Karel Jaromír Erben
Vydáno v roce 1986 v Albatrosu s ilustracemi Miloslava Jágra. Kniha je vhodná pro děti od pěti let. Text není stylizován, je autorův původní. Obsahuje 16 pohádek z různých zemí uvedených Průpovídkou.
Řípka (česká, konec pohádky)
Desatero šlo, chytilo se devatera, devatero osmera, osmero sedmera, sedmero šestera, šestero patera, patero čtvera, čtvero trojima, trojimo dvojima, dvojimo jednera, jednero babky, babka řípky: trhaly, trhaly – řípka se přetrhla, babka se převrhla a všichni se svalili na jednu hromadu.
O kohoutkovi a slepičce (česká, začátek pohádky)
Kohoutek a slepička vyšli si spolu do obory na oříšky. Kohoutek řekl: „Co kdo z nás najde, bude oběma napolovic.“
„Tak dobře!“ odpověděla slepička; hrabala, hrabala a vyhrabala jadýrko, a upřímně se s kohoutkem o ně rozdělila.
Potom vyhrabal kohoutek taky jádro, ale byl lakomý, chtěl je čerstvě sám pohltit, aby slepička nevěděla, a jádro mu uvázlo v krčku. „Běž honem, slepičko, přines vodu, sic umru.“ Jak to řekl, převalil se na zem, nožkama vzhůru.
Slepička běžela pro vodu ke studánce.
„Studánko, dej vody mému kohoutkovi: leží tam v oboře, nožky má nahoře – bojím se, bojím, že umře.“
Studánka řekla: „Nedám ti vodu, dokud mi nepřineseš od švadleny šátek.“
Pamatuji se jako dítě, že tato pohádka vyvolávala velmi silného napětí podmínkami, které si jednotlivé věci či zvířata kladou, aby vydaly své zboží, a taky ubíhajícím časem, kterého má kohoutek méně a méně.
Hrnečku, vař! (česká, konec pohádky)
Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že sedláci, když tudy večer jeli z roboty domů, nikterak nemohli projet a museli se skrze kaši na druhou stranu prokousat.
Jezinky a Smolíček (česká, volání Jezinek)
„Smolíčku, Smolíčku, otevři světničku: až se ohřejeme, hned zas půjdeme. Och, zima, zimička, zima!“
„Ubožátka, jak se tam venku zimou třesou,“ řekl Smolíček.
...
„Za vrchy, za doly, mé zlaté parohy kde se pasou? Smolíčka holečka jezinky do lesa nesou!“
Jaga baba (ruská)
Kocour a vrabec šli, a brouk sedl si na pec za troubu. Najednou se tu vyskytla Jaga baba, vzala lžičky a počítala: „Tahle lžiška je kocourova, takhle vrabcova a ta třetí broučkova.“
Brouk to nemohl snést a vykřikl: „Nesahej, Jago babo, na mou lžičku!“
Jaga baba jej popadla, sedla do stoupy a jela, pístem poháněla a stopu za sebou pometlem zametala.
Brouk naříka: „Kocourku, poběž! Vrabečku, poleť!“
Poučení? Snad to, že nemá člověk ztrácet silnou vůli a raději trpělivě vyčkat, aby se mu zbrklost a vztek nevymstily.
Otesánek (česká)
„Když my se najíme, najedlo by se ještě taky naše děťátko – jen kdybychom nějaké měli.“ A dočkali se muž se ženou děťátka, které muž přitesal z pařízku a ono ožilo.
Žena zavinula to děťátko do peřinky, hejčkala je na rukou a zpívala mu:
„Hajej, dadej, hajej, Otesánku malej! Až se vzbudíš, hošíčku, uvařím ti kašičku: hajej, dadej, hajej!“
Najednou začalo se dítě v peřince hýbat, vrtělo hlavou a dalo se do křiku: „Mámo, já bych jed!“
...
„Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty – a tebe taky ještě sním!“
I chtěl ji spolknout. Ale babička byla čiperná, uhodila Otesánka motyčkou do břicha a rozpárala mu břich. Otesánek se svalil na zem – byl mrtev.
Almužna (polská)
Zjara dostala Janová od Blažkové tři záhony lnu, za které po mnoho dní musila těžce pracovat, ale oddělala to, ten len sama sobě sebrala, namočila změdlila, vyčesala i spředla, jak náleží, a potom jí z něho tkadlec udělal asi dvacet loket plátna, a to plátno, celé jmění své, schovávala sobě na zimu, dětem a sobě na košile.
