Červený dům

Mark Haddon

Červený dům, římsko-britský statek, opuštěný, rozbořený, rozebraný na kámen, znovu postavený, vypálený a znovu postavený.

Román (2012), který nám dává nahlédnout pod pokličku života dvou rodin. Po smrti matky se dva dospělí sourozenci, Angela a Richard, rozhodnout oživit svůj rodinný vztah a sjedou se i se svými rodinami na týden na dovolenou ve starobylém červeném domě v lůně přírody britských ostrovů. Očekávaná idylka však zdaleka není taková, v jakou snad protagonisté doufali. Přestože se v románu (snad kromě Richardova zranění při běhání) nestane nic dramatického, odehrávají se zde každodenní malá rodinná dramata, která Haddon líčí až s dechberoucí realističností. Každodenní prožitky, interakce a myšlenky jsou mozaikovitě popisovány očima všech členů této široké rodiny a Haddon zde má příležitost demonstrovat velmi věrohodné prokreslení psychiky osmiletého chlapce Benjiho, jeho dospívající sestry Daisy, která hledá sama sebe nejprve v církvi, načež si připustí svou homosexualitu, jeho bratra Alexe, jenž osciluje na hranici mezi chlapectvím a mužstvím, jeho rodičů - Angely bojující s alkoholem a především s vidinou dcery Karen, již před osmnácti lety potratila, a Dominica, jenž se zase nemůže odpoutat od milenky Amy, vztah s níž by sice rád ukončil, ale není schopen stát se namísto toho správným otcem a ochráncem rodiny. Teprve v závěru knihy, kdy je Dominic téměř prozrazen, se rozhodne k radikálnímu řešení - těsně před odjezdem utopí svůj telefon v plechovce barvy v kůlně domu.

Druhou část rodiny tvoří Richard, uznávaný ale trochu egoistický lékař, jeho druhá žena Louisa, která si vedle něj připadá poněkud méněcenná, a její dospívající dcera Melissa, středobod zájmu jak Alexe, tak Daisy, dívka, která umí se všemi hravě manipulovat, přesto je však v koutku duše malou, nešťastnou holčičkou toužící po lásce a porozumění.

Jednou z dalších rovin příběhu je nevyjasněný vztah Angely a Richarda, který je založen na zásadně rozdílných vzpomínkách z jejich neutěšeného dětství. Potřebují si vyjasnit svou rodinnou minulost, aby si mohli vzájemně odpustit a začít budovat svůj sourozenecký vztah na pevnějších základech.

Kniha líčí více či méně komplikované mezilidské vztahy formou úsečně zjevovaných myšlenek, záběrů, asociací a představ, díky čemuž poskytuje neotřelý čtenářský zážitek.

Román obsahuje velké množství úryvků z jiných knih, které jsou prezentovány jako myšlenky a vzpomínky jednotlivých postav. Odkazy na veškerou tuto literaturu jsou uvedeny za textem.

Taktéž je zde mnoho odkazů na díla klasické hudby, jelikož postava Richarda je nadšeným jejich posluchačem.

Daisy si vybavuje knihu o meditaci a modlitbě:

Nakonec zjistíme, že ticho už nepotřebujeme. Už nepotřebujeme samotu. Dokonce už nepotřebujeme ani slova. Veškeré naše konání se může proměnit ve svátost. Uvaříme pro rodinu a jídlo se promění v modlitbu. Jdeme se projít do parku a procházka se promění v modlitbu.

Dominic si otřel ze rtu drobky sendviče a podíval se na Daisy, která se na něj krátce usmála a opět sklopila zrak ke knize. V poslední době se uklidnila, vypadalo to, že ty loňské nepředvídatelné průtrže slz, které v něm probouzely pocit neohrabanosti a neužitečnosti, už se nevrátí. Ty bláboly o Ježíšovi jsou samozřejmě nesmysl a z některých jejích známých z církve mu naskakuje husí kůže. Nevkusné oblečení a falešná dobrá nálada. Ale svým způsobem je na ni hrdý, na sílu jejího přesvědčení, na to, jak zarputile plave proti proudu. Jen kdyby se tolik nevzdálila svým skutečným přátelům. Zato Alex by hlavu nezvedl, ani kdybyste na něj civěli hodiny. Když čte, tak čte, když běží, tak běží. Od zplození syna Dominic očekával něco víc. Ten oidipovský vztek mezi druhým a čtvrtým rokem. Nelez pořád na maminku. Pak zlaté časy mezi sedmým a desátým rokem, ukládání prvních zubů do tajné schránky na klíček a sbírání kartiček s Pokémony, táboření v lese, ta noc, kdy jim poník rozepnul stan a ukradl jim sušenky.

