Povídkový soubor, v němž je jednotlivých pět povídek spojeno společným znakem – absurditou odrážející se v detailním a racionalistickém popisu jevů buď v samém jádru nesmyslných nebo natolik banálních, že čtenáře výběr takové látky k popisnému vyprávění při nejmenším udivuje.
Popis jednoho zápasu
Jedná se pravděpodobně o nejstarší nalezený Kafkův text, je datován do let 1904-1905. Bývá označován jako brána do Kafkova světa, v němž se autor neustále vymezuje proti nepochopitelnému a divně uspořádanému světu světem vlastním, plným snových vizí, událostí a rozhovorů vymykajícím se běžným fyzikálním a společenským zákonům.
Chování a reakce lidí v Popisu jednoho zápasu jsou buď nezvykle přehnané nebo nelogické; často reagují gesty a mimikou, které nemají na rozhovor žádnou návaznost nebo které by byly v reálném životě nepravděpodobné, až společensky nemyslitelné.
Když jsem tak ještě pátral po nějakém prostředku, abych mohl aspoň chviličku setrvat u svého známého, napadlo mě, že je mu třeba nepříjemná má dlouhá postava, vedle níž si připadá malý. A tahle okolnost mě tak trápila – bylo ovšem pozdě v noci a nepotkávali jsme skoro nikoho – že jsem ohnul záda, až jsem se v chůzi rukama dotýkal kolen. Aby v tom však můj známý nepozoroval zámět, měnil jsem své držení docela pozvolna, všemožně jsem od sebe odvracel jeho pozornost, jednou jsem ho dokonce obrátil k řece a ukazoval mu nataženou rukou stromy na Střeleckém ostrově a jak se v řece odrážejí lampy na mostě. Jenže on se prudce otočil, podíval se na mne – nebyl jsem ještě docela hotov – a řekl: „Poslouchejte, co je tohle? Vždyť by jste celý nakřivo! Co to tu tropíte?“
Na prohlubeň jednoho sešlapaného schodu rozprostřel kapesník a pozval mě, abych si sedl: „Vsedě se můžete lépe tázat, já zůstanu stát, mohu tak líp odpovídat. Ale nemučit!“
Přerušil mě: „jsem rád, že jsem nerozuměl tomu, co jste říkal.“
V rozčilení jsem rychle řekl: „To, že jste rád, dokazuje, že jste rozuměl.“
„Neříkal jsem to už? Vám se nedá nic odepřít.“ Položil jsem ruce na vyšší schod, opřel jsem se dozadu a v této poloze, v níž člověka takřka nelze napadnout a která je poslední záchranou zápasníků v ringu, jsem se zeptal: „Odpusťte, ale to je od vás neupřímnost, když vysvětlení, které vám podávám, házíte mně zpátky na hlavu.“
Nato mu stoupla odvaha. Založil si ruce, aby dodal tělu jednoty a řekl s lehkým odporem: „Hádání o upřímnost jste sám hned na začátku vyloučil. A mně po pravdě nejde o nic jiného, než abyste plně porozuměl mému způsobu modlení. Víte tedy, proč se tak modlím?“
...
„Milostivá paní,“ řekl jsem, „já musím teď hrát, neboť -“, jelikož jsem zapomněl důvod, usedl jsem zničehonic ke klavíru. Tu jsem si opět uvědomil svou situaci. Klavírista vstal a s jemnocitem překročil lavičku, neboť jsem mu zatarasil cestu. „Zhasněte, prosím, mohu hrát jen potmě.“ Napřímil jsem se.
Vtom dva z pánů uchopili lavičku a odnášeli mě velmi daleko od piana k jídelnímu stolu, hvízdali si nějakou písničku a trošku mnou pohupovali.
Všichni souhlasně přihlíželi a ona slečna řekla: „Vidíte, milostivá paní, zahrál docela pěkně. Já to věděla. A vy jste měla takové obavy.“
V povídce na sebe navazuje několik rovin vyprávění, to základní, pravděpodobně nejrealističtější, se prolíná s několika dalšími, již spíše snovými a fiktivními, přičemž předěl mezi nimi je nejasný a provokuje čtenářův logický úsudek. Přes vysokou míru fantastičnosti se nedomnívám, že by šlo o nějaké hluboké metafory, domnívám se, že jde spíše o to, nabourat čtenářova očekávání a představu o struktuře vyprávění.
A již jsem vyskočil – jediným švihem, jako by to nebylo poprvé – svému známému na ramena a údery pěstí do zad jsem ho přiměl k lehkému klusu. Když však ještě trochu vzpurně podupával a chvílemi docela zůstával stát, zaťal jsem mu pro povzbuzení párkrát boty do břicha. Podařilo se to a poměrně rychle jsme dospěli do nitra rozlehlé, avšak ještě nehotové krajiny.
