Satirický román vydaný poprvé v roce 1888. Autor uvádí, že byl pověřen uvedením příběhu o Broučkově výletu na Měsíc na pravou míru poté, co se jistý pisálek jménem Rousek dohmátl této látky z druhé ruky a vydal příběh na pokračování, plný však vlastních fantasmagorií a přikrášlení. Pražský pan domácí, zámožný a vážený občan Matěj Brouček byl takovým mazalstvím pobouřen a chce po našem autorovi, aby vydal příběh veskrze pravdivý, který se bude zakládat na jeho svědectví a očistí všechna fakta od výmyslů Rouskových. To vše se dozvídáme v předmluvě díla.
Pan Brouček chodí rád do hospody k panu Würflovi. Dobré jídlo a plzeňské pivo má rád nade vše, k životu mu stačí dobrá společnost a dům plný spořádaných nájemníků (kdyby se tak nemusel zlobit s tím malířem, který mu ustavičně neplatí činži). Baví se rozumováním o různých věcech, často má však víc řečí než skutečných vědomostí, které sbírá namátkou a neuceleně, jak mu přijdou pod ruku. Svobodným uměním neholduje, poněvadž to není žádná poctivá profese a jsou to všechno jen žebráci, co otravují spořádané lidi.
Poněvadž nenalezl pan domácí tentokrát v hostinci Würflově ani sourodé společnosti, zasedl si mlčky do kouta jako fakír a vytáhl z kapsy populární spisek o Měsíci, jejž sobě následkem nové vědecké libůstky cestou na Hradčany koupil.
Po té, co v noci v notně podroušeném stavu opustil lokál, vydal se přes Zlatou uličku domů. Rozmlouval v opilosti s Měsícem, když se náhle stala podivná věc.
Jisto jest pouze, že pan Brouček na dotčené střeše vskutku se ocítil. Vylezl na její hřeben, a posadiv se tam rozkročmo, obemknul železnou větrnou korouhvičku. Oko jeho bylo dosud nezdolnou mocí upoutáno k luně, a se směsí hrůzy a zvláštní rozkoše začal brzy pociťovat na celém těle působení magické síly. Proti vůli začaly se rozkročené nohy zdvíhati nazad, výš a výše, již neseděl jízdmo, nýbrž ležel na břiše vodorovně na hřebenu střechy, drže se rukama pevně korouhvičky; ale vzadu zdvíhaly se zvolna jeho nohy do vzduchu, již zdvíhal se i dřík; již celé tělo, taženo silou nezdolnou, vznášelo se kolmo, hlavou dolů a nohama k nebesům, v povětří nad střechou pavilónu a toliko natažené ruce držely se křečovitě hrotu větrné korouhvičky. Avšak jejich síla byla slabá proti neznámé moci; pustily se posléze a – Newtonova důvtipná vědecká stavba rozpadá se tím v bídné trosky – pan Brouček padal s úžasnou rychlostí – nikoli k zemi, nýbrž směrem od země do nesmírného prostoru světového.