Richard vzpomíná na školní léta:

Dido a Aeneas. Vošmaták je to kdysi nutil poslouchat na hudební výchově. Házení perel sviním. Dneska nejspíš sedí v base. Hlavně se od něj nenechej zatáhnut do kabinetu. To býval oblíbený vtip. Zneužívání dětí. Ačkoli s odstupem času působí jako oběť spíš Vošmaták, ty posměšky, ty vlhké oči, typ chlapa, který se oběsí někde v odlehlém lese.

Louisa se pomalu probírala. Klasická hudba a vůně lepenkové jedličky na zpětném zrcátku. [...] cítila vábení světa, v němž nemusíte neustále myslet na to, jak vás vidí ostatní.

Richard vzpomíná, jak se s Louisou nedlouho po svém rozvodu seznámil na čísi svatbě:

Očividně nebyla jeho typ, jenže praktický lékař také ne, a navíc ho nudil k smrti. Později ji sledoval, jak vstává a jde přes parket, široké, ale pevné boky, měla v sobě něco nordického a cítila se ve svém těle tak přirozeně, jak to Jennifer nikdy nedokázala. V tomto směru nic neplánuju. Choval se jako nafoukaný vůl. Když se posadila, omluvil se za předchozí nezdvořilost, načež ho vyzvala, ať jí poví něco o sobě, a on si uvědomil, jak dlouho už mu tohle nikdo neřekl.

Melissa po cestě uvažuje:

Zvláštní, že ruka je součástí vašeho těla. Skoro jako ty mechanické drapáky, které v prosklených bednách na pouti zvedají plyšové hračky. Snadno si představíte, že by mohla mít vlastní vědomí a v noci vás uškrtit.

Daisy:

Tady nahoře ji nikdo nemůže vidět, nikdo ji nemůže soudit. Pohlédla na sebe do zrcadla a spatřila uvnitř to uvězněné zvíře, které její podstatou, zvíře, které roste, žere a chce. Ze všeho nejvíc si přála vypadat obyčejně, aby se na ní nikdo nezastavil pohledem. Protože máma se plete. Nejde o to, jestli člověk věří tomu či onomu, nejde o dobro a zlo, o to, co je správné a co špatné, jde o hledání síly k tomu, abyste unesli veškeré nepohodlí které plyne z bytí na tomto světě.

[...]

Melissa si všimla, že máma se směje s Daisy. Měla sto chutí je od sebe odtrhnout, ale z té holky cítila zatvrzelost; ta by se určitě jen tak nedala.

Alex nemohl odvrátit zrak od Melissy. Ta mučivá touha v žaludku. Představoval si ji ve sprše, pěnu na ohanbí.

Angela pohlédla na Richarda a hlavou jí blesklo: Nemáme nic společného, vůbec nic, ale Richard se pohodlně opřel. Vzpomínáš si, jak jsme na kolotoči v parku našli tu mrtvou veverku? Zakroužil vínem ve sklence jako herec ve špatné reklamě. Mysleli jsme si, že je to zázrak.

Jak si tyhle věci můžeš pamatovat? Ale proč si je ona nepamatuje? To je mnohem závažnější otázka.

Daisy:

Připadala si hrozně ztracená. Všichni říkají, že v pubertě se člověk změní, a žádná změna není jednoduchá. Ale tohle přece není normální, přišlo to tak nenadále, to neochvějné přesvědčení, že sice vypadá jako člověk a chová se jako člověk, ale uvnitř není nic než sliz a elektrické obvody.

