Kniha vydaná 1954 obsahuje sedm povídek z období posledních let rakousko-uherské monarchie a prvních let československého státu. (V prvním vydání 1947 byly ještě dvě povídky navíc). Kniha je plná lehké ironie poukazující na malomocenství politické organizace rakouské i na příliš nezměněné poměry nové republiky navzdory toužebným očekáváním lidu. Povídky vznikly jako povinný příspěvek dělnických literátů do publikací strany.
Táta (1910)
Petr Šourek byl baráčníkem v malé vesnici s málo udržovaným panským zámečkem. Jako 19tiletý měl tajný poměr s mladičkou kněžnou, která se provdala za stárnoucího knížete a toužila po mladém těle. Scházeli se v lese na paloučku, ale nikdo se nikdy nic nedověděl. Nyní, po 20ti letech, se kněžna opět ukázala, přivezla sem totiž svého dospívajícího syna, který se příliš nezvedl – propadal ze zeměpisu. Petr, nyní ženatý a s mnoha vlastními dětmi, se dovtípil, že princátko je patrně jeho vlastní syn, nicméně prozradit nic nemohl. Jen si jej zálibně prohlížel. Večer jej nepozorován nachytal, jak se schází na seně s místním děvčetem, nejhezčím z dědiny. A je spokojen, že je jeho syn po něm – že si také umí dobře vybrat.
Šourek sedí na zápraží, pobafává, hledí na tu krásu nad hlavou, pak už ani nekouří a myšlenky se toulají někde mezi hvězdami. Jako před dvaceti lety, jako teď, jako včera, není rozdíl, vždyť ten život je vlastně jedno a všechno dohromady. Letí a víří a zamotávají se. ...
Ale princ nečekal. V téže chvíli objal kmen lípy a vyšplhal se do vidlice. Chopil se větve, třikrát zaručkoval. Rozhoupal se, jednou dvakrát. A hop! Zachytil se roubení okna, pak sebou ještě jednou švihl a zmizel v okénku.
Baráčník ztrnul v údivu. „A vida!... A ty jsi mně chlapík... A ty jsi mně chlapík, hochu!“ Opouští úkryt za korytem a bere se, již vzpřímený, k lípě. „Chlapík, chlapík!... Víš, tohle by už ani tvůj táta nedokázal,“ šeptá v otcovské pýše. „No, podařilo ses, hošiště!“
O lásce k monarchii (1910)
Na vojně dostal lajtnant Masanetz rozkaz, poučovat vojáky na několika školeních o lásce k vlasti, aby věděli, zač bojují a byli politicky uvědomělí. V několika komických momentech naprosto selžou pokusy dorozumět se s rusínským infanteristou Chomjakem a vydobít z něj informaci, co je to vlast a jaké národnosti on je. Vzteklý a zoufalý lajtnant jej pro lenost a indolenci poslal k raportu a jiného vojáka, Hrazděru, pověřil rozkazem naučit Rusína říkat větu: „Melde gehorsam, dass ich zum Rapport befohlen bin.“ Hrazděrovi se to bohužel nepodařilo a byl odsouzen rovněž. Dále byl zavřen jiný voják, že šířil mezi spoluvojáky otázku češství.
„Na, Chomjak, vykládal jsem vám přec o tom v minulé hodině. Na, tedy: vlast! Na, co je to tedy vlast?“ praví mírně.
„Češi,“ vyhrkl ze sebe Chomjak. Pan poručík zůstal chvíli stát nehybně. Pak zakroutil beznadějně hlavou. „Trottel blödes!“, blbe, ulehčil si.
Pak chvíli mlčel, rozmýšleje se, sluší-li se zlobit, smát nebo pokračovat ve vážném, pedagogickém tónu. Rozhodl se pro ten.
„Na, Chomjak... Teď ti ukážu, jaký nesmysl jsi to řekl... Na! Copak ty jsi?“
Chomjak mlčí.
„Ty... ty, víš, ty co jsi!“ Pan poručík ukazuje prstem. Hoch konečně pochopil, co od něho chtějí. „Infanterist Vasyl Chomjak!“
„Na Gott sei Dank! Zaplať pámbu“ Ví alespoň, jak se jmenuje! ... Ale to nemyslím. Jsi Talián?“ Chomjak se úzkostlivě rozhlíží po kamarádech. Kdosi vzadu na něho zamrkal očima a zavrtěl hlavou. „Ně,“ praví konečně rozpačitě, ale neví, neměl-li říci něco jiného. Ale bylo to tak dobře.
