Jaroslaw Iwaszkiewicz
Autorova v pořadí již třetí monografie o jeho nejoblíbenějším skladateli, vydaná 1958 v Praze. V této knize hovoří autor ne jako kritik či historik, ale jako posluchač znalý věci a hluboce cítící, jako umělec prožívající díla jiného umělce. Autor je zde sice básníkem, avšak přesto zná a ctí fakta. Často podrobuje prameny přísné kritice a odhaluje různá falsa. Autor představuje Chopina jako člověka neromantického či dokonce protiromantického. Skutečně byl Chopin v hudbě i mimo ni realistou. Vnímáme-li však romantismus jako období pokrokové a revoluční, období mající úctu k utlačenému lidu, které je jádrem společnosti, spadá do něj Chopin celou svou osobností. Chopin je v knize zpodoben jako člověk, který o své místo v národním i světovém hudebním vývoji musel bojovat, často kvůli němu trpět, aniž by znal celý dosah svých činů, kterým teprve historie dala smysl.
O Chopinovi vyšla také zajímavá kniha z pera Ference Liszta, kniha cenná jako pramen a dokument.
Chopinova osobnost ovlivnila svou podmanivostí mnoho velkých osobností, mezi nimi také Bedřicha Smetanu, který Chopina celý život miloval a jeho skladby hrál skoro na každém svém koncertě. Proslul také jako jeden z jejich nejlepších interpretů. Od Chopina získal Smetana jeden z nejsilnějších hudebních impulsů a cestu v době tvůrčího vyzrávání.
V knize je také uvedena zmínka o filmu o Chopinovi – „Chopinovo mládí“.
Fryderyk František Chopin se narodil pravděpodobně 1. března 1810 v Želazové Woli v období slávy Napoleona, mohutnějícího vlastenectví, boje za politickou a sociální spravedlnost na celém světě (Chopin nebyl nikdy politik, ale tuto atmosféru citlivě vnímal); v období, kdy se zrodila také celá plejáda géniů (Schumann, Liszt, Wagner). Ani ne po půl roce byl převezen do Varšavy, kde žil až do dvaceti let. Jeho matka pocházela z obce Kujawa a malý Chopin slyšel od malička z jejích úst melodie kujaviaků, do Kujawy jezdíval na prázdniny. A nejen tam – díky každoročním prázdninám na venkově poznal celé Polsko. Především jej však utvářelo prostředí varšavské. Čerpal z děl Hummelových, Fieldových, Marie Szymanovské a dalších polských autorů doby. Často se zmiňuje o Mickiewiczovi.
Byl od malička zahrnován vroucí láskou rodičů a sester. Otec Mikuláš Chopin pocházel z Lotrinska z vesnice Marianville a oženil se s polskou šlechtičnou. Přesto se stal typickým představitelem polského měšťanstva, třídy s mocným vlivem na vývoj polské kultury. Mikuláš Chopin hrával na flétnu a obdivujeme jeho vysokou kulturu a inteligenci, díky nimž dovedl ocenit hodnotu synova umění, ačkoliv náleželo již docela jiné době. Chopinův otec neuzavíral svůj duševní obzor. Chopinova matka Justina (za svobodna Skarbková) se vdala ve 24 letech za o 11 let staršího francouzského gouvernanta, což bylo tehdy pro dívku ze šlechtické rodiny společensky nevhodné (mesaliance). Justina byla velmi zbožná, nábožensky pojímala starosvětsky. Byla dobrosrdečná a citlivá, hrála na piano a pěkně zpívala.
Chopinova starší sestra Ludvika jej jako první zasvěcovala do hry na klavír. Byla velmi muzikální. Velmi se zajímala o lidskou povahu a mezilidské vztahy. Říkala například: „Lidé se nejspíše zkazí tehdy, když se jim dobře vede: jak přibývá kovu, lidské srdce se zastavuje...“
Druhou Chopinovou sestrou byla Isabela Barćinská. Byla bezdětná, provdána za jízlivého úředníka, stála jaksi v pozadí. Učila se bratrovým skladbám: „Vždyť já se tvým věcem neučím pro nikoho jiného, ani ne proto, abych je mohla hrát před publikem, ale proto, že jsi můj bratr a že mé duši není nic tak blízkého jako ty.“
Nejmladší sestřičku Emilku Fryderyk zbožňoval. Bohužel zemřela, když bylo Chopinovi asi 16 let. Její smrt jej hluboce zasáhla a urychlila jeho již tak předčasné zrání. Po Emilčině smrti se Chopinovi přestěhovali z pravého křídla Kazimírovského paláce (dnešní univerzita) do paláce Krasińských na Krakovském Předměstí č. 5.
Chopinovi vedli studentský penzionát pro chlapce. Dávali tam hodiny jazyků a hudby, u stolu se mluvilo francouzsky, všecko bylo ve velice dobrém tónu. Také díky tomu byl malý Chopin jedním z nejlépe vychovaných lidí v Evropě. Od chlapců, kteří se sem dostali z celého Polska, přijímal Chopin pozvání na prázdniny, a tak se setkal s mazovskou, kujavskou i jinou přírodou, lidmi a venkovským uměním a zvyky. Poznal zde tzv. zámecké písně, které byly spojujícím článkem mezi písněmi umělými a lidovými. V Szafarni redigoval o prázdninách Szafarského Kurýra, dětský časopis.
