Kurýr na jih
V pořadí druhá kniha Exupéryho, rozsáhlejší povídka Kurýr na jih, v sobě shrnuje – ačkoliv se jedná stále ještě o rané dílo – většinu myšlenek obsažených v závěrečném filozofickém díle Citadela. Jako všechny Exupéryho knihy, i tato si jako ústřední motiv bere problematiku a poetiku letectví, nebezpečí i krásu, jež prožívají piloti ve svých strojích na dlouhých mezikontinentálních cestách, zkázonosnost pouště. Dále se zde objevují také dílčí filozofické momenty, související s dějem: ano, v Kurýru na jih nacházíme také jistý děj, ač bez zcela zřetelných obrysů.
Líčení dojmů z letu, pohledů na zemi z výšky, z ptačí perspektivy:
Přemýšlí, že je sám. Na ciferníku výškoměru blýská slunce. Slunce zářící a ledové. Pohyb výškovky: celá krajina uklouzne. Tohle světlo je kamenné a tahle zem je nerost: zmizelo všechno, co tvoří sladkost, vůni a slabost živých věcí.
A přece pod koženou vestou, Bernisi, je teplé a zranitelné tělo. – A v tlustých rukavicích podivuhodné ruce, které hřbetem prstů dovedly hladit tvůj obličej, Geneviévo...
přirovnání nebe k akváriu
Nebe, které sahá až k cirusům. Nikdy žádné akvárium nebylo tak zářivé a tak veliké.
přirovnání pohledu na zem z výšky k poklizenému domu
Pěkně obdělaná pole a louky. Vpravo je rozložena vesnice, vlevo malinké stádo, a to vše je uzavřeno pod klenbou modrého nebe. „Dům,“ myslí si Bernis. Pamatuje si, jak s náhlou jasnozřivostí ucítil, že tahle krajina, tohle nebe a tahle země byly zbudovány na způsob lidského obydlí. Důvěrně známé obydlí, pěkně uspořádané. Každá věc hezky rovná.
pilot věčně toužící vzlétnout
Abych si odpočal po řízení, dělal jsem dlouhé pružné kroky a smál se, že jsem konečně lapil svůj stín: to je přistání. ... A pak, však už mě znáš, ten spěch zas honem letět, a hledat o kus dál, co jsem jen tušil a čemu jsem nerozuměl, neboť jsem byl jako ten hledač pramenů, jehož proutek se chvěje a on jej přenáší světem až k pokladu.
Dějová linka:
Pilot Jacques Bernis je poštovním leteckým kurýrem na trase Francie – Jižní Amerika. Jeho trasa vede přes Afriku, kde se ztratí z dohledu radaru. Patrně havaroval. V Africe jej očekává jeho dávný přítel z dětství, rovněž pilot. Během pátrání vysílačkou po nezvěstném pilotu vypráví o Bernisovi, jeho životě, jenž předcházel této události.
S přítelem jednou navštívili, už coby piloti a dobrodruzi, své staré město a své staré profesory z gymnázia. Ti jim snad, uzavřeni ve stále stejném tichém světě, záviděli jejich dobrodružný a plný život.
A když ten nejstarší z nich se zdál zamyšlený a nás to zabolelo, říkali jsme, že jediná životní pravda je asi mír knih. Ale to profesoři už věděli. Jejich zkušenost byla krutá, protože učili lidi dějinám.
Před dvěma měsíci přijel Bernis do rodného města, aby vyhledal Geneviévu, svou dětskou lásku, nyní vdanou ženu. S kamarádem o ní snili coby chlapci, byla záhadná, vznešená, neproniknutelná.
„Geneviévo, je to pravda, že se umírá láskou?“
Přerušila jsi čtení, vážně ses zamyslila. Asi žes hledala odpověď u kapradin, u cvrčků a u včel a odpověděla jsi „ano“, protože včely láskou umírají. Je to nutné a je to pokojné.
Geneviéva vyrostla ve venkovském domě, starém a důstojném. Měla vztah ke všemu stálému, opravdovému, co přežije člověka. Nyní je vdaná za váženého muže Herlina a musí často snášet roli hostitelky, reprezentativní družky, okrasy společnosti.
