Bradburyho povídky vycházejí vesměs z několika opakujících se tematických okruhů. Mezi ně patří kolonizace Marsu, konfrontace pozemšťanů a Marťanů, dále povídky s duchy lidí, deziluze stáří, fantastický svět vymykající se nějakým drobným aspektem tomu reálnému, záhadné příšery či jejich naznačení, člověk zkažený civilizací a prahnoucí po klidu, návratu do minulosti či do přírody, cestování v čase.
Zaharoff/Richter – stupeň pět
Architekti se tajně už po léta sjednocují do ukrytého společenství, které staví města záměrně na místech, kde se předpokládá zemětřesení, vypočítané s přesným datem pomocí systému v podzemním skrytém komplexu. Město tak v jistý čas zanikne (zemětřesením či válkou a konflikty, opět nenápadně podněcovanými společenstvím architektů) a architekti profitují – je třeba znovu projektovat a o zakázky není nouze.
„To my architekti jsme Hitlera v roce 1922 vykoupili z vězení! To my architekti jsme potom jako infokovaní komáři nakazili Japončíky, aby napadli Mandžusko, importovali podřadnou ocel, znepřátelili si Roosevelta, vybombardovali Pearl Harbor. ... A my zatím v zákulisí tleskali, mnuli si ruce nad hromadami peněz a postrkávali je dál! Nebyli to politikové, ani armáda, ani obchodníci se zbraněmi, ale Haussmannovi synové a budoucí synové Franka Lloyda Wrighta, kdo je postrčili do proudu.“
Vzpomenou si na Sašu?
Manželé Spauldingovi čekají dítě, které naprosto živě „personifikují“ – mluví za ně, jako by už bylo na světě a rozumné, až to přeroste a dítě má svou vlastní indentitu a individualitu. Vytýká jim, že je nechtějí dostatečně moc, hrozí odchodem, říká si, co chce jíst. „Necítím se dobře, řekl Saša. Vlastně ne, cítím se dobře. Plný energie. Jsem připravený na cestu. Přišel čas se rozloučit. Nebo se přivítat? Co tím vlastně myslím? Ti sousedi, kteří řekli, že nás v kteroukoliv hodinu zavezou do nemocnice, jsou tu? – Ano. – Tak je probuďte. Bylo to hezké, řekl Saša. Už se neuslyšíme, sbohem. ... Tvoje dcera. Seznamte se. To je Alexandra. A víš, jak se řekne jinak Alexandra? – Saša. Ahoj, Sašo.“
Finnegan
V Chathamském lese jednou za čas zmizelo nějaké dítě. Později se objevila jeho mrtvola zcela bez krve. O příčinách kolovaly různé zvěsti. Poblíž žil podivín, Sir Robert Merriweather, který si pozval přítele, aby společně přišli záhadě na kloub. Sir Robert měl tezi – pod zemi zde žije obrovský pavouk, Finnegan, který dítě uchopí a v mžiku ho strhne do své chodbičky. Na povrchu nezanechá žádnou stopu, zavře za sebou svůj poklop. Je tak rychlý, že jediný způsob, jak jej dopadnout, je nechat se sám chytit. Sir Robert to podstoupil, jelikož nemohl překonat svou zvědavost, zda má pravdu. Ovšem těsně před útokem pavouka se napil jedu, čímž pojistil také pavoukovo zničení.
Nedotažené vraždy
Starý manželský pár se navzájem nesnáší po tolikaletém soužití, a baví se tím, že se snaží jeden druhého zabít stražením nejrůznějších léček, načež se jimi vzájemně chlubí, pokud nevyjdou.