Alex pravidelně běhá:

[...] myšlenek s rostoucí námahou a nadmořskou výškou ubývalo, užitečný trik, který si osvojil, po šesti, osmi, deseti kilometrech začínaly odpadat veškeré pochybnosti i starosti, užírající se já se scvrklo prakticky na nic, zůstalo jen tělo pracující jako stroj. Dominic a Daisy se ho na to někdy vyptávali, a když jim svoje pocity nedokázal popsat, dospěli k závěru, že žádné pocity nemá, ale na jezeře Llyn Gwynant nebo u Devíti mohyl v Dorsetu zažíval jakousi všeobjímající spokojenost, poníž oni věčně prahli, ale nikdy jí zcela nedosáhli, a sama skutečnost, že nedokázal svoje pocity popsat, skutečnost, že se vzpíraly slovům, byla součástí Alexova tajemství.

[...]

V rodičích se vůbec nepoznával, máma nesoustředěná a věčně zanedbaná a táta jen vysedával doma a litoval se, uklízel, chodil nakupovat a vyzvedával Benjyho ze školy, jako kdyby šlo o ty nejpřirozenější věci na světě. Když za Alexem přišli kámoši, styděl se za tu poraženeckou atmosféru, která tátu provázela, a kouzlo hor a jezer pro něj částečně spočívalo i v odlehlosti od rodičů.

Rozhovor Daisy a její matky Angely:

Proč jsi to včera udělala? zeptala se Angela.

Co jsem udělala?

Moc dobře víš, o čem mluvím. To modlení před večeří. Všem z toho bylo trapně.

Myslím, že bychom všichni měli projevovat víc vděku za to, co máme.

Já myslím, že bychom taky měli brát ohledy na ostatní.

Aha, jako třeba ty bereš ohledy na mě, že jo?

Nebuď hubatá.

Jasně, mám jen mlčet a dělat, co mi nakážeš?

Předváděla ses a chovala ses povýšeně. Je mi fuk, čemu si věříš v soukromí -

Lžeš. Nemůžeš vystát, čemu věřím v soukromí.

Je mi fuk, čemu si věříš v soukromí, ale myslím, že bys to neměla vnucovat ostatním.

Žárlíš, protože jsem šťastná.

Nežárlím, Daisy. A ty nejsi šťastná.

A ty možná nejsi ten největší expert na to, co ve skutečnosti cítím.

Melissa pozoruje Alexe:

Na kříži měl véčko ze světlých chloupků. Měla chuť se ho dotknout. Ten pocit ji vyděsil, to, jak se v ní probudil bez nejmenšího varování, tělesná touha. Sice si s nimi ráda hrála, milovala to napětí ve vzduchu, ale akt sám ji neurčitě znechucoval, Andrého oči obrácené v sloup, jako kdyby dostal záchvat, mastný kondom na koberci jako kus myšího střeva.

Venkovská krajina jako z televizní reklamy, na antiperspirant, na máslo, na poskytovatele internetu, místo, kde se cítíme dobře, kde je všechno pomalejší a ušlechtilejší, krávy, stohy sena a poctivá práce.

[...]

A teď musíte strávit týden nicneděláním a užívat si to. Dny odpočinku daleko za hranicí, za kterou se cítíme odpočatí, prázdniny plné prázdna, z poutě pouhé cestování, cíl cesty servírovaný až pod nos, zahálčivost impéria v posledním tažení.

Citace z některé zmíněné knihy:

zkrotili jsme okolní svět, ale ne své vlastní zbraně, jež proti němu používáme...

Táta s mámou seděli na protějších koncích stolu. Proč se nemilují? Díky Louise, Richardovi a Melisse, kteří působí jako určitá vycpávka, to tady mají jednodušší. Zato doma, sotva se ocitnou spolu, jako by v celém domě o něco ochladl vzduch. Když jí bylo jedenáct, šla jednou na návštěvu k Belle. Její táta položil její mámě ruku kolem pasu a neskutečně dlouze ji políbil. Daisy se v první chvíli zhrozila, potom pochopila a bylo jí smutno.

