Tato útlá knížečka vznikla v roce 1622 již v exilu, Komenský ji věnoval své manželce jako útěchu v jeho nepřítomnosti a pro duchovní posilu. Pojednává o vztahu dokonalého křesťana k Bohu, bližnímu, ponouká k trpělivému snášení protivenství, nemoci, odloučení a jiných strastí.
Celý název knihy je Přemyšlování o dokonalosti křesťanské, kterouž Bůh vyvoleným svým v slovu svém ukazuje, Duchem svým v nitř vnuká a ji v nich k nevypravitedlnému jejich potěšení rozličnými odpornými věcmi rozněcuje a k plnosti přivodí.
V čem dokonalost křesťanská záleží?
...Byť kdo celou Biblí z paměti uměl, a necítil by vnitřního potěšení milosti Boží, co jemu to prospěje? Marnost jest. ... Bohatu býti, slávu a čest a lidskou přízeň míti, rozkošemi a pohodlími oplývati, dlouho ve zdraví a v bezpečnosti s milými přátely živu býti, summou libých v světě věcí užívati, není-li při tom plné lásky Boží, všecko jest marnost, všecko pominutedlné, všecko nestálé, všecko nejisté, všecko neplnou radost, nýbrž ne radost, než podobiznu a stín radosti dávající.
Jak se člověk k hledání a dosažení dokonalosti způsobovati a připravovati má?
Kdo hledá moudrosti, nalézá ji; kdo ji zamiluje nade všecko, tomu vychází vstříc a potkává se s ním. ... Nebo v nešlechetnou duši, dí Písmo, nevchází nebeská moudrost, aniž přebývá v těle podmaněném hříchu. Musí pak srdce...vyčištěno být...od zbytečných, toulavých, neužitečných myšlení. Potom od nezřízených vášní...
Srdce naše z přirození jest nepokojné, ledačehos se leká, ledačemus se raduje, ledacos oblibuje, na ledacos se zpouzí. Ale kdo se o Boží toliko lásku a milost starati chce, ten musí tiché a pokojné srdce mít.
O milování Pána Boha, odkud se v srdcích zaněcuje?
Povaha jest srdce našeho, že se láskou ke všechněm těm věcem, kteréž samy v sobě pěkné a libé sou, kloní, buďte ony duchovní neb tělesné. ... co zvláštnějšího a krásnějšího, to srdci našemu milejší. ... v Bohu jest nezpytatedlná jakási čistota, krása ušlechtilost, sláva, radost, čemuž podobného v světě nic se nenachází. ... on řídí kroky naše, on životu pokrm, on tělu oděv dává ... on nás posiluje ve mdlobě, on v nemoci léčí, on nám milosti své udílí a dobrá myšlení vnuká ...
To všecko když vyvolená duše pobožně rozjímá, nemůže než náramnou radostí slzeti a s Davidem zvolati: Ach, čímž se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněná?
Jak vroucí láska k Bohu býti a čím se pronášeti musí?
Aniž se čeho více bojí, jako aby v něčem neurazil Pána Boha svého. Protož šetrně při všem postupuje a v skutcích, slovích i myšleních sám na sebe pozor dává, aby nic pohoršlivě, věda, že oči, uši Boží tu jsou, nepromluvil a nepomyslil. ... Dává-li Pán Bůh potěšené věci, kochá se v nich člověk takový jako v Božích dařích a chválí Pána Boha. Odjímá-li je zase, říká s Jobem: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, jméno jeho buď pochváleno.
Jak se milování Boha i na bližní rozplývati musí?
...vystavil nám na místě svém bližního našeho a cele se v tom vysvětlil, co se někomu z nejmenších jeho činí, že se jemu činí. ... Řekl-li by kdo, miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest; nebo kdo nemiluje bratra svého, kteréhož viděl, Boha, kteréhož neviděl, kterak může milovati? ...
Jisté tedy znamení vroucí lásky k Bohu jest láska k bližnímu. ... žádnému bližnímu svému ničehož zlého nepřál a nežádal, tak jakž sobě nežádá a nepřeje; než na proti tomu, jak sobě dobrého na těle i na duši vinšuje, tak i každému z bližních aby vinšoval. ... Spravedlnosti, když nic na ujmu bližního nečiníme, na ujmu, pravím, buď života a zdraví, buď statku a jmění, buď poctivosti a dobrého jména jeho, a neb také na ujmu společného pokoje. ... nechává každého býti tím, čímž jest. ...
Blahoslavenější pak ještě, kdož skutky milosrdenství koná, jenž v smírnosti a učinnosti záležejí. Smírnost v tom jest, když nás bližní urazí, abychom snadní byli k odpuštění. Učinnost v tom, když nás bližní potřebuje, abychom k sloužení a pomáhání ochotni byli, buď skutkem neb jináče.
O mírnosti k bližním učí nás Bůh, abychom nebyli přísní vyhledavatelé a ovšem mstitelé křivd svých, ale abychom pro pokoj, co se jen snášeti může, snášeli. ...
