Povídky

Franz Kafka

Kafkovy povídky lze řadit k mnoha literárním směrům. Osobně v nich kromě expresionismu nalézám i jakýsi literární impresionismus – často se jedná o vyložené miniatury obsahující půl, jednu či dvě stránky, v nichž absence jakékoli smysluplné dějovosti naznačuje podstatu zcela jinou – jde pouze o dojem, kratičký výňatek z lidského života, náznak určité situace a její emocionální esence (Děti na silnici, Nenadálá procházka, Výlet do hor atp.). Povídky často naznačují atmosféru zrůdnosti, zločinu a vůbec negativní stránky lidské existence (Odhalení šejdíře, V kárném táboře, Umělec v hladovění), což je myslím pro Kafku rovněž příznačné.

Nenadálá procházka

Když vám večer připadá, že jste se neodvolatelně rozhodli zůstat doma, když jste si oblékli župan, sedíte po večeři u osvětleného stolu a chystáte se k oné práci či hře, po jejímž skončení chodíte spát, když je venku nevlídné počasí a zůstat doma je samozřejmé, když jste teď už také setrvali u stolu tak dlouho, že odchodem byste nutně vzbudili všeobecný podiv, a také na schodišti je už tma a domovní dveře jsou zamčené, a když teď přes to všechno v náhlé tísni vstanete, převléknete si kabát, okamžitě jste oblečen na vycházku, prohlásíte, že musíte odejít, což také po krátkém rozloučení učiníte, a podle toho, jak rychle jste přibouchli dveře od bytu, soudíte, jak velké rozmrzení jste za sebou zanechali, když se opět vzpamatujete na ulici, s údy, které na tu již nečekanou svobodu, jíž se jim dostalo, odpovídají obzvláštní čilostí, když pocítíte, že tímto jediným rozhodnutím jste v sobě soustředili veškerou rozhodnost, když s větší než obvyklou závažností shledáte, že máte v sobě spíš sílu než potřebu, abyste lehce uskutečnili a snesli seberychlejší změny, a když pak běžíte dlouhými ulicemi – potom jste pro tento večer docela vykročili ze své rodiny, která vratce mizí v prázdnotě, kdežto vy sami se plácáte vzadu do stehen a pozvedáte se k své pravé podobě ve zcela pevném, černém obrysu. Vše ještě zesílí, navštívíte-li v tuto pozdní večerní dobu některého přítele, abyste se podíval, jak se mu daří.

Bída starého mládence

Zdá se to tak kruté, zůstat starým mládencem, doprošovat se jako starý muž – při zachování důstojnosti – přijetí, chcete-li strávit jeden večer s lidmi, stonat a z kouta postele celé týdny hledět do prázdného pokoje, vždycky se loučit před domovními dveřmi, nikdy se po boku manželky nehrnout do schodů, mít v pokoji jedině postranní dveře do cizích bytů, nosit si v ruce domů večeři, muset se podivovat cizím dětem a nesmět ustavičně opakovat: „Já nemám žádné,“ pěstovat si zevnějšek i chování podle jednoho či dvou starých mládenců z dětských vzpomínek.

Tak tomu bude, jenže tu tak bude člověk dnes a později stát sám i ve skutečnosti, s tělem a skutečnou hlavou, tedy i s čelem, aby si do něho mohl tlouci dlaní.

Starý list

Povídka je alegorií české povahy a typické české reakce na okupaci jinými národy. Dá se zde najít mnoho aktuálního ve vztahu se současnou uprchlickou krizí J.

Co potřebují, to si vezmou. Nelze říci, že používají násilí. Sáhnou-li po něčem, ustoupíme stranou a vše jim necháme. ... Zrovna tehdy se mi zdálo, že jsem v okně paláce zahlédl samého císaře; jinak nikdy nepřijde do těchto vnějších komnat, stále žije jen v nejvnitřnější zahradě; tentokrát však – alespoň jsem měl ten dojem – stál u jednoho z oken a se svěšenou hlavou hleděl na to řádění před zámkem.

