Podezření

Friedrich Dürrenmatt

Novela navazující dějově na dílo Soudce a jeho kat. Komisař Bärlach se zotavuje po operaci v nemocnici u svého přítele, doktora Hungertobela. Tento lékař při letmém pohledu na jeden článek v časopise Life pojme podezření, že lékař, jehož vidí na fotografii u článku, a jenž má představovat nelidského nacistického doktora jménem Nehle, který operoval židovské vězně bez narkózy, je ve skutečnosti jeho dávným spolužákem a kolegou Emmenbergerem, který však měl vést soukromou kliniku přímo někde ve Švýcarsku.

Tento příběh je ve srovnání se Soudcem a jeho katem děsivější, hrůzyplnější, obsahuje prvky hororu nebo psychothrilleru, ovšem dávkované velice střízlivě, nijak na efekt.

Bärlachovo srdce kriminalisty mu nedá pokoj a starý komisař se rozhodne, že zajede osobně inkognito na Emmenbergerovu kliniku jako zámožný pacient, a vyslechne jej. Podezření ze záměry totiž v obou přátelích hlodá jako červ a nedá jim na tuto záležitost jen tak zapomenout. Zápletka je tedy postavena na nutkavé potřebě přijít věcem na kloub, potvrdit či vyvrátit své podezření.

"Nic na světě neudělá z člověka takového nenávistníka jako podezření."

"I kdyby to, nač myslíme, byl zločin, neměli bychom se svých myšlenek bát. Jedině jestliže si je také přiznáme před svým svědomím, budeme s to si je prověřit, a v případě, že budeme v neprávu, je odehnat. Co si tedy teď myslíme, Samueli? Myslíme si: Emmenberger nutí své pacienty metodami, kterým se naučil v stutthofském koncentráku, aby mu odkázali své jmění, a pak je zabíjí."

Pozoruhodný a silný je Bärlachův rozhovor se starým přítelem, obrovitým Židem, jenž zde nemá jméno, od nějž chce Bärlach získat určité informace. Dialog a poté monolog je temný, skličující, naturalistický a přesto poetický.

"Taky už by sis mohl opatřit něco jako osobní doklady," navrhl stařík. "Kdovíjak na nich sice nelpím, ale nějaký pořádek musí proboha být!"

"Zemřel jsem," řekl Žid. "Nacisti mě zastřelili."

Bärlach mlčel. Věděl, nač obr naráží. Světlo lampy obklopovalo oba muže poklidným kruhem. Odněkud bylo slyšet, jak odbíjí půlnoc. Žid nalil vodku. V očích mu svítila podivná povznesená veselost.

"Když mě naši přátelé z eses jednoho krásného májového dne v pětačtyřicátém za kouzelného počasí - dodnes si vzpomínám na malý bílý obláček - nechali nedopatřením ležet v jedné špinavé jámě s vápnem mezi padesáti zastřelenými muži mého nebohého národa a když jsem se po několika hodinách zbrocený krví dokázal odplížit pod bezový keř, který kvetl kousek odtamtud, takže mě komando, co to všecko pak mělo zaházet lopatami, přehlédlo, přísahal jsem, že už nikdy nepovedu jiný život než tuhle ubohou existenci zhanobeného a zpráskaného dobytčete, když už se pánubohu líbí, abychom v tomhle století často žili jako zvířata. Od té chvíle jsem žil jedině ve tmě hrobek a zdržoval se jen ve sklepích a podobně, jedině noc viděla mou tvář a jenom hvězdy a měsíc ozařovaly tenhle ubožácký a tisíckrát roztrhaný kaftan. Tak je to správné. Němci mě zabili a já jsem na vlastní oči viděl u své někdejší arijské ženy - už nežije a to je pro tu ženu dobře - svůj úmrtní list, který dostala poštou a který byl vyhotoven s velkou důkladností a dělal všechnu čest všem školám, v nichž je tento národ vychováván k civilizaci. Mrtvý je mrtvý, to platí pro žida jako pro křesťana, promiň mi to pořadí, komisare. Pro mrtvého se nevydávají žádné osobní doklady, to musíš uznat, a neexistují žádné hranice. Ťukneme si, komisare, připíjím na naše zdraví!"

Lidská společnost je zvířecká, nenapravitelná.

"Konečně by se mělo na ty věci zapomenout, tvrdí mnozí, a nejenom v Německu. Ale já nechci na nic zapomenout, nejen proto, že jsem Žid - šest miliónů nás Němci povraždili, šest miliónů! - ne, ale protože jsem pořád ještě člověk, i když žiju v sklepních dírách s potkany! Odmítám dělat nějaký rozdíl mezi národy a mluvit o dobrých a špatných národech, ale rozdíl mezi lidmi dělat musím, to mi bylo vštípeno karabáčem, a hned od první rány, která se zakousla do mého masa, jsem rozeznával trýznitele od trýzněných. Nové ukrutnosti jiných dozorců v jiných zemích neodepisuju z účtu, který nacistům předkládám a který mi musí proplatit, nýbrž jim je k němu připisuju. Osobuju si svobodné právo nedělat rozdíl mezi těmi, kteří trýzní. Ti všichni mají tytéž oči. Jestli existuje bůh, komisare, a moje zhanobené srdce si nic tolik nepřeje, pak před ním nestojí národy, ale jedině lidé, a bude každého soudit podle míry jeho zločinů a osvobozovat podle míry jeho spravedlivosti."

