy). Najde ho v tomto stavu jeho sestra Ludiše, která je tím pohledem vyděšena. Smrt však náleží jemu, ona je sobecky ráda, že je naživu – typické sobectví člověka. Náhle se posuneme do času jejího stáří, kdy ji trápí nejrůznější zdravotní potíže – pomíjivost mládí, života. To je vzápětí postaveno do protikladu jejich dospívání, kdy byli plni nejistoty sami před sebou.
Ludiše svého bratra v afektu udusí. Její ruka tím činem odumře, ochrne. Kdy a jak ochrnula na levou paži, o tom stará Steršovka nikdy s nikým nemluvila.
Jazykové zvláštnosti: V přísné spisovnosti se náhle objevuje výraz děsnejch, pravděpodobně aby bylo dosaženo zvukového spojení s následujícím slovem peřejí (do děsnejch peřejí), což si vysvětluji tak, že kombinace hlásek ej působí jaksi houpavě a evokuje tedy vlny na vodě, tedy peřeje. Nespisovné výrazy se vyskytují na mnoha dalších místech básně a mají patrně působit svou neobvyklostí v daném kontextu, šokovat: Vzápětí ho zaskočilo, že je plnej pórů. Že je prohnutej a rozkročenej...Byl zatraceně mrštnej. Výjimečně se objevují i hrubé vulgarismy nebo neologismy
Častá hra s významem slov: když dojde na smršť, na každého dojde, na mou smršť, došlo na má slova. // Pomíjí jako pominutý. Flaška měla za chvíli stažené hrdlo.
Častá hra s časem: Neustále je zdůrazňována relativnost času. Čas děje konfrontuje s časem, během kterého čtenář čte (...protože on je teď už daleko za tou nedohlednou chvílí, v níž se ukončí tok těchto vět; ...Vše se už dávno odehrálo v té kratičké chvíli, kdy zrak otálel u předchozího odstavce; ...Přestože zajde předčasně a záhy, je už určeno, že ne v čase tohoto příběhu... – to vyvolává pocit odstupu od děje). Vyskytují se zde zajímavá vyjádření ohledně času a jeho délky (Od tohoto okamžiku je další okamžik tak daleko, že by za tu dobu vypršela i lhůta, která nebyla stanovena.). Autor je fascinován věčností, jejím trváním a nejednou ji konfrontuje s možnostmi literárního času (jak to, že tu ničím nepřeklenutelnou věčnost můžou překlenout tyto řádky?).
Hromadění rozmanitých a zajímavých přívlastků: nejapné poznámky, zbrklé sázky, netrpělivý ráz, prchlivá vleklost, nekonečný potlesk, hrubý, burcující, otřesný hlas, vytrvale rušný klid, nakřáplá hornina, modrošedé mžitky a mnoho dalších.
Zvukomalba: zcuchaným chumlem chvil.
Větné ekvivalenty: Ten hlas. Naráz ten hlas. Otřesný.
Používá ustálená spojení (kde se vzal, tu se vzal; po něm se slehla zem; bez ladu a skladu, to je slabý slovo, skrznaskrz, jaktěživ, od nepaměti, rostla do země, horempádem, má to na háku atd.). V přímé řeči nacházíme větší koncentraci nespisovných slov, ustálených výrazů (vercajk).
Omamneto (Mitternacht):
Původně esej otištěný v časopise His Voice č.3/2006. Předchozí verze, výrazně odlišná, vyšla pod názvem Až někam za půlnoc (Mitternachtmusik) v Hostu č.8/2000. Několik přímých citací Petra Kofroně pochází z jeho textu Ten stav (Host č.9/1998). Esej je věnován muzikologu Petru Kofroňovi.
