Komedie o pěti dějstvích přeložená Františkem Vrbou. Orgon si vzal do domu Tartuffa, svatouška, starého kněze, který je naoko ztělesněním ctnosti a všechny kárá a dává se sám za příklad. Orgona úplně poblázní, ten si myslí, že mu seslalo samo nebe, aby jej naučil mravnému životu a zaručil mu nebe, až se nakonec rozhodne mu odkázat všechny peníze a provdat jej za svou dceru Marianu. Je třeba rychle jednat. Orgonova žena Elmíra tedy ukáže Orgonovi, skrytému pod stolem, že Tartuffe je jen sprostý vypočítavec a klidně dělá nestoudné návrhy Elmíře, ženě svého chlebodárce.
Hra se vysmívá přehnané, upjaté a samoúčelné zbožnosti, která nemá jiného smyslu než kárat ostatní a otravovat jim život a je neupřímná, spíše mstivá nežli dobrotivá.
DORINA: Dát člověk na něho, když káže jako mnich -
to by se nesměl hnout, aby v tom nebyl hřích!
Honí nos jako pes, ten šťoura šťouravá!
PANÍ PERNELLOVÁ: Však on ví dobře, proč vás občas kárává -
vede vás ke spáse a k trůnu nebeskému.
A můj syn měl by víc vám vnukat lásku k němu!
[…]
DORINA: Lidi, co z ostudy nevyjdou vlastní vinou,
si vždycky pospíší po druhém hodit slinou.
Věčně jen čmuchají a využijou hnedka,
v čem se jen trochu dá čout nějaká ta pletka,
[…]
Myslí si, že už tím, když druhé pošpiní,
se budou sami zdát před světem nevinní,
[…]
Zestárlá koketa se vždycky těžko smíří,
jak jeden po druhém jí mizí kavalíři,
a když jí nekynou už jiná východiska,
tak se dá na mravnost - a je z ní moralistka!
A přínost těchhle dam, těch zbožných klášternic,
se pouští do všeho a neodpouští nic.
[…]
KLEANTES: Myslíte, že kdo řve a pěsti zatíná,
už jenom proto je ten pravý hrdina?
A zbožnost právě tak - jestliže není marná,
je něco jiného než tahle opičárna!
Vy necítíte už ten rozdíl? Zbožná víra -
a pustá přetvářka! Na to je stejná míra?
[…]
Člověk je divný tvor - nikdy mu nestačí
být, jaký vskutku je, a chce být jinačí.
Rozumná střízlivost ho vždycky nějak tísní,
že radši přehání: co není, to si vysní.
[…]
A jejich pobožnost jen jejich neřest halí,
jsou mstiví, úskoční i zrádní, vychytralí,
oni vás nezničí, že by k vám měli zášť,
jen v zájmu božím - tak - to je ten jejich plášť!
Služka Dorina o Orgonově záměru provdat dceru za starého mnicha:
Vdát děvče za muže, když nemůže ho snést,
to zrovna znamená ohrozit její čest.
Vždyť jestliže má žít tak řádně, jak by chtěla,
to potom záleží, koho má za manžela,
a často právě muž… no… zkrátka paroháč
sám z ženy udělá to, co je potom zač.
Ono je nakonec moc těžké zůstat věrná,
když je pan manžílek mizera prachmizerná.
A kdo svou dceru vdá za toho mizeru,
ať Bohu zodpoví i za tu nevěru!
[…]
TARTUFFE (k Dorině): Prsa si přikryla! Ten pohled nesnáším.
Ty… věci… zbytečně a hříšně jitří duši
a budí myšlenky… ne, to se nepřísluší,
DORINA: To jste dost chytlavý, když kousek nahé kůže
vás tolik pokouší tak vás dráždit může.
Já nevím, jaký žár to ve vás rozpoutává,
o sobě ale vím, že nejsem takhle žhavá -
i kdybyste tu stál jak Adam nahatý,
ne, mě by nechytly ty hříšné záchvaty!
[…]
KLEANTES (k Tartuffovi): A ten, kdo jako vy se boží vůlí řídí,
by neměl tolik dbát, co čemu řeknou lidi.
V tak dobrém činu vám snad přece nezabrání
nějaké ohledy na hloupé povídání!
Ne - jenom jednejme, jak opravdu chce Bůh,
a nevšímejme si těch komárů a much!
[…]
TARTUFFE: Jsou jisté radosti, co dráždí boží soud -
jenomže s Bohem se - můžeme dohodnout.
Tak třeba - svědomí! O tom je celá věda,
jak se dá roztáhnout, když člověk důvod hledá!
A sebehorší hřích nevede k prokletí,
když máme čistý cíl - ten nám ho posvětí.
Orgon tedy prohlédne Tartuffovu podlost a vykáže ho z domu. Bohužel už předtím podepsali darovací smlouvu na celý jeho dům, a Tartuffe sice odejde, ale pošle na Orgonovu rodinu exekutora, který má všechny obyvatele domu vystěhovat (Tartuffe se o to snaží přimluvit u samotného krále). Král je však moudrý, dá svému zmocněnci instrukce a když už to vypadá, že bude Orgon zatčen a vystěhován, je zatčen Tartuffe za křivé obžalování a intriky.