Povídky z druhé kapsy

Karel Čapek

- povídkový soubor 24 příběhů, který stylově navazuje na předchozí Povídky z jedné kapsy. Jedná se o detektivní povídky, které způsobem milého nadhledu vypravěčů zlehčují problematiku kriminalistiky a poskytují tak na ni lidský a spíše dobrácký pohled. Kniha je, podobně jako Povídky z jedné kapsy, propojena vypravěči, jimiž jsou pánové sedící pospolu v hospodě, kteří si zde vyprávějí různé příběhy z vlastního života. Jednotlivé povídky začínají a končí jako rozhovor těchto mužů, aby na sebe plynule navazovaly.

- jazyk je spisovný s řídkými prvky hovorovosti.

Povídka starého kriminálníka:

Pan Bobek vypráví příběh, který vyposlechl v Palermské věznici, když tu byl vězněn. Policie tam zatkla mladíka Marca, když prchal se zkrvaveným nožem. Přiznal se, že zavraždil člověka, ale nechtěl udat, kdo to je, ani žádné podrobnosti, neboť by tak prý byli nešťastní i další lidé. Marco byl člověk křesťansky spravedlivý a úpěnlivě svého činu litoval, ale jelikož nebyla mrtvola, nemohli ho postavit před soud a odsoudit, ačkoliv si to Marco nejvíc přál. Chtěli mu tedy přišít jinou vraždu, ke které neměli vraha, aby byl Marco odsouzen, ale on nechtěl lhát a křivě přísahat– takový byl spravedlivý. Tak se rozhodli, že ho nechají utéct. Neustále ho posílali pro něco do města, ale on se pokaždé vrátil. Zkusili mu i zavřít věznici, ale on se dožadoval vstupu tak dlouho, dokud ho nepustili. Tak mu jednou řekli, že už ho nechtějí, když nechce říct, koho zabil. A Marco se té noci v cele oběsil.

Od té doby v cele „strašilo“. Každý vězeň se zde obrátil a litoval svého činu. Z cely se stala jakási korekce. Až do doby, kdy zde seděl pan Bobek – na něj neměla cela účinek a od té doby ani na žádného jiného vězně. Dostal za trest několik dní temné komory, že jim tu celu poškodil.

Příběh o kasaři a žháři

„Ten Balabán, to byl takový vzdělaný a rozšafný lupič, taky už byl starší a to dá rozum, ty zkušenosti každý nemá. ... Tak ten Balabán říkal, že každá práce má své pravidlo, a co se týče nedobytných pokladen, že takový kasař má vždycky pracovat sám, protože se nemá na nikoho spoléhat, za druhé, že nemá nikdy pracovat dlouho na jednom místě, protože pak už jeho práci znají, za třetí, že má jít s duchem doby a naučit se všemu, co je v jeho oboru nového, ale přitom se má držet takové té tradice a dobrého průměru, protože čím víc lidí tím způsobem pracuje, tím to má policie těžší. ... Ono prý není hlavní věc udělat velké peníze, hlavní je, říkal ten Balabán, nedat se chytit. ... říkal, že vojevůdce a kasař se musí starat hlavně o ústup.

... teda já už jsem viděl hromadu požárů a pozoroval jsem, že obyčejně lidé ztratí hlavu a začnou vynášet něco zbytečného, hodiny nebo kafemlejnek nebo kanára v kleci; a teprve když už je pozdě, tak si vzpomenou, že tam nechali babičku a šatstvo a hromadu jiných věcí. Zatím se seběhli lidé azačali si navzájem překážet s hašením; potom přišli hasiči – to víte, hasič se musí dřív pře- vléknout, než začne hasit; ale zatím už začalo hořet druhé stavení, a do večera jich lehlo popelem patnáct.

