Jan Werich a Jiří Voskovec
Komedie Osvobozeného divadla z roku 1937 s podtitulem Devatenáct obrazů o zmoudření Eidamských. Alegorie na současné politické problémy – základní zápletkou je mocenské soupeření mírumilovného městečka Eidam a sousední výbojné země jménem Yberland. Zároveň hra zesměšňuje nadčasově se objevující neřesti, jako je sebestřednost, úplatkářství, hra na dvě strany a další.
Nebudou vám vyprávět o dnešních událostech, ale pokusí se vám dokázat, že lidé jsou k smíchu, že si vzájemně komplikují život, že však, když je jim nejhůře, zachrání je zase právě to, že jsou lidmi.
Yberlanďák Peter se vetře do městečka Eidam, kde svede starostovu ženu Gretu proto, aby z ní vymámil celní razítka a podařilo se mu tak propašovat yberlandský kanon jménem Barbora. Greta se do něj skutečně zamiluje a pak s ním chce utéci a hledá ho proto po lesích několik dní. To se však ve městě neví, tak se má za to, že starostovi utekla žena. Paralelně se odvíjí milostný vztah učitele Gustava, který je strašpytel a neumí se vyjádřit o svých citech, a služebné Sisky, která je naopak fortelná a přímá.
SISKA: Tebe by mohli palicema do hlavy mlátit, ty se jen voklepeš.
GUSTAV: Palicemi a oklepeš. Nikoliv palicema a voklepeš. Nějak ses špatně vyspala, Sisko?
SISKA: Já vůbec nezavřela voko...
GUSTAV: ...oka. Co si bránilo v spánku, Sisko?
SISKA: No, ten brajgl. Tys to neslyšel?
GUSTAV: Ale, Sisko... Brajgl! Je to ovšem slovo, kterého užívati se nesluší. Nesprávné slovo. Avšak je zajímavé, jak umělcovo jméno proniká ve zcela jiném smyslu do lidové mluvy. Breughel, Sisko, je malíř, náš krajan, který rád maluje prostředí, v němž žijeme, naše kroje, naše město, náš život v pohybu, a protože často, aby se inspiroval, vyvolává šarvátky, půtky a hádky, neb studuje při tom pohyby jednotlivcovy, označuje lid jeho jménem hluk, lomoz, šramot... vše, co tyto půtky doprovází.
V Yberlandském hvozdu dostanou dva žoldnéři, Werich s Voskovcem, za úkol, předstírat, že jsou lupiči a zadržet náklad jedoucí z Eidamu. Má to být záminka pro útok na eidamské – že jejich lupiči přepadli yberlandský náklad. Žoldnéři dostanou tento úkol jako milost od trestu smrti za vzpouru proti vojenské menáži.
SETNÍK: Proč jste nechtěli jíst?
OBA ŽOLDNÉŘI: My jsme jedli.
SETNÍK (zařve): Jenom jeden mluvte! (Vyslýchá) A proč jste odsouzeni?
PRVNÍ ŽOLDNÉŘ: Já jsem se ošklíbal.
SETNÍK (k druhému): A ty?
DRUHÝ ŽOLDNÉŘ: Já jsem se ošklíbal po něm.
SETNÍK (k prvnímu): A po kom ty ses ošklíbal?
PRVNÍ ŽOLDNÉŘ: Po nikom, pane setníku, krz mouchu. Lezla mi po nose.
SETNÍK: A ty nevíš, že voják se neošklíbá?
DRUHÝ ŽOLDNÉŘ: Prosím, ta moucha nevěděla, že on je voják.
SETNÍK: V Yberlandu každý ví, že každý z nás je voják. I moucha je voják. Neboť všichni sloužíme vůli a rozkazům Jeho Náramného Výtečnictva knížete Filipa.
(Všichni tři zasalutují)
Yberlandský voják se neošklíbne, ani když mu padne skála na hlavu!
PRVNÍ ŽOLDNÉŘ: Prosím, to už nemá čas.
...
DRUHÝ ŽOLDNÉŘ: Tak vám řeknu, že takhle jsem si to nepředstavoval. Já šel do vojště s ideály. Řek jsem si: Dvojí sukno táhne; teď mi jedno seberou a s tím, co mi nechali, pane, s tím při své postavě u ženských štěstí neudělám!
PRVNÍ ŽOLDNÉŘ: Já jsem taky zhnusený, nemyslete si! Byl jsem už ve všelijakých žoldech, ale to, pane, bylo vždycky válečnictví! To, když se něco chtělo, tak se na to vlítlo a to se, pane, rabovalo!
Žoldnéři se však rozhodnou, že se jim přepadávat nechce, tak si lehnou a chtějí spát. V tom se přiřítí Peter, že mu povoz spadl do jámy a oni dva mu mají pomoci ho vytáhnout. Žoldnéři však nechtějí být z klidu vyrušováni, tak Petera omráčí a přivážou k pařezu. Náklad si vytáhnou, ale protože se už blíží vojsko, kterému dali dle rozkazu znamení a začnou váhat, zda se nespletli, prchnou a odjedou s vozem do Eidamu.