Silnice, po níž jsem ujížděl, byla kamenitá a značně stoupala, ale právě to se mi líbilo, i učinil jsem ji ještě kamenitější a příkřejší. Kdykoli můj známý klopýtl, zvedl jsem ho trhnutím za límec, a jakmile zahekal, dal jsem mu pěstí do hlavy. Přitom jsem cítil, jak dobře mi dělá tahle vyjížďka na čerstvém vzduchu, a abych ho ještě víc rozdivočel, nechal jsem proti nám foukat v dlouhých poryvech silný protivítr.
Na druhé straně však sluhové všelijak pokrouceni dostali nosítka až do vody, a udržujíce se jednou rukou nad neklidnou vodou, vzpírali čtyřmi chlupatými pažemi nosítka do výšky, takže bylo vidět neobyčejně vystupující svaly.
Voda dorážela zprvu na bradu, stoupla pak k ústům, hlavy nosičů se zvrátily dozadu a tyče nosítek dopadly na ramena. Voda již hravě oblévala hřbet nosu a oni se stále ještě nevzdávali úsilí, ačkoli byli sotva uprostřed řeky. Tu se nízká vlna přelila přes hlavy prvních dvou a všichni čtyři muži mlčky utonuli a stáhli přitom divokýma rukama nosítka pod hladinu. Voda se rázem prudce převalila. ... Tlouštík se pomalu obrátil po proudu řeky a byl unášen jako bůžek ze světlého dřeva, který se stal zbytečným a byl tedy vržen do vody.
Pouze v jednom případě byl jeden úsek očividně sepsán tak, aby smutná absurdita odrazila rozkol lidského života a světa, který způsobila světová válka.
Není-liž pravda, nač bych se styděl, že nechodím zpříma a krokem, že neklepu holí o dláždění a nikdy nezavadím o šaty lidí, kteří hlučně kráčejí kolem? Neměl bych snad spíš právem vzdorovitě žehrat na to, že jako stín bez řádného ohraničení poskakuji podle domů, ztráceje se chvílemi ve sklech výkladních skříní?
Jaké to prožívám dny! Proč je všechno tak špatně postaveno, že co chvíli se vysoké domy řítí, aniž by se pro to dal najít nějaký vnější důvod? Lezu pak po hromadách trosek a ptám se každého, koho potkám: ‚Jak se to jen mohlo stát! V našem městě – nový dům – kolikátý to už dnes je! – pomyslete si.‘ Tu mi nikdo nedovede odpovědět.
Často na ulici upadnou lidé a zůstanou mrtví ležet. To pak všichni obchodníci otevřou své dveře ověšené zbožím, hbitě přiskočí, dopraví mrtvého někam do domu, vrátí se s úsměvem kolem úst a očí a vedou se řeči: ‚Dobrý den – obloha je nějak bledá – šátky jdou dobře na odbyt – ach, ta válka.‘ Já se ženu do domu, nejdřív několikrát plaše zvednu ruku s ohnutým ukazováčkem, pak konečně zaklepu na domovníkovo okénko: ‚Dobré jitro,‘ řeknu, ‚připadá mi, jako by k vám před chviličkou přinesli nějakého mrtvého. Nebyl byste tak laskav a neukázal mi ho?‘ A protože potřásá hlavou, jako by se nemohl rozhodnout, dodám: ‚Dejte si pozor! Jsem od tajné policie a okamžitě chci mrtvého vidět.‘ Teď již není nerozhodný: ‚Ven!‘ zařve.
Vyznání je prý nejsrozumitelnější, když se odvolá.
Večer nikdo, kdo žije sám, nemá odpovědnost. Na člověka jde z lecčeho strach. Třeba že zmizí tělesnost, že lidé jsou skutečně takoví, jakými se zdají za soumraku, že by se nemělo chodit bez hole, že by třeba bylo dobře zajít do kostela a křiklavě se modlit, aby se lidé na člověka dívali a on nabyl těla.
Vesnický učitel
Povídka spojující absurditu s komičnem. Jedná se o obřího krtka, který byl objeven poblíž jedné vesnice. Sepsáním objevu byl pověřen místní učitel. Jeho spis však nedošel náležitého uznání, proto se jeden obchodník – vypravěč rozhodl vytvořit vlastní spis, ve kterém by práci učitele obhájil. Učitel však pojímá k nezvanému hostu nedůvěru a domnívá se, že si chce cizinec jeho zásluhy přivlastnit.