Jeho blízký styk s venkovským lidem a jeho hudbou můžeme vidět i na úryvku z jeho dopisu rodičům: „Onehdy, možná nejzábavnější ze všech dní mého pobytu v Szafarni, obsahuje dvě důležité události. Primo: že se slečna Ludvika vrátila zdráva z Obrova v asistenci samé paní Božewské, se slečnou Teklou Božewskou, za druhé, že se týž den slavily dožínky ve dvou vesnicích. Seděli jsme u večeře, dojídali poslední jídlo, když se z dálky ozvaly sbory falešných diskutantů, složené jednak z bab kejhajících nosem, jednak z děvčat, nemilosrdně kvičících větší části hudby o půl tónu výš, za doprovodu jediných houslí, a to o třech strunách, které se altovým hlasem ozývaly zezadu po každé přezpívané sloce.“
Na zmiňovaných dožínkách se sám aktivně účastnil hudební produkce – hrál na kontrabas. Chopin tedy důvěrně znal lidovou hudbu a nacházel v ní zalíbení, dovedl se jí sám účastnit a pod vlivem tehdejší módy zapisoval lidové písně do not.
Dále o něm víme, že byl v mládí velmi hubený. Uměl dobře kreslit, vyráběl karikatury. Jeho šíře zájmů byla obsáhlá. Měl od malička dar na všem vidět něco dobrého nebo zábavného, sršel vtipem a humorem.
Chopin se přátelil s několika chlapci: s Vilušem Kolbergem, synem profesora varšavského lycea, s o pět let starším Jankem Bialoblockim, ale především měl blízký vztah k Titovi Woyciechowskému, pozdějšímu průkopníku cukrovarnictví, který mu v jeho hudební kariéře udílel praktické rady (byl mu něčím jako manažerem). Když později Titus odjede, vzniká v Chopinovi prázdnota: „A jak je těžké nemít ráno ke komu zaběhnout, rozdělit se s ním o smutek, radost...“
Chopinovým prvním učitelem byl Vojtěch Živný. Začal k němu chodit v sedmi letech a v témže roce se objevuje jeho první tištěná skladba, Polonéza g moll. Živný byl ještě postavou starého světa, mluvil ve třetí osobě, jak bylo zvykem v 18. století. Ze svého žáka byl upřímně nadšen a ze vztahu se postupně stalo přátelství. „wünsche von Hertzen Sie bald bey volkommen Gesundheit zu umarmen und von Hertzen zu küssen, verbleibe mit wahrer Liebe und Achtung Dein treuer Freund – Adalbert Živný.“
Živný měl v Chopinově vzdělání jednu velkou zásluhu – seznámil ho s Bachem, což tehdy nebylo zcela obvyklé. V té době byl Bach téměř zapomenut; Chopin od Bacha ve své tvorbě i virtuózní technice mnoho přejímá. Inspiruje se jeho Temperovaným klavírem, díla plného perspektiv dokonalosti a úměrnosti, zachování vyvážené harmonie mezi formou a výrazem.
Ve 12ti letech začal Chopin chodit k Josefu Elsnerovi na konzervatoř. Elsner o něm napsal do katalogu: „Chopin Fryderyk, zvláštní nadání, hudební genius a tak dále.“ Dále říká: „Při vyučování komposici nemají býti předpisy podávány příliš podrobně, zvláště pak ne žákům, jejichž schopnosti jsou zřejmé, nápadné: ať si je objevují sami, aby mohli zvítězit sami nad sebou a dojít k objevu toho, co nebylo dosud objeveno.“ Sám se ve vztahu k Chopinovi považoval za „málo zasloužilého, ale velmi šťastného učitele hudební harmonie a kontrapunktu.“ Píše také: „Mám ho nesmírně, nesmírně rád, protože mu to přísluší jako geniu – člověku – ode všech, kteří to dovedou poznat.“ Elsner vynikal úctou k individualitě žáka – umělce. Svým žákům nechtěl nic vnucovat, což se v Chopinově případě osvědčilo ideálně.
Elsner často přemlouval Chopina, aby psal opery. Nebyl sám, kdo v té době pokládal operu za vrchol hudební tvorby. Uvědomoval si nutnost vytvořit polskou národní operu a v Chopinovi viděl naději. Chopin na to reagoval otázkou, proč by na svých statcích měl stavět cukrovar a ne karmelitánský klášter.
Přesto si Chopin velmi uvědomoval nutnost tvořit pro národ a s myšlenkou národnosti. Je si vědom toho, že by nemusel být pochopen, ale že musí mít vytrvalost. Tomuto polskému cítění jej naučil právě častý styk s polským lidem.
Chopin také navštěvoval přednášky Kazimíra Brodzińského, významného literáta: „Aby naše literatura mohla skutečně rozkvést, musíme se navždy zříci ponižující formulace: já se hlásím k německé nebo francouzské škole. Školou básníků, spisovatelů a umělců musí být jedině příroda, všeobecně přijaté a uznávané zásady a pak vkus, který je třeba hledat v jazyce, v dějinách a v obyčejích národa. Krásná umění již u nás začínají rozkvétat na vlastní půdě. ... Každá národní literatura je lepší, užitečnější, pro budoucnost důležitější a dokonce i ve svých omylech ušlechtilejší než literatura vzdělaná na cizích vzorech. ... Bez vlasteneckého cítění nemohou být díla geniů vznešená...“
Z tohoto prostředí a myšlenek čerpal Chopin podněty pro své národopisné zájmy. V této době se všech týkala ožehavá otázka zrušení roboty a navrácení práv sedlákům. Na selskou otázku narážel Chopin na každém kroku.
Chopin trpěl od mládí plicní chorobou – latentní tuberkulózou, která se plně neprojevovala, ale občas vyrukovala se svou metastází a oslabovala Chopinův organismus. Jistě zanechala nějakou stopu v některých jeho dílech tím, že jim dodala onu průzračnost a lomivost a celý Chopinův žal, který byl směsicí smutku, stesku po domově, touhy po nepoznaném osobním štěstí a zároveň této nemoci.
