Host do domu

Jiří Wolker

- 1921, proletářská poezie avantgardní generace po první světové válce

- Na nedávné hrůzy války odpovídá tím, že opěvuje prosté, denní dary života, obyčejné věci (Kamna, Poštovní schránka, Okno, Dláždění).

- Básně jsou citově bezprostřední, otevřené. Průhledné metafory, personifikace, zdrobněliny.

- tři části: Chlapec, Ukřižované srdce, Host do domu. První je více chlapecká, naivní, radostná, ve druhé je více smutku, samoty, bolesti.

Pokora: Stanu se menším a ještě menším,/ až budu nejmenším na celém světě.// Po ránu, na louce, v létě/ po kvítku vztáhnu se nejmenším./ Zašeptám, až se obejmu s ním:/ „Chlapečku bosý,/ nebe dlaň o tebe opřelo si/ kapičkou rosy,/ aby nespadlo.“

Žebráci: upjatost, majetek a nadbytek lidem brání cítit lásku, být blízko Bohu a vážit si daru života. Pán Bůh jedenkráte přišel ke mně/ jak žebrák s mošnou a holí./ Spal asi na seně,/ vonělo z něho jak z červnových polí,/ na prahu stanul a prosil.// Tenkráte měl jsem mnoho zlých věcí, které dech úží:/ černé čaty, límec, knihy vázané v kůži/ a že jsem byl syt,/ tak vážně jsem přemýšlel,/ zda lépe je zemřít, či žít.//...

Svatodušní svátky: stesk po mamince a samota v cizím městě, když všichni chlapci odjeli na svátky domů. Dny plynou svým určeným, neúprosným tempem.

Kamna: oslava kamen – prosté věci a maminek. Přirovnání kamen k louce a koláčů ke květinám, které maminky z louky natrhají.

Poštovní schránka: Poštovní schránka na rohu ulice/ to není nějaká lecjaká věc./ Kvete modře,/ lidé si jí váži velice,/ svěřují se jí docela,/ psaníčka do ní házejí ze dvou stran,/ z jedné smutná a z druhé veselá.// Psaníčka jsou bílá jako pel/ a čekají na vlaky, lodě a člověka,/ aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,/ tam, kde jsou srdce,/ blizny červené/ schované v růžovém okvětí.// Když na ně psaní doletí,/ narostou na nich plody/ sladké nebo trpké.

Vzdálená milá: stesk po milé, která je daleko, básník žádá hvězdy a měsíc, aby ji našli, ale jsou už tuze staří a asi k němu zpátky nedojdou – musí tedy jít hledat sám.

Okno: přirovnává okno ke skleněné lodi, kterou může básník zcestovat celý svět – jeho oči urazí pohledem z okna mnoho mil v krátkém okamžiku. I když člověk procestuje celý svět, stejně se nakonec rád vrátí do malé světničky, kde jej čekají všechny staré známé věci a nejlepší zužitkování zážitků je napsat o nich povídku.

Pokojík v hotelu: osamělost v malém hotelovém pokojíku, kde člověk přemýšlí, kdo by jej mohl v cizím městě přijít navštívit, potěšit pár slovy, aby všechny ty smutné věci v pokojíku nevypadaly tak smutně.

Rekruti: lítost nad mladými chlapci, kteří rukují a celý svět jsou pro ně najednou kasárna. Všechen rozum a citi musejí odložit (my už nemáme hlav na ramenou, už máme na nich jen kufříčky – černé rakvičky, na nich naše jména v bílém lemování a v nich jsme my sami pochováni.) Zase se však vrátí a ze svých ran přinesou svým milým kytici a dříve než se rozední, počneme pod vaším srdcem radostné pachole, nový život.

Dláždění: zajímavá obraznost, přirovnání, personifikace. ... zvony jako ptáci z klece na nebesa odlétaly, domy ruce zvedaly, vzdaly se a spadly, tramwaye na náměstích jak utržené máky zvadly, kabarety se rozbrečely a kavárny shořely...Jen ruce dlaždičů/ pod svou vlastní prací pochované/ zvolna se z prsti vztýčily. Lán stotisíc rukou. Klasy. Obilí. =oslava lidské práce, stavba je jako pěstování – vzniká něco nového.

Zamilovaný: básník je zamilován do slečny, která je však bohatá a přehlíží ho, chudého. Taková krásná byla,/ dívala se a neviděla./ Hrozně zlaté oči měla,/ jako dvě zlatnické výkladní skříně/ křičící/ na žebráckou a loupežnickou ulici.

Host do domu: báseň o chudobě na předměstí, o práci a soudržnosti lidí. Lidé lidem dvéře otvírají.

Smrt: přirovnává smrt k odpočinku na konci dlouhé cesty, k božím mukám, k posteli, k něčemu příjemnému. Smrt jsou jenom bílá boží muka/ na rozcestí, v poli./ Dlouhá cesta utrmácí,/ nohy bolí,/ oči jako smutní ptáci/ na trávník se posadí,/ ruce zemi pohladí.// Pro člověka/ je zem jako postel měkká./ Usneš. Nebe vyzvání/ klekání,/ kraj je bílý jako z mléka,/ srdce pije, hlava leží/ oblaka jdou bez otěží,/ nebe táhnout za sebou.// ...

Na Svatého Mikuláše: básník jede na Mikuláše z Prahy domů. ...Pane Mikuláši, přijdi také sem,/ navštívit tyto neklidné děti na jejich pouti./ Ony chtějí zem svými cestami obejmouti/ a nebe svými úmysly./ Pověz jim slova víry a potěchy,/ vlož laskavě červená jablka a zlaté ořechy/ do tohoto vlaku Praha-Bohumín/ a do vlaků celého světa.

Věci: oslava věcí, které jsou považovány za živé bytosti a jsou úžasné svou pokorou a užitečností. Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,/ protože všichni nakládají s nimi/ jako by nežily,/ a ony zatím žijí a dívají se na nás/ jak věrní psi pohledy soustředěnými/ a trpí,/ že žádný člověk k nim nepromluví....

Hřbitov: Na hřbitově nejsou mrtví, protože žijí ve stromech, květech, lidech, kteří sem chodí, dětech, které si u hrobů hrají.