Muži teď sklánějí nad Geneviévou bílé náprsenky a předhánějí se v řemesle svůdců, jako by se žena získávala myšlenkami nebo obrazy, jako by byla cenou jejich soutěžení. I její manžel se snaží být okouzlující s dnes večer po ní zatouží. Objeví ji, protože po ní zatoužili druzí. ... Milují ji, jako se miluje hudba, přepych. Je duchaplná nebo sentimentální a pak po ní zatouží. Ale že v něco věří, že něco cítí, že něco nosí ve svém nitru...to je lhostejné. Její láska k dítěti, její nejrozumnější starosti, celou tu skrytou část...prostě přehlížejí.
Herlinovi a jeho ženě stoná dítě. Umírá v horečkách. Herlin v noci náhle vzbudil Geneviévu, že se dítě dusí, i když to vlastně nebyla pravda. Přišla na něj nějaká úzkost, a protože nedovede trpět sám, chtěl, aby se o jeho úzkost podělila. Když trpěl, byl mu mír ostatního světa nesnesitelný.
matka, tiše a neokázale se obětující pro dítě
Jednou ráno se v přítomnosti lékaře tiše sesula z křesla, omdlela. Když přišla k sobě, neříkal jí nic o odvaze, ani o naději, ani jí nedával najevo soucit. Vážně se na ni zadíval a řekl: „Příliš se unavujete. Není to moudré. Nakazuji vám, abyste si dnes odpoledne vyšla. Do divadla nechoďte, lidé jsou příliš omezení, aby to pochopili, ale udělejte něco na ten způsob.“
A myslil si: Nic opravdovějšího jsem v životě neviděl.
Geneviévin syn umřel.
Že zmizeli? Když mezi všemi, co jsou proměnliví, jediní oni trvají, když jejich poslední tvář byla tak pravá, že nic z nich ji nedokáže vyvrátit!
Geneviéva ten den utekla z domu, aby nemusela snášet tíživou atmosféru výčitek, kterou šířil její manžel, a soustrasti, kterou projevovali příbuzní. Utekla za Jacquem, svým přítelem, ani nevěděla proč. Snad aby našla útěchu v podobě něčeho známého, starého, a přece nesouvisejícího s jejím současným životem. Jacques jí slíbí, že ji unese a odjedou do jiného města. Odvede ji do svého bytu a jedou autem za deštivého počasí pryč, ale postupně si uvědomují, že jejich životy a hodnoty se od sebe příliš liší, než aby jim mohlo být souzeno být spolu.
Aby člověk mohl existovat, musí mít kolem sebe skutečnosti, které trvají. Absurdní nebo nespravedlivé, to jsou pouhá slova. A Geneviéva tebou odvedená přijde o Geneviévu. ... Peníze pomáhají získat majetek, vnější vzruchy, - ale její život je vnitřní. A bohatství: to je to, co dává věcem trvat. Je to neviditelná ponorná řeka, která století živí zdi domu, vzpomínky: duši.
Tlumené světlo nad divany, závěsy mládeneckého bytu. Na zdech marocké látky. Všecko to se dá v pěti minutách zavěsit, anebo sundat.
„Pročpak schováváte zdi, Jacqu, proč chcete zabránit přímému dotyku prstů a zdiva?“
Ráda hladívá dlaní kámen, ráda se dotýká toho, co je na domě nejjistější a nejtrvalejší. Co může dlouho a dlouho nést, jako loď...
... „Vám se mé ozdůbky nelíbí?“ „Odpusťte mi to, Jacqu...ale jsou trochu...“
Neodvažovala se říci „vulgární“. Ale spolehlivý vkus získaný tím, že poznala a našla zalíbení v pravých Cézannech a ne v kopiích, ve skutečném starobylém nábytku a ne v napodobeninách, jí vnukal k těmhle „upomínkovým předmětům“ nejasné pohrdání. Byla hotova velkomyslně vše obětovat; připadalo jí, že by docela ochotně snášela život ve vybílené cele, ale tady cítila, že sama sebe trochu zahazuje. Ne snad zjemnělost dítěte bohatých, ale – jakási zvláštní věc – svou lidskou opravdovost. Bernis její tíseň nechápal, ale vytušil ji.