… Poslouchejte, na tu čočku pak zavolali nějakého hvězdáře z Vídně, a ten nad tím kroutil hlavou, jak byla přesně nařízena právě na sluneční kulminaci třináctého června. Říkal, že to je zrovna zázračná šikovnost, když ten patnáctiletý kluk k tomu neměl žádné ty astronomické nástroje na měření úhlů. Co s tím Seppem bylo dál, to nevím; ale tak si myslím, jaký by z toho uličníka mohl být hvězdář nebo fyzik. Vždyť to mohl být druhý Newton nebo co, ten zatracený kluk! Ale ono na světě přichází nazmar tolik zvláštního důmyslu a takových těch krásných schopností – víte, lidé mají tu trpělivost hledat v písku diamanty nebo perly v moři; ale aby hledali v lidech vzácné a podivné dary od pánaboha, aby nepřišly nazmar, to je ani nenapadne. A to je veliká chyba.“

Ukradená vražda

„To je známá věc, že lidé čtou v novinách nejraději o tom, co sami viděli a čeho byli, jak se říká, očitými svědky; dejme tomu, že se na Újezdě svalil kůň a že následkem toho byla doprava na deset minut přerušena. A když o tom v novinách nic nestojí, tak se na ten žurnál zlobí a mlátí jím o stůl, že tam nic pořádného není. Ono je to skoro uráží, že ty noviny nepovažují za nic důležitého tu příhodu, na kterejsou oni jaksi spolumajiteli. Já myslím, že tahle rubrika různých zpráv je v novinách jenom kvůli těm očitým svědkům, aby z té zlosti nepřestali vůbec noviny kupovat“

V Krucemburské ulici byl v noci zastřelen Rus, který tu bydlel u paní Janské. Policisté tu byli hned a obyvatelé ulice se také hned seběhli. Četníci naložili mrtvého do kolemjedoucího taxíku, zapsali si diváky jako svědky a odjeli. Lidé čekali, že bude o „jejich“ vraždě článek v novinách, ale nebyl tam ani následujícího dne, ani dny další. Byli rozhořčeni, že je jejich ulice diskriminována, že se Rusova vražda nevyšetřuje proto, že se udála v maličké, slušné ulici, která není slavná. Jeden z nich šel na policii, aby si stěžoval, že se případ vyšetřuje nedostatečně. Komisař se ale brzy dovtípil, že ti dva policisté nebyli žádní policisté, nýbrž vrahové, kteří se za policisty vydávali. Vražda toho Rusa měla patrně politický podtext, ale teď už budou pachatelé beztak dávno za hranicemi, takže vyšetřovat se stejně nic nebude. A tak Krucemburská ulice o svou vraždu a slávu přišla.

Případ s dítětem

„Předně byla ta matka nevyspalá; za druhé to dítě asi mělo katar a pár dní odmítalo prs. Proto byl ten prs příliš těžký, a když ta matka usnula, svezl se dítěti na nosejček a dítě se udusilo. To se konečně může stát. Tak dál.”

“Snad tedy to tak bylo,” pokračoval pan Kratochvíl. “Když ráno ta ženská viděla, že její dítě je mrtvé, šla to hlásit na faru; ale cestou viděla ten kočárek paní Landové, a tu jí napadlo, když bude mít jiné dítě, že jí ten pán bude platit alimenty dál. Krom toho prý,” řekl pan Kratochvíl rozpačitě a začervenal se, “ji hrozně tlačilo mlíko.“

Grófinka

„Já už nevím jak a kterak, ale tehdy dostali vojáci anonymní dopis, aby si dali pozor na korespondenci, která se posílá na adresu W. Manasses, poste restante Curych. Pak zachytili jeden takový dopis; namouduši, byl šifrovaný podle kódu číslo 11 a byla v něm vojenská sdělení toho druhu, že pěší pluk číslo 28 je posádkou v Praze, že v Milovicích je střelnice a že naše armáda je ozbrojena nejen puškami, nýbrž i bodáky; zkrátka takové volovinky Ale to víte, tihle vojáci jsou na to strašně přísní; kdybyste vyzradili nějaké cizí mocnosti, že naše pěchota nosí onuce z kalika od firmy Oberhnder, tak za to budete stát před divizním soudem a dostanete aspoň rok pro zločin vyzvědačství. Ale to už patří k té vojanské prestiži.

