Druhý díl z fantasy cyklu humorných románů Úžasná Zeměplocha. Navazuje bezprostředně na díl první, na jehož konci čaroděj Mrakoplaš, hlavní postava, přepadl přes okraj Zeměplochy do volného vesmíru a vypadalo to, že zákonitě musí zemřít.
Mrakoplaš neobdivuje své okolí, protože mu před očima probíhá celý jeho uplynulý život a překáží mu ve výhledu. Právě začíná chápat, proč je tak důležité nezapomenout helmu, když si oblékáte skafandr.
Ve druhém dílu však nezemře, nýbrž se ukáže, že sedm Velkých zaklínadel, vepsaných do knihy Oktáva, již zde zanechal sám Stvořitel a jež je uzamčena bezpečně v magiitěsné místnosti podzemí Neviditelné čarodějnické univerzity, se rozhodne vykonat veliké kouzlo a nahradit stávající vesmír jiným, téměř nachlup stejným, ovšem s tím rozdílem, že se Mrakoplaš dostane opět na zem. Je totiž předpovězen jako jediný zachránce Plochy před blížící se Rudou hvězdou, do níž má Zeměplocha nesená na zádech Velké A’Tuin narazit.
Velká A’Tuin je jediný tvor v celém vesmíru, který ví, kam jde.
Mrakoplaš totiž nosí v hlavě osmé Velké zaklínadlo, které mu tam samo skočilo z Oktáva, když ho jako student nepovolaně otevřel. Všechna zaklínadla musejí být vyslovena nahlas najednou, jak praví staré proroctví, aby Plocha mohla být zachráněna před zkázou Rudé hvězdy.
Kniha Oktávo je připevněna ke svému pultu kovovými sponami a řetězy: Jak spony, tak řetěz vypadaly, že člověk, který je vyrobil, měl před očima určitý cíl a většinu života strávil výrobou cvičných postrojů pro slony.
Mrakoplaš tedy putuje opět se svým společníkem, naivním obtloustlým turistou Dvoukvítkem (Mužíčkova nevšímavost k jakémukoliv druhu ohrožení byla taková, že každé nebezpečí zřejmě ztratilo odvahu a šlo pryč.), jeho Zavazadlem na stovkách nožiček, vyrobeným z Myslícího hruškovníku, a nově s dalšími dvěma hrdiny – bývalým, nyní již značně přestárlým bezzubým hrdinou barbarem Cohenem a dívkou Bethan, již vysvobodili jako oběť druidskému obřadu, a která se do vetchého Cohena bezhlavě zamilovala.
Vtip je v tom, že popisné vyprávění bývá málokdy zcela přesné, a když Ankhu vládl ve funkci Patricije Olaf Quimby II., podnikl určité úřední kroky, aby zajistil nápravu a vnesl do takových vyprávění pořádek a pravdu. To mělo za následek, že když se v legendě o proslulém hrdinovi pravilo „všichni lidé mluvili o jeho chrabrosti“, dodával každý bard, který si jen trochu cenil vlastního života, „ovšem s výjimkou několika lidí z jeho rodné vsi, kteří tvrdili, že je to lhář, a spousty jiných lidí, jež o něm jaktěživ neslyšeli.“ Poetická přirovnání byla přísně omezena na prohlášení jako „jeho mohutný oř byl rychlý jako vítr za velmi klidného dne, dejme tomu tak v síle ‚tři‘ větrné stupnice“ a každý příliš nadšený popis milované bytosti, který tvrdil, že „hrdinu opájela její přítomnost“, musel být podepřen důkazem, že vypadala přinejmenším jako láhev šampaňského.
Plocha, rovná jako stůl, neměla žádný skutečný obzor. Někteří námořní dobrodruzi, kteří si hráli s vajíčky tak dlouho, až z toho zhloupli a vypravili se hledat protinožce, udělali tragickou zkušenost. Zjistili, že vzdálené lodi, které vypadají, jako se ztrácejí pod Okrajem světa, se opravdu ztrácejí pod Okrajem světa.
Mrakoplaš se na své cestě dostal na různá místa. Octnul se v čarovném lese, kde potkali trpaslíka, ačkoliv Dvoukvítek trval na tom, že to trpaslík být nemůže, protože ten má mít červenou čepičku s bambulí, jak se dočetl v dětské knize nadpřirozených bytostí. Mrakoplaš se mu snažil vysvětlit, že na životě trpaslíka nic poetického není.
Kalhotky z vydělané krtčí kůže – to zní romanticky jen do okamžiku, kdy musíte tu kůži vlastnoručně stáhnout z původního majitele, zatímco se ten malý hajzlík, zahnaný do kouta nory, zuřivě brání. A co se týče červených čepiček, každý, kdo by se vydal ráno do lesa v barevných a jasných šatičkách, by se dožil sotva svačiny.
V lese našli také další zajímavá místa: „Proboha! To je opravdová perníková chaloupka. Mrakoplaši, podívej doopravdická...“
Polykající Mrakoplaš přikývl. „Jo, katedra architektury vysoké školy cukrářské,“ prohlásil. „Tam jsem se ani nepokoušel dostat.“
...
V okamžiku, kdy jste své smysly přesvědčili, že je to normální, byla perníková chaloupka docela příjemné místo. Zbytková magie ji udržovala neustále v chodu a ta okolní zvířata, která ještě nepochcípala na vleklé záněty zubů, se jí vyhýbala.
Pozn. autora: Jeden milimagram je základní jednotka magické síly. Definujeme ji jako takové množství magické síly, které je potřeba k vytvoření malé bílé holubice nebo tří kulečníkových koulí standardní velikosti.