... dovtípila se, že prostota, kterou si přeje, je přepych mnohem větší a vyžaduje od předmětů víc než jenom masky na tvářích. ... Přepadla ji divná melancholie. Nelitovala bohatství ani toho, co dovoluje: Měla v dětství zbytných věcí patrně míň než Jacques, ale teď pochopila, že ve svém budoucím životě bude bohatá právě zbytnými věcmi. Nepotřebovala je. Ale bude jí chybět jistota, že věci trvají. Pomyslela si: Věci trvaly déle než já. Přijaly mě, doprovázely, věděla jsem, že jednoho dne budou bdít nad mým úmrtním ložem, ale teď budu trvat déle než věci.
Nemá víru. Jsou armádou bez víry. Armáda bez víry ničeho nedobude.
Když se člověk poddá, netrpí. Když se člověk poddá, třeba i smutku, bolest přestane.
V každodenním životě nabývá každý krok závažnosti činu a mravní katastrofy tu ztrácejí na významu.
Bernis si nakonec uvědomí, že nejsou stvořeni pro sebe, a odvezl Geneviévu zpět do Paříže. Poté bloumá městem a uvažuje. Navštívil mši svatou a poslouchal kázání kněze:
Vy zajatci, pochopte mě! Osvobozuji vás od vaší vědy, od vašich formulek, od vašich zákonů, od otroctví ducha, od determinismu krutějšího než je fatalita. Já jsem skulina v krunýři zbroje. Já jsem okénko v žaláři. Já jsem chyba ve výpočtu: jsem život.
Vypočetli jste dráhu hvězdy, vy generace laboratoří, ale hvězdu již neznáte. Je znamením ve vašich knihách. Ale světlo již nedává. Znáte míň než malé děcko.
...
Pojďte ke mně, vy, kterým myšlenka, jež nikam nevede, se stala trpkou.
Bernis se dále prochází městem a pozoruje jeho přetvářku a pozlátko.
Rolls-royce jsou jako pouzdra na šperky, takže i ženy bez krásy v nich mají vzácné maso.
V baru sleduje vystoupení tanečnic a uvažuje o umění a co se za ním ve skutečnosti skrývá.
Bernis se díval na život z kulis a tam je řemeslem všecko. Tam není ani ctností, ani neřestí, ani temných vášní, ale dřina a rutina stejně neutrální jako směna v továrně.
I tanec, který skládal své pohyby tak, aby promluvily, mohl hovořit jenom k cizinci. Cizí člověk tu mohl objevit sklad, na který oni nebo ony už dávno zapomněli. Tak jako hudebník hrající potisící stejný kousek ztratí jeho smysl. Tady ve světle reflektorů dělaly taneční kroky, přiměřeně se tvářily, ale víbůh, s jakými vnitřními poznámkami. Tahle je cele zaneprázdněna nohou, která ji bolí, a tahle dostaveníčkem, všedním, ubohým dostaveníčkem, které ji čeká po tanci. Tahle přemýšlí: „Dlužím sto franků,“ a ta první pořád: „To mě to bolí.“
o smyslu toužení jako podstatě vztahu muže a ženy
Ó, ženo, rozbořená po lásce a zbavená koruny mužovy touhy. Vyvržená mezi chladné hvězdy. Krajiny srdce jsou tak proměnlivé...
Bernis letí letadlem nad pouští, přemítá o její moci, její hrozbě, a slabosti člověka vůči rozlehlosti pouště. Motivy, ze kterých později snad vycházelo dílo Malý princ.
Před očima nám leželo tolik obrazů: teď jsme zajatci jednoho jediného, který nás tíží skutečnou vahou svých dun, svého slunce, svého ticha. Dopadl na nás svět. Jsme slabí, vyzbrojeni jen gesty, která s přicházející nocí stačí právě tak zaplašit gazely. Jsme vyzbrojeni hlasem, který se nedonese dál než tři sta metrů a nedolehne k žádnému člověku. Každý z nás jednou padal na tu neznámou planetu.
...
Nad tolikerým neznámem je Bernis v rovnováze a uvažuje, jak špatně sám sebe zná. Co by v něm vyvolala žízeň, samota anebo krutost maurských kmenů?
Nakonec pátrací hlídky zjistí, že pilot havaroval v poušti a byl zabit bojovnou tlupou Maurů.