Pan Brouček ztratil hrůzou vědomí a procitl na povrchu Měsíce v jednom z kráterů. Pan domácí zavrtěl hlavou, a to mimo vůli tak prudce, že by si málem šíji byl vyvrtknul. „Panebože, co je to se mnou?“ mluvil k sobě pomaten. ... Sáhl do náprsní kapsy pro knížku o Měsíci, z níž u Würfla četl, ale ruka zajela tam bezděky s takovou prudkostí, že podšívku protrhla a knížka trhlinou na klín vypadla. „Kýho výra!“ zabručel pan domácí. „Což mám najednou rtuť místo krve v žilách? Musím se krotit!“ Ale navzdor tomu předsevzetí pleskl se otevřenou knihou, kterou chtěl jen ke čtení zvednouti, silně do nosu. Když ji chtěl odšinouti, octla se zase až na klíně a dosti dlouho trvalo, než ji vpravil do náležité distance, aby mohl pohodlně čísti. ... Pan Brouček postupně pochopil, co se děje a kde se to vlastně nachází. „Ach, nyní pochopuji, proč jsem se knihou praštil do nosu. Zdvíhal jsem ji touž silou jako na Zemi, a ona je zatím zde na Měsíci šestkrát lehčí.“
Pan Brouček se setkává s prvním Měsíčanem a získává představu, jak vypadá a co je zač obyvatelstvo Měsíce. Je složeno jen z česky mluvících bytostí, které se věnují výhradně umění, aby jím občerstvili a vzdělali svého ducha. Tělo nemá téměř pevné stavby, nýbrž je jen jakousi mlhavou bezhmotnou schránkou, takže materialistickými potřebami a vášněmi nejsou Měsíčané nijak zatěžováni. Zde Svatopluk Čech paroduje celou romantickou literaturu a zvláště poezii, příliš sentimentální a přecitlivělou a plnou zkostnatělých představ, obratů a zažitých klišé.
Pan Brouček pohlédl vzhůru a spatřil podivnou lidskou podobu, vznášející se nad ním v povětří na okřídleném koni. Stříbrné podkovy a bělostná křídla mohutného oře, ušlechtilý obličej ztepilého jezdce s vavřínovým věncem v rozpuštěných kadeřích, s jakýmsi varytu podobným stříbrostrunným nástrojem v náručí a s jakýmsi dlouhým talárem, protkaným stříbrnými hvězdami – to vše poskytovalo obraz velmi krásný, ale zároveň ode všeho, co vídáme na Zemi, naprosto rozdílný. Jezdec i kůň podobali se totiž spíše mlhovým obrazům, jaké nám ukazují majitelé optických divadel, nežli útvarům z masa a krve: tak vzdušná, jemná, skoro průzračná byla jejich těla, o nichž se mohlo plným právem užíti básnického rčení, že byla utkána z lehkých oblaků a měsíční záře.
Pan Brouček byl zvlášť potěšen zjištěním, že všichni Měsíčané hovoří česky a jinou řečí ani nevládnou. Hned ho napadaly příjemné a užitečné myšlenky.
Měsíc českou půdou! Jaká to zvěst! Jaká útěcha pro náš ubohý národ! ... Nyní konečně můžeme si v bezpečí oddechnouti po dlouhém, krušném zápase o zachování své národnosti. Můžeme složiti ruce v klín a klidně přihlížeti, jak tajní i zjevní germanizátoři o překot usilují o naše vyhlazení, ba můžeme v moudré umírněnosti sami němčině dokořán otvírati všechny brány svého národního života, - neboť kdyby nakrásně poslední Čech zmizel z povrchu zemského, národ český tím přece nezahyne: onť bude žíti dále na Měsíci, kam neproniknou bohdá nikdy ani agenti Schulvereinu, ani zákopníci státní řeči, ba ani Moltke se svými armádami.
Dále popisuje autor řeč Měsíčanů. Zde je patrné zesměšnění všech archaistických básnických obratů a kýčovitých spojení, která v české poezii té doby stále přetrvávala.
Pravil jsem, že je měsíční čeština trochu zvláštní. Pokusím se dle zpráv pana Broučka nastíniti tyto zvláštnosti. Nemohu se arci zhostit obavy, že svým výkladem nikomu se nezavděčím. Mezi učenci vzbudí filologický pokus laika leda úsměv opovržení a širší obecenstvo přejedlo se právě ve sporu u Rukopisy jazykozpytu až do ošklivosti. Obmezím se tedy na věci nejhlavnější. Měsíčané pronášejí svou češtinu s divným zpíváním, protahováním, kroucením, vzlykáním, syčením, šeptáním a burácením – zkrátka způsobem, jakým se náš jazyk na Zemi nikde nemluví, leda snad na našich divadlech, kde někteří herci snaží se také – zejména v takzvaných klasických kusech – mluviti způsobem všemu pozemskému mluvení co nejméně podobným.
