Absurdní drama z roku 1962. Realistickým zobrazováním mezilidskýc vztahů autor vyvrací představu o americkém snu, v němž je štěstí ztotožňováno pouze s materiálním zabezpečením. Dva manželské páry vysokoškolských učitelů a jejich žen se setkávají po univerzitním večírku v bytě jednoho z nich a postupně odhalují prázdnotu a nenaplnění svých manželství, přestože po materiální stránce ani jeden z páru nestrádá. Důvodem onoho neuspokojení je neplodnost či bezdětnost obou párů, z nichž starší - Jiří a Marta - kompenzují svůj životní nedostatek rozhovory o imaginárním synovi, jehož neexistenci mladší pár Nick a Drahunka zprvu nepochopí: tak detailně je o něm Marta schopna vyprávět. Bohužel ho zároveň používá jako prostředek k útokům na Jiřího, na jehož neschopnosti a malé ambicióznosti si vylévá svůj nahromaděný vztek pramenící z pocitů promarněného života.
Jiří: Já jsem nebyl nikdy tlustej...od dob, kdy jsem byl ve vašich letech, jsem nepřibral ani tři kila. Břicho taky nemám, mám jenom, mám jenom takovou malou bubřinku tady pod pasem...ale je tvrdá, žádný měkký masíčko. Chodím hrát nohejbal. Kolik vážíte vy?
Nick: Asi tak...
Jiří: Takovejch...sedmdesát, pětasedmdesát kilo? Hrajete nohejbal?
Nick Ale ano...totiž ne... nijak zvlášť.
Jiří: Tak to si... někdy zahrajem. Marta má devadesát pět... roků. A váží ještě o něco víc. Kolik je v a š í ženě?
Nick (poněkud zaražen): Dvacet šest.
Jiří: Marta je vůbec pozoruhodná. Odhadoval bych ji na takovejch petapadesát kilo.
Nick: Vaší ženě... že ... byste...?
Jiří: Ale ne, kamaráde. Vaší, v a š í ženě, moje žena je Marta.
Nick: Ano... já vím.
Jiří: Kdybyste měl za ženu Martu, tak byste poznal, co to je. (Pauza) Jenže kdybych já měl za ženu vaši ženu, tak bych taky poznal, co to je... že?
Jiří: Někde jsem čet, že utopické romány nejsou vlastně žádné romány... že vy biologové mi chcete zpřeházet geny, takže všichni budeme úplně stejní. Ale já si to nenechám líbit! Byla by to... škoda... Podívejte se třeba na mě! Co by to bylo za nápad... aby všem bylo něco přes čtyřicet a vypadali na pětapadesát? Ale vy jste mi neodpověděl na tu otázku o dějinách.
Jiří: [...] Marta mi často opakuje, že jsem na katedře dějin... místo abych byl n a d katedrou dějin... Že jako nejsem v e d o u c í katedry dějin.
Nick: Já taky nejsem vedoucí katedry biologie.
Jiří: Vám je jednadvacet.
Nick: Osmadvacet.
Jiří: Tak osmadvacet. Možná že až vám bude přes čtyřicet a budete vypadat na pětapadesát, tak vedoucí katedry dějin budete.
Nick: ...biologie...
Jiří: ..tak biologie... Copak, já b y l vedoucí katedry dějin, čtyři roky, za války, protože všichni byli pryč. Potom se... všichni vrátili... poněvadž nikdo nepřišel o život. To je celá Nová Anglie! No, není to podivuhodný? Ani jednomu jedinýmu člověku z celýho podniku neustřelili hlavu... To je přece absurdní! (Zadumá se) Tak vaše žena n e m á žádný boky...že? ...že nemá?
Nick: Cože?
Jiří: MARTO!
Martin hlas: PRO PÁNA KRÁLE, DYŤ SNAD NEHOŘÍ!
Drahunka: Hned tady bude,.. ona se převlíká.
Jiří (jako by nemohl uvěřit): C o ž e se? Převlíká?
Drahunka: Ano.
Jiří: Celá?
Drahunka: Jenom šaty.
Jiří (podezíravě): A proč?
Drahunka (se nervózně zasměje): No - asi chce mít pohodlí.
Jiří (se podívá výhružně k hale): Ale?... pohodlí?
Drahunka: Bože můj, já mám dojem...
Jiří: VY MÁTE DOJEM?
Jiří (naléhavě): Ale jakpak byste teď mohli odejít? Marta se na vaši počest převlíká. Na mou počest se nepřevlíká, na mou počest se už léta nepřevlíkla. A když se Marta převlíká, tak to znamená, že to potáhneme kolik... dní. Tím se vám prokazuje velká čest. Nezapomínejte, že Marta je dcerou našeho milovaného pana šéfa. Je to jeho... abych tak řek... pravá koule...
Nick: Možná se vám to bude zdát divný... ale já si nepřeju, abyste takhle mluvil před mou ženou...
Drahunka: Ale... prosím tě...
Jiří (nedůvěřivě): Vážně? Konečně, máte pravdu... Tenhle způsob konverzace přenecháme Martě.
Marta: Dobře, dobře, broučku... tak jen pozor na pusu. (Ostatním) Jiří je totiž na katedře dějin usazenej jako taková plíseň. Prostě na katedře dějin plesniví. Je to takovej plesnivec! Taková hniloba! Taková ubohá trouchnivina! Hahaha! Trouchnivino! Trouchnivinko, pocem!