[...]

"Víra, naděje, láska, ty tři, jak to krásně stojí psáno v třinácté korintské epištole. Ale naděje, ta je z nich nejhouževnatější, to mám já, Žid Gulliver, vepsáno červenými znaky do vlastního masa. Láska a víra, ty šly ve Stutthofu k čertu, ale naděje, naděje zůstala, s tou jsme šli k čertu my. Ano, naděje, naděje! Tu měl Nehle pořád v záloze a nabízel ji každému, kdo ji chtěl mít, a takových bylo hodně. Je to k neuvěření, komisare, ale byly jich stovky, těch, co se nechali Nehlem operovat bez narkózy ještě potom, co rozklepaní a bílí jako stěna viděli zdechnout na operačním stole své předchůdce a co pořád ještě mohli říct ne, a to všecko čistě jen v naději, že dostanou svobodu, jak jim to Nehle slíbil. Svoboda! Jak ji člověk asi miluje, když je ochoten strpět všechno, aby ji získal, tak, že i tenkrát ve Stutthofu šel dobrovolně do nejpekelnějšího pekla, jen aby mohl sevřít v náručí toho ubohého zmetka svobody, kterého mu nabídli. Svoboda je hned děvka, hned zas světice, pro každého něco jiného, něco jiného pro dělníka, něco jiného pro kněze, něco jiného pro bankéře a zas docela něco jiného pro chudého Žida v lágru smrti, jako byly Osvětim, Lublin, Majdanek, Natzweiler nebo Stutthof. Tam znamenala svoboda všechno, co bylo mimo tábor, ovšem ne krásný boží svět, kdepak - člověk ve své bezmezné skromnosti jen doufal, že ho pošlou zpátky na některé z příjemných míst jako Buchenwald nebo Dachau, kde teď spatřoval zlatou svobodu a kde mu nehrozilo nebezpečí, že půjde do plynu, nýbrž že ho nanejvýš utlučou k smrti, a kde měl tisícinu promile naděje, že se nějakou neuvěřitelnou hrou náhody ještě zachrání proti absolutní jistotě smrti ve vyhlazovacích táborech."

Bärlachův přítel, nuzný vydavatel Fortschig, si stěžuje na úpadek lidské společnosti, jenž zapříčiňuje jeho neutěšené živobytí:

"Komisaři, komisaři, co všechno jsem nezkusil, abych si na svém psacím stroji zajistil trochu lidskou existenci, ale nedotáhl jsem to ani na úroveň průměrného chudého vesničana, musel jsem se vzdávat jednoho podniku za druhým, jedné naděje za druhou, nejlepších dramat, nejohnivějších básní, nejtalentovanějších povídek! Domečky z karet, nic víc než domečky z karet! Švýcarsko ze mě udělalo šaška, popletu, donkichota, který se bije s větrnými mlýny a ovčími stády. Pak má člověk horovat pro svobodu a spravedlnost a všecky ty ostatní artikly, které se nabízejí na domácím trhu, a vynášet do nebe společnost, která ho nutí k nuzácké a žebrácké existenci, jakmile se upíše duchu a ne kšeftu. Každý chce vychutnat rozkoše života, ale není ochoten dát z nich ani tisícinu, ani co by stálo za zlámaný groš, a jako jednou v jedné tisícileté říši, jakmile se ozvalo slovo kultura, odjišťovali revolver, tak si v téhle zemi zajišťují peněženky."

Boj proti lidské hlouposti a sobeckosti byl odjakživa těžký a nákladný, spojený s chudobou a ponižováním, ale zato je to boj svatý, který musí být vybojován s důstojností a ne s bědováním.

Člověk umře, táhlo mu hlavou, člověk jednou umře, jednoho roku, tak jako jednou umřou města, národy a kontinenty. Zdechnout, říkal si, to je to pravé slovo: zdechnout - a země bude dál obíhat kolem slunce, po stále stejné, nepostřehnutelně kolísající dráze, strnule a neoblomně, závratným, a přece tak tichým během, neustále, neustále.

Lékařka, Emmenbergerova asistentka, a vlastně také oběť - v koncentráku se stala jeho milenkou, aby se zachránila. Tento čin jí otevřel oči a sama se stala nelidsky zlou, neboť pochopila, že dobro není:

"Já si hned řekla, že patříte k tomu druhu bláznů, kteří se zaklínají matematikou. Zákon je zákon. X = X. Nejnehoráznější věta, která se kdy vznesla k tomu věčně krvavému, věčně nočnímu nebi nad naší hlavou," smála se. "Jako by o lidech existovalo nějaké ustanovení, které by mohlo platit bez ohledu na rozsah moci, kterou má jeden člověk! Zákon není zákon, nýbrž moc. Tahle pravda je nadepsána nad údolími, v nichž hyneme. Nic na tomhle světě není to, za co se vydává, všecko je lež. Když říkáme zákon, myslíme moc, když vyslovíme slovo moc, myslíme tím bohatství, a když přejde přes naše rty slovo bohatství, tu doufáme, že budeme moci holdovat neřestem tohoto světa. Zákon je neřest, zákon je bohatství, zákon jsou děla, trusty, politické strany. Ať řekneme cokoliv, nikdy to není nelogické, takže nepravdivá je jen ta jediná věta, že zákon je zákon. Matematika lže, úsudek, rozum, umění, to všechno lže. Tak co byste ještě chtěl, komisaři?"