Chopinův organismus byl neobyčejně odolný. Jen tak dokázal vydržet náročný životní styl s večerními návštěvami společnosti, koncertováním a ponocováním. Takto žil Chopin už asi od 16ti let. Přes tento náročný životní styl byl jeho zdravotní stav mnohokrát vážný. Příteli Bialoblockému píše v roce 1826: „Myslíš si snad, že to všecko, co jsem zatím naškrábal, napsal jsem na židli; chyba lávky, píšu to pod pokrývkou, s obkladem na hlavě, která mě nevím proč bolí, už čtvrtý týden. Dali mi na krk pijavky, protože mi zduřely žlázy a náš Roemer říká, že je to katarální podráždění.“ V témže roce si na ledě pohmoždil nohu a delší dobu ležel a pak dost dlouho chodil o holi. Téhož roku opět píše: „Dávám Ti, můj živote, při této příležitosti na vědomost, že do lycea nechodím. Byla by přece hloupost vysedávat tam povinně šest hodin denně, když mi nařídili doktoři němečtí i německo-polští chodit co nejvíce na procházky. ... Všechny čaje, večírky, domácí plesy šly k ďasu. Na Malczův rozkaz piju emetickou vodu a jenom se pasu na ovesném lepu quasi kůň.“ Tato strava měla posílit Chopinův organismus. Nemalé stopy na jeho zdraví měl jistě také fakt, že jakákoliv fyzická námaha v jeho časném mládí byla nemyslitelná.
Chopinovo první veřejné vystoupení se konalo 24. února 1818. Nesporně také hrával v Belvederu. Koncertoval také před umělci, např. před pěvkyní Catalani, která mu darovala zlaté hodinky s nápisem A Frédéric Chopin agé de dix ans. V jedenácti letech komponuje Polonézu As dur, věnovanou k svátku Živnému, o rok později Polonézu gis moll. Tisk začíná mluvit o zázračném dítěti. Ve velmi krátkém čase se stává velkou varšavskou atrakcí. Je na roztrhání, jezdí ze salonu do salonu, stává se miláčkem všelijakých „dobročinných dam“ oné doby, je ve středu pozornosti varšavské kosmopolitní společnosti, stává se slavným. Odnesl si z této doby uměleckou a aristokratickou zálibu v krásném nábytku, ve vkusném prostírání, nádherném oděvu. Od malička asistoval hostujícím virtuózům, kteří koncertovali ve Varšavě. Slyšel Paganiniho i jiné, kteří v něm zanechali hluboký dojem.
Přes tento zájem veřejnosti měl obdivem zahrnovaný chlapec tolik charakteru, že těmto svodům nepodlehl a nenechal svou slávu, aby mu stoupla do hlavy. Oplýval na Voltairovi vybroušenou inteligencí (jeho oblíbenou četbou byly Voltairovy povídky), čistě francouzskou jasností pohledu, která mu umožnila určit hodnotu společnosti, se kterou se stýkal. Chopin viděl ostře lidské charaktery, váží přesně hodnoty každého člověka, s nímž se setkává. Je to jeho pojištěním, aby se nestal slepým a rozmazleným miláčkem dam. Naopak zůstal po celý život neobyčejně skromným.
Když přerušil Fryderyk ze zdravotních důvodů studium na lyceu, věnoval se následující dva roky 1827 a 1828 konzervatoři. Ta mu zabírá 6 hodin týdně (kompozice a kontrapunkt u Elsnera).
V době Chopinovy tvorby v Polsku končí údobí valčíků, polonéž a mazurků, které bylo možno tančit. Nastávalo údobí skladeb, které už přerůstaly varšavský masopustní zapadákov; proto publikum zvyklé na taneční a populární hudbu Chopinovým dílům zpočátku nerozumělo a ani je nemohlo plně pochopit. Dokonce i když do Varšavy přijížděli velcí umělci, nepřinášeli dobrou hudbu. Nehrál se Mozart, Haydn ani Schubert. Koncerty (dokonce i Chopinovy) byly často různorodou slátaninou a aby pozornost publika neutrpěla, rozdělovaly se dokonce i věty koncertu, které se prokládaly jinými díly.
Vznikla Sonáta c moll op.4 věnovaná Elsnerovi, kterou chopinologové označují za nezralé dílo. Chopinovo dílo je považováno za stejnorodé a jednolité, avšak najdou se díla, která se tomuto pravidlu vymykají, např. Nocturno g moll nebo Preludium c moll, které bylo prohlášeno Kleczyńskim za podivínské. Totéž bylo řečeno o Sonátě c moll. Je plná hudebního experimentu, užívá chromatiku a v Larghettu dokonce pětičtvrťový takt. V 19ti letech začal Chopin pracovat na svém cyklu Etud op. 10. Sám je označoval jako exercice. Tvořil je při cvičení obtížných pasáží svých koncertů. Etudy začínají cvičeními zdánlivě jen technickými a postupně nabývají rysů uměleckého díla. Po zvukové stránce jsou však vynikající všechny. Narozdíl od etud Czerného nebo Cramera obsahují významnou měrou také výrazovou dimenzi[1]. Chopin měl asi původně v úmyslu uspořádat svých 24 etud po dvojicích v kvintovém sledu tónin, jak se mu to později podařilo s Preludii (slovem preludium označoval jakoukoliv samostatnou skladbu, která nebyla úvodem k něčemu). Bach mu byl nepochybně velkým patronem a Etudy se zrodily z ducha Wohltemperiertes Klavier (paralela dvou dílů Temperovaného klavíru s dvěma sešity Etud). Johann Sebastian Bach byl Chopinovým lodivodem v proudech ochotnicky dělané muziky a špatného vkusu.
Cestování bylo za starých časů neodmyslitelnou součástí výchovy a vzdělání. Chopinovi vyhlédl otec za mecenáše knížete Antonína Radziwilla, pruského místodržitele, manžela pruské princezny, který měl rád hudbu a dokonce komponoval.
