Anna proletářka
Román z roku 1928, který byl později přepracován na divadelní inscenaci Evou Vrchlickou a roku 1952 byl zfilmován. Román zakotvil hluboko v osidlech socialistického realismu a je inspirován hlubokou vírou ve vládu dělnické třídy, v revoluci proletariátu, v komunismus a ve veskrze prohnilou a penězi ovládanou třídu buržoazie.
Příběh je postaven na prostém, naivním děvčeti Anně Janečkové, která přichází do Prahy z Pelhřimovského venkova na inzerát, aby sloužila v bohaté rodině stavitele Rubeše. Rubešovi mají dceru Dadlu a na jejich rodině se Olbracht snaží demonstrovat neschopnost bohaté vrstvy prožívat opravdové mateřské či jiné city, neustálou přetvářku a povrchnost, jedinou jejich životní inspiraci, kterou jsou peníze. Paní Rubešová se baví „charitou“ – se spolkem podobných dam darují chudině staré oblečení a jiné věci. Jednou se však ukáže stará nuzná žena, která vrací staré kalhoty s tím, že almužnu nechce, že její manžel zemřel na jejich stavbě. Žena je vyhnána a paní Rubešová jí opovrhuje a obviňuje ji z nevděku. V závěru příběhu se Dadla vdá za starého ředitele Živnobanky, aby byla finančně zajištěna.
Anna se v Praze seznamuje s jinou služkou Máňou a jejím prostřednictvím s Toníkem Krouským, dělnickým funkcionářem a jedním z hlavních agitátorů a řečníků dělnické třídy v Praze. Toník ji postupně poučuje o právech dělníků a utlačovaných, o nutnosti revoluce a o zkaženosti buržoazie, zde hovorově označované jako buržousti. Buržoazie se bez boje svého nynějšího postavení nevzdá a sliby, které ona a vláda dělníkům dává, je mají pouze ukolébat, aby se dali znovu snadno zotročit. Proto je nutná násilná přeměna – revoluce. Anna je Toníkem vychovávána v tomto duchu, stává se politicky uvědomělou, takže se již dokáže postavit své paní, když se cítí být nespravedlivě utiskována – zjistila, že se jí nemusí bát, poněvadž ví, na co má právo. V průběhu knihy se Anna s Toníkem vezmou, Toníkovi kolegové mu vymůžou byt (v podstatě však vydírají bytného, aby tam nechal mladé manžele bydlet) a mají spolu syna Vladimíra (podle Vladimíra Iljiče Lenina). Ke konci knihy nepokoje vyvrcholí, dělníci obsadí Lidový dům, který jim chtěla buržoazie zavřít a začínají vydávat vlastní noviny – Rudé právo. Nepokoje vyústí v hromadnou stávku a boj, ve kterém je Toník zraněn. Anna je zprvu doma, bojí se o dítě i o Toníka, nechtěla ho ven původně pustit. Stará sousedka Činčvarová jí však vynadá, že kdyby neměla syna nemocného, že by tam sama šla se svým mužem, což byl poslední zlom v Annině politickém přerodu, nechá si dítě pohlídat a utíká za Toníkem. Ten už vede celý zástup dělníků Prahou, Anna se k němu přidruží, osloví se soudruhu a soudružko a kráčejí vstříc radostnému životu.
TONÍK: Ale já si pořád myslím, že nám musí jít o víc než o Lidový dům. O mnohem víc. O všechno, k čemu se zavážeme, aby se naše strana směla nazvat stranou Komunistickou. Vzpomeňte si, jaké poselství přivezl z druhého kongresu Komunistické internacionály soudruh Zápotocký. Četl je na sjezdu. (čte): Výkonný výbor Třetí internacionály bere na vědomí, že marxistická levice snaží se propagovat zásady Třetí internacionály v řadách československého sociálně demokratického dělnictva. Výkonný výbor očekává s plnou určitostí, že jak marxistická levice, tak komunistické skupiny sjednotí své snahy o vytvoření jednotné komunistické fronty na celém československém území.