Slovník měsíčtiny vymýtil množství slov v pozemské češtině obvyklých, klada místo nich slova méně obvyklá neb docela nezvyklá, nebo všelijak je popisuje. Tak například neříká se v měsíčtině nikdy prostě „oko“, nýbrž „zor“ nebo „hled“ ... ne „ústa“, ale „rtové“ ... ne „zuby“, ale „šňůry perel“ ... ne „usnul“, nýbrž „klesl v náruč spánku“ atd. Některá přídavná jména srostla v měsíčtině s tím neb oním podstatným tak, že tvoří obé nerozlučný celek. Řekne-li Měsíčan například „omšený“, nemůže následovati nic jiného nežli „balvan“, jakož naopak tento nikdy bez omšenosti se neobejde. ... Co konečně stavby vět se týče, řídí se měsíční čeština pravidlem, že sluší přirozený slovosled roztrhati a přemetati tak, aby stálo práci co možná největší, shledati ty kusy opět dohromady a vypátrati pravý jejich smysl. Vhodným příkladem bude měsíční věta: „Po vysoké kmitavý věčné před starého chrámu oltářem lampy svit, plaché do pestrých metaje gótických oken květů paprsky, soumrakem se potácel klenbě.“ Zdá se vůbec, že jest hlavní snahou Měsíčaů mluviti a psáti tak, aby jim posluchač a čtenář rozuměl co nejméně.
Měsíčan panu Broučkovi dále vysvětluje způsob života, jakým se na Měsíci žije: „O trestu mluvíš, kde bys měl velebiti tajemnou příhodu, která tě přenesla sem?! Věz, ze v nekonečném žebříku tvorů, obývajících vesmír, jsme my Měsíčané stupněm vysoko povzneseným nad hrubé obyvatelstvo Země, nesmírně bližším velebnému praduchu světa. Tvoříme již přechod, abych tak řekl, od bytostí tělesných k pouhým duchům. Naše tělo není surový balvan hmoty, tížící a zdržující ducha jako těžká železná koule za patou spoutaného vězně, nýbrž jen lehký vzdušný obal, popřívající vyššímu duchu našemu téměř úplné volnosti. Jen porovnej, ubohý pozemšťane, ten sprostý masitý žok, v němž se pachtíš, s mým jemným tělesným pouzdrem!“ ... „Tento tělesný nádech,“ pokračoval obyvatel Měsíce, „vyžaduje na nás tak málo služeb, že můžeme věnovati téměř celý život své vznešenější vnitřní bytosti, užívajíce jen čistých rozkoší duševních, sloužíce jen svým jasným ideálům. ... A jestliže se nevrátíš, blahořeč osudu, že alespoň ty sám můžeš očistiti a povznésti svou hrubou pozemskou bytost na jasných paprscích dobra a krásy!“ Pan Brouček nebyl příliš nadšen takovou vyhlídkou. Byl na Zemi zcela spokojen se svými způsoby života a netoužil nikterak po věcech, které se povznášely nad všední jeho požitky. Dobrý oběd, řízný nápoj a náležité pohodlí stačily mu úplně k vezdejšímu blahu. ... na divadle, které navštěvoval jednou za uherský měsíc, miloval jen rozpustilé frašky nebo svižné operety s bohatou výpravou a hojným baletem. Byl epikurejcem, nechápajícím, jak se může kdo rozčilovati pro věci, jichž nelze viděti a hmatati, a mráz obcházel ho při pouhé myšlence, že by měl kdy pozemský život zaměniti ideálními slastmi pouhého ducha. ...
