překlad z němčiny
Knížky lidového čtení byly zábavně výpravné texty zpracovávající často středověkou hrdinskou látku. Tyto knížky byly oblíbenou četbou širokých vrstev od středověku až do 19. století. Kromě zábavní funkce plnily často také funkci populárně naučnou, mravně výchovnou či nábožensky vzdělávací. Tyto funkčně synkretické příběhy přinášely často naučení také v oblasti mezilidských vztahů, důsledcích různých morálních postojů apod. Tematicky se věnovaly látce fantastické, rytířské, pohádkové i biblické - často je tato tematika různorodě propojena. Důležitou součástí bylo samozřejmě přitažlivé tajemství či záhada.
V období 17.-18. století zažila tato lidová četba v českých zemích skutečný vzestup, daný jejím masovým vydáváním a zvýšením vzdělanosti obyvatelstva, které nyní, po tereziánských reformách, bylo plošně gramotné. Knížky lidového čtení se prodávaly na jarmarcích a o poutích a sloužily ke kratochvíli ve svátečních dnech.
Knížky lidového čtení byly charakteristické silným zřetelem ke čtenářské vrstvě, kterou měly oslovit. Historický či kulturní rámec textů je redukován na minimum, aby byl snadno pochopen, a v překladech je často přizpůsobován konkrétním reáliím a lokálním konvencím. Podstatné části děje či dominantní vlastnosti hrdinů jsou často opakovány a zdůrazňovány, opět pro snadnější pochopení.
Kronika kratochvilná o ctné a šlechetné panně Meluzíně je pozdějším zpracováním středověké pověsti o původu významného francouzského šlechtického rodu pánů de Lusignan, jejichž jméno je v české verzi přeložené jako páni z Luzíny. Město Pojtířov pak odkazuje k městu Poitiers a Rotstelle k přístavu La Rochelle. Příběh je obohacen dalšími dílčími příběhy reflektujícími tehdejší středověké představy o rytířství.
Jedná se o český překlad z němčiny. Německý překlad pořídil, jak se dočteme i v českém překladu, Thüring von Ringoltingen (asi 1410-1483) - zde uveden jako Durynk z Ringoltu. Český překlad však, jak bývalo zvykem, nemá ambici dokonalého, doslovného překladu: s překlady se tehdy zacházelo volněji a šlo spíše o převod myšlenek, které byly často modifikovány či doplňovány, uzpůsobovány místnímu čtenářstvu. Tak i v tomto případě český překladatel místy vystupuje v textu a sděluje čtenáři svůj názor, že podle svého názoru přeložil původní německý text "gruntovněji". Knížky lidového čtení se tak šířily nikoliv jako cizorodý import, ale aby se staly integrální součástí domácího kulturního života.
Vlastní názvy jsou, jak je uvedeno výše, počeštěny, a ztrácejí tak funkci informace o faktických geografických reáliích - jsou zde už jen jakýmsi odkazem k neurčitým západoevropským lokalitám. Podobně například i původní název studny Durstbrunnen, která je v příběhu klíčová, je přeloženo jako Tursbrym, což už zní pouze jako exotické jméno bez jakéhokoliv významu a posouvá příběh spíše do sféry pohádky.
Meluzína je příběh o slibu a vině způsobené jeho nesplněním. Touto látkou se zabývala literatura už od antiky a vrcholila v českém prostředí Máchovými Cikány a Májem.
V tomto příběhu se šlechtic Reynold zamiluje do záhadné panny Meluzíny, kterou nalezne právě u studny Tursbrym. Pojme ji za manželku a žijí šťastně, musí jí však slíbit, že každou sobotu ji nechá o samotě a nebude pátrat po tom, co dělá. Provokován příbuznými však Reynold svůj slib nedodrží a spatří, že se jeho žena v sobotní den proměňuje od pasu dolů v příšeru. Jelikož se provinil, Meluzína od něj navždy odchází a on ji ztrácí. Nakonec se rozhodne odejít do kláštera a dokonat tam svůj život v modlitbách. Základní osa příběhu je obocena a proložena epizodními příběhy o synech Meluzíny a Reynolda, kteří vynikají odvahou, silou a hrdinstvím - přemůžou různé obry, kteří škodí v různých částech Evropy, proslaví se svými činy a stanou se panovníky v osvobozených zemích.
