Malý princ
Asi nejznámější autorovo dílo – alegoricky pojatá knížka pro dětské i dospělé čtenáře. Vypravěč – letec byl v dětství plný fantazie a společenskými konvencemi ještě neomezené představivosti. Když však nakreslil hroznýše se slonem v břiše (dověděl se totiž v televizi, že hroznýši polykají své oběti vcelku) a všichni dospělí v obrázku viděli pouze klobouk a nebyli schopni nazírat obrázek hlouběji, upustil od svých snah jim vysvětlit, co obrázek představuje a rezignoval na dětskou nonkonformitu. Začlenil se do společnosti tak, aby ho přijala, dospěl. Stal se pilotem.
Jednou ztroskotal na saharské poušti. Během oprav motoru se tu zničehonic objevil malý chlapec. Bez stop po civilizaci, jídle nebo vodě. Najednou tu byl. Chtěl po muži, aby mu nakreslil beránka. Když se člověk ocitne tváří v tvář opravdu působivé záhadě, neodváží se neposlechnout. Různé varianty beránků ale byly chlapcem odmítnuty, jeden byl moc starý, druhý nemocný, třetí smutný... nakonec letec namaloval bedýnku a prohlásil, že v ní je beránek, jakého chlapec chce. Malý princ se usmál – přesně takového beránka chtěl.
Malý princ pocházel z maličké planety, kterou lidé pozorovali a pojmenovali Asteroid B 612. Toto však byla informace pouze pro dospělé čtenáře, děti by asi sotva zajímala. Dospělí milují čísla. Když jim budete vyprávět o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na to nejdůležitější. Nikdy vám neřeknou: „Jaký má hlas? Jaké má oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Zeptají se vás: „Kolik je mu let? Kolik má sourozenců? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Jen tak si budou myslet, že ho poznají.
Na jeho planetě byly tři sopky, které Malý princ každý den vymetal, plel semínka baobabů, aby se zde nerozmohly a pečoval o krásnou, ale velmi pyšnou květinu, která zde znenadání vyrostla a domáhala se na princi toho či onoho. Květina je připodobněním ženy, která má také své manýry a způsoby chování, ale přesto k ní muži přilnou, jako Malý princ ke květině. „Květiny nikdy nesmíte poslouchat. Musíte na ně jen hledět a vonět k nim. Ta moje voněla po celé planetě, ale já jsem se z toho nedokázal radovat. ... Nikdy jsem ji nepochopil. Přitom jsem měl posuzovat činy a ne slova. Provoněla mě a rozzářila. Nikdy jsem neměl utíkat! Měl jsem za jejími ubohými vrtochy vytušit něhu. Květiny si tolik protiřečí. Ale já byl příliš mladý, než abych se ji naučil milovat.“
A tak kvůli své pyšné a panovačné květině, kterou však přesto miloval, opustil Malý princ planetu a vydal se prozkoumat další místa. V poslední chvíli ho květina přemlouvala, aby zůstal. Už nechtěla paraván proti větru, ani skleněný poklop proti housenkám. „Musím snést dvě nebo tři housenky, jestli chci poznat motýly. Vypadají tak krásně.“
Malý princ vypráví o několika planetách, které před Zemí navštívil – jsou alegorií různých lidských neřestí: na první planetě žil král:
Král, oblečený v purpuru a hermelínu seděl na jednoduchém a zároveň velmi majestátním trůnu.
„Ach, poddaný!“ vykřikl král, když spatřil malého prince. A malý princ se zeptal:
„Jak mě můžeš znát, když jsi mě nikdy neviděl?“
Nevěděl, že pro krále je svět velice zjednodušený. Všichni lidé jsou poddaní.
...
Král trval hlavně na tom, aby byla respektována jeho autorita. Netoleroval neposlušnost. Byl to absolutistický panovník. Ale protože byl velmi hodný, dával rozumné rozkazy.
„Kdybych rozkázal,“ říkal často, „kdybych rozkázal generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka a on by neposlechl, nebyla by to jeho vina, ale moje.“
Král tak udílel alibisticky pouze takové rozkazy, které by byly splněny tak jako tak, podle vůle ostatních. Působilo to pak, že je plněna jeho vůle.
„Neodcházej,“ odpověděl král, jenž byl hrdý, že má poddaného. „Neodcházej, udělám z tebe ministra.“ „Ministra čeho?“ „Ehm... Spravedlnosti!“ „Ale tady není nikoho, koho bychom museli soudit.“
...