Nakonec odjel na krátkou dobu do Vídně. Své koncerty zde povětšinou improvizuje, tato cesta tedy nesleduje vysoké umělecké cíle. Chopinovi se zde nezamlouvá starý Karl Czerny, žák, přítel a vydavatel Beethovena, je terčem Chopinových jízlivých poznámek. Nicméně zde Chopin získal cenné zkušenosti jako koncertní umělec. Setkal se ve Vídni s velkou sympatií u lidí. Hudební Vídeň jím byla nadšena a zahrnovala jej důkazy přízně. Nejvíce zapůsobilo Rondo a la krakowiak. Chopina se ve Vídni láskyplně ujal starý učitel hry na varhany, Čech Vilém Würfel. Mladý pianista se zde poprvé setkal s nakladateli, s nimiž se později musel tak často handrkovat. Např. Haslinger mu sliboval vydání jeho Variací několik neděl a nakonec nevyšly ani po Chopinově odjezdu. Nakladatel skladateli bezostyšně lhal i o nízké kvalitě jeho děl, z kteréhožto důvodu je odmítal tisknout. Z Vídeňské návštěvy pochází také Chopinova skizza hraběte Gallenberga, autora slaboučkých baletů, manžela Beethovenovy někdejší lásky Giulietty Guicciardiové, které věnoval Sonátu quasi una fantasia op.27. Také Gallenberg Chopina odírá – přiměje ho odehrát koncert zadarmo a ještě s ním sveze jeden ze svých baletů.
Po cestě domů se Chopin zastavuje také v Praze. Ta na něj udělala dojem: „Město je celkem pěkné, jak je s hradního návrší vidět; velké, starobylé a kdysi bohaté.“
Po návratu do Varšavy je opět viděn všude – ve společnosti, v kavárnách, na ulici. Těší se mozartovské bezstarostnosti, chrlí jednu skladbu za druhou. Hudebníci jej mají rádi. Dovídáme se, že Chopin do hudby a klavíru s naprostou vážností a samozřejmostí promítá své nejhlubší emoce. Hudba je pro něj výrazem a obrazem citů. Když citově vzplanul k mladé pěvkyni Konstancii Gladkowské, napsal na její památku Larghetto svého Koncertu f moll, inspirovala jej k napsání valčíku. „Klavíru vypravuji to, co bych tobě byl nejednou řekl...“ píše Titovi. Všechny nevyslovené city svěřoval hudbě. Nebyl zvyklý se o ně dělit slovy. Do hudby vkládá city lásky i vlastenecké, zoufalství i smutek. (1930 však Chopin odjíždí a Konstancie se provdala za Josefa Grabowského)
Chopin je v té době 19tiletým mladíkem, který si vůbec neuvědomuje dosah svého génia. „Už jsem dokončil druhý koncert a jsem pořád stejný nešika jako jsem byl, než jsem se naučil poznávat klávesy.“ Bouřlivý příliv tvůrčích sil přerůstá jeho vlastní představy o sobě i sebedůvěru muže, který nedávno vyrostl z jinocha.
Rok 1830 je zlomový. Chopin v tomto roce napsal oba své koncerty, Koncert f moll a Koncert e moll. Oba koncerty se sice v Polsku těšily a těší popularitě, avšak na západě byly považovány spíše za naivní a mladická díla a přistupovalo se k nim shovívavě. Základním tónem obou děl je tón jarní svěžesti. Oba koncerty spojuje jednota ideje a stylu, Koncert e moll totiž začal Chopin komponovat ihned po dokončení prvního koncertu. Chopin v nich věnuje pozornost především volným částem. O Romanci Koncertu e moll píše: „Adagio mého nového koncertu je v E dur, nemá být mohutné, je spíše romancové, klidné, melancholické, má působit dojem milého zahledění na místo, které vyvolává v mysli tisíc krásných vzpomínek. Je to jakési rozjímání v krásný jarní čas, ale při měsíci. Proto je také doprovázím sordinami. To jest houslemi přitlumenými jakýmisi hřebínky, které obkračují struny a dávají jim zvláštní nosový, stříbrný tón.“ Larghetto Koncertu f moll působí zase svou plností, zářivostí, velkou pohodou, jako by zrcadlilo Chopinův šťastný život v Poslku. V této hudbě není nalomených míst, ani nesouladu, ani stopy zoufalství. Krása jeho koncertů je šťastnou krásou. Ono Larghetto připodobňuje autor k básni básníka Ťjutčeva: Rád bouři časného mám května, / kdy první hrom zní na jaře / a hravě po azuru vzlétna / rachotí nebem bujaře. // V ozvěnách mladých prostor křísí, / řine se déšť, prach zavoněl. / Radostně perly deště visí / a slunce zlatí rosný pel.
Tyto volné části dokazují co nejpřesněji, že Chopin považoval hudbu především za výraz, zrcadlo citů. Avšak výraz plně zakotvený v rámci hudby a nikdy z toho rámce nevybočující.
Obě finále Koncertů, jedno napsané ve formě krakoviaku, druhé v rytmu mazuru, nemohla dojít souhlasu všech těch, kterým Chopin říkal „vyschlé larvy“. Vyschlé mozky se jistě bouřily proti užití těch „selských“ motivů, při čemž slovo „selský“ bylo jistě zhusta užíváno v pejorativním významu.
Chopin nyní napsal také některá nokturna, která v nás někdy vyvolávají jakýsi dojem nekonečné roviny; např. Nocturno g moll op. 15 č. 3. Nocturna jeho současníci považovali za nejcennější a nejtypičtější část jeho díla. Když chce Schumann ve svém Karnevalu nakreslit Chopinův portrét, považuje nokturno za nejcharakterističtější skladbu polského umělce. Oběma skladatelům bylo velmi blízké nocturnové rozvíjení doprovodu v široce rozložených akordech levé ruky.