„Jestli mě dostaneš, měla bys mít jistotu, že tě neobviní. To samý já, jestli dostanu já tebe. Přece se nebudeme zbytečně vysilovat a snažit se navzájem zlikvidovat jen proto, abychom skončili na šibenici nebo na křesle. ... Proto navrhuju zahájit operaci cukrú cukrú. Ehm, takové to romantické divadýlko před přáteli. Dárečky a tak. ... Odvrátíme podezření, když se budeme chovat jako dva zamilovaní staří blízni.“
Úskoky jsou časté a rafinované – on jí namazal vanu v koupelně, tak že uklouzla, ona mu posypala osobní věci jedem na mravence, tráví si jídlo a nápoje. Nařezala mu prkno na schodech do sklepa, což však odnesl jejich rodiný přítel. Otráveným toastem se zase otrávila služka. Nakonec si navzájem otrávili sklenice s vínem a zemřeli svorně spolu, sedíce na gauči. Přátelé měli čin za sebevražedný pakt.
Nic nového aneb na co umřel pes?
V rodině Betleyových zemřel starý pes Hafan, který byl považován za právoplatného člena rodiny. Jeho smrt podnítila mnoho úvah o životě této rodiny a o životě vůbec, o rozdílech mezi lidským a psím životem, mezi dřívějším a dnešním životem.
„ Jen se ohlédněte zpátky! Tisíc století absolutní hrůzy, absolutního žalu. Ať se propadnu, jestli chápu, jak mohli rodiče vychovat své děti, když jich polovina zemřela. Ale oni a jejich zlomená srdce to přece dokázali. Zatímco chřipka a mor kosily miliony dalších. A tak si žijeme v nové době a ani o ní nevíme, protože stojíme v centru hurikánu, kde se nic nehýbe.“
Koncem devátého roku
Sheila si někde přečetla, že obměna buněk v lidském těle trvá přibližně devět let – po této době už člověk nemá žádnou buňku stejnou jako před devíti lety. Proto oznámila svému manželovi Tomášovi, že před sebou vidí zcela jinou ženu a že už tedy nejsou manželé. Trvala na tom, že se musejí rozejít. On přemýšlel jak ji přesvědčit, a nakonec vymyslel argument: Jeho buňky jsou přeci také zcela nové, tak by jako dva noví lidé mohli zkusit žít spolu, když tedy oba teď mají před sebou nový život s novými možnostmi. „Ptám se, jestli si mě vezmeš za muže. Dnes. Za hodinu. V poledne? ... Pojď dolů, dojíst svatební snídani.“
Ještě jednou, legato
Fentriss zjistil fantastickou věc. Dokáže zapsat do not cvrlikání a písně ptáků, kteří se usadili v koruně jeho stromu. Postupně se z něj stává známý a uznávaný komponista a ptáčci jsou jeho nehynoucí inspirací. Jednou mu však nepřející neznámý oseká větve stromu a ptáci uletí. Múza je ta tam. Nakonec Fentriss zasadí nový vzrostlý strom a čeká, až se vrátí z teplých krajin. Nic se však neděje. „Copak nevědí, že na ně čekám? – Nevědí, leda bys vynikal v mezikontinentální telepatii. – Ověřoval jsem to v Audubon. Prý zatímco se vlaštovky od Capistrana skutečně vracejí v určitý den, ostatní druhy tažných ptáků mívají častokrát jedno nebo dvoutýdenní zpoždění.“ Nakonec se ptáci přece jen vrátí a komponování pokračuje.
Poslední pomazání
Harrison Cooper vynalezl stroj času, kterého chtěl využít k tomu, aby se dostal k umírajícím spisovatelům různých období, neboť jim chtěl v jejich hodince sdělit, že v budoucnosti budou oni i jejich díla uznávaná a nabudou světového významu. Bradbury tak chtěl vzdát hold spisovatelům, jež nadšeně obdivuje. „Představa, že tito giganti umírali s vědomím zapomenutých škrabalů, které nikdo nečte, mě doháněla k šílenství. Musel jsem sestrojit stroj času, abych je mohl na smrtelném loži vynést ke světlu.“ (Bradbury)