Leoš Janáček

Milena Černohorská

Janáček zasáhl do stylově poměrně vyrovnané české hudebnosti, jejíž klasicko-romantická tradice se udržela až hluboko do 20. století. Janáček tvořil až do svých 50ti let nepozorován a okolím nechápán v Brně, až 1903 vyhraněným způsobem prorazil tuto tradici Její pastorkyňou, která nastolila odklon k dynamickému realismu.

Narozen 1854 v Hukvaldech, otec i děd učitelé tělem i duší. Nelehké dětství v obtížných životních podmínkách, od 11ti let odkázán sám na sebe (fundatistou v augustiniánském klášteře v Brně – vzdělávání v hudbě, aby chlapci mohli působit při klášterních produkcích). Období fundace mu přineslo silnou lásku k hudbě a probudilo jeho národní uvědomění. Přineslo mu také přísnou pracovní kázeň (tvrdý život v klášteře), houževnatost a odříkavost.

Vystudoval na učitelském ústavě a učil zde až do 1903. Studoval také varhanickou školu v Praze a konzervatoř v Lipsku, kde si uvědomuje plně svou touhu po skladatelské dráze. Na této škole ale není zcela spokojen, neshody s učiteli – nedokáží držet krok s živelností jeho talentu ani s jeho spěchem při co nejrychlejším zvládnutí techniky kompozice, aby se mohl cele a volně věnovat skládání vycházejícímu z jeho nitra. Je však velmi sebekritický. Období krize střídá období silného sebevědomí. Kvůli způsobu a pomalému postupu výuky z Lipska odchází a vrací se do Brna.

K novoromantickým tendencím se Janáček staví záporně. Několik let po návratu ze studií píše své sbory, silně inspirované moravskou lidovou písní (Čtveřice mužských sborů, 1885). Stává se sbormistrem brněnského sboru Svatopluk, později Besedy brněnské, velkého a významného spolku. To už vznikají náročnější sbory a první instrumentální skladby. Snažil se také vskřísit český živel v dosti poněmčeném Brně. Založil zde rovněž varhanickou školu, která se brzy přeměnila v konzervatoř. Z jeho iniciativy byly založeny v Brně Hudební listy, do kterých sám aktivně přispíval články, kritikami apod. Později psal půvabné fejetony a rozsáhlé eseje, které byly úvahami nad hudebními tématy.

Janáček má vřelý vztah k hudbě A. Dvořáka, je pro něj uznávanou autoritou. Propagoval jeho hudbu v Brně. Pod jeho vlivem vzniklo i jeho první větší dílo – opera Šárka.

V průběhu života začal v rodném Lašsku sbírat a studovat folklor – vznikly Lašské tance (myšlenkově navazuje na Dvořákovy Slovanské tance), jednoaktová opera Počátek románu podle povídky G. Preissové. Snažil se zde přímo o uplatnění lidových písní. Později však tento vnější, povrchní, romantický pohled na lidovou píseň odsuzuje – poznává skutečný lidový život – skutečný základ lidové písně. Vznikl realistický vzah k lidové písni. Všímá si u lidové písně nejen aspektů hudebních, ale i sociologických, estetických. Zjišťuje, že k pochopení pramenů lidové písně nestačí její zaposování, ale je třeba poznávat život a povahu lidí. Oceňuje lidovou tvořivost, kdy se lidé nenechají svazovat teoretickými pravidly a jejich přirozené cítění samo rozpozná, která melodie je správná, pravdivá. Odtud pramení i jeho pozdější studium lidové mluvy, její intonace – „nápěvku mluvy“. Při skladatelské práci byl pochopitelně konfrontován s problémem správné deklamace textu, se správnou prozodií – a protože jeho cítění se od spisovné řeči odlišovalo, přimnělo ho to k hlubším úvahám o melodice lidového jazyka, který je spontánnější a citově otevřenější než spisovná mluva, s nápadnějšími intonačními výkyvy. Podle Janáčka jsou tyto výkyvy ovlivňovány citovými afekty. Rozpoznal naladění člověka, který s ním mluvil – měl velmi citlivý sluch pro intonaci řeči. Považuje lidský hlas za nejdokonalejší nástroj schopný nejpravdivějšího výrazu.