Když ten žebrák odtud odešel, byla v domě taková bída, že by ani sekerou nebylo co utnout; děti plakaly, chtěly jíst, a jí také bylo do pláče. I nevěděla, co si počít, až jí přišlo na mysl, aby několik loket toho plátna donesla židovi na prodej a za to aby koupila chleba a soli.
I začala to plátno měřit, děti se utišily, a ona měřila, měřila pořád bez konce, a měřila až do západu slunce. Ze svých dvaceti loket tisíce loket namětila a že chtěla děti co nejdříve posilnit, neběžela nejprve na konec vesnice k židovi, nýbrž vzala několik loket plátna a prodala je Blažkové, ovšemže za psí peníze; ale co měla dělat, když se dětem chtělo jíst?
Sedm Simeonů (ruská)
Tehdy šel Simeon do carevnina obydlí a přinesl jí svého sibiřského kocoura darem; a jedině za to prosil, aby mohl tři dni v jejím obydlí pobýt a carského chleba a soli pojíst, a k tomu doložil: „Naučím tebe, překrásná carevno, jak si můžeš s tím neznámým zvířetem, sibiřským kocourem, hrát a s ním se vyrážet.“
Zázračný visutý zámek (charvátská)
Stařena netroufala si tam hned jít, ale potom přece šla a řekla králi, že její syn by rád jeho dceru.
Král jí řekl: „Dobře, jestliže mi udělá, co mu poručím, tedy mu ji dám; jestliže tamhlety hory všecky do zítřka do rána, rozhází, jak daleko bude očima vidět, a porste-li tam nejlepší pšenice, a budu-li z ní zítra koláče jíst, tedy dobře; pakli tak nebude, přijde o hlavu.“
...
Mořský král povídá: „Pusť tu kočku sem!“
Kočka tam vešla a vzala tak pěkně ten zámek, že mořský král to ani nezpozoroval; potom šla ke dveřím a mňoukala: „Mňou!“
„Pusť tu kočku ven!“ řekl mořský král a kocour vyběhl.
Sněhurka (ruská)
Ruská Sněhurka se liší od české. Žádní trpaslíci, zrcadlo, zlá královna. Sněhurka je zde rodiči vymodlená dcerka stvořená ze sněhu.
A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší. Sedlák i selka měli z ní radost převelikou: dívky ze vsi přicházely k nim, strojily ji, rozmlouvaly s ní, zpívaly jí písně, hrály s ní všeliké hry, i naučily ji všemu, jak to samy dělaly. I vyrostla Sněhurka za tu zimu tak jako třináctileté děvče, a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako sníh, očka měla jako pomněnky a rusavé vlásky až po pás; jen žádného ruměnce neměla v tváři, jako by v ní ani živé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná a při tom tak dobrá a ke všem přívětivá, až srdce nad ní plesalo.
...
Už i děvčátka sebrala se pod vsí v chorovod a začala zpívat: „Vesno krásná, na čem jsi přišla, na čem jsi přijela?“ „Na rozsošce, na brance.“
... Sněhurčin osud byl však nezvratně smutný: její život skončil s příchodem jara a teplých dní:
...když Sněhurka běžela s družkami a skočila přes oheň, tu nenadále vznesla se vzhůru jako lehká pára, svinula se v tenounký obláček i zaletěla do výsosti podnebeské.
Boháč a chudák (ukrajinská)
Personifikace Štěstí a Bídy, které se usadily dvěma bratrům v domě. Chudák vida, že u bratra doma dlí Štěstí, chce jít do světa hledat to své a pozvat je k sobě domů. Jeho Bída však seskočí z pece a s pláčem jej prosí, aby ji tu nenechával samotnou, nýbrž aby ji vzal s sebou. Chudák ji tedy vezme do mošničky, tu však zakope na zahradě a Bídy se tak zprostí. Štěstí nakonec ve světě najde. Ale bohatý bratr mu je závidí a hledá, kde by našel bratrovu zmizelou Bídu.
Ale bratr jeho byl neupřímný a záviděl mu to štěstí. Ubíraje se domů, neustále přemýšlel, jak by na bratra svého mohl zase Bídu poslat. A když přijel k tomu místu, kde bratr jeho lahvičku v bahně pochoval, hledal, dlouho hledal, až ji zase našel, a hned otevřel. V okamžení vyskočila Bída ven, před očima jemu rostla, začala kolem něho radostně skákat, objala ho, líbala i děkovala mu, že ji z vězení vysvobodil.