„Na, vidíš. A co jsi? Jsi Němec?“ „Ně.“ „A co jsi tedy? Jsi Čech?“ „Ně,“ odpovídá po chvíli Chomjak nejistě. „Na, vidíš. A co jsi? Jsi Rusín?“
„Ně.“ To již znělo trochu jistěji.
Stařeček vavříny vídeňské slávy ověnčený (1913)
Seppl Noowi je stařík se schopností dojemně vyprávět o pravém vídeňáctví, o jeho vřelém vztahu k otci Radeckému a všem rakouském, národním a jemu nejsvětějším. Pro tuto schopnost, jíž vykouzlil v očích svých posluchačů nejednu slzu, býval angažován různými politickými stranami na své agitační schůze, aby zde dobýval srdce a podpisy voličů. Jednou je však nelidsky nařčen, že je podvodník, že má po bankách schovaných 20 milionů korun a kdovíkde je vzal. Seppl Noowi udavače žaloval pro křivdu a urážku na cti. U soudu tvrdil, že peníze zdědil po svém nevlastním bratrovi v 17. století. Všichni ho pokládají za blázna. Soudce křičí: „Je mi trapné, že musím upozorňovati právníky, že justice nezná nějakého bratra ve smyslu náboženském nebo básnickém, nýbrž je a výhradně ve smyslu právním.“ Dědeček však pokračuje ve vysvětlování. Jeho nevlastní matka se 1699 jako 16tiletá dívka spustila s hrabětem Rüdigerem, povila mu syna. Hrabě dal dítěti do vínku 1000 zlatých, ale chlapeček krátce po narození zemřel. Peníze zdědila jeho matka. Celý život se jich netkla a ve věku 93 se provdala za 19tiletého tenoristu – vlastního otce Seppla Noowiho. Po její smrti otec zdědil peníze, již značně vzrostlé úroky, podruhé se oženil až v mužném věku a roku 1830 zplodil Seppla Noowiho. Ten se peněz také celý život netkl a právě z nich je dnes oněch 20 milionů zlatých. Díky tomuto přiznání však hrozí nebezpečí, kterého se dědeček obává – totiž, že se o penězích dozvědí jeho vnukové a vnučka a budou je chtít rozházet. Případu byly opravdu plné noviny a vnoučkové dědečka se s penězi následně nemazlili. Když však chtěli zástupci města předat dědečkovi jmenování čestným občanem vídeňským, nenalezli ho doma a nenalezli pak už nikdy ani jeho, ani jeho vnuky.
Později v hospodě vypravoval jeden novinář, že celý příběh je kachna, obdoba podvodu, který byl již před třemi lety spáchán v USA, a že ostatně Seppl nebyl ani Vídeňák, ale pocházel z Brna a jmenoval se Josef Nový.
Kariéra Eduarda Žáka (1921)
Éda Žák byl zlotřilý už jako školní dítko. V učení utekl od několika mistrů, poflakoval se po ulicích, okrádal kolemjdoucí a rostl pro šibenici. V 18ti odjel s nějakou známou do Teplic. Rodiče si od něj oddechli. Dal se ale k vojákům – zde mohl plně využít a uplatnit svůj sklon k agresi, bezcitnosti a násilí. Za to si vysloužil úctu nadřízených. Po ukončení služby se rozhodl nastoupit kariéru policisty a armádou byl na místo dokonce doporučen. Tak se vrátil po šesti letech do Prahy. Říkal si Eduard Zak (vyslovováno německy Cak). Potíral zločiny proti monarchii s neutuchající vervou, leckde se objevili mrtví. Pokud bylo případů málo nebo bylo třeba někoho odstranit, neváhal Zak incidenty zkonstruovat. Různé drobné přestupky však dokázal přehlížet za protislužby.
A způsob urovnávání závisí opět na tom, jak se ten který hostinský chová loyálně ke státu a k jeho orgánům. Ale stalo se, že umřel pan Pokorný od Zlatého jelena, a když vdova po něm obchod prodala a neměla už zájem na laskavostech nadstrážníka Zaka při výkladu policejní hodiny, že ho požádala o šest set korun, které tam během roku zkonsumoval v pivě, slivovici a ve výpůjčkách na hotovosti. A když ji Zak po zásluze odbyl, že si stěžovala na policejním ředitelství. Rozumí se, že ta nestydatá ženská šest set nedostala, nýbrž šest neděl pro utrhání na cti, dokázalť před soudem Zak řadou kolegů, že jednak do řečeného hostince nikdy nevkročil, jednak že tam útratu vždy řádně platil.
