Žert

Milan Kundera

První román Milana Kundery, napsaný roku 1965. Příběh vypráví souběžně několik postav, účastnících se sice stejného děje, ale nazírajících jej pochopitelně z různých perspektiv. Tito tři vypravěči se střídají (dle kritika Milana Blahynky) v přesně odměřených proporcích (Ludvík vypráví 2/3 textu, Jaroslav 1/6, Kostka 1/9, Helena 1/18); každý z nich promlouvá odlišným stylem, mý jiný vnitřní svět, jiné iluze. Kundera tak dosahuje metody vícehlasého vyprávění, tvaru založeného na variacích a zrcadlení.

Ústřední postavou je Ludvík Jahn, který také vypráví nejpodstatnější část příběhu. Kompoziční metodou je retrospektiva, prolínající se se současností, kterou doplňuje a vysvětluje. Příběh je zasazen do období poúnorového politického vývoje českých zemí, s nímž úzce souvisí, a díky tomu podává dokonalé svědectví o myšlení doby, tehdejších diskutovaných tématech a všeprosycující ideologií.

Byl první rok po únoru osmačtyřicátého roku; začal nový život, opravdu zcela jiný, a tvář toho nového života, jak mi utkvěla ve vzpomínkách, byla strnule vážná, přičemž podivné na té vážnosti bylo to, že se nemračila, nýbrž měla podobu úsměvu; ano, ta léta o sobě prohlašovala, že jsou nejradostnější ze všech let a každý, kdo se neradoval, byl okamžitě podezírán, že ho vítězství dělnické třídy zarmucuje anebo (což nebylo o nic menší provinění) že je individualisticky ponořen do svých niterných smutků.

Neměl jsem tehdy mnoho niterných smutků, naopak, měl jsem značný smysl pro legraci, a přece se nedá říci, že bych před radostnou tváří doby uspěl bez výhrad, protože mé legrace byly příliš nevážné, kdežto radost té doby nemilovala taškářství a ironii, byla to radost, jak jsem řekl, vážná, hrdě se titulující jako „historický optimismus vítězné třídy“, radost asketická a slavnostní, prostě Radost.

Když soudruzi usoudili, že mé chování a usmívání je intelektuálské (jiné proslulé pejorativum těch časů), uvěřil jsem jim nakonec, protože jsem si neuměl představit (bylo to prostě nad míru mé smělosti), že by se všichni ostatní mýlili, že by se mýlila sama Revoluce, duch duby, kdežto já, jednotlivec, bych měl pravdu. Začal jsem poněkud kontrolovat své úsměvy a záhy pak v sobě pociťovat malou trhlinu otevírající se mezi tím, kým jsem byl, a mezi tím, kým jsem (podle mínění ducha doby) být měl a snažil se být.

...

Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi mě trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se za nimi nemotorně a slepecky.)

Avšak ústřední myšlenka je poněkud hlubší – autor se zabývá otázkou pomsty uskutečněné s větším časovým odstupem od prvotní křivdy, a jejím slábnoucím smyslu. Poškozený se snaží vykoupit pomstou na vinících, ti však již v pozdější době ani netuší, jakou vinu na nich dotyčný vidí, sami si viny ve změněných okolnostech nejsou vědomi a k poškozenému dokonce necítí ani zášť, o které on je přesvědčen – proto se pomsta stává neúčinnou, nesmyslnou, a hrdina poznává, že myšlenka pomsty jej po léta zaslepovala a oslabovala natolik, že uškodila spíše jemu samému a jeho životu, než aby posloužila k úlevě.

...přičemž musím říci, že jsem tu nepodobnost měl na Kostkovi rád a že jsem s ním právě proto s oblibou debatoval, protože jsem si tak vždycky mohl zběžně znovu ozřejmit, kdo vlastně já sám jsem a co si myslím. ... „Nezapochyboval jste nikdy, že iluze, kterým se vysmíváte, jsou opravdu jen iluze? Co když se mýlíte? Co když jsou to hodnoty a vy jste ničitel hodnot? ... Znevážená hodnota a demaskovaná iluze mají totiž stejně zubožená těla, jsou si podobné a není nic lehčího, než je zaměnit.“

Ludvík Jahn je studentem biologie na pražské vysoké škole. Po vítězství komunistické strany se i on stává zapáleným komunistou a se spolužáky tvoří tzv. studentskou radu, která má aplikovat komunistickou ideologii do akademické obce. V jeho kádrových posudcích se sice od počátku objevují negativní poznámky, jako je „pozůstatek individualismu“, způsobené jeho sklony vše satiricky zlehčovat a komentovat, avšak on si z toho mnoho nedělá.

