Martin Talbot
Překlad Tomáš Havel. Útlá knížka z roku 2023. Jedná se o takový jazykový experiment. Příběh a jeho dikce je velmi silně založen na metafoře jazyka, díky čemuž dostává surreálný nádech. Poselstvím příběhu muže, jenž kvůli nesprávnému používání jazyka o něj přišel, je imperativ vlídného slova, pozorného naslouchání a upřímných mezilidských vztahů.
Hlavní postavou je muž, jenž se s opovržením vyjadřuje o přistěhovalcích. Nemá je rád. Berou lidem příležitosti a vůbec jsou cizí a nepatří sem. Muž je pomlouvá, ale nejen to - používá svého jazyka (v obou významech) k dalším nepravostem: lže, stěžuje si, je nevlídný. Hořkost, kterou svým jazykem vytváří a prožívá, se v něm usadí natolik, že mu hýbá žlučí až do chvíle, než je mu diagnostikována rakovina jazyka, o nějž má operativní cestou přijít. Muž za sebe hledá mluvčí, ale jediná kandidátka, která se na jeho inzerát ozve, práci odmítá: nemůže se postavit za člověka s tak špatným a nenávistným světonázorem.
Muž o svůj jazyk přichází a s ním přichází i o svůj hlas (v obou významech). Nezbývá mu, než mlčet. To ho však vede k lepšímu poslouchání. Vnímá lidi kolem sebe a něco se v něm mění: naslouchá, učí se rozumět, učí se soucitu a pochopení. Vyjadřuje účast prostými gesty beze slov a cítí větší a větší potřebu ostatním pomáhat.
Další fáze jeho transformace nastává, když získá nový jazyk - transplantovaný. Událost je opět metaforická: muž má nyní sice opět jazyk, ale je to jazyk cizí: když jej užívá k mluvení, nikdo v okolí mu nerozumí. Stává se z něj tak stejný cizinec, jako ti, na které dříve tolik žehral. Musí se tedy chtě nechtě vcítit do jejich situace. Zažívá stejné neporozumění, bezmoc a zoufalství, ba nepřátelství, jako oni. Chápe, co prožívají v cizí zemi. Společně s dalšími cizinci se zapíše do kurzu svého původního mateřského jazyka, aby se jej opět naučil používat. Významové nuance, které kdysi patřily k jeho jazyku, jsou pro něj najednou nové a obtížné.
Muž se změnil. Má porozumění, je z něj pokorný a dobrý člověk. Bohužel jeho nový cizí jazyk chytil sepsi a musí být odstraněn. Muž na operačním sále umírá. Ještě předtím však stihne svůj příběh sepsat a předává ho své bývalé kandidátce na mluvčí, aby jej šířila mezi co nejvíce lidí. Svůj text nadepsal "Můj cizí jazyk". A my se nyní stáváme jeho čtenáři.
Čtenářský dojem: Celkově mi spojení obou významů slova jazyk - řeč - hlas připadá velice nosné a příběh má nespornou hloubku. Metaforika je však prosycena každou větou, každým odstavcem: jako by autor či překladatel chtěl za každou cenu použít všechny řečové metafory a frazeologismy, které existují. Často mi to připadalo příliš násilné, přestože mnohdy je tato metaforika na místě. Ubrala bych jí tak 40% a bylo by to super :D.
V hluboké tmě a nočním tichu obracím pohled do svého nitra, pouštím se do drobného sebezpytování. Co kdybych svůj další život založil na pevnějších základech? Co kdybych se stal člověkem, jenž hledí dopředu s důvěrou v krásnější život, který na něj čeká? Pozitivním člověkem. Ano, to je ono! Bude ze mě pozitivní člověk. V klidu se vyrovnám se svým osudem.
Z úvah o lepší budoucnosti mě vytrhla znovu zapnutá elektřina. Oslnilo mě syrové, studené světlo, myšlenky o tom, jak se přizpůsobit nové situaci, pouštím z hlavy. Automaticky zapínám rádio. Zase slyším svého oblíbeného agitátora. Už je řádně nažhavený, vyzývá posluchače, ať mu zavolají do studia. Bez rozmyslu sahám po telefonu. Moderátor na opačném konci linky se mě chystá vyslechnout.
"Haló? Poslouchám vás!"
Vrhám se do sžíravé tirády na oblíbené téma: cizinci, vetřelci.
"Haló?"
Jak jsem předeslal, rád bych o nich něco řekl, o lidech, co přišli odjinud, zabírají naše místo a mě připravili o jazyk...
"Prosím?"
Já vás slyším dobře! Poslouchejte mě"
"Přejdeme k dalšímu telefonátu. Nejspíš nějaký problém na lince."
Jaký problém? Já vás slyším skvěle!
Najednou mi to dochází: už nemám hlas, kterým bych se mohl vyjádřit. Nechal jsem se ošálit. Můj fantomový jazyk mi s vyjádřením mého hněvu nijak nepomůže. Mám zacpaný zobák, je konec s pohnutými výlevy. Bez jazyka můžu zapomenout na vzrušené proslovy.