Na čarodějné univerzitě se mágové pomocí kouzel i vyslanců snažili najít a chytit Mrakoplaše, aby se tak zmocnili osmého zaklínadla a mohli odvrátit hrozbu.
Galder se natáhl a vzal ze stolu prastarou knihu. Zadrmilil kouzelnou formulku a svazek se s vrzáním otevřel. Knižní záložka, podezřele podobná jazyku, se tiše zatáhla do hřbetu. Chvilku hledal mezi polštáři, až nakonec vytáhl váček na tabák a dýmku velikosti drtiče odpadků. (Všichni mágové jsou známí tím, že náruživě kouří).
Mrakoplaš usilovně vzpomínal na rodný Ankh-Morpork se vším tamním jídlem, jiným než sladkosti v chaloupce: Stačilo, aby přivřel oči, a viděl všechno do nejmenších podrobností. Jídelní stánky stovky různých národů na trhu. Mohli jste si dát squishi nebo žraločí polévku tak čerstvou, že by se k ní žádný plavec neodvážil příblížit, nebo...
„Myslíš, že by to tady mohlo být na prodej?“ zeptal se Dvoukvítek.
Mrakoplaš zaváhal. Už dávno se naučil, že je potřeba dobře si promyslet každou odpověď na Dvoukvítkovy překvapující dotazy.
„Na co?“ zeptal se opatrně. „Přímo z toho páchne zvláštní atmosféra.“ „Aha.“
„Co je to atmosféra?“ zeptal se Vaverka a začal čenichat kolem, přičemž se mu na tváři objevil výraz, který říkal, že on to neudělal, ať už je to cokoliv.
Dvojice se dostala na létající kámen, pilotovaný Druidem, který je přepravil k obrovskému kamennému počítači, který byl sestrojen k tomu, aby předpovídal počasí. Druidové se zde hádali o detaily jeho chodu – zde je ukázka parodie na laikům nesrozumitelné dialogy IŤáků:
Vzduchem poletovaly útržky nesrozumitelných vět a dolétaly až k místu, kde seděl Mrakoplaš: „Samozřejmě že je software kompatibilní – Zpěv přechodové spirály byl navržen pro soustředné kruhy, ty debile...“ „Já bych to znovu rozhodil a zkusil jednoduchý obřad měsíce..“ „...dobrá, jasně, kameny jsou v pořádku, takže se nám prostě jenom trochu zbláznil vesmír, jo?“
Cítil, že je okolní temno plné nepředstavitelných příšer, a potíž s nepředstavitelnými hrůzami je v tom, že si je každý velmi snadno představí...
Mrakoplaš se stále nehýbal. Nakonec se tajemný hlas ozval znovu. „Mohu pro vás ještě něco udělat?“ „Vy nejste strom, že?“ hlesl Mrakoplaš a úzkostlivý pohled upíral kupředu. „Nebuďte blázen, stromy přece nemluví.“
„Promiňte. To je tím, že jsme měli v posledních dnech se stromy nějaké potíže, a člověk je z toho celý zmatený, znáte to.“
„Ani ne. Víte, já jsem kámen.“
Tak se Mrakoplaš setkal s troly, kteří, když jsou dlouhodobě vystaveni slunečnímu svitu, se postupně mění v kámen a zpět se transformují za tmy. Trolové měli prastaré proroctví, že až přijde Mrakoplaš, nemají ho sežrat, nýbrž mu mají pomoci, což se mu později velmi hodilo.
Po celé Zeměploše se začali formovat hvězdonoši, radikálové, kteří věřili, že zkázu Hvězdy může odvrátit jen zbavení se veškeré magie, a proto zabíjeli čaroděje a pálili kouzelné knihy.
„Říká se, že se s ní v Den Prasečí hlídky srazíme, moře že se začne vařit a království Plochy že budou rozdrcena, králové sraženi z trůnů a města se změní v lávová jezera,“ odpověděl muž. „Míříme do hor.“
„To pomůže?“ naklonil Mrakoplaš pochybovačně hlavu.
„Asi ne, ale bude tam mnohem lepší výhled.“
„Vy jste cizinci?“ zeptal se muž.
„No, mezi sebou se docela slušně známe-“ začal zeširoka Dvoukvítek, ale pak rychle zmlkl.
Nakonec se Mrakoplašovi a Dvoukvítkovi i s jejich společníky podaří dostat prostřednictvím kouzelného obchodu, který se objevuje a mizí na libovolných místech, kde má dobré odbytiště, do Morporku, kde se schylovalo k nejhoršímu – ambiciózní a mocí posedlý mág osmé kategorie Trémon (někdejší spolužák Mrakoplašův) zamknul kolegy čaroděje ve sklepení Neviditelné univerzity a vystoupivše na vysokou věž, přednesl z ukradeného Oktáva všech sedm zaklínadel, která měl k dispozici. Vyvolal tak z Podzemního prostoru příšery, které se mu usadily v hlavě. V té chvíli doběhl Mrakoplaš, který svedl s Trémonem zápas o život a tím o poslední zaklínadlo. Po urputném zápolení v tomto i Podzemním rozměru Mrakoplaš Trémona přemohl a tím zahnal příšery zpět a zaklínadla, včetně svého Osmého, které měl v hlavě, zpět do Oktáva.
A Rudá hvězda? O několik okamžiků později se ukázalo, že měsíce, které se v posledních dnech objevily, jsou vajíčka Velké A’Tuin, z nichž se vylíhla želvata nesoucí na zádech slůňata s malými zeměploškami. Želva vykonala svůj úkol a vydala se na zpáteční cestu, zpět od Rudé hvězdy.