Jako mnoho jeho spolužáků, i on je zamilován do spolužačky Markéty. Těší se na jediných čtrnáct dní letních prázdnin, kdy bude mít volno, a bude se moci s Markétou sblížit. (Markéta byla sice trochu naivní dívka, ale o to krásnější na pohled.)

...jednou /byla nás tehdy větší studentská parta) jsem si vymyslil, že na Šumavě žijí trpasličí kmeny, a dokládal jsem ti citáty z údajného vědeckého spisu, který prý o tomto pozoruhodném tématu pojednává. Markéta se divila, ze o tom nikdy neslyšela. Řekl jsem, že není divu: buržoazní věda přece úmyslně zatajovala existenci trpaslíků, protože kapitalisté s trpaslíky obchodovali jako s otroky.

Shodou okolností je však Markéta ve stejnou dobu poslána na stranické školení. Styk tedy udržují pouze prostřednictvím korespondence. Ludvík cítí rozhořčení, že Markéta neopětuje jeho silný stesk po ní, dokonce je pobytem na školení nadšena a popisuje tamní přednášky v superlativech. Ludvík jí v afektu odpoví na dopis, ve kterém popisuje tamní optimistickou atmosféru, lístkem obsahujícím text, myšlený ve své podstatě jako žert, ale jenž mu bude záhy osudným: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij!“

Dopis je ale samozřejmě zachycen straníky na školení, a po skončení prázdnin čeká Ludvíka výslech spolužáků z výboru, hlasování o jeho vyloučení ze strany a posléze i ze školy.

Všichni tři soudruzi, které jsem dobře znal a byl jsem zvyklý se s nimi vesele bavívat, tvářili se nepřístupně; tykali mi sice (jak je pravidlem mezi soudruhy), ale nebylo to najednou přátelské tykání, nýbrž tykání úřední a hrozivé. (Přiznám se, že od té doby mám k tykání averzi; má být původně výrazem důvěrné blízkosti, ale jsou-li si tykající lidé vzájemně cizí, nabude okamžitě opačného významu, je výrazem hrubosti, takže svět, v němž si lidé tykají všeobecně, není světem obecného přátelství, nýbrž světem obecné neúcty.)

Toto hlasování, kdy proti němu v jednom sále zvednou ruku ve společném houfu všichni spolužáci a kamarádi, včetně Zemánka, s nímž dříve společně vtipkovali, a na nějž se tedy tajně spoléhal, má Ludvík vryto do paměti jako okamžik nejvyšší zrady, okamžik, ve kterém pochopil, že veškeré lidstvo by proti němu zvedlo v tom sále ruku, okamžik, jenž založil jeho mnohaletou nedůvěru v člověka jako takového, jehož na potkání v duchu vždy podrobuje soudu, zda by zvedl či nezvedl ruku. A málokdo v testu obstojí.

Ludvík opouští univerzitu a po letní brigádě musí nastoupit povinnou dvouletou vojenskou službu. Je zařazen mezi tzv. „černé“ vojáky, vojáky s černými výložkami na ramenou, symbolem politicky škodlivých a nedůvěryhodných jedinců. Zpočátku se od nich snaží distancovat, stále ještě v skrytu duše doufá, že se omyl s jeho žertíkem vysvětlí a on se bude moci vrátit do strany, brzy však pochopí, že jeho přítomnost zde a celý předcházející proces jsou nesmazatelnou nálepkou, skvrnou na jeho osobním profilu, stigmatem, jehož se už nezbaví, a jež předurčuje jeho další život prakticky až do konce. Uvědomuje si, jak fatální dopad může tak nevinný žertík mít v této ideologií prosycené společnosti, jež nehoví jakémukoliv zlehčování, vtipkování či nadsázce.

...já jsem se nejvíc děsil toho prostého faktu, že jsem se octl mezi těmi, které jsem považoval za své úhlavní nepřátele, a že mne k nim přeřadili (definitivně, neodvolatelně a s doživotním cejchem) mí vlastní soudruzi.

