Bylo nás pět
Klukovská kronika z roku 1954. Děj se odehrává ve dvacátých letech 20. století na malém městě. Očima chlapce podává kniha detailní obraz o životě lidí, dětí i dospělých, se kterými se setkává. Poláček zvolil nezaměnitelný styl mluvy vyprávějícího Petra Bajzy – spisovný jazyk plný archaismů a záměrně knižních výrazů, jako by byl k tomu veden dospělými, aby takto jako dobře vychovaný hoch hovořil. V jeho životě dochází k neustálým kolizím jeho klukovského světa, plného vlastních pravidel a zákonitostí, a světa dospělých, kteří po něm vyžadují dodržování mnoha konvencí.
Děj není výrazně silný nebo souvislý, jedná se o mozaiku různých příhod, ve kterých vystupují Bajzovi kamarádi, spolužáci ze třídy – Éda Kemlink, Tonda Bejval, Čeněk Jirsák (velmi pobožný, ale svým dětským způsobem) a Pepek Zilvar z chudobince, který je starší než ostatní, protože už několikrát propadl.
Kromě nich se v příbězích objevují další děti – Eva Svobodová, dcera cukráře, kterou Petr Bajza miluje, a Oto Soumar, syn bohatého továrníka, který je právě svým bohatstvím izolován od ostatních chlapců a kromě francouzské vychovatelky nemá kamarády.
Petr Bajza vnímá velmi bystře mnohdy nesnadné rodinné a obchodní vztahy svých rodičů, které popisuje chlapeckým, trošku naivním, avšak nikoliv nesprávným způsobem.
Taktéž si půjčujeme knížky. On má plničký kufr indiánek, jako jest: Morová rána v Praze, Vpád Pasovských a Bílá paní rožmberská.
Jenomže sám Tonda nechce zůstat doma, ale míní se odebrat do světa, protože je vynálezcem. On vynalezl takové palčivé sklíčko. Když svítí slunce, tak říká: „Dej sem ruku, já ti něco ukážu, ale nesmíš se dívat, protože bys mně vynález prozradil.“ Tak podržíš ruku, chvilku nic, ale za chvilku zařveš bolestí a na ruce máš červený flíček. Tonda říká, že až bude velký, že za ten vynález dostane houf peněz a koupí si motorku.
Holky se sice taky perou, ale nemá to žádnou cenu, jenom se chechtají nebo brečí. Neumějí si hrát, mají samé takové pitomé hry a chtějí se vdávat. Ale žádný mužský si je nevezme, protože není s nimi žádná legrace. Když si hrají na svatbu, tak ženicha dělá zase jenom děvče, přičemž se divně kroutí a špulí ústa, aby bylo vidět, že je ženich.
Nosil jsem až do svého čtvrtého roku holčenčí sukýnky, protože naši říkali, že se musejí dotrhat. ... A jeden z těch pánů ukázal na mne a povídal: „To je hezká holčička“ „To není prauda,“ odvětil Láďa uraženě, „nýbrž je to kluk.“
A tak jednoho jitra se shromáždilo vojsko u našeho domu, tatínek o ničem nevěděl, protože právě šel do magacínu pro petrolej. Kdyby to vědě,, tak by zařval strašným hlasem: „Já ti dám manévry, vem si knihu a uč se!“ Velitelem veškeré branné moci byl Bejval Antonín, neb jest ze všech nejsilnější a ve všem se vyzná.
Velitel pravil, že se teď nemáme prát, protože by to nemělo žádnou cenu, na to je dost času až pak, nýčko je třeba se dát na pochod. Tak jsme toho zatím nechali, ale Jirsák Čeněk to má u mne schováno, já vím, proč se příšerně šklebil. On si myslí, že Eva je moje nevěsta, to je bídná lež, kdo o mně říká, že jsem ženich, tak je sám ženich, a ze všech největší.