Tedy tenkrát mně ukázali vojáci ten šifrovaný dopis i to anonymní udání. Poslouchejte, já nejsem žádný grafolog; ale na první pohled jsem si řekl, to jsem blázen, vždyť to oboje psaníčko vypadá jako z jedné ruky.“

Historie dirigenta Kaliny

„Bezmoc je strašná,” pravil dirigent a skladatel Kalina kývaje hlavou. “To jsem, páni, jednou zažil takovou příhodu, to bylo v Liverpoolu; mne tam pozvali, abych jim dirigoval nějaký koncert s jejich orchestrem. Víte, já neumím ani slovo anglicky; ale my muzikanti se dorozumíme bez dlouhých řečí, zvlášť když máme v ruce taktovku; to člověk odklepe, něcokřičí, kroutí očima a ukazuje rukama, a pak zase začne znova. Tím způsobem se dají vyjád- řit i nejjemnější city; když například udělám takhle rukama, tak to přece každý pozná, že to znamená mystický vzlet a vykoupení z takové té tíhy a bolesti života.“

Smrt barona Gandary

„Poslouchejte,” děl na to pan Menšík, “to oni toho vraha jistě chytli, ti poldové v Liverpoolu; to byl řemeslný zločin, a na takový se obyčejně přijde. V takovém pádě seberou všechny notorické lumpy, co zrovna běhají na svobodě, a teď, chlape, pověz, jaké máš alibi. A když nemá alibi, tak je to on. Ona policie nerada pracuje s neznámými činiteli nebo veličinami; abych tak řekl, hledí je uvést na známé čili notorické veličiny.

…Já nemám hlavu na záhadné věci, Já se vykašlu na záhadné věci. Já mám rád obyčejné a jasné mordy, jako je vražda trafikantky. Člověče, já už se nebudu učit nějakým novým metodám. Když to dali mně, tak to udělám po svém a bude z toho obyčejná loupežná vražda. Kdyby to dali vám, tak z toho bude kriminální senzace; milostný román nebo politický zločin – vy máte romantický vkus, Mejzlíku; vy byste z té látky zpracoval báječný případ. Škoda, že to nedali vám.“

Příběhy sňatkového podvodníka

„My na policii nemáme rádi nějaké extra a nebývalé případy; my taky nemáme rádi nové lidi. Takový starý, osvědčený zločinec, to je docela jiná práce; předně hnedle víme, že to udělal, protože to je jeho obor; za druhé víme, kde ho najít, a za třetí nám nedělá žádné cavyky a nezapírá, protože už ví, že mu to není nic platno. Páni, s takovým zkušeným člověkem pracovat je jedna radost. A já vám řeknu, že i v kriminále se tihle řemeslní zločinci těší zvláštní oblibě a důvěře; oni ti nováčkové a nahodilí provinilci jsou největší kverulanti a renitenti a nic jim není recht; ale takový starý kriminálník ví, že arest je riziko práce, a tak to zbytečně nezhořčuje sobě ani těm druhým. Ale to už sem vlastně nepatří.“

Balada o Juraji Čupovi

Ve své citovosti a lyričnosti se poněkud liší od ostatních povídek. Vypráví o prostém vesničanovi Juraji Čupovi, který šel v zimě ve vánici a obrovském mrazu tři dny do sousední vesnice, aby se zde udal policii, že zavraždil Marynu Matejovu. Policisté zrovna v šenku slavili, Juraj se dal slyšet před hospodou, ale byl ignorován. Čekal tu tedy na mrazu až do rána, aby se mohl udat. Vypravěč – policista, byl unešen jeho houževnatostí, odhodláním a pokorou. K udání byl vyslán starostou, Marynu zabil, protože mu to poručil Bůh – že je zlým duchem posedlá.

„My na policii nemáme rádi nějaké extra a nebývalé případy; my taky nemáme rádi nové lidi. Takový starý, osvědčený zločinec, to je docela jiná práce; předně hnedle víme, že to udělal, protože to je jeho obor; za druhé víme, kde ho najít, a za třetí nám nedělá žádné cavyky a nezapírá, protože už ví, že mu to není nic platno. Páni, s takovým zkušeným člověkem pracovat je jedna radost. A já vám řeknu, že i v kriminále se tihle řemeslní zločinci těší zvláštní oblibě a důvěře; oni ti nováčkové a nahodilí provinilci jsou největší kverulanti a renitenti a nic jim není recht; ale takový starý kriminálník ví, že arest je riziko práce, a tak to zbytečně nezhořčuje sobě ani těm druhým. Ale to už sem vlastně nepatří.“