Hlavním námětem textu jsou Kofroňovy hudební experimenty zabývající se působením hudby na člověka, kdy využívá zvuků syntezátorů, mikrofonů, pouští nahrávky určitých nástrojů do jejich vlastních korpusů a zároveň s tím na nástroj hraje s očekáváním, jaký zvukový efekt to bude mít, nebo zkouší hrát místo na nástroje na hadice. Ústředním počinem je jeho Mitternachtmusik, tedy hudba o půlnoci. Jde o zajímavý pokus, jakýsi performance, kdy skupina křičících hudebníků běží proti skupině hráčů na nástroje, a celou tu komickou a nevšední situaci umocňuje zvláštnost noční doby. A hrajte to dnes, moc vás prosím, jako ponocný! Text noční atmosféře napomáhá častým použitím slov jako usnout, spát, tma, noc, omámení, úplněk. Je dokonce obajsněno, proč si Kofroň vybral právě noc, přirovnává takové hudební provedení k básni: V tom stavu o básni objektivně přemýšlím, hodnotím ji, formuluji si mnoho jejích předností a nedostatků. Když se probudím, nejsem schopen si báseň vybavit, ale mám z ní pocit velké krásy. Provedení Mitternachtmusik, které trvá třičtvrtě hodiny do půlnoci počítá s tím, že člověk bude během něj spát, usínat.
Jde o hledání hranic mezi člověkem a hudbou, hranic, kam až člověk může v tvorbě zajít. Ve své podstatě je tento experimentální přístup k hudbě spíše psychologický než hudební.
Sotva:
Tato báseň se skládá ze tří podtitulů: Víčka, Zaživa a Kabinou vzhůru.
Víčka:
Autorovi upadlo na zem víčko z konvice na čaj a rozbije se. Je to už podruhé. Konvice je tak nekompletní, něco jí chybí, autor nemůže uzavřít zející otvor. Autor si myslí, že rozumí smyslu toho, proč se to děje, přesto ho zachvacuje zmatek a ze ztráty víčka je rozladěn. Báseň ukončuje verš Děj se co čaj – nemůže se vymanit z události s rozbitým víčkem.
Zaživa:
Autor se vždy upne na jedno slovo. Nejprve je to zaživa, na něž navazuje. Zaobírá se smrtí, která je zde v podobě černobílé kočky. Snaží se jí vyhnout, schválně mění směr, ale přesto se stále přibližují. Když je kočka – smrt nejblíže, náhle uteče. Autor se tak těsně vyhnul smrti a zažil, co znamená skutečně zaživa.
Dalším klíčovým slovem se stává „uzel“, který symbolizuje pocit stisku, jakési pouto, nemožnost uniknout.
Kabinou vzhůru:
Tato báseň musela být v této knize přizpůsobena běžnému knižnímu rozměru, neboť původní grafická verze se váže na formát A3 a bylo možno ji číst v několika směrech zároveň. Byla otištěna v literární příloze novin Výčepní list (Přibyslav u Nového Města nad Metují).
Hlavní úlohu zde hraje grafická stránka, sestavení slov do určitého tvaru, obrazce. Pozice textu na stránce koresponduje s jejím obsahem: např. verš zůstal viset v prostoru se nachází ve volném prostoru stránky, skutečně „visí“; muž v kabině zavrávoral a následuje verš Stačil se sotva chytit – každé slovo je na stránce jinak vysoko, vyjadřuje vrávorání; text na jedné z dalších stran je poskládán tak, aby dohromady připomínal tvar hlavy, jejíž motiv je spojujícím článkem celé básně. Báseň se, podobně jako ty předchozí, zaobírají časem, pomíjivostí, fyzickým stárnutím (měl už/ svůj věk:/ byl v období/ sucha/ rysů ... Už v příštím okamžiku, říkáš si v každém příštím okamžiku).
Kabina lanovky, do které nastupuje starý muž, na jehož těle se už podepsal dlouhý věk, patrně symbolizuje cestu za smrtí, cestu do nebe (kabina stoupá vzhůru, vše zahaluje mlha, kabina se zdá být najednou prázdná, lidé v ní zmizeli).