Richard:

Materialismus není žádný zhoubný nádor v těle společnosti. Materialismus je hlavní důvod, proč je většina z nás v téhle místnosti vůbec naživu.

Pane, šeptala Daisy, učiň mne nástrojem svého pokoje; ať přináším lásku, kde je nenávist; odpuštění, kde je křivda; víru, kde je pochybnost; naději, kde je zoufalství; světlo, kde je temnota; radost, kde je smutek...

Hodina duchů. Nejhlubší noc, kdy staří, slabí a churaví odcházejí a membrána mezi tímto a oním světem se ztenčuje natolik, že bezmála mizí.

Když člověk neumí být sám, přidá se k nějaké bandě, místo domů jde do hospody a ožení se s prvním, kdo se namane, protože se bojí vracet do prázdného bytu.

Dominic:

Na ničem mu dostatečně nezáleží. Kdysi považoval za požehnání, že ho nesžírají tytéž děsivé touhy, které dokážou otrávit tolik životů, ale když se podívá na Daisyino pokřivené náboženství, na Alexe, jak ho tehdy po tom závodě odvážela sanitka, na Angelu, jak se snaží zachránit nějakého mladého gaunera, který stejně skončí ve vězení, vidí, že všichni mají pro co žít, zatímco on jasný důvod postrádá.

Zrušte poplach. Angela. Našly jsme Melissu tady v kavárně.

Pocítil neurčité zklamání. Kdyby ji někdo zavraždil, mohli by se všichni vrátit domů. Předám tu dobrou zprávu dál. Ale když tak učinil, Richard řekl jen: Výborně, a nedal najevo ani překvapení ani úlevu, takže se Dominic na okamžik zamyslel nad tím, jestli dostatečně sebejistá předpověď skutečně nemůže ovlivnit budoucnost.

Benjy:

Benjymu se na venkově líbí ani ne tak kvůli tomu, co tu je, koně, větrné mlýny, dlouhé klacky, panoramata, jako spíš kvůli tomu, co na něj doma tak neodbytně doléhá a tady to chybí. Dosah jeho pozornosti je dosud velmi malý, kruh o průměru nanejvýš osmi metrů. Ničeho, co se děje za jeho hranicemi, si zkrátka nevšimne, pokud to nedoprovázejí výbuchy nebo rozladěné volání jeho jména. Svět doma a ve škole či na ulicích mezi těmito dvěma místy ho neustále něčím překvapuje, učitelé, starší kluci, opilci na chodníků, kteří se zničehonic vynořují přímo před ním, takže jedním z nejčastějších výrazů v jeho tváři je výraz zmateného šoku. Ale na venkově je všechno méně důležité, všechno se děje pomaleji a dokážete poměrně přesně odhadnout, kdo se před vámi může nebo nemůže vynořit. Jeho touha po tomto klidu je tak silná, že má doma na poličce vystavenou řádku pohlednic. Buttermere, Loch Ness, Dartmoor. Ani ne tak okna do míst, kde by rád byl, jako spíš k tomu, jak by se rád cítil.

Angela:

Nevadí jí nedostatek lásky, nevadí jí nedostatek tělesné náklonnosti, nevadí jí dokonce ani hádky. Jen prostě chce alespoň jednou za čas vypustit, nemuset myslet, plánovat, pamatovat si a organizovat.

Melissa:

k dosažení vnitřní spokojenosti nutně potřebovala mít pocit, že se ostatní mýlí.

[...]

Pomalu jí začínalo docházet, jako když se rozestupují mraky, andělé zpívají a dolů se hrne ohromný náklad sraček, že vlastně nemá žádné opravdové přátele.

Louisa se po svém rozvodu (před Richardem) vyspala s kdekým, byla v krizi a hledala východisko:

Patnáct chlapů, plus minus. Neměla moc velký zájem to počítat. Jeden na zadním sedadle BMW, kalhoty u kolenou, dlaní jí zakrýval ústa a nadával jí špinavá kurvo, takže by se to možná dalo brát jako znásilnění, až na to, že u znásilnění musíte Ne říct nahlas, a ne si to jen myslet, tedy mít alespoň trochu sebeúcty.

[...]

