Čachtická paní

Jožo Nižnánsky

Slovenský historický román z roku 1932. V češtině vyšel poprvé 1970.

Líčí osud Alžběty Báthoryové, hraběnky z Čachtic, na počátku 17. století. Hraběnka, vdova po Františku Nádasdym [nádašdym], za kterého byla proti své vůli provdána již v útlém mládí, si díky svému nedobrovolně zvolenému životnímu údělu vypěstovala sadistické sklony, kterými kompenzovala vlastní pocity neštěstí. V mládí velmi trpěla svým sňatkem z donucení, výchovou k přísné dvorské etiketě, ke které ji vedla její tehdy nastávající tchýně, a tyto pro ni traumatizující zážitky ji dovedly k poznání, že jedinou úlevou jí je okamžik, kdy vidí někoho jiného také trpět. Proto začala na zámku, kde už jako vdaná žena bývala často sama bez manžela (ten často válčil), nejprve přehnaně přísně trestat služky, později je fyzicky přímo trýznila a nakonec je začala vraždit z nepatrných příčin a prohřešků.

S tím souvisela také její touha po věčném mládí a kráse těla, která vyvěrala z dávného milostného zážitku s neznámým mladíkem, na jehož návrat po celý život tajně myslela a k němuž se upínala. To pro něj chtěla zůstat stále krásnou, ale příroda nad ní začala pomalu vyhrávat. Od staré bylinářky z Myjavy, zvané Majorová, se po různých nefungujících omlazujících procedurách dověděla, že klíčem k obnovení mladosti je koupel v krvi krásné mladé panny. Proto začala čachtická paní se svými přisluhovačkami Dorou, Ilonou a Annou lákat mladé dívky do zámku pod různými záminkami, lstí i násilím. Dívky mučila a vraždila v podzemních prostorách svého zámku, kam se z poddaných nikdo neodvážil. Často k tomu používala tzv. železnou pannu, která sevřela člověka v pevném objetí a probodala mu hruď vysouvajícími se noži.

Vesničané z podzámčí o těchto hrůzách věděli nebo při nejmenším tušili. Hraběnka své poddané nelidsky zotročovala prací na svých pozemcích a vyžadovala naprostou poslušnost. Odbojem proti tomuto porušování božích i světských zákonů byla skupina zbojníků v čele s Andrejem Drozdem, kteří byli Alžbětě neustálým trnem v oku. Přidal se k nim také Jan Kalina, ústřední postava románu. Jan Kalina býval v přízni hraběte Nádasdyho, který mu zajistil studia v Německu. Po jeho smrti ho již hraběnka nechtěla déle vydržovat a poručila Kalinovi, aby studia zanechal. Ten však neuposlechl a přivolal tak na sebe hrdelní trest. I přesto se však vrátil pomoci svému příteli, čachtickému faráři Janu Ponicenovi, vyšetřit mizení děvčat včetně jeho sestry Magduly, které má na svědomí jistě čachtická paní.

Hlavní kostrou celého děje je tedy boj o spravedlnost, pomstění a potrestání vražd a křivd, kterých se hraběnka Báthoryová dopouští. O tento boj se zasluhuje Jan Ponicenus s pomocí zbojníků, Jana Kaliny a Pavla Lederera, přítele Jana Kaliny. Na jejich straně je později také kapitán hraběnčiných pandurů Imrich Kenderessy, který poznal sám, že nechce sloužit zlu a navíc se zamiloval do Magduly, sestry Jana Kaliny. Významnou postavou je také Eržika Príborská, dcera zemana, která je však ve skutečnosti levobočkem Alžběty Báthoryové – je dcerou onoho neznámého muže z hraběnčiny minulosti.