Marta: Však odtamtud můžete převzít katedru dějin zrovna tak jako odjinud. Ví bůh, že ji jednoho krásnýho dne někdo převzít musí. A že to nebude tady náš Jiříček, to je nabíledni... viď, ty naše trouchnivinko... viď že?
Jiří: Já si tě, Marto, představuju zalitou až po krk v betonu. (Marta se zahihňá) Vlastně ne, až pod nos, aby bylo míň kraválu.
Jiří: Budou jich milióny a milióny. Milióny malilinkatých chirurgických zásahů, které zanechají jen pranepatrnou jizvičku na spodní straně šourku, (Marta se zasměje) ale které nám zaručí sterilitu nedokonalých...ošklivých...hloupých...prostě nevhodných jedinců.
Nick (nasupeně): Heleďte se...!
Jiří: ...a tak dostanem časem rasu jedinečných lidí.
Marta: Mh-hm.
Jiří: Mám podezření, že nebudeme mít moc hudby, moc obrazů, ale zato nastoupí civilizace lidí uhlazených, plavých, kteří budou mít přesný limit pro střední váhu (tím naráží na Nicka).
Marta: áááá....
Jiří: ...rasu vědců a matematiků, z nichž každý bude oddaně pracovat k větší slávě supercivilizace.
Marta: Hurá!
Jiří: Řek bych, že tento pokud bude mít za následek...určitou...ztrátu svobody, ale odlišnost přestane být metou. Kultury a rasy nakonec zaniknou...svět ovládnou mravenci.
Nick: A moje žena nebyla nadmutá...ona se nafoukla.
Jiří: Pravda, pravda.
Nic (se zachechtá): Nesmíte to plíst.
Jiří: Promiňte...já už nebudu. Promiňte.
Nick: Tak fajn.
Jiří: Je vám ovšem jasný, že jsem s váma neved tenhle rozhovor proro, že by mě snad zajímaly vaše strašlivý osudy, nýbrž proto, poněvadž právě vy jste tou hrozbou, která bezprostředně ohrožuje m ů j osud. A že chci dostat do ruky usvědčující materiál.
Nick (se ještě pořád baví): ...Právě...právě.
Jiří: Já jako... že jsem vás varoval... byl jste varován.
Nick: Byl jsem varován. (Usměje se.) Víte, mě ze všeho nejvíc štvou takoví poťouchlíci jako jste vy. Takoví saláti jako jste vy jsou vůbec nejhorší.
Nick: A dám krk na to, že vaše žena je ta největší husa z celýho stáda. Když je její otec rektor.
Jiří: To se ví! Na to můžete dát tu vaši dějinnou nutnost.
Nick: Tak, tak, holenku. (Mne si ruce.) Takže bych ji měl zahnat do kouta a skočit na ni jako nějakej čokl. Co?
Jiří: No, to byste jistě měl!
Nick (se dívá chvilku na Jiřího, zatváří se znechuceně): Poslyšte...snad nemáte chuť brát to vážně?
Jiří (mu připije): Kdepak, broučku...v y máte chuť brát to vážně a máte z toho nohy.
Nick: Když ty jsi taková...křehounká, Drahunko.
Drahunka (pyšně): Já zvracím odjakživa.
Jiří: Pravidelně. Jako Big Ben.
Nick (je to výstraha): Dejte si pozor!
Drahunka: A přitom lékaři říkají, že jsem naprosto v pořádku...organicky.
Nick: Jakpak bys nebyla.
Drahunka: Představte si, že sjem si zrovna před svatbou uhnala...zápal slepýho střeva... aspoň si všichni m y s l e l i, že je to zápal slepýho střeva... ale pak se ukázalo, že to je... že to byl... (krátce se zasměje) ...planej poplach.
Jiří: ...pravá příčina, proč (vyštěkne ta dvě slova) náš syn... v jednom kuse zvracel, moje milovaná choti, byla prostě a jednoduše ta, že nemoh vystát, jak se s ním v jednom kuse muckáš, jak vždycky vtrhneš do jeho ložnice s rozevlátým kimonem, jak se s ním v jednom kuse muckáš a dejcháš mu do obličeje výpary alkoholu a jak mu rukama rejdíš po - ...
Marta: TÁK? A to byl taky asi ten důvod, proč dvakrát do měsíce utíkal z domova, co? (Teď mluví k hostům.) Dvakrát do měsíce! Šestkrát do roka!
Marta (vztekem skoro pláče, její bezmocnost ji přivádí k šílenství): To teda mám! Ale teď dobře poslouchej! Jestli těch fórů nenecháš, tak to udělám, to ti teda přísahám. Přísahám ti, že pudu za tím klukem do kuchyně a vemu ho nahoru a...
Jiří (se k ní prudce otočí... řekne nahlad... s odporem): NO A?
Marta (si ho chvíli měří... potom pokývne hlavou a pomalu couvá pozpátku ke dveřím): Jak myslíš... jak myslíš... když to chceš, máš to mít.
Jiří (smutně, tiše): Můj bože, Marto, když toho kluka tak strašně chceš, tak si tho měj... ale prosím tě, udělej to bez obalu. Nemaskuj to těma... těma... parádičkama.
Marta (zoufalá): Budeš litovat, že mě kdy napadlo si tě vzít. (U vchodu do haly.) Budeš proklínat den, kdy ses rozhod přijít na tuhle školu. Budeš litovat, že jsi zahodil svoje možnosti. (Odejde.)