Následuje líčení fantastické krajiny měsíční, která svým estetickým dojmem doslova vyráží dech:
Ó, že nejsem poetou bohem posvěceným alespoň já, abych vytušil z chudých prozaických drobtů Broučkova líčení třeba jen mdlý odlesk čarovné krásy, kterou spatřil! ... Stříbrné kmeny, nesoucí skvostné koruny ohromných listů smaragdových, přepodivně zpeřených, cípatých a řasnatých, svlačce, proplétající všechno jako démantoví a safíroví hadi, květy, podobající se zcela obrovským motýlům, a motýlové zcela podobní obrovským květům ... Ne! Odkládám bídný štětec. Pozoruji, že nedovedl jsem nastíniti než docela všední krajinu pozemskou. Čtěte si jenom naše básníky a shledáte, že spatřují perleťový vzduch, opálovou vodu a topasový obzor v nejstřízlivější krajině české.
Dále prochází Brouček se svým průvodcem, básníkem Hvězdomírem Blankytným krajinou a tento mu líčí některé zvyky měsíční, dokazující vysokou kulturní úroveň všeho zdejšího obyvatelstva. Svatopluk Čech se zde vysmívá uměleckým kritikům, kteří už v té době platili za osobnosti, které radí ostatním, jak by to udělali oni, kdyby to dokázali.
Šli spolu dále rozkošnou krajinou. O chůzi v pozemském smyslu nelze vlastně mluvit. Měsíčan chopil se svého varyta, a loudě ze stříbrných strun líbeznou melodii, poskakoval k tomu v lehounkém tanečním kroku, podoben králi Davidovi, když tančil před archou úmluvy. ... Měsíčan vysvětloval Broučkovi, že na Měsíci podél cest nesázejí se stromy, nýbrž staví se pomníky znamenitých básníků, filosofů, malířů, skladatelů a jiných celebrit, aby chodci při každém kroku povznášeli se jednak uměleckým provedením soch, jednak vzpomínkou na krásná díla vytesaných veleduchů. ... „My Měsíčané jsme téměř veskrze slavní. Jedni zvěčňují se pérem, štětcem, dlátem, zpěvem, hudbou; kdo sami v žádném tom oboru vyniknouti nedovedou, proslavují se vynalézáním nových uměleckých směrů, posuzováním a poučováním činných umělců, velebením tvůrčích velikánů, načež se tváří, jako by oni sami jim k té velebnosti byli dopomohli, nebo tepáním všeho všudy, aby budili domnění, že duchem vysoko vynikají nad veškeré svoje okolí“ ... Pan Brouček však Hvězdomírovo nadšení nikterak nesdílí. „No, děkuju pěkně, tedy samí umělci! Kam jsem se to dostal! Zdejším domácím pánům nezávidím – měl jsem na Zemi jen jednoho malíře a toho mi byl sám čert za nájemníka dlužen!“
A různě jinak hanlivě se Brouček vyjadřoval o ušlechtilých citech Měsíčanů, až to jeho průvodce snést nemohl. Povídal mu například o své zbožňované dívce jménem Etherea a snažil se mu vysvětlit, že láska je nejsilnější v období marného toužení, nikoliv v manželství, a proto on vzlyká po své milované (a ona po něm) už patnáct let. Pan Brouček ale nechápe:
„Tedy vám brání starý? Je to snad zámožný člověk a myslí si, že nějaký hladomřivý písnič – či, tento – zkrátka, že se nehodíte pro jeho dceru?“ ... „No, buďsi! Ale teď mi řekněte: má-li vás ona ráda a není-li tatík proti tomu, proč si ji tedy k ďasu neberete za ženu?“ „Ó svatá prostoto pozemská! Tedy prozaickou ženitbou mám se připravit o to sladké toužení, o ten božský ples a žal, o tu neskonalou poezii čisté, ideální lásky? Což nevíš, že se závojem nevěstiným strháme zároveň nejkrásnější sen svého života?“
V další kapitole přijdou do domu otce Etherey, filozofa Lunobora. „Ctihodný Lunobor vystavěl si naschvál své sídlo v této výši, aby povznesen nad měsíční hemžení v nerušeném klidu nořil zraky do hvězdných run všehomíra,“ vysvětloval Blankytný. Pan Brouček s průvodcem jsou po srdceryvném uvítání obou umělců uveden do salónu na občerstvení. Brouček je už hladov, proto takové pozvání vítá. Jaké však zklamání, když se dovídá, že občerstvení je myšleno jen duševní a že menu skýtá předčítání Lunobora z jeho filozofických statí (zde si autor tropí posměch z filozofů) a čichání k exotickým kyticím ve vázách na stole!