Povídka o ztracené noze

Lojzík nechtěl do války, říkal, že by si dal raději nohu useknout. Nakonec se sem přece dostal, ale simuloval slepé střevo a byl operován. Když se měli v lazaretu hlásit u postelí, z pohodlnosti skrčil jednu nohu za sebe na postel. Štábní lékař se na něj osopil, proč mu tam posílají mrzáky a jednonohého poslal domů. Lojzík si tedy nechal úředně uznat, že má jednu nohu a pobíral válečnou rentu. Noha mu však postupně doopravdy začala chřadnout, až už se na ni ani nemohl postavit a hrozilo, že o ni opravdu přijde. Přítel mu poradil, aby si nechal od úřadu přiznat, že má obě – že to určitě pomůže. Lojzík jej poslechl a noha se mu uzdravila.

Závrať

je povídka reflektující hlubinnou psychologii Sigmunda Freuda. Vychází z teze, že psychické problémy člověka jsou způsobeny potlačeným zážitkem z minulosti uloženým v nevědomí.

Bohatý Gierke se oženil s o dvacet let mladší slečnou. Na svatební cestě byli v Itálii a když se spolu dívali z benátské kampanily, zatočila se mu hlava a dostal závrať. Ta jej od té doby pronásledovala a zhoršovala se. Zavíral okna, aby nevypadl, pak je zabednil, bál se chodit po schodech a nakonec už ani nevstával z postele. Lékař, kterého mu zavolali, byl psycholog a vše uhodl. První ženu totiž Gierke zabil tak, že ji shodil do propasti. Na kampanile se mu to vybavilo a závrať způsoboval děs, že pomyslil shodit i svou novou manželku. Při vybavení této události a opodstatnění závratí se mu skutečně ulevilo. Doktor odcházel s pocitem dobře vykonané práce a pomoci pacientovi. Ten však neunesl výčitky svědomí a vrhl se ze schodiště. Spáchal sebevraždu.

„poslouchejte, já jsem pozoroval, že jakmile se někdo stane vynikajícím odborníkem, tak v něm jakýmsi vnitrním procesem vznikne především stanovisko. Takový specialista potom říká: Pane kolego, z mého stanoviska je to ovšem tak a tak. A druhý mu namítne: Ano, pane kolego, ale z mého stanoviska se věc má diametrálně jinak. Já myslím, že by se měla stanoviska odkládat v předsíni jako klobouky a hole.“

Soud pana Havleny

Do jedné kavárny chodil pan Havlena. Byl zkrachovalou existencí, ale měl talent k vymýšlení detektivních příběhů, od zápletky přes detaily až po soud a rozsudek. Notně toho využívali novináři, kteří když neměli co psát do rubriky Ze soudní síně, chodili si k němu pro fiktivní případy. Jednou vymyslel případ urážky staré sousedky pomocí papouška, kterého pachatel naučil různé nadávky adresované výhradně dotčené osobě. Údajný pachatel byl na 14 dní odsouzen do vězení. Zanedlouho však do novin volali ze soudu, kde a kdy byl prý tento rozsudek vykonán, že takto by to žádný soudce nerozhodl. Havlena byl k smrti uražen, že chce někdo jeho případ napadnout. Rozhodl se realizovat svůj případ v praxi. Papouška naučil nadávat, ale mírumilovná sousedka ne a ne se urazit. Nakonec kohosi podplatil, aby se věc vůbec donesla k soudu a sám se snažil nacházet důkazy o své vině. Nakonec byl zproštěn viny a od té doby již detektivní příběhy z uražené hrdosti neposkytoval.

Muž, který nemohl spát

„A já vám něco povím: To, čemu říkáme náš život, to není všecko, co jsme prožili; je to jen výběr. Toho, co prožíváme, je příliš mnoho, víc, než nač stačí náš rozum. Proto si jenvybíráme to a ono, co se nám hodí, a jaksi z toho upleteme takový zjednodušený děj; a tomu výrobku říkáme náš život: Ale co odpadků přitom necháváme, co divných a strašných věci pomíjíme, kristepane, kdyby to si člověk uvědomil! Ale my můžeme žít jen jeden jednoduchý život. Bylo by nad naši sílu prožít víc. Neměli bychom sílu nést život, kdybychom nepoztráceti cestou většinu života.“