My totiž máme strýčka a ten se nazývá Alois Vařeka. Má na náměstí dům a vede obchod suknem a látkami, prodává límce, košile, jakož i kabátle. Strejda je lakomý, teta Vařeková je taky lakomá Ona se nazývá Emílie. Nikomu nic nedají. My s nimi nemluvíme. ... Strejda Vařeka je strašlivě bohatý, má ve sklepě zakopané milióny zlaťáků. V noci chodí do sklepa s lucernou, a když přijde do sklepa, řekne hrozným hlasem: „Ábr kábr domine.“ Na ta slova se rozevře stěna, ukáže se skrejš a v ní truhla plná zlaťáků.
Pak jsme šli do polí, s námi šel Éda Kemlink a s námi chtěl jít také Čeněk Jirsák, ale nikdo se ho neprosil. Tak on dělal, jako že s námi nejde, ale já dobře viděl, že nejde sám, ale jde s námi.
Když se nějaký kluk v kostele šťuchá, tak ho pan Jirsák vyvede za ucho ven a praví: „Ty zbrojnoši římský, měj bázeň v příbytku božím, jelikož nejseš na pastvě.“
Když jsem tam jednou plaval, tak mne něco zatahalo za nohu. Tonda Bejval pravil, možná že to byl vodník, protože se tam vyskytuje. Já si též myslím, že by to mohl být vodník, protože mne to zatahalo studenou, slizkou rukou. Taky jsou u Kalhot pihauky, které cucají krev. Proto my raději chodíme ke Klobouku, zde je plno slunce, voda je čistá a nejsou tam pihauky, které cucají krev.
Chyba jest, že kolem dokola je les, kde ostávají zloději. Dovnitř lesa se neodváží leda hajný, který jest ozbrojen puškou a každého zloděje zastřelí a spoutaného přivede na úřad, aby už nekradl.
„Máš smrtelný hřích,“ pravil jsem. „Jaký smrtelný hřích, ty blůmo?“ otázal se. Pravil jsem: „Protože když se skáče ze stráně na trať, tak je to opovážlivé spoléhání na milost boží.“ On se lekl, že uvalil na sebe tak těžký hřích, ale pak pravil: „Nemám hřích, protože opovážlivé spoléhání na milost boží jsme v nábožce ještě neměli.“
Někteří praví, že když hovada štípají, tak bude pršet, ale já jsem vyzkoumal, že to není pravda, jelikož hovada štípají porád. Hovado je chytré, ono se neutopí, to je můžeš držet pod vodou třeba hodinu, ono pak vyplave a ulítne jakoby nic, sprosťák!
Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec.
Jenomže chyba je v tom, že Otakárek musí porád ležet a dávají mu teploměr pod paždí, aby se nenachladil, a užívá meducínu. To mne otrávilo a už tam nechodím, jelikož jsem všecky verneovky přečtl.
Že bych se moc těšil na Ježíška, to se moc netěším, protože nikdy nedostanu, co bych chtěl. Oni mně dávají porád jenom, co potřebuju, což jest švindl, jelikož by mně to stejně musili koupit, tak jaképak copak.
Pan Jirsák pravil: „Jen si jdi, hochu. Mladý člověk má poznat svět a jeho mravy. Poznáš-li svět, budeš si více vážit domova.“
V poslední chvíli přiklusal pan učitel a doufal, že mluví ze srdce všech přítomných, když nám přeje na cestu mnoho štěstí a abysme bez pohromy vyvázli ze všelikých nebezpečí a úskalí, které se nám budou klásti na cestu. A důtklivě nás napomenul, abysme ani v tropických krajinách, vyznačujících se bujnou vegetací, nezapomněli, že jsme synové vlasti a že máme kráčet příkladem napřed. Taktéž nám kladl na srdce, abysme se snažili obohatit své vědomosti, a co spatříme pamětihodného, si zapisovali do zvláštního sešitu.