Pan Brouček ujišťuje, že chvíli četbě mudrcově naslouchal, ale že se mu nepodařilo vypátrati v té spoustě slov ani nejmenšího smyslu, čemuž věřím od srdce rád, poněvadž je měsíční filosofie zajisté mnohem hlubší než pozemská, a již té aby ďas rozuměl! Brzy omrzelo pana Broučka pachtiti se za tou nedostižnou moudrostí, i hádal raději, co asi bude následovati. Kejklíř Fantasus přemetal před ním celou metelici talířů s víceméně lákavým obsahem.
Po chvíli vejde k nim Etherea a Blankytný štká jako smyslů zbavený, zaplaven slzami: „Již hudbu tvého roucha slyším, anděli – Tvá peruť liliová blízko ševelí – Ó motýle ty rajský, ke mně v růžích pluj – ať u tvých nohou slastí zhasne život můj!“
Etherea je všestranně dokonalá bytost. Krásná a jemná a vynikající v poezii, hudbě i malířství. Nějakou bizarní náhodou se však stalo, že se zamilovala na první pohled do pana Broučka, který o to však v nejmenším nestál, už proto, že ho začal sužovat neodbytný hlad.
„Ach Broučku, Broučku,“ bědoval v duchu, „strašně jsi potrestán za to, žes v okamžiku zaslepení reptal na svůj osud zemský. Země ti nebyla dobrá. Teď sedíš na něm, na tom svém krásném Měsíci! Jsi tady už bůhvíjakou dobu a dosud jsi nezavadil ani o vrabčí stehýnko!“ ... „Ti Měsíčané mají city právě tak pomatené jako rozum. A kdož ví, když tu s ženskými dělají takové orace, jestli si Měsíčanky nevolí samy muže! Aby se tak dověděli, že jsem na Zemi šťastně obeplul přístav manželství, a spřáhli mě na stará kolena s některou náměsíčnicí. Mnoho by mne arci taková Etherea nestála: vypadá, jako by se živila vzduchem, a trakař sedmikrásek a pampelišek na její toaletu bych dostal za pakatel. A kdyby mne omrzela, odfoukl bych ji ke všem rohatým!“
Pan Brouček si najedou uvědomí, že na Měsíci vlastně běží čas jinak rychle než na Zemi, a uvažuje, jaké to má pro něj důsledky.
Když mají totiž Měsíčané půlnoc, jest pro nás Měsíc neviditelný čili v novoluní, ale oni vidí naši Zemi v úplňku; když mají Měsíčané jitro, vidíme my Měsíc v první čtvrti, ale oni Zemi v poslední; o měsíční poledne máme my úplněk a Měsíčané novozemí; za měsíčního večera jeví se nám luna v poslední čtvrti a Měsíčanům Země v první. Naposled spatřil pan Brouček Měsíc v úplňku, na Měsíci bylo tedy tehdáž poledne a novozemí; nyní však spatřuje z Měsíce Zem již v poslední čtvrti, je zde tudíž jitro, a od oné doby uběhly tři čtvrti měsíčního dne, tedy více než tři pozemské neděle! A zatím minul na Zemi – činžovní termín“ Hrozná ta myšlenka zasáhla pana Broučka jako blesk a málem by byl uleknutím spadl z Pegasa. ... Hlad, znovu se hlásící, přivedl naštěstí pana domácího na jinou myšlenku. Vzpomněl si totiž, že nemohl jeho pád trvati roky, měsíce, ba ani týdny, poněvadž by byl za tu dobu bez potravy jistě zahynul hladem. Vždyť vydrží virtuosové postu leda čtyři neděle, a kdo ví, jakými šejdy. A jak potom vypadají! Pan domácí nepozoroval však na sobě, že by se byl nějak spadl.