Především nejednou poukazoval na to, že všichni jeho dosavadní odpůrci své nepřátelství buď vůbec nedali najevo, nebo jen mezi čtyřma očima či aspoň jen ústně, kdežto já jsem považoval za nutné dát své výhrady hned vytisknout. Krom toho těch několik málo odpůrců, kteří se skutečně, byť i jen povrchně, věcí zabývali, vyslechlo prý alespoň jeho, učitelovo, tedy v tomto případě směrodatné mínění, dříve než se sami vyjádřili, já však jsem prý z nesystematicky posbíraných a zčásti nepochopených údajů vyvodil důsledky, které, i když byly v zásadě správné, přece jen musely působit nevěrohodně, a to jak na široké vrstvy, tak na vzdělance. Sebeslabší záblesk nevěrohodnosti je prý však v tomto případě to nejhorší, co se mohlo stát.
Na tyto byť zastřeně vyslovené výtky byla lehká odpověď – tak například právě jeho spis je arci vrcholem nevěrohodnosti -, méně snadné bylo však čelit jeho ostatní podezíravosti, a to byl důvod, proč jsem se k němu vůbec vcelku choval velmi zdrženlivě. Myslel si totiž vskrytu, že jsem ho chtěl připravit o jeho slávu prvního veřejného zastánce krtka.
Samotná rarita – obří krtek – zůstává v celém obdobně laděném textu paradoxně zcela ve vedlejší roli a nepovšimnuta. Nedovíme se o krtkovi nic bližšího, v podstatě o něj zde vůbec nejde, nýbrž pouze o odbornost a význam vědeckých spisů o něm pojednávajících. Absurdita zde tedy dosahuje skutečně úctyhodných rozměrů ☺.
Blumfeld, starší mládenec
Pan Blumfeld žije osaměle v bytě činžovního domu. Zrovna uvažuje o svém smutném a jednotvárném životním stylu a zvažuje po cestě domů, zda si nepořídí pejska. Nakonec, po zevrubné úvaze, dospěje k tomu, že psa přeci jen nechce, neboť je zvyklý na pořádek v bytě, pes by jej zaneřádil, potom také psi trpí nemocemi a v neposlední řadě také stárnou a chřadnou, a už by s takovým psem později žádné povyražení ani nebylo, jen starosti navíc. Takto rozhodnut přijde pan Blumfeld domů, kde však najde překvapení: dva celuloidové, na pohled zcela obyčejné míče, skáčou střídavě bez jakéhokoliv vnějšího hybatele po podlaze. Před Blumfeldem uskakují, ale když od nich odchází, drží se těsně za ním. Vydrží to celé odpoledne a obtěžují tak značně Blumfelda, který se ani tak nepodivuje nad tímto nevysvětlitelným jevem, jako spíše uvažuje, jak se míčů zbavit. Nakonec se mu podaří vlákat míčky do skříně a ráno donutí děti z jeho domu, aby si pro míčky došly – půjčí jim své klíče od bytu a od šatníku.
Ale přece jen se pokusím chytit je, řekne si pak zase a žene se k nim. Okamžitě utečou, ale Blumfeld je s nohama rozkročenýma zatlačuje do kouta pokoje a před kufrem, který tam stojí, se mu podaří jeden míč chytit. Je to chladný malý míček a kroutí se mu v ruce, zjevně touží vyklouznout. A i druhý míč, jako by viděl, že kamarád je v úzkých, vyskakuje výš než předtím a prodlužuje skoky, až se dotkne Blumfeldovy ruky. Bije do ruky, bije stále rychlejšími skoky, střídá místa útoku, pak, když proti ruce, která pevně objímá míč, nemůže nic pořídit, vyskakuje ještě výš a chce patrně dosáhnout Blumfeldova obličeje. Blumfeld by mohl chytit i tento druhý míč a oba někde zavřít, ale v té chvíli mu taková opatření proti dvěma malým míčkům připadají nedůstojná. Je to přece i zábavné mít takové dva míče, také se brzy unaví, zakutálí se někam pod skříň a dají pokoj. Navzdory těmto úvahám mrští však Blumfeld v jakémsi hněvu míčem o zem, je to div, že se tenká, takřka průhledná celuloidová skořápka při tom nerozbije. Bez přechodu začnou oba míče se svými dřívějšími nízkým, navzájem sladěnými poskoky.
Na to odejde do práce. O míčcích a jejich osudu se navzdory očekávání nedovíme již nic, za to přichází podrobné líčení chodu Blumfeldova oddělení v práci a popis chování jeho dvou pomocníků – praktikantů. V jejich osobách poznáváme nepochybně častěji použitou dvojici dětinských pomocníků, kteří se chovají spíše jako jeden jediný, a které později nalézáme např. v románu Zámek.
