Balada z hadrů
Hra Osvobozeného divadla z roku 1935. Při každém z těchto dějinných kataklysmů, kdy dosud platné hodnoty se hroutí, jako by uvnitř byly shnily, ozývá se současně nějaký nový hlas, který zní čistě a hlásí příchod lepšího světa.
V dnešním ohavném karnevalu diktátorů, obludných kapitálů a více než středověké bídy, v rozvratu měšťácké morálky a v blázinci hospodářské bezmocnosti, v groteskní nesrovnalosti mezi zázraky vědeckého rozumu a tůněmi politického fanatismu, v celém tom Labyrintu dvacátého století objevuje se nám zase naděje na nový společenský řád, jenž slibuje sociální spravedlností odměnit svět za utrpení těchto dnů. Z těchto historických souvislostí vychází naše nová satira, kterou jsme nazvali Balada z hadrů.
Ústřední postavou je kontroverzní básník Francois Villon, vnímaný jako mluvčí všeho nízkého a utlačovaného lidu, který pro svou všeobecnou oblibu, svůj intelekt a tedy nebezpečnost pro vládnoucí třídu musel být odstraněn: Osud básníka revolucionáře, který za to, že mluvil řečí nového světového názoru, byl přinucen žíti na okraji společnosti, tragedie umělce, jenž za to, že cítil příliš jemně a vyjadřoval se příliš buřičsky, byl okolnostmi a konvencemi přinucen pohybovat se křivkou vyhrazenou zločincům a lidem opovrhovaným.
...
S tímto materiálem snažili jsme se ukázal nebezpečí kulturního fašismu a zločinné stanovisko, jež zaujímá reakce vůči fantazii, jakmile si dovolí překročit meze nejvyšlapanější konvence a postaví se do služeb pokroku.
Básník Villon, který představeným Paříže (zvláště purkmistrovi) už dlouho leží v žaludku, je falešně obviněn z krádeže peněz purkmistrových, a následně odsouzen k výprasku, po němž se už prakticky nemůže vrátit mezi slušný lid.
PURKMISTR: ... V jakých dobách to žijeme, když ani ve spravedlivém spánku není člověk jist? Ale zloděj bude dopaden! (Zadívá se do publika a náhle se zarazí a změkne) Promiňte, já vím, že z vás to nikdo nevzal, já vím, že jste lidé bezúhonní, ale chápejte odpor poctivce nad takovým činem. Já léta střádal, zlaťák ke zlaťáku ukládal, já zdraví nešetřil, v úřadě se plahočil a ponižoval, abych měl pocit jistoty. (Rozpláče se) Já jsem čest dával v sázku pro peníze! Před ničím jsem se nezastavil. Vždyť já své dobré jméno dával všanc. Já bral i úplatky, já svůj charakter zapřel, za peníze lidi zavíral a křivě svědčil, já zneužíval moci úřední! Daně odpisoval, závěti padělal. (Zoufale) I na sirotčí peníz jsem šáh! A té práce a těch starostí, aby můj štít zůstal čistý! (Rozzuří se) A teď přijde zloděj, sprostý lump, nízký zločinec, a vezme mi to. Ukradne moje peníze!
V této scéně je Jehan – ponocný (Werich), Georges – odsouzenec na pranýři a Purkmistr.
PURKMISTR: Vzdejte se oba! (Napřáhne na Jehana kord)
JEHAN: To je finta! Pozor, na to jsme se učili v kursu pro ponocné protifintu. (Uchopí halapartnu) Pozor, dědku! (Tlačí halapartnu na Purkmistrův kord a přimáčkne Purkmistra k zemi)
GEORGES: Košilatý, drž se!
PURKMISTR: (na zemi) Smilování!
JEHAN: Smilování jsme se v kursu neučili.
VILLON: (blouzní) Vaší Milosti královské nejpokornější služebník...
ŽEBRAČKA: Lež tiše.
VILLON: (k Žebračce) Ó, králi, vždyť před vámi ležím na břiše.
ŽEBRAČKA: Spi a nepřemýšlej!
VILLON: Ó, králův rozkaz zní: přemýšlet zakázáno. Budu se snažit podobat se svému králi.
ŽEBRAČKA: Františku, vždyť nevíš, co mluvíš.
VILLON: Ó, král je moudrý člověk. Už vím, jak na to. Nebudu myslet. A verše zapomenu. Přehlídnu bídu a mozek si odstěhuju do břicha. Vždyť myslet se má tím, na čem jsem dodnes seděl! Pak budu jedním z vás a básníkům budu prohánět šunky.
Už v dětství slyšel jsem ten moudrý hlas,
žít v komfortu, ach, nad to v světě není.
ŽEBRAČKA: No, zůstaň hezky v teple.
VILLON: Ale je v tom háček. To bych měl jenom sebe rád. A já chci Kateřinu. Nesmím být v teple, musím do mrazu. Ke Kateřině. Napít se s ní z jednoho poháru. Kde je ten pohár?
Villon je před soudem a sám se chápe vlastního obvinění:
Villone, provinil ses tím, že ses narodil básníkem. Tvoje vina, že myslíš, a že říkáš nahlas, co si myslíš. Jak my tě jednou oběsíme, abys nemohl myslet a abys nemohl mluvit za ty, kteří se nechtějí spokojit se svou bídou.