Pan Brouček lituje, že tak toužil po Měsíci, kde se ani kloudně nedá žít. „I to jejich češství je nějaký humbuk: jacípak jsou to Čechové, u kterých za půl dne neuvidíš ani sklenici piva!“ ... „Dá-li mi nebe, že se jednou opět do Prahy dostanu, chci tam být občanem jako putička, domácím k pohledání, krejčímu ani ševci nepřirazím, ba i toho – ne, na toho raději nevzpomínat! Chci tam snášet všechno bez reptání, nezavadím již ani slovem o magistrát a berní úřad, zastanu se všude každého veřejného zřízení, ba budu chválit i naši politiku!“
Brouček a jeho průvodce letěli na okřídleném Pegasu nad měsíčním městem, které bylo architektonickou směsicí všech možných slohů historických i výmyslů moderních, vše splácáno vedle sebe a přes sebe, aby záplava umění byla co největší. Odevšad se ozývala rozličná hudba, která splývala v jeden velký bláznivý koncert. Tu se autor rozčílil nad utrpením, které je člověku snášet při poslechu hudby, o kterou se neprosil – čili nastoluje zcela moderní myšlenku akustické ekologie.
Hle, strážci obecného blaha chrání úzkostlivě zrak náš před necudnými obrázky a krvavým masem řeznických kár, čich náš je zabezpečen ve slušné společnosti před nelibými zápachy; ale kdo chrání můj sluch třeba v nejskvělejším salóně před hudebními neslušnostmi, za které musím ještě vzdávati nadšenou chválu?! Ba věru, sluch nemá žádné záštity, jest vepsí vydán každé holčici, která si zamane státi se slavenou primadonou, každému zamilovanému flétnistovi, každému kloučkovi, který si vzpomene jezditi svým nemotorným smyčcem po mém uchu od rána do večera. Jak mohu kupříkladu teď soustřediti mysl na měsíční město a vylíčit náležitě jeho divy, když krásná neznámá pod mýma nohama v prvním poschodí vzala si do hlavy opakovati nějaký Straussův valčík tak dlouho, až ho konečně přehraje bez chyby, což se patrně nestane nikdy!
Dostanou se do paláce hlavního měsíčního mecenáše, Božidara Čaroskvoucího. Palác, který nese jméno Chrám Všeuměny, má půdorys hvězdy, kde v každém jejím cípu soustřeďuje mecenáš skupinu umělců jednoho odvětví, a to těch (podle slov Blankytného) nejskvělejších, jací vůbec žijí. Jsou pozváni do hodovny, kde se však opět podává k osvěžení něco jiného než pokrm – totiž četba poezie.
„Vsadil bych se nevím oč, že tu zase neuvidím ani křížalu. Nežli bude ten hastroš hotov se svou hvězdnou tasemnicí, bude po mně hladem a zlostí.“
Pan Brouček hovoří se dvěma básníky tzv. prvního řádu, Větrobojem Hvězdným a Slunovítem Oblačným, kteří se navzájem pomlouvají. Navenek si však vzájemně vyjadřovali dojemný a bezmezný obdiv a úctu.