Eržika i celá její rodina je v hraběnčině neobvykle velké přízni – jsou povýšeni do zemanského stavu, vydržováni finančně. Lidé, ba ani samotná Eržika netuší proč. Hraběnka jí jednou pravdu vyjeví, ale téměř ve stejné době najde Eržika na hradě několik mrtvých dívek, které Alžběta zmučila, uřezala jim prsy a jinak je trýznila, takže rodinná příslušnost k této trýznitelce se jí okamžitě zhnusila. Eržika bojuje s odporem vůči této ženě, která je však její biologickou matkou a tvrdí, že pro ni by udělala všechno na světě. Alžběta se ji snaží využít proti svému úhlavnímu nepříteli, zestárlém sukničkáři hraběti Nyárymu, tím, že jej nutí ke svatbě s Eržikou pod pohrůžkou zveřejnění dokumentu, který jej usvědčuje z kupčení s bílým masem. Ve skutečnosti chtěla pro Eržiku pouze jeho dědictví, které by sňatkem získala a hned ve svatební den jej měla v úmyslu zavraždit. Hrabě Nyáry ji však přelstil a na obřadu předal Eržiku do rukou Andreje Drozda, vůdce zbojníků, se kterým se měla ráda. Hraběnčina dcera se tedy stala mužem zbojníka, odešla s ním do lesů a její matka na ni navždy zanevřela a přála si její smrt.

Po čachtické paní byl největším zlosynem její znetvořený a hrbatý sluha Ficko. Ficko nikdy nezažil lásku, přátelství, uznání či cokoliv podobného, proto těchto citů také skoro nebyl schopen a byl tedy pro paní ideálním přisluhovačem. Postupně v něm však roste nenávist také k samotné čachtické paní, tajně ji okrádá o majetek s úmyslem jednou utéci do daleka, aby se měl dobře

Po několikaletém úsilí zbojníků se povědomí o hraběnčiných činech dostane i do vyšších kruhů, mezi šlechtu, k palatinovi Juraji Thurzovi (jehož tajemník Juraj Závodský je oním dávným milencem Alžběty a otcem Eržiky) a nakonec i k samotnému králi do Vídně. Čachtická paní si je příliš jistá svou přízní u palatina a jista svou metodou zastrašování lidu, když jej chce zkrotit neúměrnou daní, robotovací povinností a přivedením palatinského vojska, který lid vyjídá, avšak nakonec se přece jen začíná obávat usvědčení, rozhodne se proti utéci do Sedmihradska k bratrovi. Než se tak však stane, je přistižena in flagranti na svém hradě samotným palatinem a doživotně uvězněna v podzemí vlastního hradu. Její osoba není předvedena před soud, aby tím neutrpěla pověst jejího příbuzenstva. Odsouzeni jsou jen její hlavní přisluhovači, kteří zároveň podávají výmluvná a podrobná svědectví o všech druzích mučení, počtech zavražděných dívek, místech mučení apod.

Když se přiblížila k děvčeti, které leželo u truhlice tváří k zemi, myslela si, že děvče je vyčerpáno únavou a že usnulo. Zatřásla s ním. Když se neprobudilo, převrátila je na záda. A tu uskočila, jako by na ni dýchl mor. „Je mrtvá!“ vykřikla, zaveslovala ve vzduchu zakrvavenýma rukama a klesla v mdlobách.. Všechny oči se upřely na mrtvé děvče. Hruď mělo odhalenou. Černé vlasy mu splývaly na ramena, velké černé oči nehybně vypoulené hleděly na užaslé tváře. Několik děvčat omdlelo. Děvče mělo uřezaný prs a křečovitě ho svíralo v drobné ruce.

Palatin stiskl kliku a prudce otevřel dveře. První, co uviděl, byla Alžběta Báthoryová. Obličej i ruce s vyhrnutými rukávy měla zkrvavené. Krvavými skvrnami se černaly i její šaty. Její šílený řev, přerývaný chechtotem, pronikal palatinovi až do morku kostí. Vedle ní stály Dora a Ilona a obě se s ní ve smíchu předháněly jako posedlé. Ale jak se na hluk otevíraných dveří obrátily a uviděly vchod dokořán, smích rázem ustal. ... Na koberci ležely dvě nahé dívky. Zděšeně zakrývaly svou nahotu rukama a přikrývaly se koberci. V utrpení si ani neuvědomily, že už nejsou nahé. Jejich nahotu přikryla jejich vlastní krev, slévající se v temný plášť. ... „Nikdy nikdo už neuslyší tvůj hlas, čachtická paní“, překypoval palatin hněvem, „nikdy nikdo nespatří tvou postavu a ty už nikdy neublížíš lidské bytosti. Věz, že na tváři země, jejíž vzduch nejsi hodna dýchat, prožíváš své poslední chvíle, naposledy tu na tebe svítí boží slunce, naposledy jsi tu mezi lidmi, do jejichž svazku nezasluhuješ patřit. ... Odsuzuji tě k doživotnímu žaláři v podzemí tvého vlastního hradu.“