Kniha úvah spojených s okupací Evropy a Francie, spíše kratšího rozsahu.
Autor se v roce 1940 ocitá v Portugalsku, stále ještě neanektovaném Německem. Popisuje zářivý a umělecký Lisabon, který se snaží dát na odiv veškeré své krásy a klid, jako by se jím chtěl zaštítit proti napadení. Z tohoto nuceně okázalého úsměvu však vyzařoval jakýsi smutek.
Protože nemělo armádu a děla, Portugalsko stavělo vetřelci do cesty celou svou minulost. Což by se někdo odvážil je rozdrtit s jeho dědictvím velkolepé minulosti?
Exupéry vzpomíná na zážitek z lodi, na níž cestovali bohatí emigranti do USA vstříc novému životu. Zpřetrhali však všechny sítě a vztahy s lidmi, které znali, se svou zemí, s minulostí, a tím se vykořenili ze své podstaty. Nyní z nich zbyly jen stíny bez budoucnosti.
Byli oblečeni k večeři jako kdysi. Stavěli na odiv své náprsenky nebo perly. Zvali se navzájem na hostiny, kde jen figurovali a neměli si co říci. ...
Tísnili se kolem přísného držitele banku a zoufale se snažili pociťovat naději, beznaděj, obavy, žádostivost a jásot. Jako živí lidé. Hráli o majetky, které možná právě v té minutě už pozbyly významu. Užívali peněz možná už neplatných. Hodnoty v jejich kufrech byly možná podloženy továrnami, které už byly zkonfiskovány nebo za té stálé hrozby leteckého bombardování srovnány právě se zemí. ... všemožně se snažili věřit v oprávněnost své horečky, v krytí svých šeků, ve věčnost svých konvencí, jako by neviděli trhliny, které se začínaly tvořit na této zemi už po řadu měsíců. Bylo to neskutečné. Bylo to jako balet loutek. Ale bylo to smutné.
...
Ta přízračná loď byla jako limbus plná duší, jež čekají na zrození. Jako skuteční, tak skuteční, že člověk měl chuť dotknout se jich prstem, tu vypadali jen ti, kteří patřili k lodi a povzneseni skutečnými funkcemi nosili podnosy, leštili kování, cídili obuv a s neurčitým pohrdáním obsluhovali mrtvé. To lehké pohrdání ze strany personálu nevynášela emigrantům jejich chudoba. Nechybělo jim peněz, ale chyběla jim hmatatelná skutečnost. Nebyli to lidé z toho či onoho domu, s těmi a těmi přáteli, s takovými a takovými závazky. Hráli svou úlohu, ale ta už nebyla pravdivá. Nikdo je nepotřeboval, nikdo se nechystal je zavolat.
...
Exupéry přirovnává život těchto lidí k životu na poušti, vzápětí však vzpomíná na svá vlastní léta strávená v africké poušti a shledává, že i přes zdánlivou vyprahlost a pustotu poušť není prázdná, nýbrž se v ní člověk cítí být nejvíce spjat s domovem, s přáteli, se sebou samým a svou lidskou podstatou.
Tahle (hvězda) označuje směr ke vzdálené studni, k níž je těžko dojít. A prostor, který vás dělí od té studně, je těžký jako hradba. Tamhleta označuje směr k vyschlé studni. I tak hvězda sama vypadá suchá. A v prostoru, který vás dělí od vyschlé studně, není jediného svahu. A jiná hvězda zase slouží jako vůdce k neznámé oáze, o níž vám zpívali kočovníci, ale k níž nesmíte pro rozkol mezi kmeny. ... A konečně takřka neskutečné póly magnetizují z veliké dálky tuto poušť: dům tvého dětství, který zůstává živý ve vzpomínce. Přítel, o němž víš jedině to, že žije.
Tak cítíte, jak vás vzpružují a oživují silová pole, jež k vám míří nebo vás odpuzují, dráždí vás nebo vám vzdorují. A tak tu stojíte pevně, pěkně určeni, pěkně usazeni uprostřed všech světových stran.
A poněvadž poušť neskýtá žádné hmatatelné bohatství, poněvadž na poušti není nic vidět ani slyšet, ale protože váš vnitřní život na poušti nejen neslábne, nýbrž ještě sílí, nezbývá vám než uznat, že člověka podněcují v první řadě neviditelné výzvy. Člověk je ovládán Duchem. Na pouti mám takovou cenu, jakou mají má božstva.
Skutečné blaho je blaho sdílené.
Voda sama nemá tu okouzlující moc, není-li darem lidí dobré vůle.
Péče věnovaná nemocnému, přijetí poskytnuté vyhnanci, i odpuštění samo mají cenu jen díky úsměvu, jenž ozáří slavnostní okamžik. Úsměv, v němž se setkáváme, stírá rozdíly jazyků, kast i stran. Ten či onen se svými zvyky, stejně jako já se svými zvyky, jsme věřící jediné církve.
Není tento druh radosti nejdrahocennějším plodem civilizace, jako je naše? Totalitní tyranie by také mohla ukojit naše hmotné potřeby. Ale nejsme přece krmný dobytek. Blahobyt a pohodlí nás nemohou plně uspokojit. Pro nás, kteří jsme byli vychováni v úctě k člověku, mají nesmírnou váhu prostá setkání, která se mnohdy změní v nádherné slavnosti...
Když má nacista v úctě výlučně jen toho, kdo se mu podobá, má úctu zase jen k sobě samému. Odmítá tvůrčí rozpory, ničí každou naději na vzestup a nastoluje na tisíc let místo člověka robota z mraveniště. Pořádek pro pořádek oklešťuje člověka o jeho nejbytostnější schopnost, totiž přeměňovat i svět i sebe sama. Život tvoří pořádek, ale pořádek netvoří život.
Politická náboženství se uchylují k násilí, protože nejsou sdostatek průkazná, aby se prosadila. A tak, rozděleni v názoru na metody, jsme v nebezpečí, že už nepoznáme, že spěcháme k stejnému cíli. ...
Stoličnice v katedrále, která se zabývá příliš tvrdošíjně rozmisťováním svých stoliček, může snadno zapomenout, že slouží Bohu. Podobně, když se uzavřu do nějaké stranické vášně, ocitám se v nebezpečí, že zapomenu, že politika má smysl jen tehdy, slouží-li pravdě duchovního řádu.
Mohu popírat ve jménu své cesty cestu, kterou si zvolil jiný. Mohu kritizovat jeho rozumové pochody. Rozumové pochody jsou vratké. Ale musím respektovat toho člověka v úrovni Ducha, plahočí-li se k stejné hvězdě.
Civilizace se zakládá především na podstatě. Projevuje se zprvu v člověku jako slepá touha po určitém teple. Pak člověk od omylu k omylu nachází cestu, která vede k ohni.