Zak měl kromě tohoto i další konflikty se zákonem, které ho málem stály kariéru. Sbalil lehkou ženu, pronajal si s ní byt a zval tam všelijakou společnost, což nesloužilo k dobrému jménu státního orgánu. Později nafingoval loupež šperků u klenotníka, aby mu tak pomohl k pojistce. Jeho kariéra vždy visela na vlásku, ale protože byl nepostradatelný jako lovec lidí a nejzavilejší potěrač zločinu, bylo mu vždy prominuto.
Zlom nastal v okamžiku, kdy se monarchii podlomila kolena a vznikala nová republika. Český národ ničil za jásotu a zpěvu Rakousko, a poněvadž se nenašel nikdo, kdo by tomu odporoval, vyhladil je z kořene. Snímal vojákům s čepic jablíčka a důstojníkům od šavlí portepé a dupal po nich s takovou rozkoší, jako kdyby tančil po břichách dvou císařů pánů a arcivévody Bedřicha k tomu. ...
Onoho slavného dne se v každém desátém člověku probudil řečnický talent a zběsilý chtíč uplatňovat jej na každém nároží, u všech soch a v každém balkonu. ...
Obchodníci střižním zbožím vydělávali nekřesťanské peníze na dvou centimetrech trikolor, jichž svitky po čtyři roky schovávali na dnech zásuvek.
Policejní centrále, jako prohnilému úřadu již neexistujícího císařství, teklo do bot. Zak poprvé v životě pocítil strach o život a kariéru, přímo panickou hrůzu. Nakonec se však ukázalo, že strážmistr si nechal zadní vrátka pro tento politický případ, a vyhoštěn nebyl. Vzal si pod patronát také Zaka a další spolehlivé policisty, takže jeho osud byl zachráněn. Vlády a režimy se mění, ale policii potřebuje každý – ta zůstává.
Neznámý vojín (1922)
Brzy po vzniku republiky se na Staroměstském náměstí koná slavnostní shromáždění, které má s okázalostí vzdát díky neznámým vojákům a pohřbít je. Jejich ostatky byly dovezeny v rakvích z různých částí Evropy. Právě když je chvalořeč o zborovském neznámém, kterak bojoval za naši republiku a za ideály, nadzvedne se víko rakve a místo kostí v ní sedí onen voják. Jako by se nic zvláštního nedělo, počíná uvádět informace řečníka na pravou míru. Předně že není neznámý, ale jmenuje se tak a tak a pracoval jako přadlák tam a tam. Do války nešel ani tak za češství a politické ideály, jako proto, že jim bylo řečeno, že tak můžou vybojovat lepší život pro ně, nuzné lidi a poslat své pány, kruté utiskovatele, k čertu. Republiku sice dobyli, ale jeho matka se stejně pořád musí i s revmatismem dřít jako kůň, jeho sourozenci dál umírají na souchotiny v plesnivých domcích, a s nenáviděných pánů se stali ministři a poslanci. Takže pro chudého člověka se vlastně nezměnilo vůbec nic.
Voják domluvil, lehnul si, a zase byly v rakvi jen kosti. Užaslých lidí se zmocnil zmatek. Projev byl rychle kulantně zakončen, vojáci pohřbeni, shromáždění se rozešlo. Policie prohledávala všechny okolní byty, zda zde není nějaké nepovolené optické zařízení, kterým celou taškařici někdo spískal, vědci zkoumali ostatky zborovského vojáka, lidé scházející se spontánně na náměstí a „místě činu“ rozháněni státními orgány nevybíravým způsobem. Ve vyšších politických kruzích probíhají vážné debaty a politickém vlivu úkazu na české obyvatelstvo i zahraničí. O pravosti úkazu a jeho dopadu diskutovali politici, sociologové i teologové a zástupci církve. Monsigneur se domnívá, že je to dílo ďáblovo. V mnoha domácnostech se toho večera pořádají spiritistické seance:
A poněvadž se chýlilo k půlnoci, byly v tu hodinu v soukromých bytech shromážděny i všechny spiritistické kroužky a kluby, co jich po Praze je. Dveře byly zamčeny, elektrické žárovky zhašeny a rozsvíceny svíčky, jejichž měkký svit duchové milují. Zborovský vojín se ukázal pravým hrdinou, a začav jednou svou svízelnou práci, byl odhodlán vydržet ji až do konce: lítal ze seance do seance a navštívil je všechny.
Nakonec byla v tisku uvedena oficiální zpráva, že celou habaďúru má na svědomí komunistická strana, která se touto cestou snažila o krajně nevkusnou agitaci.