Chopinovi byly velmi blízké názory Mochnackého, hudebního referenta „Polského Kurýra“, praotce polské hudební kritiky, jehož články obsahují velmi zdravé názory na výuku zpěvu, na rozšíření hudební kultury a velmi bystré poznámky o vedení tehdejší varšavské konzervatoře. S Mochnackým měl snad Chopin nesrovnalost pouze pokud se jednalo o Konstancii Gladkowskou. Mochnacki píše: „Chopinovi se zdá, že ta Gladkowská krásně zpívá, protože je do ní zamilovaný – a ona zatím mňouká jako kočka.“ Tyto výroky jistě ťaly do živého.
Chopin jasně cítil, že pro jeho potřeby není ve Varšavě místa. Ta v té době tonula v diletantismu a primitivismu. Nebyla s to poskytnout velkému umělci dostatečnou finanční základnu. Bylo třeba najít širší působiště pro své umění i pro život. Přesto však bylo obtížné vylétnout tak lehce z teplého prostředí do chladné atmosféry kde už nebude mít oporu v učitelích, přátelích, rodině. Chopin měl jistě strach, učinit tak zásadní rozhodnutí opustit vlast. „Ještě sedím doma, nemám dost síly stanovit den; myslím, že odjíždím proto, abych navždycky zapomněl na domov; myslím, že jedu umřít – a jak to musí být těžké umírat někde jinde než tam, kde člověk žil.“
Na Chopinově odjezdu měli zájem i jeho rodiče – atmosféra ve Varšavě, poznamenaná kościuczským povstáním, byla tíživá. V odjezdu Chopina do Paříže je mnoho nejasností. Chopin uspořádal koncert na rozloučenou, avšak tisk o něm z nějakého důvodu zcela mlčí, ačkoliv na něm byl poprvé proveden Koncert e moll.
Chopin tedy odjel. První zastávkou byla Vídeň. Ve Varšavě v té době dochází k povstání. Chopin však cítí, že jako voják by příliš nepomohl, rozhodl se tedy setrvat ve Vídni. Dochází k jakémusi vnitřnímu nalomení Chopina, díky osamělosti a nerozhodnosti. Toto nalomení vrhá dramatický stín na celé další Chopinovo umění. Utržil zde ránu, kterou už nikdy nebylo možno zahojit. Má navíc ve Vídni existenční potíže – nyní již potřebuje za svá vystoupení honoráře, nemůže si dovolit hrát zadarmo, jak tomu bylo posledně. Nedovoluje mu to jednak jméno, které si již vybudoval, a jednak odříznutí od hmotné základny. Chopin se musí účastnit spousty večírků, obědů, koncertů, tanců, které ho nudí, cítí se osamělý, nutí ho trávit čas způsobem, o který nyní nemá zájem. „V saloně dělám klidného, ale když se vrátím domů, hřímám na klavír.“ Chopin má strach o své nejbližší a je zoufalý nad politickou situací polského národa. Ve Vídni je po celých osm měsíců bezradný, neví, co má dělat. Zdálo by se, že zahálí, ale ve skutečnosti zde především dozrává. Začíná nové období jeho tvorby, období hromů, ve kterém vzniká např. Nocturno cis moll op. 27 č. 1. Do nočního rozjímání najednou přichází neklid, chvění, myšlenka čím dál prudší. Typickým dílem tohoto bouřlivého údobí je Scherzo h moll. Scherzo je novou Chopinovou formou. Již název této skladby byl vyzváním vmeteným do tváře všem, kdož chtěli po mladém hudebníkovi, prožívajícím tak tragické chvíle, žerty a zábavu.
Chopin píše z Vídně o Štědrém večeru 1830: „Ve dvanáct v noci jsem odešel samojediný ke sv. Štěpánu. Přišel jsem, lidé tam ještě nebyli. Ne na půlnoční mši, ale proto, abych si v tuto hodinu prohlédl tu obrovskou stavbu. Zůstal jsem stát v nejtemnějším koutě u paty gotického sloupu. Nedá se vypsat ta nádhera, ta velikost těchto obrovských kleneb – bylo ticho – jen občas mě vytrhovaly z lethargie kroky kostelníka rozžíhajícího svítilny v pozadí chrámu. Za mnou hrob, pode mnou hrob... Jen nade mnou nebyl hrob. Hlavou se mi honily pochmurné harmonie... Více než kdy jindy jsem pociťoval svou sirobu.“
Na cestě do Paříže jej zasáhne zpráva o pádu Varšavy. Zmítá jím hněv a nenávist. Přesto jej však vítá zcela nový život. O svých dojmech z Paříže píše: „Je tu největší přepych, největší neřád, největší ctnost, největší neřest. ... Ztratíš se v tomto ráji docela pohodlně, protože se nikdo neptá, jak kdo žije. Můžeš v zimě chodit po ulicích jako vandrák, i chodit do nejvybranější společnosti. ... Paříž je všecko, co chceš – můžeš se bavit, nudit, smát, plakat, dělat všecko, co se ti zlíbí a nikdo se na tebe nepodívá, protože tady tisíce dělají totéž, co Ty – a každý si jde po svých. ... Ani nevím, jestli je někde víc pianistů, než v Paříži .... ani nevím, je-li někde víc oslů než v Paříži.“
Chopin záhy vystupuje po stupínkách závratné pařížské kariéry. Protekce Valentina Radziwilla nejen jako polského velmože, ale také jako významného člena zednářské lóže, který uvedl Chopina do buržoazního bankéřského salonu Jamese Rotschilda, patrně začala kariéru skladatele. Tato společnost představovala zvítězivší třídu velké buržoazie, která se po červencové revoluci zmocnila vlády ve Francii, a její protekce nebyla pro Chopinovo umění bez významu, poskytla polskému umělci hmotnou základnu. Chopin se brzy stává jedním z nejbohatších Poláků v Paříži. Dává hodiny klavíru po 20ti francích, na svých skladbách vydělává v průměru po 500 francích. Bydlel v bytě na ulici Chaussée d’Antin. Nábytek v saloně byl potažen bílým atlasem. Na krbu stály hodiny z doby Ludvíka XV. Stálo zde také koncertní piano Pleyel, v ložnici pak malý „cvičební“ klavír. Chopinova marnotratnost se projevovala i v okázalých darech, jimiž své přátele zahrnoval. Chopin prožívá finanční úspěchy i neúspěchy, které se s rytmickou pravidelností střídají. Ve společenském životě však vystoupil na vrcholek, z něhož již nesestoupil.