V hlubinách podzemí nad svou ztrátou frustrovaně naříkám. Jsem odsouzený k mlčení, můj nářek nikdo neuslyší.
Jelikož můj monolog nemá jak dospět k cizím uším, nekonečně mi rezonuje v hlavě. Co se mnou bude, zůstanu-li takhle odříznutý? Jak se mám ozvat poté, co mě zbavili práva řeči? Co si počnu se všmi nevyřčenými myšlenkami?
Otázky zůstávají bez odpovědi.
Bez mluvčí po mém boku, která by mi dodala váhu, nebo aspoň útěchu, se mi stane přesně to, čeho jsem se bál, upadnu v zapomnění. Mísí se ve mně smutek se vztekem, naděje na lepší život mizí v mrtvém úhlu, scházím zpět na cestu odvety. Oko za oko, jazyk za jazyk. Za pohromu, která mě postihla, někdo šeredně zaplatí. Nepřipadá v úvahu, abych kvůli ztrátě jazyka trpěl jenom já.
[...]
Moje matka.
Když jde o mě, znepokojí ji každá maličkost. Právě proto jí nikdy neříkám pravdu, chci ji toho ušetřit. Dělám to pro její dobro. I pro svoje. Dost na tom, že situace, do níž jsem se dostal, působí utrpení mně, a tak nechci, aby trpěla i ona. Odjakživa si myslím, že pro náš společný klid je lepší zakrývat před ní, co prožívám. Třeba jsem jí nikdy neřekl o svých finančních problémech. Má za to, že se mi daří a že jsem bohatý. Že se topím v penězích, že mi všechno vychází. Že do úmoru pracuju v investicích a že právě proto mi nezbývá energie na dlouhodobý milostný vztah a děti. Že do Philova suterénu jsem se nastěhoval kvůli přestavbě domu, která se neustále protahuje.
Jenže pravda je na míle daleko. Tak dlouho jsem za sebou v různých firmách práskal dveřmi s přesvědčením, že si zasloužím něco lepšího, až jsem nakonec skončil s propadlým CV, které už nikoho nezajímá. Zadupaný až k základům zdí, nakonec přece jen ochotný snížit laťku, má za konkurenty lidi, kteří přišli odjinud a prokazují vyšší odolnost vůči neštěstí.
Co se týče mého celibátu, nikdy jsem se neoženil z důvodu, že je se mnou k nevydržení. U přítele bydlím na jeho účet jednoduše proto, že jsem přišel o všechny svoje hodnoty. O ty nemovité kvůli problémům s hazardem. O morální proto, že se díky své proříznuté hubě považuju za nadřazeného mlčící většině.
Abych nemusel sklonit hlavu, ano, proto jsem lhal.
V mém případě se zdaleka nejedná o nevinnou lež. Provinil jsem se na celé čáře a jsem dostatečně při smyslech, abych si to dokázal přiznat. V minulosti jsem navyprávěl tolik lží, kolik jich bylo třeba k tomu, aby můj životní příběh držel na nohou. Jenže nebyl to můj příběh, ale příběh někoho jiného.
Teď, když jsem oněměl, už nemůžu lhát a schovávat se za krásná slova.
[...]
Komunikace mezi mnou a matkou už pár dní drhne. Chová se odměřeně, všemožně hledá důvody, proč k ní nemám chodit.
"Stav se jindy. Dneska jsem strašně unavená."
Vidím na ní, jak trpí, jak je smutná z toho, že mi nemůže pomoct. Moc bych si přál tu překážku překonávat s ní, jenže ona není ochotná otevřít mi náruč.
Ani s Philem to není bůhvíjaké. Včera se před domem bavil s novým sousedem. Šel jsem blíž, abych slyšel, o čem si povídají. Pak jsem se chtěl zapojit do diskuse. Pochopitelně jsem zapomněl, že mému jazyku nebudou rozumět. Souseda jsem svým vstupem zaskočil, změřil si mě pohledem. Pak se Phila zeptal, jestli mě zná, a můj kamarád, můj nejlepší kamarád, vypadal hodně rozpačitě.
[...]
Jazyk, zase on, mi působí potíže i při shánění bytu. Poprvé v životě poznávám, co je to diskriminace nájemníků. Stačí promluvit a šance získat pronájem bytu se rapidně snižuje. Důvody zamítnutí jsou pokaždé neurčité a mlhavé. Přitom mám práci i doklad, že dokážu platit nájem.
Jako by toho nebylo málo, Phil namísto toho, aby mě v mém shánění podpořil, naopak tlačí, abych suterém vyklidil co nejdřív. Není to z jeho hlavy, spěchá kvůli rekonstrukci domu, na níž se s manželkou dohodli. Stavební práce mají začít co nevidět. Nejsem hlupák. Došlo mi, že je to jen záminka, jak se mě co nejrychleji zbavit. Kdyby mi někdo řekl, že první, kdo mě nechá padnout, bude Phil, nevěřil bych tomu. Člověk musí být zkrátka neustále připravený na všechno.