Vzhledem k tomu, že Ludvík byl na vojně v Ostravě, vyskytuje se zde i úryvek popisující tehdejší charakter havířského města: ...chápal jsem, že sem nepatřím, stejně jako sem nepatřila smuteční vrba a domek s břečťanem, stejně jako sem nepatřily krátké ulice vedoucí do prázdna a nikam, ulice poskládané z domků, které sem přišly jakoby každý odjinud, nepatřil jsem sem, stejně jako sem nepatřily – v krajině kdysi útěšně venkovské – obludné čtvrtě nízkých nouzových baráků, a uvědomoval jsem si , že právě proto, že sem nijak nepatřím, musím tu být, v tom úděsném městě nepatřičností, v městě, které svázalo do bezohledných objetí vše, co je si cizí.

Jedním z jeho spoluvojínů je Alexej, zapálený až fanatický komunista, jehož otec byl uvězněn pro zradu strany. Alexej je idealista, napsal o svém smýšlení trefnou báseň:

Můžete mi, soudruzi, / psí hlavu nasadit a poplivat. / Já i s tou psí poplivanou hlavou, soudruzi, / zůstanu s vámi věrně v řadě stát.

Alexej pošle v zápalu iniciativy straně dopis, ve kterém si stěžuje na hrubé zacházení ze strany nového mladého velitele (usoudil, že je to tedy nepřítel strany, když posiluje ve vojácích spíše odpor ke komunismu). Dopis je však velitelem zachycen a ten se na Alexejovi pomstí: nechá ho vyhodit ze strany. V den, kdy mu to škodolibě oznámí, spáchá Alexej sebevraždu. Ludvík uvažuje o šikaně, které byl mladý naivní Alexej po celou dobu vystavován ze strany svých spoluvojáků.

A začal jsem si uvědomovat, že náš černý kolektiv je stejně s to uštvat jiného člověka (poslat ho do vyvržení a na smrt) jako kolektiv lidí v někdejším sále a jako snad každý kolektiv lidí.

Během svého pobytu na vojně se Ludvík na jedné z vycházek seznámí s mladou dívkou Lucií, nevinným, naivním a trochu málo vzdělaným stvořením, chudou brigádnicí z ostravské fabriky. Lucie se pro něj stává symbolem čisté lásky, neposkvrněné jakoukoliv přízemností. Povídají si, ona mu nosí květiny, on jí koupil šaty a boty. Vídají se pouze jednou za měsíc, když má Jahn vycházky, ale i tak jejich harmonický vztah vzkvétá. Postrádá ovšem jakékoliv fyzično. Když jsou za nového, fanaticky přísného velitele vycházky zatrženy na několik měsíců, cítí už Ludvík opravdu silnou potřebu sexuálního vybití. Domluví si s Lucií schůzku ve vypůjčeném hornickém bytě, ale když se s ní snaží fyzicky sblížit, Lucie se brání. Ludvíka zachvátí vztek, že kvůli ní tajně utekl z kasáren a riskoval tak velmi mnoho, a ona se mu nechce podvolit. Vyžene ji. Od té doby se už neuvidí, dozví se, že Lucie odjela z Ostravy.

Po vojně pracoval Ludvík ještě dva roky v uhelných dolech – musel podepsat, jako mnoho jeho kamarádů, že tam budou dobrovolně pracovat, jinak hrozilo nebezpečí, že by na vojně mohli strávit i delší dobu. Po skončení tohoto pracovního období se vrátil do Prahy, kde se namáhavě snažil vymoci si povolení dostudovat vysokou školu. To mu nakonec bylo uděleno a Ludvík začal posléze pracovat ve výzkumném ústavu, kteréžto místo mu k jeho velkému štěstí pomohl obstarat kamarád.

Jednou za ním přišla dělat rozhovor reportérka. Když se představila jako Zemánková, získal Ludvík jisté podezření a po pár nenápadných dotazech se ujistil, že je to manželka nenáviděného Zemánka, který byl hlavním činitelem Ludvíkova zničeného mládí. Brzy v něm uzrála myšlenka na dokonalou pomstu. Svede Zemánkovu ženu Helenu a pošlape tak jeho život tak, jako on pošlapal Ludvíkův. Helena má dělat reportáž o Jízdě králů v jeho rodném městě v moravském Slovácku, a tak se Ludvík nabídne, že by se tam mohli potkat.