Vidíme-li bližního škodlivě hloupého, povinni jsme ho poučiti; vidíme-li bloudícího, na cestu napraviti; vidíme-li zarmouceného, potěšiti; vidíme-li svémyslného, napomenouti; vidíme-li hlad trpícího, kusem chleba se zděliti...
O povolném se Bohu přijímání od něho na světě čehokoli poddávání
...věci libé uměti z rukou Božích přijímati a jich tak užívati, aby mysl spolu i s tělem mezi nimi nezbujněla. Kdež pobožný člověk souditi má, že by sic bez těch pohodlných, libých věcí duše naše dobře státi mohla k spasení, než Bůh z štědrosti své že je nám tak přidává, aby se nám služba jeho i tím vždy osladčovala. ...
Protož oněch zevnitřních věcí zevnitřně toliko podlé přítomné potřeby do vůle Boží užívati náleží a srdce k nim nikda přikládati nesluší.
Mezi tím mysliti dobré jest na snadnou těch věcí proměnu, a co za tím přijíti může; jmenovitě, v čas hojnosti mysliti na hlad, v čas bohatství na chudobu, v čas pokoje na nepokoj.
O pokorném nemoci snášení
cokoli Pán Bůh při vyvolených svých koná, s jistým uvážením a pro jisté příčiny koná.
O dobromyslném chudoby podstupování
Pevně tedy tomu věřiti máme, že co se koli s námi i statečky našimi děje, všecko od nestižitedlné Božské prozřetedlnosti pochází.
O trpělivém, potracení milých přátel a siroby, snášení
Nejdražší na světě klénot že jest dobrý přítel, i pohané říkali... Ale aby taková z osiření přicházející žalost přílišná nebyla (zvláště když by nenadále přišla), časně se k ní strojiti sluší; a to dvojím spůsobem. Jedno, mysliti na to často, že se ta příhoda státi může, poněvadž v světě nic obyčejnějšího není, jako aby jedni od druhých mřeli. Kdo tedy milého přítele má, věřiti, že jej má době od Boha propůjčeného, kterýž ho zase povolati může, kdy chce, a vůle jeho (jenž jest vždycky svatá a spravedlivá) státi se musí.
Potom potřebí s milým přítelem takové přátelství učiniti, kteréhož by ani smrt zrušiti nemohla, jmenovitě přátelství duchovní, kteréž více v spojení srdcí v Bohu nežli těl záleží.
O udatném a veselém protivenství podnikání
...kdož jsme v počtu věřících, musíme od ďábla a zlých lidí velikou nenávist, posměchy, vypovídání, uklady, vyhánění, vězení, cti odjímání a co podobného snášeti, často se i v loupež zubům jejich a na ohavnou smrt dostávajíce. ... pověděl Kristus, kdo za ním jíti chce, aby vzal kříž na sebe, a že služebník nemusí býti šťastnější nad Pána svého. ... Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost; radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. ... Nebojte se těch, kteříž mordují tělo, ale dále nemají, co by učinili. ... Víme, že u prostřed ohnivé peci ctitele své bez poškvrny zachovati umí. ....
Nadto ví se jistotně, že protivenství taková vyvoleným Božím k veliké platnosti bývají, poněvádž skrze ně víra jejich a k Bohu trpělivosti, nýbrž i láska, naděje, horlivost a všecky jiné ctnosti jako brusem nějakým znamenitě zostřeny bývají a spasení jejich (nad něž člověku křesťanskému v nebi ani na zemi nic milejšího býti nemá) velikou pomoc béře. ... Nebo ač kázeň přítomná nezdá se býti potěšená, než smutná, ale potomť rozkošné ovoce přináší těm, kteříž by pocvičeni byli.
O ustavičném o Bohu přemyšlování
Kdo zajisté vždycky mysl při věcech zemských drží, má kvaltování hojně a potěšení málo, srdce plné roztržitosti a nepokoje, aniž duchovní radosti co zakusiti může. Dokonalý tedy člověk nejen sobě zvláštní chvilky ku přemyšlování o Pánu Bohu a jeho dobrotě obírá, ale i při práci jakékoli od leckuds příčinu vezma, na něj se rozpomíná.
O ustavičných modlitbách, a jaká jsou znamení s Bohem se obírajících lidí
A k tomu sobě opět svatá duše odevšad příčinu béře. Když vzhůru pohlédna krásnou oblohu, slunce, měsíc a hvězdy spatří, když zemi bylinami a stromovím porostlou, a neb sníh, mráz, déšť, hřímání vidí, když ptáky lahodně zpívati slyší, když na svá minulá léta zpomene, když manželku, dítky, stateček svůj spatřuje, když mu jídlo a pití v chuť přichází, když sen k duhu jde, a summou ze všeho Boha chválí...
Nemnoho takový mluví, než mlčenlivosti raději ostříhá; jakož proto, že srdce jeho nepotřebným věcem a řečem vyhýbá, tak i proto, že vnitř s Bohem zaměstknané bývá.
Protož raději jest sama, aby pokoj bez hluku míti mohla; aniž jí samotnost tesklivá jest jako lidem světským, kteříž, libého Božího pokoje vnitř v sobě nemajíce, vně kromě sebe oblektaci a z melancholie vyrážení hledati musejí.