Odpusť a zapomeň. Začínala rozumět, co se tím myslí. Nemůžete zapomenout, dokud někdo jiný neodpustí.

Volby nikoho z nich nijak zvlášť nezajímaly, snad jen coby celostátní televizní seriál, v němž je těsný výsledek větším tahákem než totožnost vítěze.

[...]

Alex se chystal volit konzervativce, protože si představoval, že tak volí lidé toho druhu, jímž se chtěl sám stát. Melissa předstírala pohrdání, které mělo působit světaznale, zatímco Daisy předstírala neznalost, která měla působit pokorně. Naproti tomu Benjyho zajímal ze všeho nejvíc osud tygra, pandy a velryby, v důsledku čehož mu na budoucnosti planety vlastně záleželo víc než všem ostatním.

Tolik úsilí, aby povylezla... o kolik? o třicet metrů? o šedesát? Alespoň si díky tomu člověk uvědomí, že žijeme na povrchu planety, můžeme chodit sem a tam nebo dokola, ale jsme navždycky lapení mezi zemí a nebem.

Melissa a Daisy:

Pověz mi něco o tom náboženství.

Nemluvila z ní závist. Spíš jakási přírodovědecká fascinace. Fascinace její houževnatostí... Takže v tom trocha závisti možná přece jen byla.

Daisy se odmlčela. V minulých dnech si tenhle okamžik mnohokrát představovala, ale když teď nadešel... Dokáže to říct tak, aby tím nezničila tu nepojmenovatelnou věc, která teď visí ve vzduchu mezi nimi? Nepřemýšlíš někdy o tom, proč se vlastně všechno děje? Jestli je to bezdůvodně, nebo to naopak má nějaký hlubší smysl? Klasické zahájení. Mrzelo ji, že se nezmohla na něco originálnějšího.

Jak smutní musejí být, ti jedináčci. Vyrůstat v domě dospělých, věčně v menšině, věčně proti převaze, žádné praštěné dovádění, vtipy, které se dají omílat stokrát dokola, nemáte s kým zpívat, s kým se prát, s kým se rozdělit na vládce a otroka. Ale sourozenci dokážou být krutí a odmítnutá společnost je horší než samota; podívejte se na libovolné hřiště, stejně nepoznáte, kdo pochází ze sedmi dětí a kdo je sám. Ale později, když rodiče ztratí svatozář a stanou se z nich obyčejní problémoví lidé, když se pomalu začnou proměňovat z těch, kteří se starají, v ty, o které je třeba se na oplátku postarat, s kým se podělíte o ten narůstající pocit marnosti, s kým budete probírat miliony drobností toho dlouhého sdíleného seriálu, který pro ostatní nic neznamená? A když nakonec odejsou, kdo se k vám otočí a řekne: Jasně, na toho červeného houpacího koně si vzpomínám... Jasně, na to kouzelné doupě pod hlohem si vzpomínám.

Richard:

Jestli od svatby s Louisou něco postrádá, tak jednoznačně tu každodenní hodinu samoty, chvíli pohodlí a bezpečí, kdy se navracel ke svému já, v pozadí obyčejně Monteverdi nebo Bach, v duchu převracel události uplynulého dne nebo častěji nemyslel vůbec na nic. Lituje, že si nenechal původní byt nebo si nekoupil nějaký menší poblíž nemocnice, jenže první možnost by znamenala zbytečné mrhání a druhá urážku pro Louisu. Nepochopila by to. Má ráda společnost, má ráda ruch, má ráda vědomí, že je s ní v domě ještě někdo.

Jeden člověk se rozhlédne a vidí vesmír stvořený bohem, jenž dohlíží na veškeré dění, musí dopustit pád každého vrabce a naslouchá modlitbám svého nejlepšího stvoření. Druhý člověk věří, že život, v celé své košaté složitosti, je chemickou anomálií, která na pomíjivý okamžik ozdobila povrch kamenné koule rotující kdesi mezi miliardami galaxií. A ti dva spolu mohou hovořit celé hodiny a nenalézt mezi sebou žádný výraznější rozdíl, protože ani jedna víra nám nepřidává na laskavosti či moudrosti.