Zapisoval nápěvky mluvy, jejich melodiku, rytmiku, výraz tváře člověka. Zvláštní cenu měly pro Janáčka nápěvky mluvy vzrušené. Zásoba těchto nápěvků mu pak pomohla v dramatické tvorbě – hudební výraz mohl soustředit přímo na projev zpěváka, nemusel konfliktové dějové situace vyjadřovat pouze orchestrálním líčením. To byla převratná změna. Změnila se i představa samotného Janáčka o opeře. Chtěl zachytit skutečný život, ne „loutky na provázku“. Tvoří tedy opery – realistická hudební dramata (nikoliv žánrové nebo mytologické obrázky jako předtím). Volil od teď vyhraněné dramatické zápletky a témata, děj utkaný z lidských osudů. Upouští od všeobecně užívaného veršovaného libreta a užívá dramatickou prózu, aby nebyl rytmicky svázán.

Vrcholem těchto snah je opera Její pastorkyňa (1903) podle dramatu G. Preissové. Zaujal ho silný motiv žárlivosti, vypjatost děje, pravdivost výjevu z lidského života. Dokončení opery doprovázelo bolestné období umírání Janáčkovy dcery Olgy. Toto utrpení uspíšilo dokončení opery a posílilo víru v její úspěch. Opera bohužel nebyla přijata dobře. Premiéra byla provedena skromně v malém brněnském divadle (1904). Premiéra v Praze byla až o 13 let později. Do sféry zájmu o lidový život patří ještě kantáta Na Soláni Čarták (milostný příběh) a balada Šumařovo dítě (text Svatopluka Čecha, témtem smutek, nouze, smrt).

Na počátku 20. století vznikají mužské sbory na text Petra Bezruče (Kantor Halfar, Maryčka Magdónova, Sedmdesát tisíc) – plamenná díla, jež jsou protestem proti národnostnímu útlaku. Technické mistrovství. S Bezručovou poezií má Janáčkovo hudební cítění mnoho společného.

Neměl přímý kontakt s kulturním a hudebním děním, v Brně je v umělecké izolaci, což způsobuje přechodná období nedůvěry ve vlastní schopnosti. V Praze není uměleckými kruhy považován za seriózní skladatelskou osobnost (Brno=periferie) a tak se Janáček smiřoval s údělem skladatele pouze místního významu.

Klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku (1901-1911) a závažnější cyklus V mlhách (1912) – promítá se zde Janáčkova rezignace a smutek z beznadějné perspektivy.

Janáček se často inspiroval ruskými náměty (byl zaníceným rusofilem). Prvním takovým dochovaným dílem je Pohádka pro violoncello a klavír (1910) – podkladem byla ruská epická báseň. Vrcholem je Taras Bulba (1915-18, inspirováno povídkou N. V. Gogola). Je to po Pastorkyni vrchol Janáčkova tvůrčího vzepětí. Umění výrazové stručnosti a zhuštěnosti – v něm silný účinek díla.

Blížící se konec první světové války poháněl Janáčka k usilovné práci. Produktem tohoto období byla operní bilogie Výlety páně Broučkovy (1908-1817, podle satirického románu Svatopluka Čecha). Pro myšlenkovou náročnost však tato bilogie nedosáhla takové obliby jako Její pastorkyňa. Přesto je svědectvím neobvyklého rozmachu Janáčkových tvůrčích sil.

Max Brod – propagátor Janáčkova díla, jeho rádce a spolupracovník, jako první vydal monografii o Janáčkovi.

Orchestrální Balada blanická (1920) – vzniká pod dojmy eufórie z osvobození a vzniku samostatného státu. Opírá se o Vrchlického parafrázi pověsti o blanických rytířích.

Písňový cyklus Zápisník zmizelého (1919) – inspirován verši ve valašském nářečí, otištěnými v Lidových novinách jako zpověď chlapce, který propadl vášnivé lásce k cikánce a rozhodl se odejít s ní do světa. Je to přímo jakási dramatická miniatura se silným emocionálním účinem.