V Paříži se Chopin seznámil se svým vrstevníkem, Ferencem Lisztem. Společenský rozdíl mezi nimi byl nepatrný, přesto ve společenských salonech, tam, kde Chopin slavil úspěchy, narážel Liszt na nepředvídané těžkosti a chlad posluchačstva. Bylo to dáno patrně odlišnou individualitou obou umělců. Lisztovo dozrávání pro velkou úlohu nemělo nastat v Paříži v pianistických kruzích, nýbrž později, ve Výmaru, kde se stal symfonikem. Tito dva umělci byli často porovnáváni, ačkoliv jejich založení si spíše odporovalo. Stali se když ne přáteli, i když spíše povrchními, jak to pařížská společnost dovolovala. Liszt napsal o Chopinovi knihu, která je dnes neobyčejně cennou památkou.
Chopinovým přítelem a protektorem se v Paříži se stal vynikající pianista Kalkbrenner, o 21 let starší než Chopin. Ten mu věnoval svůj Koncert e moll, Kalkbrenner improvizoval jeho témata.
Chopin v Paříži upadá do světáckého způsobu života, který se stává pomalu jeho vášní, jíž těžko odvyká. Navštěvuje denně dva, dokonce i tři večírky a vracívá se pozdě domů. Avšak celé tohle světáctví, celé ponoření do radovánek pařížského velkého světa, to je pouze štít, za kterým se ukrývá ten velký člověk svou bolest, samotu bez vlasti, bez domova, bez milující ženy či manželky. Napsal: „V duši střelu měj/ a stonej, / ale nechť z lidí / nikdo, co neseš, neuvidí...“ Z veselého chlapce se pozvolna stal zatrpklý starý mládenec. Paříž vypěstovala v Chopinovi nedůvěru k světu, lhostejnému a krutému. Snad i proto nebyl ani málo romantikem. Jeho materialistický skepticismus sleduje nedůvěřivě všechno to, co v romantismu bylo mystické, fantastické, neurčité. Romantičtí spisovatelé ho nechávali chladným. Ani ze setkání se Schumannem nevzniklo přátelství, ačkoliv byl Schumann polským skladatelem fascinován – zobrazil jen ve svém Karnevalu a věnoval mu i svou skladbu Kreisleriana. Chopin mu na oplátku dedikoval svou druhou baladu.
Romantikem byl Chopin jen ve své osamělosti. Co se týče jeho hudby, zamýšlel psát hudbu nikoliv romantickou, nýbrž klasickou s čerpáním z pramenů lidové tvorby.
Chopin navázal blízké přátelství s Delfínou Potockou, polskou šlechtičnou, která založila klášter de l’Assomption v Nizze, jenž byl zároveň vzdělávacím ústavem pro mladé dívky. Byla starší než Chopin, velmi zkušená v lásce, bohatá a zvyklá nosit drahé a vkusné toalety.
Přes některé známosti bylo pro Chopina poněkud nemožné se v Paříži oženit. Aristokracie mohla vzít Chopina ke svému stolu, ale ne mezi své příbuzenstvo. Ani manželství v uměleckém světě nebylo pro něj možné. Ale hlavně nebylo možné manželství s cizinkou. V úvahu připadaly jedině polky. Rodina Marie Wodzińské se ji snažila Chopinovi dohodit. Zvláště její bratry lákala představa švagra – muzikanta s báječnými příjmy (znali Chopina ještě z Varšavy – bydleli u nich „na bytě“, rodiny měly navzájem přátelské vztahy). Marie byla romantickou slečinkou, která v Chopinovi probouzela snění o lásce a prostém, všedním životě, vidinu možnosti založit vlastní hnízdo, po čemž beze sporu toužil. Dokázal se do Marie zamilovat na dálku. Ke sňatku však nikdy nedošlo – otec nepovolil. Důvodem bylo mimo jiné i chatrné Chopinovo zdraví. Kromě toho kolovaly tou dobou různé klípky o jeho milostném románu s George Sandovou, ačkoliv ve chvíli, kdy tento román začíná, zdá se být záležitost s Marií Wodzińskou už jakoby vyhaslou. Ve skutečnosti Chopin začíná mít dost celé této rodinky, jejích pletich a dohazování. Určitou roli hrál zřejmě i fakt, že Marie Fryderyka nemilovala. Vážila si ho, oceňovala jeho hodnoty, ale kdyby jej milovala, jistě by překonala všechna „proti“ i otcův nesouhlas a šla by za svým.
1835 se Chopin po dlouhé době setkal s rodiči, a to v Karlových Varech. Bylo to velmi šťastné setkání, setrvali spolu měsíc. Něco z tohoto štěstí se promítlo do Valčíku As dur op. 34 č. 1 „Děčínského“[2], který zkomponoval na děčínském zámku u Thun-Hohensteinů, kde Fryderyk prožil s rodiči poslední den před rozloučením. Hned následující Valčík a moll obsahuje už však smutek a mlhavou beznaděj. Podobně vyznívá i jeden z nejintimnějších Chopinových hudebních vyznání – jeho Valčík cis moll op. 64 č. 2, drásavý svým beznadějným smutkem.
