- vydáno 1916, vliv naturismu (sepětí člověka s přírodou, návrat k přírodě ze světa zahlceného civilizačním pokrokem). Básně ukazují pokoru v lidském životě, úctu k opravdovým hodnotám, k lásce, k rodině, k práci a snaze, často odkazují k Bohu, křesťanství, duši:
báseň Obláček: Ze samé radosti zpívati jal se/ hymny Bohu svému…Ke stupňům božím vroucně se schvíti… báseň Křižák: se odehrává uprostřed svaté války o Jeruzalém
báseň Ondráč: ..děl Vít:“Tak boží vůle byla“/ a v práci úsilné zapomněl na svůj žal…a cítím, Ondráči, žes jeden z hrdin Páně,/ jichž věrné ruce Bůh mou svěřil zem…
- Podtitul Básně, 3 oddíly: Obláček, Šípkový keř a Vítr a vlny. Celá sbírka vyšla 1916.
- Z básnických prostředků autor často užívá epiteta a poměrně často inverze, které jako by bojkotovaly moderní životní styl a navracely atmosféru dřívějšího, prostšího života.
báseň Obláček: úvodní báseň. Obláček stoupá do výše, až k samotnému Bohu a je velice šťastný, ale pak uvidí z výšky pod sebou ustaranou zemi, která k sobě s mateřskou láskou vine svoje „syny“ – lidstvo, zatížené věčnou vinou. Země je však od sebe přesto neodvrhnula a vlídně se na ně usmívá. Obláček je tou láskou dojat a klesá k zemi v podobě pláče – deště.
V blažené pýše pohleděl z výše Vesmírem pustým plynula temně
v propast nekonečnou. hořkou stezkou viny.
Uviděl zemi. Zpívala tiše Plynula, k srdci vinula země
smutku píseň věčnou. svoje teskné syny.
báseň Šípek: úvodní báseň oddílu Šípkový keř. Lyrický mluvčí obdivuje ze všech rostlin nejvíce právě šípkový keř, který jej okouzlil svou tichou a srdečnou krásou, zatímco sám žije drsný a chudý život. Život šípku však není marný. Jeho trpké plody v zimě nasytí hladovou zvěř, lyrický mluvčí podle něj jako dítě poznával ve vánici cestu domů. Tento prostý, pokorný plod přírody je zkonfrontován s rozšiřující se civilizací. Po patnácti letech se lyrický mluvčí dozví z dědova dopisu, že pláň, na které šípek rostl, koupilo město a chystá se zde postavit silnici.
Mne ze všeho kvítí, jež zrodila země,
květ šípkový nejvíce těší. Mně nejbližší jest,
svou tichou a srdečnou krásou
tak hovoří ke mně,
jak rodnou by rozmlouval řečí.
Ne v zahradách pyšných, ni v bohatých sadech,
leč v mýtině lesní, na mezi, pokraji cest,
v úbočí rokliny skalnaté, porostlé klečí,
keř šípkový žije svým životem drsným a chudým.
báseň Podzimní motiv: z oddílu Vítr a vlny, podává obraz podzimní krajiny. Člověk jde ven na procházku se psem a vnímá podzimní přírodu a jevy kolem – mokré pole, les, mlhu, zetlelé listí, vrány a nebo slunce, které náhle vysvitlo a dodává přírodě přívětivější tvář. Lyrický subjekt však pociťuje lítost nad tím, že slunce brzy zapadne a už nebude hřát a shledává zde podobnost s láskou, která už jej také nehřeje a trvala také jen tak krátce. (Celá třetí část sbírky je věnována dívce, po jejíž lásce lyrický mluvčí touží.)
A podvečer přijde. Pojednou zříš, oddaně k nebi mlčící kraj
slunce vysvitlo mrakem. zrosenou dívá se tváří,
Tak ticho je. Večerní krajinou zříš, zalilo zbožně stojící háj
zdiveným bloudíš zrakem, vroucnou, laskavou září.