Opera Káťa Kabanová (1919-21) – inspirována Janáčkovým citovým vzplanutím k 25tileté Kamile Stösslové. Je vlastně pokračováním Zápisníku zmizelého – také Káťa podléhá své touze a jde za hlasem svého srdce. Důmyslně hudebně vyjádřena psychlogie děje a postav, bohatství Janáčkovy hudební invence. Toto dílo patří mezi stylově nejyrovnanější projevy Janáčkova dramatického talentu.

Příhody Lišky Bystoušky (1921-23) – námět zaujal Janáčka svou nedramatickou, spíše lyrickou povahou. Psal toto dílo okolo sedmdesáti let. Zvířata mluví nejen v líšeňském (brněnském) nářečí, ale i v nápěvcích, které Janáček nasbíral na Lašsku.

Potulný šílenec – mužský sbor se sopránovým sólem. Vznikl během práce na Lišce Bystroušce

Věc Makropulos – opera na motivy Čapkovy utopistické hry.

K Janáčkově sedmdesátce se hudebně přihlásilo celé Brno (hrála se Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, premiéra Lišky Bystroušky, PSMU vystoupilo s Potulným šílencem i Sedmdesát tisíc, hrály se jeho komorní instrumentální skladby atd.).

Vrcholné komorní skladby: těží při nich z podnětů z festivalů moderní hudby.

Sextet Mládí (dechový kvintet+basklarinet) – snaha o nové zvukové možnosti, ale ještě ne tak urputná jako v

Concertino (1925) – bizarní zvukové nápady. Capriccio (1926, pro klavír levou rukou a dechový soubor). Říkadla – pro vokální a instrumentální soubor na lidové texty, humorné.

Věc Makropulos (1923-25) – hluboký filozofický námět (elixír nesmrtelnosti – hrdinka se již nemůže radovat ze života, který pro ni ztratil smysl). Janáček hluboce soucítil s touto postavou, to se promítá do jeho pojetí námětu. Zde dospěl Janáček k modernímu hudebnímu dramatu, jaké později přinesl Prokofjev, Schönberg, Berg a další. Tato opera je hodnotná tím, že se v ní Janáček stal předchůdcem expresionistických hudebních dramatů.

Skutečný světový zájem o Janáčka počíná po jeho trojí skladatelské i osobní účasti na festivalech moderní hudby.

Sinfonietta (1926) – komorní orchestrální skladba, odklon od dřívější důsledné programovosti. Dílo s ryze hudebním obsahem a též ryze janáčkovským hudebním výrazem. Orchestru nepoužívá jako daného celku, ale uplatňuje vždy jen ty nástroje, které potřebuje. Některé nástroje i celou větu mlčí. Výsledkem je zvláštní zvuk, vždy spíše komorní než symfonický.

Glagolská mše (1926) – na staroslověnský liturgický text. Je snad nejsilnějším projevem Janáčkova slovanství. Drsnost, živelnost, pohanský panteismus – a přece tradiční rozvržení latinské mše. Je to ve světové literatuře ojedinělé dílo.

Opera Z mrtvého domu – odráží již životní vyrovnání, k němuž Janáček na sklonku života došel, a jež se projevilo i v jeho poslední skladbě, druhém smyčcovém kvartetu „Listy důvěrné“. Janáček zemřel 12. srpna 1928 v sanatoriu v Ostravě.

V posledních letech života se Janáček soustřeďuje na otázky týkající se lidství. V každé z jeho oper se sklání k bytostem zavrženým, zdánlivě soucitu si nezasluhujícím. Tak je tomu i v jeho poslední opeře, napsané podle Dostojevského Zápisků z mrtvého domu, zápisků z ponuré sibiřské vesnice, kde strávil 4 roky jako politický vězeň ve společnosti vyděděnců. Janáček byl touto knihou uchvácen. Četl ji v originále a přímo v knize si zatrhával výjevy, dialogy a monology sloužící budoucí opeře.

Většinu života neměl Janáček v brněnské izolaci přístup k podnětům světového hudebního dění. Proto jimi však nebyl ani rozptylován a proto jsou podněty, které světové hudbě dal, tak svérázné a odlišné od běžného rámce vývoje hudebního myšlení. Je skladatelem vyjdřujícím se způsobem tak nezvyklým a odlišným od české hudební tradice.

Výrazné znaky: antiromantičnost, emocionalita, slovanskost, hluboké lidství, odříkavá umělecká poctivost.