„Co bude dál?“ ptáme se všichni. „Jak dlouho budeme snášet tohle břímě a tato muka? Císařský palác nomády přilákal, avšak zahnat je nedokáže. ... Záchrana vlasti je svěřena nám, řemeslníkům a obchodníkům; my jsme však nedorostli takového úkolu; také jsme se nikdy nechlubili, že bychom toho byli schopni. Je to nedorozumění; a my na ně zajdeme.“

V kárném táboře

Tato povídka na mne zapůsobila asi nejvíce. Dovídáme zde podrobně o vzhledu a fungování zrůdného mučícího popravního stroje, umístěného v kárném táboře na odlehlém ostrově, ještě zrůdnější je však nadšení velitele, jenž s neskrývaným nadšením a obdivem k mistrovskému dílu demonstruje a popisuje všechny detaily tohoto nástroje pozvanému cestovateli.

Jedná se o stroj, kam si odsouzený lehne, do stroje se potom zadá velmi ozdobným písmem text jeho provinění (Např. Mám ctít svého velitele) a jehly mu potom po 12 hodin vyrývají tento text na tělo tak důmyslně opatrně, že teprve po těchto dvanácti hodinách utrpení odsouzenec umírá.

Cestovatel je málem svědkem další takové popravy, odsouzený je přiveden a položen, ale drobná nehoda – prasklý řemínek na upoutání ruky – popravu odloží. Během konverzace velitele s cestovatelem sezná tento, že cestovatel je sem povolán jako nestranný pozorovatel, zda si nemyslí, že je tento způsob popravy nehumánní, a když velitel pozná, že jednak jeho nadšení už nikdo nesdílí, a navíc stroj už nefunguje tak hladce a bezvadně, jako dříve, uzná zvěrstvo, kterého se napáchal na svých podřízených vojácích a sám si lehne na místo odsouzenců. Předtím však poškodí stroj tak, aby ho zabil rychleji a mnohem méně ohleduplně. Jehly mu na tělo vyryjí matrici „Buď spravedliv“.

„Zde ty zoubky na okraji bran strhnou pak při dalším obracení těla vatu z ran, odhodí ji do jámy a brány mají zase co dělat. Tak píšou dvanáct hodin čím dál hloub. Prvních šest hodin žije odsouzenec skoro jako dřív, jenom trpí bolestmi. Po dvou hodinách odstraníme plst, neboť muž již nemá sílu křičet. Sem so této elektricky ohřívané misky v hlavách dáme teplou rýžovou kaši, z níž si muž, dostane-li chuť, může vzít tolik, kolik dosáhne jazykem. Nikdo neopomine tu příležitost. Neznám žádného, a mám bohaté zkušenosti. Teprve kolem šesté hodiny ho přestane těšit jíst. Já si pak obyčejně kleknu sem a pozoruji tento úkaz. Muž málokdy spolkne poslední sousto, pouze je převaluje v ústech a vyplivne do jámy. Musím se pak sehnout, jinak by mi plivl do obličeje. Ale jak potom kolem šesté hodiny muž ztichne! I tomu nejzabedněnějšímu začne svítat. Nejdříve to začne kolem očí. Odtamtud se to šíří dál. Podívaná, která by dokázala člověka získat, aby si lehl pod brány též. Dál se už nic neděje, muž pouze začíná luštit písmu, špulí ústa, jako by naslouchal. Sám jste viděl, že není snadné rozluštit písmo očima; náš muž je však luští svými ranami. Dá to ovšem hodně práce; potřebuje k ní šest hodin. Potom ho však brány úplně nabodnou a hodí do jámy, kde sebou pleskne do zkrvavené vody a vaty. Pak je soud skončen a my dva, já a voják, ho zahrabeme.“