(V úvodu knihy čteme v kapitole vyprávěné Helenou, jak je beznadějně zamilovaná do Ludvíka, který je tak jiný, než její manžel, tak pozorný, milý a charakterní, že by ji mohl vytrhnout z jejího nudného života, plného stranických schůzí a prázdného soukromí. V té chvíli ještě čtenář netuší, jak daleko byla Helena stran Ludvíka pravdy).

Nalézáme zde ještě další kapitolu, která má jiného vypravěče. Hovoří Jaroslav, Ludvíkův někdejší kamarád z rodného města a spoluhráč v cimbálové kapele. Blíží se zmiňovaná Jízda králů, folklorní slavnost, na níž Jaroslavovi velmi záleží. Jeho syn Vladimír, podobně, jako před lety on, má být králem. Vláďa ale o tuto čestnou funkci nejeví příliš zájem, nechce být označován za protekční dítě (Jaroslav je vysokým pohlavárem přes kulturu) a vůbec má jiné, modernější záliby. Jaroslav uvažuje, jak by vysvětlil synovi svou lásku k lidovému umění a zabředá hloub do úvah o jeho významu.

Český národ přestal však v 17. a 18. století téměř existovat. V 19. století se vlastně podruhé narodil. Mezi starými evropskými národy byl dítětem. Měl sice též svou velkou minulost, ale ta byla od něho oddělena příkopem dvou set let, kdy se čeština stáhla z měst na venkov a patřila už jen negramotným. I mezi nimi nepřestala však tvořit dál svou kulturu. Kulturu skromničkou a zrakům Evropy docela skrytou. Kulturu písní, pohádek, zvykových obřadů, přísloví a říkadel. A přece to byla přes dvěstěletý příkop jediná uzoučká lávka.

Jediný lávka, jediný můstek. Jediný kmínek nepřetržité tradice. A tak ti, kdo začali vytvářet na prahu 19. století novou českou literaturu a hudbu, roubovali ji právě na něj. Proto první čeští básníci a hudebníci tak často sbírali pohádky a písně. Proto jejich první básnické a hudební pokusy byly jen parafrázemi na lidovou poezii a lidové melodie.

Jaroslav nakonec dojde k závěru, že lidové umění ve své původní, ryzí podobě je už vlastně mrtvé, zválcované romantickými snahami o jeho přetvoření a upravení do podob vyhovujících harmonickému a melodickému vkusu gramotných vrstev.

To, že se jakási lidová hudba ozývá pořád z rozhlasu, nás nemůže klamat. Všechny ty orchestry lidových nástrojů a soubory lidových písní a tanců, to je spíš opera nebo opereta nebo zábavní hudba, ale ne lidové umění. Orchestr lidových nástrojů s dirigentem, partiturou, notovými pulty! Málem symfonická instrumentace! Jaká zpotvořenina! To, co znáte, paní redaktorko, z orchestrů a souborů, to je jen romantické hudební myšlení, které si vypůjčilo lidové melodie! Skutečné lidové umění už nežije, paní redaktorko, už nežije.

O významu lidových obřadů, zejména svatby, jejímž prostřednictvím se dívka navždy loučí se svou rodinou, panenstvím, dosavadním způsobem života: Všechny základní životní situace jsou nenávratné. Aby byl člověk člověkem, musí tou nenávratností projít s plným vědomím. Vypít ji do dna. Nesmí švindlovat. Nesmí se tvářit, že ji nevidí.

Ludvík se setká s Helenou, překoná svůj odpor k jejímu nevzhlednému stárnoucímu tělu díky zarputilé touze po pomstě, svede ji v bytě svého přítele Kostky, ale vzápětí po aktu se od ní dozví, že vlastně s Pavlem Zemánkem už delší dobu téměř nežijí, že ona pro něj už léta nic neznamená, že má milenku a zřejmě se budou rozvádět. Ludvíkovi se zhroutil svět – jeho pomsta se tímto stala neúčinnou, sex s Helenou zbytečným zážitkem, který by nyní nejraději vymazal, zatímco ona nyní září štěstím a zamilovaností, přesvědčením, že konečně našla spřízněnou duši.