Začne počítat, chvílemi však vzhlédne, aby se podíval, co praktikanti dělají. Jeden vypadá velmi unavený a tře si oči; když si věší plášť na hřebík, využije příležitosti a chvíli zůstane opřen o stěnu, na ulici byl čilý, ale blízkost práce ho unavuje. Zato druhý praktikant má chuť do práce, ale jen do některé. Tak je odedávna jeho přáním smět zametat. Jenže to je zase práce, která mu nepřináleží, zametání přísluší sluhovi; Blumfelf by nic neměl proti tomu, aby praktikant zametal, jen ať si praktikant zametá, hůř než sluha to dělat nemůže, jenže chce-li praktikant zametat, pak ať přijde ovšem dřív, ještě než začne zametat sluha, a ať k tomu nepoužívá doby, během níž je zavázán výhradně k práci kancelářské. ... Jenže jak se zdá, sluha právě zametání bere obzvlášť odpovědně, je vidět, jak se třaslavýma rukama snaží pevněji uchopit koště, sotva se k němu chlapec přiblíží, raději se zastaví a nechá zametání, aby mohl veškerou pozornost zaměřit na držení koštěte.
Most
Vypravečem v této jednostránkové miniatuře je most, který celý život čeká, až se na něj dostane pocestný a přejde jej. Když se tak však skutečně stane, je most zvědav, kdo to po něm jde, otočí se a - zřítí se.
Na jedné straně byly zabořeny špičky nohou, na druhé ruce, byl jsem pevně zahryzlý do drolivé hlíny.
...
Do chomáčů mých vlasů zajel svou špicí a nechal ji tam, rozhlížeje se patrně divoce kolem. Potom však – právě jsem ho následoval v jeho snu přes hory a doly – mi oběma nohama skočil doprostřed těla. Zatrnulo ve mně – nic netušícím – prudkou bolestí. Kdo je to? Dítě? Sen? Zákeřník? Sebevrah? Pokušitel? Ničitel? A já se obrátil, abych se na něho podíval. – Most, který se obrátí! Ještě jsem se neobrátil docela, a už jsem se řítil, řítil jsem se dolů, a už jsem byl rván a bodán špičatými oblázky, které na mne vždycky tak pokojně hleděly ze zuřících vod.
Doupě
Tato povídka psaná v ich-formě je vyprávěna blíže neurčeným zvířetem, které si vybudovalo doupě. Podává podrobný popis všech chodeb, průběhu jejich stavby, jejich účelu a míry bezpečnosti. Vypravěč – zvíře stále relativizuje a zvažuje poměr bezpečí a rizika při stálém pobytu uvnitř nebo při vycházkách ven do lesa. Po dlouhém pobytu venku zaslechne při návratu do doupěte šelest, který je na všech místech stejně silný a neustává po mnoho dní. Uvažuje, jaký je zdroj a příčina zvuku, jaká opatření proti němu má podniknout, jak se případně bránit apod. Opět se zde pojí nespojitelné – absurdita už samotné postavy vypravěče a popisných statí týkajících se lesního podzemního doupěte, s vysokým stupněm logického uvažování a odbornosti myšlenkových pochodů. Ostatně problém jako obvykle v Kafkových prózách zůstává nedořešen, o povaze a původu šelestu se nedovíme nic konkrétního. Cesta se zde stává cílem a povídka je psána právě pro tyto popisy způsobu uvažování, vynášení hypotéz a jejich analýzy.
Začnu s průzkumem, ale nedaří se mi najít místo, kde by bylo nutno zasáhnout, provedu sice pár výkopů, ale jen tak nazdařbůh; samozřejmě z toho nic není a velká práce s kopáním a ještě větší se zasýpáním a urovnáváním je nadarmo. Ani na krok se nepřiblížím místu šelestu, ozývá se pořád a beze změny slabě v pravidelných přestávkách, jednou jako sykot, jindy však jako pískání. Nu, mohl bych to zatím taky nechat být, sice to velmi ruší, ale sotva lze pochybovat o mém předpokladu, odkud šelest pochází, bude se tedy sotva zesilovat, naopak, může se také stát – ovšem doposud nikdy jsem nečekal tak dlouho –, že takové šelesty časem samy od sebe ustanou, jak malí vrtači pokračují v práci, a nehledě k tomu, nejednou náhoda snadno přivede na stopu rušení, kdežto soustavné hledání může dlouho selhávat. ... Při takových příležitostech mě obyčejně láká technický problém, například podle šelestu, který mé ucho dokáže rozeznat do všech jemností, přesně a zaznamenatelně, si představím zdroj a příčinu a teď cítím potřebu přezkoumat, jestli to souhlasí se skutečností. Má to dobrý důvod, neboť dokud jsem nedospěl k nějakému zjištění, nemohu se ani cítit bezpečný, i kdyby šlo jen o to vědět, kam se skutálí zrnko písku spadlé se stěny. A takovýto šelest, to z tohoto hlediska teprve není nedůležitá věc.