„Tak budeš soudit sám sebe,“ odpověděl král. „To je těžší. Je mnohem těžší soudit sám sebe než jiné. Jestli se ti to podaří, budeš opravdu moudrý.“
Na druhé planetě žil domýšlivec, jenž zase neustále chtěl být vychvalován a soustředil se pouze na sebe. Malý princ ovšem nevěděl, jak se lidé obdivují.
„Tleskni rukama o sebe,“ poradil mu tedy domýšlivec. Malý princ tleskl rukama o sebe. Domýšlivec se skromně uklonil a smekl klobouk.
Tohle je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat rukama o sebe. Domýšlivec se zase ukláněl a smekal klobouk.
Po pěti minutách malého prince unavila jednotvárnost této hry.
„A co je třeba udělat, aby klobouk spadl?“ zeptal se.
Ale domýšlivec ho neslyšel. Domýšlivci vždycky slyší jen chválu.
Na třetí planetě žil pijan.
„Co tady děláš?“ zeptal se pijana, sedícího mlčky před sbírkou prázdných i plných lahví.
„Piju,“ odpověděl pijan zachmuřeně. „A proč piješ?“ Zeptal se ho malý princ. „Abych zapomněl,“ odpověděl pijan. „Abys zapomněl na co?“ naléhal malý princ, jenž ho už začínal litovat. „Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklopil hlavu. „Za co se stydíš?“ zeptal se malý princ, který ho toužil zachránit. „Stydím se, že piju,“ ukončil rozhovor pijan a definitivně se uzavřel do mlčení.
Na čtvrté planetě žil businessman, který soustředěně počítal hvězdy, kvůli čemuž neměl na nic jiného čas.
„A co s těmi hvězdami děláš?“ „Co s nimi dělám?“ „Ano.“ „Nic. Vlastním je.“
...
„A k čemu ti je vlastnit hvězdy?“ „Jsem díky jim bohatý.“ „A k čemu ti je být bohatý?“ „K nákupu dalších hvězd, jestli je někdo najde.“
...
„Já,“ řekl ještě, „já vlastním květinu, kterou každý den zalévám. Vlastním tři sopky, z toho jednu vyhaslou a všechny tři každý den vymetám. Člověk nikdy neví. Prospívá to mým sopkám, prospívá to mé květině, kterou vlastním. Ale ty hvězdám užitečný nejsi...“
Malý princ navštívil ještě několik planet, sedmá byla Země.
„Kde jsou lidé?“ zeptal se konečně malý princ. „Jsem tady na poušti strašně sám...“
„I mezi lidmi budeš sám,“ řekl had.
Malý princ hledal lidi, ale nejprve nalezl jen ozvěnu, se kterou mluvil:
„Buďte mými přáteli, jsem sám,“ řekl.
„Jsem sám... Jsem sám... Jsem sám...,“ odpověděla mu ozvěna.
To je divná planeta, pomyslel si. Je úplně suchá, ostrá a slaná. A lidem chybí fantazie. Opakují jen to, co se jim řekne...
Poté potkal lišku, se kterou také mluvil: „... Ale kdyby sis mě ochočil, můj život by se rozzářil. Poznávala bych kroky, které by byly jiné, než ostatní. Před ostatními prchám pod zem. Tvoje by mě vyvolaly z nory jako hudba.“
...
„Lidé už nemají čas nic poznávat. Kupují od obchodníků hotové věci. Ale protože neexistuje obchod s přáteli, lidi už přátele nemají.“
...
„Co je to rituál?“ „To je taky zapomenutá věc,“ odpověděla liška. „Je to to, co jeden den odlišuje od druhého, hodinu od jiné hodiny.“
...
„Sbohem,“ řekla liška. „Tohle je mé tajemství. Je velmi jednoduché. Vidíme dobře jen srdcem. Důležité je to, co je pro oči neviditelné. ... Navždy budeš odpovědný za všechno, co sis ochočil. Jsi odpovědný za svou růži...“
Malý princ potkal výhybkáře na železniční trati.
„Jen děti vědí, co hledají,“ řekl malý princ. „Tráví čas s hadrovou panenkou, která se pro ně stane hrozně důležitou, a když jim ji někdo vezme, pláčou...“
„Mají štěstí,“ řekl výhybkář.
Dál už příběh známe. Malý princ se chtěl vrátit domů ke své květině, proto šel znovu na poušť, na místo, kam tehdy spadl. Vypravěč přemítá:
Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku, hudba z půlnoční mše, něžné úsměvy, to všechno prozařovalo dárky, které jsem dostával.
Malý princ se nemohl vrátit domů s tímto tělem, bylo příliš těžké. Nechal se tedy uštknout žlutým hadem. Nechtěl, aby to jeho přítel letec viděl, protože to bude vypadat, že zemřel. Ale není tomu tak, on se vrátí na svou planetu.