V noci si v kryptě povídá zborovský hrdina s italskými legionáři o dnešní události.
„Hej, bráškové, spíte?“ Bráškové nadzdvihli víka rakví: „Co chceš?“ „Poslouchejte, když jsem ještě chodil do školy, tak nás tam učili, že tady kolem staroměstského orloje chodí každou půlnoc Pán Ježíš s těmi sedmadvaceti popravenými českými pány. Tak jsem si myslil, jestli bychom se k nim neměli připojit, že bychom přece jen byli trochu mezi těmi, za které jsme padli.“ Zborovský se také posadil na rakev. Tmou se opovržlivě zadíval na planoucí ohník cigarety. Řekl: „Člověče, viděls dnes dopoledne na náměstí ten lid, za který jsi padl?“ „Ne.“ „Ne?! No tak mlč a buď rád, že ležíš!“
Dobrý soudce (1926)
Soudce Engelbert Bezloja je ze staré školy. Ctí spravedlnost, je mírný a shovívavý, snaží se za každou cenu dosíci pravdy, o politiku se nezajímá a nemá pro ni cit. Zato má cit pro rostliny, je vášnivým botanikem.
Soudcové vůbec milují kvítky, snad proto, že majíce mnoho co činiti se zločinci a lidmi temnými, hledají přirozené vyrovnání v obcování s bytostmi nejčistšími. ...
Viděti nad alpinskou skalkou přísného strážce zákonů a tvrdého mstitele křiv plačícího, toť pohled svou protimyslností přímo skličující, asi takový, jako hleděti na berberského lva, pojídajícího makový, v kávě namočený rohlík, nebo na aktivního poručíka, žebrajícího na rohu ulice do čepice.
Jedna z věcí, proč neměl oblibu u nadřízených, byl způsob jeho soudcování. Někdy prostě nebylo lze se spravedlnosti dopátrat, v takovém případě nechal obě strany tahat sirky. Jako s tím dvěstěletým dubovým pařezem, který stojí přesně na rozmezí dvou pozemků.
Svědci nejsou, pařez stojí vprostředku meze, kořeny má v obou polích a spor zřejmě vyhraje ten, koho okresní soudce připustí k přísaze. A bude-li přísahat Kútný, odpřisáhne při Bohu všemohoucím a vševědoucím, že sám a vlastnoručně při sázení toho doubku nebožtíku dědečkovi pomáhal, a bude-li do přísahy vzata Trnčena, odpřisáhne hlasem přesvědčivým a s očima k nebesům pozdviženýma, že z toho dubu česával slívy už nebožtík tchán.
Jednou se však soudce náhodou připletl do anarchistické schůze v jedné hospodě, a poněvadž se bál, vyslechl celou schůzi a neutekl. Při pozdějším výslechu se všichni zúčastnění odvolávali na něj, že nevěděli, že činí něco špatného, poněvadž tam byl i okresní soudce a nic nenamítal. Bezloja byl vyšetřován a nebyl s to vysvětlit představeným, že s tím nemá nic společného. Poslední ránou bylo, když osvobodil člověka podezřelého z nedovolené kolportáže plakátů pro alibi. Čin byl však vnímán jako podpora anarchie a Bezloja byl již nemilosrdně přeložen z Olomouce do zapadlé vesnice Baranovice. To byl jeho konec, protože z menšího platu nemohl živit své děti na studiích, nemocná manželka neměla dost na lázně, pojistné se má zaplatit už příští týden. Bezloja se rozhodl spáchat sebevraždu, neboť měl životní pojistku a rodinu by takto zabezpečil. Chtěl se utopit v rybníce, ale náhodou ho tu našel člověk, který byl svědkem při případu onoho lepiče plakátů. Poněvadž ho do té šlamastiky dostal on, slíbil mu, že mu pomůže. Byl redaktorem novin. O něco později vyšel článek házející na soudce velkou špínu, popisující jeho bezohlednost, krutost a nelítostnost. Bezloja je předvolán na ministerstvo. Myslí si, že je to jeho naprostý konec, jde rezignovaně. Ministr mu však gratuluje za perfektní výsledky, za smysl pro politiku doby, za jeho kvality. Omlouvá se za omyl, kterého se museli nadřízení dopustit, když ho přeložili. Je mu nabídnut vyšší post a stěhování do Brna. Od té doby Bezloja v kariéře závratně postupuje, „politiku doby“ si osvojuje, dostane se až do Prahy na pozici dvorního rady a je finančně velmi solventní. Vše díky pobuřujícímu článku.