Po nezdařeném sňatku začíná pro Chopina údobí bez naděje na lidské štěstí. V té době se počíná vztah mezi ním a George Sandovou. Byly to osobnosti povah naprosto různorodých. Jejich vztah byl velmi komplikovaný, jak jen může být komplikovaný každý vztah dvou vynikajících lidí. Sandová byla podivínská, výstřední, na svou dobu žila prapodivným způsobem života. Měla mnoho milenců (nejslavnějším z nich byl Alfred de Musset). Byla velmi výmluvná, impulsivní a uvěřila, že Chopin jí dává to pravé štěstí lásky, ukojení smyslů, které dosud marně hledala: „Jak dobré je žít! Jak dobré navzdory smutku, navzdory mužům...navzdory drásavé bolesti! Život je opojný! Milovat, být milována! To je štěstí! To je pravé nebe!“ Přiměla Chopina, aby zavíral oči před mnoha věcmi. Jak jinak by se nepříčila jemu, člověku tak přejemnělému, vulgární snaha po efektu této ženské?
Jejich vztah měl vyvrcholit ozdravným pobytem na Mallorce. Cesta slibně začínající však byla obrovským zklamáním. Nepříznivé a vlhké klima Chopinův zdravotní stav spíše zhoršovalo. Usadili se v neobyčejně malebném klášteře Valdemosa, odkud byli mniši vyhnáni před dvěma lety. Romantická kulisa nemohla nahradit komfort. Chopin se velmi roznemohl. I přesto zde komponoval. Složil zde Preludia op. 28, cyklus 24 preludií, jehož nádherným finalem je Preludium d moll. Celek přísně dodržuje princip kontrastu i vnitřního příbuzenství. Složil zde i preludia, která do cyklu nepatří, např. Preludium cis moll op. 45. V náladě cyklu preludií se odráží exotičnost světa, který Chopina obklopoval v době jeho vzniku. Na Mallorce zkomponoval Chopin také Baladu F dur.
Kromě zdravotního dopadu měla cesta i jiný vážná důsledek. Oba lidé si zde uvědomili, že nejsou stvořeni pro sebe a že jsou si cizí jako oheň a voda. Sandová je typ člověka, který v nemoc druhé jednak příliš nevěří, jednak k ní cítí odpor.
Po návratu se Chopin zotavoval v Marseille, uprostřed ruchu a šumu, který oba milence nutil zapomenout na zklamání z výletu a stesk. Poté odjíždějí do Nohant. „Venkov a život na zámečku mu tak vyhovoval,“ píše o Chopinovi Liszt. Opravdu, tento život jej těšil. Sandová zde Chopinovi postavila hnízdo, upletené v houšti starých stromů, kde se v klidu mohl věnovat své tvůrčí práci. Nechápala příliš Chopinovu hudbu (hudbě obecně vůbec nerozuměla), ale vedena mateřským pudem, vytvořila mu klidné prostředí, aby se mohl věnovat práci. V Nohant pobýval Chopin až do roku 1846, vznikala zde nejvýznamnější, nejkrásnější a nejzralejší díla, např. Sonáta b moll, obsahující Smuteční pochod, přeplněný nezvládnutými city. Sonáta je plná nepokoje, rytmické a harmonické proměnlivosti, ve Finale, komponovaném jako balada, vybuchují potlačované podivínství, šílenství, zběsilost. Toto dílo dráždí Schumanna i d’Indyho. Alespoň střední část, Largo, vyznívá pohodou, i když pohodou utrápených a ozáblých srdcí. Toto dílo je kulminačním bodem Chopinovy tvorby.
Dalším dílem, složeným v Nohant, byla Balada f moll, která předstírá klid a která nese pod pláštíkem tichých slov bystřinu neklidných modulací a prudce měněných nebo rozplývavých harmonií.
Barkarola byla Chopinovou oblíbenou skladbou. Hrál ji na koncertě na rozloučenou v Paříži, když odjížděl do Londýna, a také na posledním veřejném koncertě v Londýně.
Právě pro tuto únavu a nepokoj posledních děl jsou jeho poslední skladby tak objevné, vrcholné.
Mezi jeho blízké přátele, se kterými se v Nohant setkával, byl malíř Eugéne Delacroix. Měl jej rád pro srdečnost a inteligenci, jeho umění však Chopin neuznával. Naopak Delacroix jej z nehudebníků jako jediný chápal. Píše: „Je to nejryzejší umělec, s jakým jsem se v životě setkal. Je z toho nevelkého počtu umělců, kterým se můžeme jak obdivovat, tak si jich vážit.“
1844 přijíždí do Paříže a do Nohant Chopinova sestra Ludvika. Přinesla Chopinovi úlevu v neštěstí a samotě, a jsouce prostředníkem mezi ním a Sandovou, zlepšila také vztah mezi nimi dvěma (komplikovaná byla také Chopinova pozice vůči dospívajícím dětem Sandové, Solange a Mauricem). Chopin od ní pozorně naslouchal zprávám z vlasti, stále na domov vzpomínal, cítil nesmírný stesk.
Vztah Chopina a George Sandové se nakonec rozpadl. Chopin cítil, že je Sandová syta jeho společnosti a že je jí na obtíž. O lásce přestali mluvit už dávno a přátelství bylo při nejmenším pochybné. Sandová dokonce ve snaze se Chopina zbavit, napsala drama Lukrecie Floriani, kde v postavě prince Karla zobrazila Fryderyka tak, že vyzdvihovala jeho špatné stránky. Tato kniha byla posledním hřebíkem do rakve jejich vztahu. Sandová dokonce předčítala její úryvky nahlas Delacroixovi v Chopinově přítomnosti. Byla ironická, trpká. Došlo k rozchodu, Chopin odešel z tohoto vztahu úplně zlomený.