PETER (řve): Okamžitě do pozoru a rozvažte mne. Já vám ukážu, co je to, protivit se plukovníkovi. Dám vás pověsit uprostřed tábora!
DRUHÝ ŽOLDNÉŘ: To jsem znal jednu paní, ta řvala zrovna takhle, ale neměla strom na nohách.
Žoldnéři postaví vůz na tržišti v Eidamu, čímž blokují dopravu a způsobí velké pozdvižení. Lid si jde hromadně stěžovat starostovi, aby s tím něco dělal, ale toho bolí hlava z velké pijatyky. Žoldnéři jsou výslýcháni stran nákladu.
VAN BERGEN: Ticho! Proklatě! Je-li to váš majetek, musíte znát jeho původ.
1.Ž: Tak víte co? My jsme ten majetek zdědili. A je to.
VANDERGRUNT: Po kom?
1.Ž: Po kom? ...To vám řekne on. (Ukazuje na Druhého žoldnéře)
2.Ž: Proč já?
1.Ž: Zdědil jste to se mnou. Musíte to taky vědět. (Tiše) Po dědečkovi.
2.Ž: (k ostatním) Já to vím, buďte klidní. (Tiše k prvnímu) Po kom?
1.Ž: (tiše) Po dědečkovi.
2.Ž: (k ostatním) Po Ježíškovi.
1.Ž: (tiše) Po Ježíškovi se nedědí, od Ježíška se obdrží.
2.Ž: (k ostatním) Od Ježíška se obdrží.
VAN BERGEN (tupě): Aha!
1.Ž: (křičí) Po dědečkovi, po dědečkovi jsme to zdědili.
VAN BERGEN: A byl zdejší?
2.Ž: Kdo?
VAN BERGEN: Ježíšek... totiž dědeček.
2.Ž: (ukazuje na Prvního) To ví on. (Tiše k Prvnímu) Já nemohu vědět pořád ty těžší věci.
1.Ž: Jestli byl dědeček zdejší? Hm...
2.Ž: Byl a nebyl. Hádejte!
1.Ž: Dědeček byl přívozník na pohraniční řece. Když byl na yberlandském břehu, byl tamní, když byl na eidamském, byl zdejší.
VAN BERGEN: Aha... A kde umřel?
1.Ž: Proč?
VAN BERGEN: Dědeček!
2.Ž: To špatně odpovídáte. Když on se ptá proč, nemůžete odpovědět: dědeček! To je renonc. To jste se podnes!
VAB BERGEN: Aha. Tak to rozdejte znova.
Nakonec měšťan Hans spadne do bedny s nákladem a při vyprošťování se bedna rozpadne. Ukáže se kanón Barbora. Eidamští se rozhodnou si ho nechat a na radnici rokují, co se s kanonem bude dělat. Někteří navrhují na obranu, někteří ho chtějí odvézt na venkov (Vandergrunt, neboť je spolčen s Yberlanďáky a chce Barboru potom tajně dovézt do Yberlandu) a jsou i jiné názory:
HANS (který se dosud nespokojeně vrtěl, vstane): Tak necháte mne promluvit slovo? Schválně jsem mlčel a čekal jsem, jestli se mezi vámi vyskytne jeden poctivý a slušný Eidamák. A čekal jsem marně. A když tedy nikdo nemá tu slušnost, tak ji musím mít já. Navrhuji, aby se kanon rozlil a aby se z toho ulila socha tomu, kdo ten kanon objevil s nasazením vlastního života. A to jsem, pánové, já!
Mezi tím jsou žoldnéři ve městě bez zázemí:
PRVNÍ ŽOLDNÉŘ: O to nic. Na to jsem zvyklý, že jsou na mne lidi jako na psa. Ale spát nemám kde. A to mne zbytečně demoralisuje. Když nastane hodina spánku, není myšlenky na útulný rodinný krb, jež by probudila mé lepší já a odvedla mne z hospody. Tak se stává, že mé lepší já spí pořád, kdežto horší já, které je přece jen mohutnější, je neustále vzhůru.
...
PRVNÍ ŽOLDNÉŘ: A to se mi moc líbí, že jste tak sečtělej“
DRUHÝ ŽOLDNÉŘ: Já čtu moc. Když už jsem se to musel ve škole proti své vůli naučit, tak to chci amortizovat.
Píseň Co na světě mám rád:
Ten, kdo se na svět dívá a ke všemu kývá,
Ten samozřejmě bývá vždy vážený a ctěn.
Takový mozek ptačí, tomu to snad stačí,
Já, ať se páni mračí, já musím s pravdou ven.
Co na světě mám rád, nedám si brát,
Než s lumpy tancovat, to se chci radši prát!
Teď slyšte, drazí páni, mé písně poslání:
Teď je po tancování, teď budeme se prát.
