Filozofická stať rozebírající autorovu teorii egodeismu.
Žádáte, abych podal zprávu o sobě: nejlepší zprávou takovou je autoportrait: činy člověka, stav jeho – vše vyčte z něho dobré oko; podávat každé jiné zprávy o sobě a autoportrait jim nepředeslat je totéž jako učit žáka syntaxi dříve, než gramatice. – Obtížno podávat autoportrait, - intellektu i affektům. Sebe sama vidět je poloviční zázrak, jako sebe sama vyzdvihnout. A nepříjemno chválit sebe a hanět sebe i být k sobě spravedlivým: činit vše směšným, stavit vředy své na odiv, vůbec se obnažovat.
Jsou jen mínění o věcích, ne věci samy, - neboli věci spočívají jen v mínění o věcích.
Za vystoupení nad lidskou přirozenost mstí se, zcela samozřejmě, všechny lidské instinkty strašným svým rozvratem; milionyletá, sankcionovaná havěť nechce sloužit mladinké nezkušené vůdkyni: absolutně komandující Vůli; ohromná desorganizace nastane v jejím vojsku: ecce – můj nynější stav...
A jsem v tom ke všemu lhostejný; vše, co lidem vážno, mně hříčkou a směšností, neboť vidím vše pod sebou; ponechávám si proto volnost každé akce. – prosím na př., aby, uzdá-li se mně ulehnout k spaní již po poledni a nevyčkávat k tomu orthodoxních hodin večerních, - aby nebylo to hned tak označováno jako zbabělost. Na transcendentální svět, kde chtění, kde čas a věčnost mají již jen stínovou existenci, nesmí být přikládána měřítka, platná pro obvyklý život animální; jiné přírodní zákony tam vládnou. Kdo s jeho výše shlíží, touží po působení mezi lidmi stejně, jako po působení mezi mravenci člověk jenž sotva rozeznává pod nohama černé jejich tečky.
Nejsem člověkem poznávajícím; Bůh nepoznává, ví; kdo ví, že vše, že absolutně všechny kontradikce jsou pravdou, ten ví vše a jest aspoň embryo Boha.
„Vnějším okolnostem nesmí lepší člověk podlehnout, byla by to hanba.“ ... Pýcha vidí vždy falešně. Učinit si cílem nepodlehnutí vnějšku, když staré zkušenosti každé minuty ukazují, že podléháme mu nutně stále a stále! skoro totéž, jako nechtít podléhat zemské přitažlivosti.
Chceme-li vidět do hloubky každé jednotlivé myšlenky, musíme rozšířit, zevšeobecnit ji co nejvíce.
„Zbabělci!“ pravilo lejno na chodníku, „všichni se mně vyhýbají, všichni se mne bojí!“
Hlavním dílem člověka je vždy udělat sama sebe; litterární etc. jsou vedle toho něčím ubohým, vnějškovým, třeba jimi člověk pro lidi teprve počíná.
Dost jsem o absolutně komandující vůli zatím pověděl, ale kdyby toho bylo stokrát víc, bylo by to stejně málo, - jak učinit noci všech nocí: lidstvu – viditelným svítání Dne všech dní? ... – Mohl jsem prostě odpovědět: A. k. v. je vědomí Své božskosti (ne „synovství božího“, „emanace z Boha“ a podobných mizerností, ale vědomí, že jsem Vše a Jediné).
Groteskní obraz „křeč světla“ vyvolil jsem úmyslně. Světlo je pro smysly něčím nanejvýš pevným, intangibilním: nehnutě leží sluneční zář na krajině, a ať atmosféra, kterou prošla, sebe je zmítanější, paprsky světla neinfikuje to v nejmenším; mluvit o „křeči světla“ je něčím monstrosním, kontradikčním, paradoxním - - právě vhodným k označení hrůzného kontradikčního, paradoxního monstra jímž je svět.
Křeč je základní silou světa fyzického, stejně jako bolest, t. j. psychická křeč, základní silou světa psychického; ovšem ne jedinou: korrelatum křeče je pevnost, bolesti rozkoš.
Vědomí, že myšlenkový můj svět není ještě tak dokonalý abych přinesl jej lidstvu darem – dary musí být vždy bezvadné...
„Vše přemáhající Síla“, Victoria Aeterna ... (je to krátce můj nejmilejší název pro Boha) v nejryzejším stavu zahrnuje v sobě absolutní vítězení všude a v každém smyslu (vedle toho ovšem i absolutní podléhání, v. pasus o křeči světla!) ... Theofanie Boha, zvaná člověk, tímto nejryzejším stavem být nemůže (ač, strašným sběhem okolností, mohla by být snad na okamžik drobtem jeho.)
Jsou stupně Deity, na každém z nich je Bůh v jistém smyslu celým Bohem, jako v každém drobtu hostie je celý Christus.