„Věz, že Hvězdný poněkud vyniká jen pečlivou formou, již umí odívati své slabé a všední myšlenky. Zato je ctižádost jeho nesmírně nedůtklivá a z pouhé tedy útrpnosti ponechává se mu řád, který mu nenáleží!“ ... „Oblačný má sice občas jakés takés myšlenky, ale neumí je obláčeti v poetické roucho. Jen abychom neranili jeho nedůtklivou ješitnost, trpíme ho ze soustrasti mezi sebou v prvním řádu.“
V ateliéru malířů je pan Brouček nucen celé odpoledne hledět na jeden monumentální obraz křiklavých barev, aby si prý mohl dosyta vychutnat všechny jeho detaily z každého možného úhlu. Vposled se dověděl, že vlastně Měsíčané nejedí vůbec a zmocňuje se ho nesmírný vztek nad nesmyslností všeho jejich počínání, nad ustavičnými výlevy citů, čichání květin, obdivů ke všem dílům a jejich věčnému vychutnávání, navíc ho přepadá strach, že zde zemře hlady, jelikož Měsíčané ani žádné jídlo neznají. Ti jsou naopak znechuceni zjištěním, že pozemšťané jedí mrtvá zvířata a dělají ze svých těl dobrovolně zvířecí hroby. Chce utéct z malířského cípu hvězdy a uprchne do hudebního salónu, kde se právě schyluje ke koncertu. A ten ho znechutil taktéž svou bizarností a přeháněním, stejně jako všechno ostatní.
Kapelník dával takt nejen hlavou a rukama, nýbrž i nohama a celým tělem, flétnisté táhli se za svými flétnami, jako by měli gumové krky, pianisté hráli tak divoce, že nejednou ruce jejich octly se na pedálech a nohy tancovaly po klávesách, houslisté třepetali smyčcem a hlavou jako posedlí, že dlouhé jejich vlasy a potrhané žíně jenjen se kmitaly kolem ... „Bouře“ (název skladby) se rozburácela a byl to vřesk a třesk, skřípání a bouchání, klinkot a řinkot, halas a tartas bez míry a konce ... „Provozují-li také andělé v nebi podobné symfonie,“ vzdechl si pan Brouček, „to cci se raději smažit v nejhlubším pekle!“
Nakonec se panu Broučkovi podaří uprchnout z Měsíce na létajícím Pegasovi, kterého žene výše a výše, až se zřítí na Zemi. Zde se pan Brouček probudí ve své posteli a hospodyně mu líčí, jak ho našli na ulici předešlého večera a on policii vykládal nesmyslné bláboly o Měsíci, na kterém brzy zemře hlady.
Když se ujistil, že nebyl onen výlet pouhým snem, pídil se především po datu, a kdož vylíčí jeho radost a podivení, když shledal, že nejen termín dosud neminul, ale že uplynul od jeho vycházky na Hradčany pouze jediný den a celá jeho měsíční cesta od pádu do prostoru světového až do chvíle, kdy byl policií na Starých zámeckých schodech nalezen, trvala jen asi dvě hodiny! Z toho poznal, že jsou domněnky učenců o měsíčním čase úplně nesprávné: nejsou tam delší dny a hodiny nežli u nás, nýbrž naopak čas ubíhá na luně mnohem rychleji než na Zemi. Jistota nepromeškaného termínu osvěžila pana domácího zázračně a sílící lék z baňky nahoře dotčené překonal jeho mdlobu téměř nadobro.
Autor podává nezvratný důkaz o pravdivosti Broučkova líčení. A sice, že jeho chování dosud často vykazuje návyky, které si na Měsíci vypěstoval:
...bere sklenici opatrně, jako by se bál, aby ji obyčejným uchopením nerozmáčkl nebo do stropu nevymrštil, vstává i sedá s velikou zdlouhavostí, ba i jazykem volněji pohybuje, takže řeč jeho leckdy nazvati lze přímo blábolením. Zatrhuje v takových okamžicích také do měsíčtiny, že často jeho hlubokomyslné řeči není ani rozuměti ... A při chůzi z hostince kolébá se a přešlapuje tak divně, že je patrno, kterak si mate dosud krok pozemský s chůzí, jakou vyžadovala rozdílná povaha Měsíce.
Také raněný Pegas, který při pádu na Zem pozbyl jedno křídlo, byl nalezen, a tím byla nezvratnost Broučkova pobytu na Měsíci dovršena:
jisto jest, že ho pan Brouček po čase k nemalému svému překvapení našel s amputovaným i druhým křídlem a hrozně zuboženého před povozem jednoho pražského drožkáře, kterému jej z vděčnosti za báječně levný peníz odkoupil.