Michal přes noc:
Text byl postupně přepracováván mezi léty 1995-2007. Poprvé vyšel 1995 na svátek Michala. Jde o prózu střídající se s verši. Rozvržení textu má asociovat divadelní hru, objevují se několikrát části nazvané Scénář a Režie, několikrát přerušené Střihem. Scénář je vždy báseň o devíti verších, kde každý verš obsahuje volnou asociaci z verše předchozího. Mezi oběma Scénáři je patrná paralela (oba začínají slovem alchymie a končí podobnými verši). Alchymie je zde klíčovým slovem, jež se prolíná celým textem, a na které autor často odkazuje různými vyjádřeními (smíchání, smíšení, označení režiséra Měšek, i slova pouze připomínající zvukově míchání – měch, úsměšek, Michal).
Mladý začínající herec se dostává do štábu filmařů, kde má hrát roli Michala. Setkává se zde s režisérem Měškem, se kterým nemá příliš dobrý vztah. Měšek ho potupuje a dokazuje mu jeho začátečnictví a nevědomost, neustále pronáší průpovídky, které se tváří jako velká moudra, ale nikdo vlastně neví, co to znamená (Poťouchle se bavil tím, jak se mu lidé ze štábu naučili odpovídat výrazem, který pro jistotu znamenal všechno zároveň.).
Dráhu k herecké zkušenosti symbolizují schody. Na počátku se drolí, propadají a nikam nevedou, pojednou však zavedou mladého herce do místnosti určené jemu. Získává tedy zkušenost,vybojoval si v tomto oboru své místo.
S kolegy herci si píší dopisy, ve kterých si navzájem svěřují, jaké zlomyslnosti jim Měšek prováděl. Jako by to byl nějaký iniciační akt – čím větší nehoráznost, tím většího zasvěcení se někomu podařilo u Měška dosáhnout. Mladý herec si uvědomuje, že nesnesitelné ostré pohledy režiséra vlastně vyhledával a schválně ho dráždil. Těšil se na to a užíval si to (Do čeho se zabodává, v tom se vidí. Tomu jsem opravdu věřil. ...ve skutečnosti se skrze mě jenom rozkoukával.). Způsob Měškovy práce charakterizuje následujícím podobenstvím: herci jdou jako procesí, spoutané dohromady pásem natáčecího plánu. Z tlampače přijímají slepě rozkazy, jakou postavu zrovna mají hrát, ze všeho jim však vycházejí jen nepovedení skřeti, jako by jim to na začátku někdo špatně vysvětlil. Měšek nakonec s mladým hercem nespolupracoval: herec se mu snažil mnohokrát nenápadně připomenout, že mu kdysi šlo o ryzí film zbavený všech příměsí, o to, aby nesahal po všem. Režisér to teď ale nehodlá akceptovat, má svou velkolepou vizi, proto herce ze dne na den vyhodí (Hned jak změnil představu o Michalovi, stroze utnul spojení ...Hraju roli odmítaného/ a on roli odmítajícího./ Hraju roli odmítnutého/ a on roli zapomínajícího./ Hraju roli zapomenutého/ a on roli nedotčeného./ Film je hotov). Herec se cítí dotčen, vždyť on to přece myslel dobře a režisér sešel na zcestí. Neustále čeká na novou šanci od něj. Pak si ale uvědomí, když už je vlastně film hotov a hraje se, že režisér přece jen natočil přesně to, co chtěl, a herec se mu jen snažil vnutit svou představu všeprostupujcí alchymie ve filmu.
Zajetí:
Poprvé vyšlo v bibliofilské edici Střelec v Praze (2001). Bylo doplněno fotografiemi Viktora Kopasze a jeho vpisky v maďarštině.
Klíčovým pojmem je jed. Jedy prostupují a kazí vše kolem, autor neustále kohosi oslovuje ty jede a obviňuje ho. Jedy jsou všeho schopné, dostanou se všude a je naivní ten, kdo si myslí, že se můžou změnit v něco dobrého. Nezbývá než se přestat bránit, poddat se jedům a přijmout je jako fakt (vzdát se/ jednoduše se vzdát/ povolit/ a jenom se už/ podívat zpříma/ uvidět/ do jedů).
Důležitou roli hraje grafická úprava veršů, rozčlenění i velikost písma.