Ovládání ženského smýšlení má totiž svá neúchylná pravidla; kdo se rozhodne ženu přemlouvat, vyvracet jí rozumnými argumenty její stanovisko apod., sotva kam dojde. Daleko moudřejší je vystihnout základní ženinu autostylizaci (základní zásadu, ideál, přesvědčení) a snažit se pak uvést (pomocí sofismat, alogické demagogie apod.) žádoucí ženino jednání s touto základní autostylizací v harmonický vztah.

Užasl jsem znovu nad neuvěřitelnou lidskou schopností přetvářet skutečnost k obrazu přání či ideálů...

Celá záležitost nepodařené pomsty, jež se obrátila spíše proti němu samému, vede Ludvíka k hlubší úvaze o povaze pomsty jako takové, kteroužto úvahu považuji za pointu celého románu.

A pocítil jsem děs, že věci vzniklé omylem jsou stejně skutečné jako věci vzniklé právem a nutně.

Jak rád bych odvolal svůj životní příběh! Jenomže jakou mocí bych ho mohl odvolat, když omyly, z nichž povstal, nebyly jen mými omyly? ... Ty omyly byly tak běžné a tak všeobecné, že naprosto nebyly výjimkou nebo „chybou“ v řádu věcí, nýbrž naopak právě ony tvořily řád věcí. Kdo se to tedy mýlil? Sama historie? Ta božská, ta rozumná? Ale proč by to vlastně měly být její omyly? ... Co když historie žertuje? A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného. ... Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty. ...

Dnes stojí jiný Jahn před jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřísitelná, nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po létech, je má rána zcela nesrozumitelná, a protože je nesrozumitelná, nabývá docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit. ...

Všude, kde jsem se snažil vyrovnat s křivdou, kterou jsem utrpěl, nalezl jsem posléze sama sebe křivdícího. ...

Ale věci končí jinak, než předpokládáme.

O údělu stárnutí (pro všechny starší 30ti poměrně známé uvažování):

Spal jsem dlouho a docela dobře; vzpomínky, kterým jsem se dal večer (a až do noci) napospas, neměly při vší trpkosti vliv na rytmus mého fyzického života, vycvičený přísnou životosprávou, kterou jsem na sebe uvalil, když mne po třicítce poprvé napadlo, že nejsem ušetřen obecného údělu stárnutí. Vzbudil jsem se až po osmé hodině, nepamatoval jsem si žádné sny, ani dobré ani zlé, hlava mne nebolela, jenom se mi nechtělo vstávat a já jsem se nijak této nechuti nebránil, protože v ní od jisté doby odmítám vidět zlozvyk, nýbrž ji chápu jako dobrodějný příznak lenošivého mládí.

Přemítání o osudu:

Ale snad ve mně přece jen zůstalo něco z iracionálních pověř, například právě tohleto podivné přesvědčení, že veškeré životní příběhy, které mne potkávají, mají navíc nějaký smysl, něco znamenají; že život svým vlastním příběhem něco o sobě vypovídá, že nám postupně zrazuje nějaké své tajemství, že před námi stojí jako rébus, jehož smysl je třeba vyluštit, že příběhy, které ve svém životě žijem, jsou mytologií toho života a že v té mytologii je klíč v pravdě a k tajemství.

Kundera vyslovuje názor, že dějiny jsou vlastně ironickým žertem na účet člověka.

A co se stalo s Lucií?

Náhoda tomu chtěla, že byl Ludvík téměř přesvědčen, že ji poznal v kadeřnici, již mu doporučil jeho přítel Kostka v jeho rodném moravském městě. Ludvík se na ni vyptal a dozvěděl se, že ještě když Kostka působil v západních Čechách na velkostatku, kam byl takřka vykázán z pražské univerzity za katolické smýšlení, objevila se v okolí dívka, která si jako plachá srna brala jídlo, které lidé zapomněli na poli, a přespávala v lese v pastoušce na seně. Zanedlouho po jejím prvním zaznamenání byla chycena. Odjížděla z Ostravy, ale došlo jí, že do rodného Chebu nechce ani v nejmenším, tak naslepo vystoupila na dřívější stanici. Kostka jí sehnal pracovní místo ve velkostatku, za něž byla Lucie ráda. Byla nemluvná, ale pracovala ráda, aby se tak upnula co nejvíce v přítomnosti a nemusela myslet ani na minulost, ani na budoucnost.