Tedy pocit své vítěznosti, učím, je prius, causa, vítězení samo posterius, effectus – sebeaffirmace.
Více než ten, kdo něco má, má ten, kdo toho nepotřebuje.
Kdo od obyčejné adiaforistní lhostejnosti povznese se do Nejvyšší Lhostejnosti – Opovržení – Lásky – ke hledění na Vše sub specie Divini Splendoris, - ten při myšlenkách těch necítí pouze „ulehčení“, ale věčnou lehkost, ne pouze osvobození, ale věčnou svobodu, ne pouze „uspokojení“, ale věčnou blaženost - - věčný triumf pocitu Své Absolutnosti; a uzří, že „reální vítězení“ je čímsi velmi ubohým vedle tohoto – v moci člověka vždy stojícího vítězení psychologického, filozofického, Božího.
Třeba člověk podléhá stále a nutně vnějšku a vnitřku, může mít pocit stálého vítězení, protože 1. pocit ten je primarní, samostatným životem žijící a od praktického vítězení: svého doplňku jen a sebeaffirmace, neodvislý; 2. velmi nedokonalému jeho stupni u člověka odpovídá a stačí jen partiellní vítězení; 3. pocity jsou irracionellní a nepotřebují logické důvodnosti; 4. já změnilo se transcendentalně v Já, z čehož resultují zcela jiné perspektivy, - zmizení „reality“; 5. vedle nutnosti stálého podléhání může člověk zároveň stále vítězit vznešeným, filozofickým nazíráním na vše.
ludibrionistní rozpor; degoutantní knihy a řeč, omnipotence, supremacie
Suprema naturae lex Mea Voluntas. Vše, co se děje, jest jen následek vůle, - pojmy vůle a příčina jsou zcela identické! a tedy má každá vůle za následek nutné své uskutečnění, - voilá jediný přírodní zákon! ... Na otázku: „proč je tato nebo ona tvá theorie pravdou?“ postačí mně úplně odpověď: „protože tomu chci“!
Otrok – Pán – základní alternativa člověka; můj názor liší se ode všech tím, že činí člověka Pánem, t. j. absolutním pánem ducha, - toť jádro metalogického ludibrionismu; - Pán je u křesťana synonymum Boha.
S hlediska, že existuje, vyložena je mimo nás „objektivní pravda“, jest essentiellně nemožno vypořádat se aspoň minimalně obstojně s jakýmkoliv probleme, - poněvadž je celá tato věc pochybenou tendencí. V tom smyslu nerozřešil jsem si ani jediný problém – jsou tu podstatně nerozřešitelné, neřešitelné. ... Vypořádat se vskutku s jediným jen probleme značí poznat vše, být Vševědoucím ... Já vypořádal jsem se s jedním zvláštním a velmi zvláštně: jsou-li pak vůbec problémy? ...přesněji: s otázkou absolutní skepse, nejistoty – volnosti; a došel jsem k resultatu, že problémů vůbec není, protože vše je pravda (neboli lež) ... A vše realistní jest jen relativní, úplně neúplné, animalní neboli stupidní; - antifilozofické. Jen v absolutně absolutním nazírání spočívá filozofie neboli metafyzika.
„Pravdy“ nedosáhnete, nepřiblížíte se k ní ani o píď, čiňte co chcete, - neboť není cíle toho! Nuže hleďte aspoň dosáhnout co nejvyšší grandiosity, - a tou je ludibrio-egosolismus, egodeismus...
These: jsou jen mínění o věcích, věci spočívají v mínění o věcích, - že je zaujmutím stanoviska? Řekl bych, že samozřejmou pravdou...Rozuměti třeba pod ní vlastně totéž, co: svět je vědomí = myšlení – souzení, mínění, existimace, - vše au fond totéž!
Odstrašil každého základ logiky: lex contradictionis; já považuju za zásluhu, že jsem toto idiotské strašidlo animality překonal svým kontradikcionismem, metalogismem, t. j. logickým nazíráním, basujícím na hrůzném faktu alogicity, tedy absolutní bezcennosti logiky.
Věta „opak všeho je pravdou“ (silnější vyjídření kontradikce, že „všechny kontradikce jsou pravdou“) znamená např.: je pravda, že se země netočí kol své osy stejně jako je pravda, že se kol ní točí; tvrdím, že tomu tak je, doslovně, třeba v odlehlých, divných, sublimních smyslech, jdu zde jako všude do nejkrajnějších krajností, - beze strachu, věda, že člověk při absolutní absurdnosti svého ducha nemá co ztratit.
Nádherně konsequentní a nádherné je to, co následuje: je-li opak všeho pravdou, pak je pravdou, že opak všeho není pravdou.
Svět je quodlibet = je to, co z něho jeho vůle kdykoli míti chce.