„A za to vděčna budu tobě i tvé rodině až do smrti, a nikdy vás neopustím!“
Darmo se závistník vymlouval, darmo ji posílal k prvnímu pánu: nikterak již nemohl Bídy z krku pozbýt, ani prodat, ani darovat, ani zakopat, ani utopit, neustále mu byla v patách. Zboží, které si domů vezl, pobrali mu na cestě loupežníci; a když se dostal domů žebrotou, nalezl místo svého stavení hromadu popela, a z pole mu zatím úrodu všecku pobrala voda. A tak nezůstalo závistivému boháči nic než toliko – Bída!
O žabce královce (ruská)
Tři bratři – princové – střelí každý v jinou stranu svou střelu a tam jdou pak za štěstím. Bratrové si najdou ve světě nevěsty – krásné princezny. Třetí bratr, Ivan bohatýr, nalezne svůj šíp v hubě žabky. Žabka mu radila, ať si ji jen vezme za ženu, že nebude litovat. Co naplat, vzal si žabku za ženu. Bratři se mu smáli, ale:
Když nastala noc a ženich s nevěstou odešli do svých pokojů, sňala žába ze sebe žabí kůži a udělala se překrásnou pannou; a za dne opět se proměnila v žábu. Ivan bohatýr byl s ní spokojeně a šťastně živ.
Žabka byla zakletou přemoudrou Vasilkou, kterou nakonec Ivan vysvobodil ze zakletí soupeřením se třemi sestrami babami Jagami.
Zlatovláska (česká)
O starém králi, kterému babička donese „vzácnou rybu“ – hada, po jehož pozření král rozumí řeči zvířat. Také Jiřík, jeho sloužící a kuchař, rybu ochutná a získá tutéž schopnost. Král to brzy pozná a rozhněvá se na Jiříka, že neuposlechl a pokrm ochutnal. Nedá nic znát a přikáže Jiříkovi, aby mu nalil vína do poháru. Nesmí přelít ani nedolít, nechce-li přijít o hlavu. Ale Jiřík se zaposlouchá do hádky dvou ptáčků o zlatý vlas princezny Zlatovlásky a přelije:
„Propadls mi život!“ vykřikl král. „Ale chci s tebou milostivě naložit, když té zlatovlasé panny nabudeš a přivedeš mi ji za manželku.“
Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovat, musil pro pannu, ačkoli ani nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy.
Po cestě Jiřík pomůže mravencům uhasit mraveniště, nakrmí krkavčí mláďata, pustí do vody zlatou rybu. Všechna zvířata mu slíbila na oplátku pomoc.
Jiřík našel zámek, v němž žila Zlatovláska. Král té země měl 12 dcer. Jiříkovi Zlatovlásku slíbí, splní-li tři úkoly. S těmi mu pomůžou zvířata. Naposled má na dně moře najít zlatý prsten, který tam Zlatovláska upustila. Pomůže mu ryba:
„Teď právě jsem potkala štiku rybu, nesla zlatý prsten na ploutvi. Maličko jen počkej, já ti jej přinesu.“ A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.
Jiřík rovněž získal živou a mrtvou vodu. Zlatovlásku si vysloužil a vrátil se s ní ke králi. Král se mu zle odvděčil – nechal ho stít. Zlatovláska ho však pokropila mrtvou vodou – hlava mu přirostla k tělu. Pokropila ho živou vodou – Jiřík ožil a byl krásnější a mladší než prve.
Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil, a že je mladší a krásnější, než prve byl, rad by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, pořád, až ji všecku vykropili, ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprve začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení přirostla: ale král byl zase mrtev, protože už neměli živou vodu, aby ho vzkřísili.
A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.
Poslední pohádkou jsou Tři zlaté vlasy děda Vševěda, která je myslím všeobecně známa. Král vyslechne sudbu, že si syn chudého uhlíře má vzít jeho dceru. Nechá robátko zabít, ale služebník se slituje a pustí ho v košíku po vodě. Najde jej a vychová rybář. Král jej po letech náhodou pozná a chce se hocha opět zprostit. I pošle ho do zámku s dopisem, aby byl okamžitě sťat. Po cestě babička vymění dopis za jiný, v němž stojí, aby byl neprodleně s královou dcerou oddán, jest to králův souzený zeť. Král vida, co se stalo, pošle Plaváčka, aby mu donesl tři zlaté vlasy děda Vševěda. Plaváček jde, zlaté vlasy získá od matky děda Vševěda (jedné z jeho sudiček) a nadto získá mladicí jablka a živou vodu. Závistivý král chce takové poklady také – vydá se na cestu, ale potud se ještě nevrátil.
Babička se usmála a povídá: „Děd Vševěd je můj syn, jasné slunce: ráno je pacholátkem, v poledne mužem, večer starým dědem...“