Peter se vydává za sochaře, který přijel do města vysochat z bronzu děla sochu Hanse, jak na děle sedí (konečný návrh, co dělat s dělem), žoldnéři ho však prokouknou, že je to yberlandský voják a tak jsou zároveň odhaleni i oni a posléze uvězněni ve věži.
2.Ž: Já bych ho nenechával ležet, aby se mu nesrazila krev.
1.Ž: (zatím přinese z kouta nádobu s vodou a šátek) To snad tedy ani nestojí za to ho křísit.
2.Ž: Nechal bych Přírodu ukázat, co umí. Když pomyslíte, jak z nepatrného semínka, které mnohdy nevědomky v kapse nosíte, vzroste staletý dub, jenž přečká generace...
1.Ž: ...a v jehož stínu z podzima dítky si ohníčky rozdělávají a na pastvě draka pouštějí, první to znamení, že vánoce jsou za dveřmi..
2.Ž: ...aby pak povyrostouce, na jaře do kůry onoho velikána ryly v sladkém oparu prvního milostného vznětu vytoužené jméno milčino a posléze, když se v starce proměnily, šmahem tucet paží musily spojit, aby velikána toho obejmuly, považte, jaká je síla Přírody...
1.Ž: ...A on tu zatím pořád leží. Víte co, omyjeme ho jen tak pro svědomí...
Radní VANDENGRUNT, kolaborant s Yberlandem, sám na vlastní pěst dá zavřít oba žoldnéře, aby náhodou nevyzradili totožnost Petera, a také učitele Gustava, protože se vzmužil a chce na každého všechno říci, co už dávno ví, ale ze zbabělé loyality dosud mlčel. Všichni mají být popraveni, ovšem pouze učitel to ví. Vězňům je nabídnuta poslední večeře, mohou si vybrat z menu podle svého přání. Žoldnéři jsou z takového servisu nadšeni.
GUSTAV: Víte vůbec, proč si můžete vybrat, co chcete?
2.Ž: PROČ mne nezajímá. Mne zajímá ŽE a KOLIK.
GUSTAV: No já jenom, abyste věděli, že to je na rozloučenou.
1.Ž: (radostně vyskočí) Jde se odtud!!
2.Ž: A to se mi líbí, že si napereme břuch. To oni, abychom to venku nepomlouvali. Propaganda!
GUSTAV: Správně, správně, jde se ven, ale na popravu.
Žoldnéři se snažili otevřít mříž, která byla napojena na silné lano, ale nebylo jich dost, aby mohli lano udržet stažené a ještě pak doběhnout k mříži dříve, než se zase zavře. Na stažení lana by potřebovali být aspoň tři. To, kolik jich je, jim dojde až dlouho poté, co se k nim přidal Gustav.
G: Oč běží, přátelé?
1.Ž: Ale on si představuje, že když se za ten provaz zatáhne, že se támhleta mříž otevře.
G: Počkejte, to mi připomíná, jak jsme toho lumpa hejtmana tahali z bedny. (Prohlíží provaz a jeho upevnění) Pevný bod A, kladka B, naše síla S... ovšem! A vrata se otevřou!!
2.Ž: (vítězně k Prvnímu) Vidíte, on to umí říct! Ale měl jsem pravdu! Naše síla – kladka, břemeno Bř...
1.Ž: (vyskočí, vztekle) ...jenže Břemeno Bř je moc těžké Těž a my to neutáhneme Neu!
2.Ž: To je to! Kdyby nás bylo víc, aspoň tři...
1.Ž: Kdybychom byli tři, ani nemluvím a tahám. Smůla...!
G: (roztržitě) Ovšem, kdybychom byli tři... (Vzchopí se) Ale, přátelé, vždyť my jsme tři!
2.Ž: Fantazíruje!
1.Ž: To je popravní horečka. (Ke Gustavovi) To vás přejde. Těsně před popravou se uklidníte a bude vám blaze.
G: Uvědomte si to! Jsme tři! Podívejte se!!
1.Ž: (zlostně) Člověče, jsme tu dva lupiči a jeden učitel!
2.Ž: To přece se nedá sčítat! Jako učitel byste mohl vědět, že dvě jablka a jeden ořech nejsou tři hrušky!
G: Dva lupiči a jeden učitel jsou přece tři osoby, tři lidé!
2.Ž: (radostně) Aha! Převést na společného jmenovatele!
1.Ž: Honem!
...
2.Ž: (zuří) Proč to pouštíte!!?
1.Ž: Teď můžeme začít znova!!
G: (rozčileně) Kamarádi, strašné věci. Plné ulice lidí. Celý kraj se sešel ve městě!
2.Ž: (křičí) Bodejť ne, když je poprava! Já bych také šel!
1.Ž: (řve) Vždyť půjdete, buďte klidný!
...
1.Ž: Víte, ono je lépe si střílet z kultury než střílet do kultury.
Yberland nakonec pohrozí Eidamu útokem, ale eidamští se spojí a s pomocí Těžké Barbory vyženou všechny yberlanďáky ze země.