A když bylo po obědě a již od stolu vstali, pojal hrabě z Forštu Reymonda za ruku a vedl se s ním na místo tajné a tu mluvil k Reymondovi, řka: ,,Reymonde můj milý, věřím, že mi za zlé míti nebudeš, což k tobě mluviti budu." Jemuž Reymond odpověděl: ,,Mluv, coť jest potřebí." I dí jemu hrabě: ,,Reymonde milý, bojím se za tě, že jsi ty očarován, neb to všudy praví, že se nesmíš manželky své otázati, co by činila aneb kde by bývala v sobotní den. Protož já pravím, že jest to divná věc a neznámá, poněvadž běhův jejích neznáš, a za to já mám, že tobě toho lidé za moudrost nekladou, nýbrž o té věci mluví majíce za to, že ona neslušné věci činí a tajně s jinými frejuje a jiné miluje více nežli tebe. A druzí pak praví, že by byla nějaká obluda. Protož radím, aby se vystříhal a k tomu se přičinil, neb jest již čas, aby činy její zvěděl, tak aby bláznem učiněn nebyl, čehož se já velmi bojím." Když to uslyšel Reymond, rozhněval se velmi tak, až se i začervenal, věře lehce slovuom jeho bláznivým. A hned vzav meč, běžel k jedné komoře, v kteréž prvé nikdá nebyl, neb Meluzína sobě komoru tu k svým tajným věcem připravila, a tak u dveří železných stál, mysle, co by činiti měl po řeči strajce svého, věře jemu, že by ona nětco hanebného činila a s ním nevěrně byla. I vytáhl meč svuoj, pokoušeje jím, kterak by mohl otevříti aneb díru učiniti, skrze kterouž by mohl viděti, co by manželka jeho dělala, a aby potom o ní nepochyboval. A tak zvrtal dvéře onde i onde, až díru udělal. Pro kterýžto skutek ztratil radost a utěšení tohoto světa i přítele svého najmilejšího. Neb když Reymond hleděl skrze díru, kterouž ve dveřích provrtal, uzřel manželku svou, an nahá sedí v lázni, kterouž sobě připravila, jsouci od pupku až nahoru převelmi pěkná a krásná žena, že by každému s podivením bylo, ale zase od pupku až dolův byla velmi příliš škaredá, majíce ocas dlouhý jako drak nebo sáně barvy lazourové a v tom místě byl k stříbru nápodobný, jako by jím byl zkropený, ale vším obyčejem hadovým anebo ještěrovým.
[...]
Meluzínin Syn Goffroj byl udatným a silným hrdinou. Když se však dozvěděl, že jeho mladší bratr Freymond nechce být rytířem, nýbrž že chce vstoupit do kláštera v Maléřově, zmocnil se ho veliký vztek a celý klášter spálil:
I rozkázal nanositi dříví suchého, slámy a sena velmi mnoho. A když všeckno pohotově bylo, zapálil sám se všech stran. To vidouce mniší, lekli se náramně a vběhli všickni do kostela, mnějíce nebozí, že tu ostanou. Ale oheň náramný a veliký učiněn jest z toho dříví suchého, takže všickni shořeti musili a žádný živ nezuostal. A když Goffroj zlost svou dokonal a svému řčení dosti učinil, spáliv klášter Maléřuov a něm sto michuov, teprv se rozpomenul, že otec a matka jeho ten klášter ustavěli. Počal toho pykati a želeti, co jest v hněvu učinil. A tak odjel v veliké žalosti, rozjímaje sobě to, že učinil veliký hřích proti Pánu Bohu, že tak mnoho dobrých lidí popálil a zvláště bratra svého, v kterémžto klášteře čest a chvále dála se jménu božímu.
[...]
Meluzínina sestra rozmlouvá s cizincem, který k ní přijel vykonat těžkou zkoušku a chtěl si ji poté vysloužit. Sestra zde vystupuje jako krásná panna, přestože šlechtic, který se o ni uchází, je Meluzíniným vnukem. Tento časový nesoulad mne poněkud zarazil:
,,[...] Ale věděti máš, že skrze tvou zlou žádost, kteroužs ke mně učinil, potká tě starost neštěstí a umenšení statku i důstojenství tvého. Neb se jest též přihodilo dědu tvému, když užíval vůle své, že jest ztratil Meluzínu, manželku svou milou, kteráž vlastní sestra má byla, a Goyt, otec tvuoj, ten jest syn sestry mé. Protož aby o rodu našem věděl to, že jsme byly tři sestry, kteréž král Helmas s královnou Prestýnou zplodil, ale že král Helmas, otec náš, učinil hřích takový, že navštívil matku naší v šesti nedělích proti slibu svého řčení, i z té příčiny jsme jej zamkly v hoře v Aveloní, a pro tu příčinu, že jsme to učinily, za to dáni nám darové od matky naší, že jsme potvory mořské. A tak jsme odloučeny od otce i matky naší a potvory věčně býti musíme a nelzeť mi jest odsud dojíti. Též Meluzína, bába tvá, na každou sobotu byla od pasu až doluov jako hadový ocas, a ta se ztratila od Reymonda, manžela svého, proto, že jí slibu svého nezdržel a na ní obyčej a způsob ten pronesl. Třetí pak sestra naše slove Palestýna, tak jest na hoře Aragoní a hlídá pokladu otce svého, ta též musí tam býti podlé přirození svého. A tak ty jsi z pokolení našeho, protož neměl by na mně takové věci žádati; sám rozuměti muožeš, že to slušná věc není. A tys do třetice toho žádal a mnes uposlechnouti nechtěl, protož panství tvému umenšení bude až do jiného pokolení a všecko bude vykořeněno z přirození tvého a jinému králi mocně přijde v ruce jeho, kterýž příjme jméno od jednoho hovada. Ale by byl nechal toho bláznovství a toho nežádal, byl by měl štěstí a mnoho dobrého v věcech tělesných na tomto světě, než již za to musíš míti psotu a trápení mnoho a trpěti budeš bolest a soužení mnohé, že by radče živ nebyl. A toť se hned začne."