V zimě 1847 začíná Chopinovo zdraví selhávat, do značné míry díky způsobu jeho života a absenci odpočinku v létě. Dokonce nemůže sám vystoupit po schodech. Tehdejší medicína byla bezmocná. Kromě toho Chopin cítí, že jeho osobní život je nadobro prohraný. Jeho život byla papírová kulisa, všichni kolem něj hráli úlohy, jen jeho srdce bylo upřímné a utrpělo řadu škrábnutí, neurčitých, ale bolestivých. Po rozchodu se Sandovou zůstal Chopin sám a očekával blízkou smrt. I mezi polskými emigranty se cítí čím dál osamělejší. Po návratu z Nohant už téměř nekomponoval. Stával se zatrpklým, také proto, že si jeho okolí neuvědomovalo význam toho, co svým dílem uskutečnil. Obrovské výboje v oblasti harmonie a komposice, frekvence ožití obratů dříve vzácných, vypracování zvukové stránky akordů předznamenávající impresionistickou barevnost, časté užívání nónových akordů, modulační neklid, sekundový motiv, to vše bylo ignorovány jeho současníky a dokonce ještě dlouhá léta po jeho smrti.
Chopin se dobrovolně podrobil disciplině klavíru a pohyboval se v těsném, ale k dokonalosti vedoucím kruhu klavírní techniky. V klavíru hledal klavír, zatímco Liszt v něm hledal orchestr.
1848 Chopin odjíždí z Paříže do Londýna. Před odjezdem uspořádal v Paříži koncert na rozloučenou, necelý týden před výbuchem revoluce. Když dohrál, vyčerpáním málem omdlel. George Mathias píše: „Klavír ožíval nejintenzivnějším životem. Nástroj, který jste slyšeli, když hrál Chopin, nikdy neexistoval, vznikal teprve pod jeho prsty...“ Také časopis La Gazette Musicale píše v souvislosti s koncertem o vřelém přijetí a výbuších nadšení. Důvody této cesty? Potřeboval větší výdělek, chtěl následovat své žákyně, které se po revoluci odstěhovaly do Anglie, a navíc se nemohl zbavit pocitu neklidu, vlastního všem lidem na smrt nemocným a zvláště souchotinářům. Přesvědčení, že mu někde jinde bude lépe, že se jeho stav zlepší, že se uzdraví. Pro Chopina bylo v Londýně ale všechno vražedné: podnebí, způsob života, daleké cesty na sever. Cesta do Anglie byla jedním velkým sebeklamem. Skotky, u nichž zde Chopin žije, jej nutí do mnoha cest, návštěv, večírků, které Chopina vyčerpávají. Začíná chrlit krev.
Také Chopinův poměr k Anglii jako takové není zvlášť příznivý. „Hudba zde není uměním a neříká se jí umění, a řekneš-li: umělec, myslí si takový Angličan, že jsi malíř, architekt nebo sochař. Muzika, to je zaměstnání, ne umění.“ Chopinovi se zde příčí lakomost, omezenost, snaha využitkovat druhého, které se v Paříži tak bez obalu neukazují. Chopin také zmiňuje nepokryté přepočítávání všech hodnot na peníze.
Připomeňme jen, že v době Chopinovy návštěvy Londýna psal zrovna Charles Dickens Davida Copperfielda, který vyjde 1849. Anglie je svědkem prvního masového hnutí proletariátu. Je zemí industrializovanou, pokrokovější než Francie.
Chopin má v Londýně víceméně úspěch, ale výdělky jsou slabé. Pomalu mu ubývá vůle k životu. Často píše dopisy, cítí se velmi opuštěný. „Cítím se sám, sám, sám, přestože obklopen. ... Sám mohu třít nouzi, ale ve dvou, to je největší neštěstí. Já mohu scípnout v chudobinci, ale ženu bez chleba po sobě nezanechám.“ Tak uvažuje Chopin, že je nyní lépe, že není ženat (přátelé se mu snažili namluvit stárnoucí Jane Stirlingovou).
Těsně před smrtí se Chopin vrací do Paříže. Zde trpí nemocí i nudou. Pokouší se naposledy komponovat – jeho posledním dílem je Mazurek f moll, který žalostně a bezradně přechází z tóniny do tóniny, jako sám nemocný skladatel. Mazurky jsou formou sahající k samé podstatě lidovosti. Je to zumělečtěná poezie lidu, které se Chopinovi podařilo dosáhnout.
Na léto se Chopin přestěhoval do venkovského bytu v Chaillot, kde dokonává, navíc v beznadějné finanční situaci. V jeho posledních chvílích s ním byla i sestra Ludvika. Ještě za jeho života mu sochař Clésinger udělal pomník.
To, že bylo kolem něho tolik lidí, že tolik z nich zanechalo zprávy o těchto těžkých dnech, že ohlas o jeho umírání a smrti se rozlétal tak široko, dokazuje, jaký význam měl tento člověk nejen pro přátele, ale také pro širokou veřejnost. Jeho velikost jako skladatele nebyla doceněna. Ale Chopin – člověk jistě zanechával v lidech hluboký dojem.
Zajímavost: tableau (tablo je francouzského původu)
Jaroslaw Iwaskiewicz se narodil 1894 na Ukrajině. Studoval v Kijevě, kde také navštěvoval konzervatoř. Od roku 1918 žil ve Varšavě. Psal básně, historické romány, povídky a novely, uměleckou kritiku i reportáže z cest a dramata. Jeho díla jsou typická sugestivností a jakousi jemnou elegičností. Velká část jeho díla souvisí s hudbou. Autor ji velmi prožívá, vnímá a dokáže svůj prožitek vyjádřit slovy, což je vzácný dar. Na počátku své kariéry byl dokonce na rozpacích, má-li se stát hudebníkem či spisovatelem. Byl obstojným pianistou.
Napsal divadelní hru "Léto v Nohant", v níž je ústředním hrdinou právě polský hudební génius.
[1] V 18. století byla klavírní cvičení pojímána jako něco mnohem dokonalejšího než obměny prstových cvičení. Vždyť i Dobře temperovaný klavír je určen jako cvičení pro Bachovy žáky. V Chopinově době nebyla cvičení přesně odlišována od preludií.
[2] Chopinovou oblíbenou tóninou byla As dur.