Kostka jí dlouhé dny vyprávěl o Ježíši, o odpuštění a milosti, o životě po smrti a všech krásných věcech, o přírodě a rostlinách – snažil se tuto ztracenou dušičku vzkřísit a zachránit. Konečně se mu Lucie otevřela a pověděla vše – v dětství ji otčím velmi bil, v pubertě se dostala do party šesti chlapců, kteří ji pravidelně znásilňovali. Když se na to přišlo, vznikla velká ostuda a otec ji zbil více než obvykle. Násilníci šli do vězení, ona na rok do polepšovny. Po roce se ale domů nechtěla vrátit, tak si našla práci v Ostravě – daleko od domova. Tam ji ale obtěžoval voják, tak opět utekla.

Kdyby tak Kostka věděl, že ten voják byl on, Ludvík, a že to bylo docela jinak – že ona jej milovala a on ji také!

Kostka tehdy po Luciině napravení a očištění s hrůzou pozoroval, že je do ní sám zamilován a ona snad do něj také. Stalo se, co se nemělo stát a jedenkrát se spolu milovali. Ale vždyť on měl v Praze ženu a dítě, o nichž Lucie neměla ani tušení! Co nyní dělat? Osud to vyřešil za něj – byl z místa odvolán pro zaměstnávání nekvalifikovaných a podezřelých lidí. A tehdy se setkal s Ludvíkem, jenž mu našel místo na Moravě. Lucie se o několik let později odstěhovala do téhož města, snad kvůli svému osvoboditeli, aby mu byla na blízku. Našla si zde manžela, který ji sice bije, ale ona by to svému duchovnímu zachránci nikdy nepřiznala.

Kostka také vyslovuje myšlenku, že komunismus sice striktně odmítal náboženství, ale svým způsobem byl rovněž náboženstvím, nebo při nejmenším nesl prvky víry:

Ta revoluční doba od roku 1948 až do roku 1956 měla málo co společného se skepticismem a s racionalismem. Byla to doba velké kolektivní víry. Člověk, který s tou dobou souhlasně šel, měl pocity podobné náboženským: vzdával se svého já, své osoby, svého soukromí ve prospěch něčeho vyššího, něčeho nadosobního. Marxistické poučky byly sice původu docela světského, ale význam, který se jim přikládal, podobal se významu Evangelia a biblických přikázání. Vytvořil se okruh myšlenek, které byly nedotknutelné, tedy v naší terminologii svaté.

Toto náboženství bylo kruté. Nepovýšilo nás mezi své kněží, snad oběma nám ublížilo. Ale přesto tak doba, jež minula, byla mi stokrát bližší než doba, která se zdá dnes přicházet, doba posměchu, skepse, leptání, malicherná doba, na jejímž proscéniu vystupuje ironický intelektuál, zatímco v pozadí se kupí dav mládeže, hrubé, cynické a zlé, bez nadšení a bez ideálů, hotové se na potkání pářit i zabíjet.

...

(Jahn) Když jsem viděl ty dlouhovlasé hlavy, které kolem sebe okázale a teatrálně plivaly sliny i slova, vracela se mi moje stará zášť k věku nedospělosti a zdálo se mi, že vidím před sebou samé herce, na jejichž tvářích jsou naraženy masky mající představovat stupidní mužnost, pyšnou nelítostnost a hrubost; a neviděl jsem žádné ospravedlnění v tom, že pod maskou je snad jiná (lidštější) tvář, protože hrůzné se mi zdálo být právě to, že tváře pod maskami jsou zuřivě oddány nelidskosti a sprostotě masek.

O mládí: ...lyrický věk, kdy je člověk sám sobě příliš velkou záhadou, aby se mohl obracet k záhadám, jež jsou mimo něho, a kdy jsou pro něho druzí (i ti nejmilovanější) jen pohyblivými zrcadly, v nichž s úžasem shledává svůj vlastní cit, své dojetí, svou vlastní cenu.

O přirozenosti lidových textů a písní:

...a já jsem se cítil šťasten uvnitř těchto písní (uvnitř skleněné kajuty těchto písní), v nichž smutek není hravý, smích není křivý, láska není směšná a nenávist není plachá, kde lidé milují tělem i duší (ano, Lucie, zároveň tělem i duší!), kde v nenávisti sahají po noži nebo po šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde tedy láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené...

Osud často končívá daleko před smrtí, moment konce osudu není totožný s momentem smrti.