Stavitelé chrámu

Otokar Březina

- vydáno 1899, vrcholné dílo českého symbolismu

- verš inspirován daktylským hexametrem, ale pouze k němu tíhne, je to v podstatě volný verš

- verše i celé básně většinou dlouhé, těžká srozumitelnost, mnoho termínů

Stavitelé chrámu: Mluvčí vidí dlouhé zástupy duší,které sní o tom, co ztratily, o něčem mimo realitu (snad jsou to duše umělců). Jejich sny jsou sice krásné, ale odvádějí nás od toho skutečného. Za těmito všemi, poslední ze všech, jdou vyděděnci, otroci žití, zapovězení. Jsou do jisté míry privilegováni – jsou milováni lyrickým subjektem a navíc mají dar – tuší skutečnost (nejasně vidí chrám, nejsou si ho sice úplně vědomi, ale také jim ho nezakrývá snění – umdlená jejich duše neměla snů). Narozdíl od těch druhých vytváří otroci jakýsi kolektiv, ti druzí jsou sami za sebe.

Mezi těmito všemi jdou také stavitelé chrámu- jsou vidoucí, vidí i skrze čas (viděli hrůzu a nádheru věcí).

Březina stále rozvíjí jeden obraz (není to konfrontace několika obrazů). Je to řetězení metafor – další metafory se týkají té předchozí a už ne původní skutečnosti.

Tělo: mluvčí promlouvá ke své duši a ptá se jí na události, které prožila, a na změny, které se těmito zážitky udály. (Řekni mi duše má, z daleka jsi se vrátila,koho jsi na zemi potkala, viděla, ztratila?...Jitra má bloudila v mystickém osení cestami prvních sedmikrás...Květy jsem viděla: držely kalichy do slounce rozvité jak panny své lampy, zlatými oleji nalité. ...Řekni mi duše má, kam jitra tvá zbloudila, poledne odlétla, bohatství květů jak odkvetla? Jitra má zkvétají přede mnou v růžích, jež nevadnou, poledne v hnízdo své do slunce odlétla, se sluncem zapadnou, a květy mé v tázavém pohledu zraků mých nemocí zemřely záhadnou.)

Stavitelé chrámu

Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí

kráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světa

po tajemném ztroskotání zachránila se na zem.

I snily o svých ztrátách.

O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce

podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether;

celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života harmonického,

o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských nížin,

v modrých preriích vzduchu a vody:

v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří,

v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda horských růží šlo spáti

a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí,

tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi

zářící láskou. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle

a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemnáslova,

jež jako rozhozené zrní lákají ptáky. A zvířata lesní,

která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.

Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce,

slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje,

signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících,

smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy

a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města nepřátelská.

O pýše orlů na horách osamělých, jejichž vířící křídla

rychlostí letu zdají se nehybně ztuhlá jak z kovu

a stačí zrakům protínajícím soumračný vesmír jak hvězdy.

O rozkoši zničení, triumfální jízdě cyklonů nad rovinami,

požárech lesů, ledových vichřicích polů, o démonickém výsměchu živlů,

které v řinčení přetrhaných řetězů blesky vybíjejí se v chaos.

O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhá

cestami nesčetných světů, ústících v jediném světě,

zmateně probíhá tisíciletími, číhá na předvěkých pohřebištích

a jako na skoby řeřavé ještě, dokuté právě posledním úderem kladiv,

na slunce věší svá tenata neviditelná

a lovecké sítě spouští v plamenná moře, která je tráví

jak pavučiny. A odsouzená hledati věčně

mate se mlčeními, která si kolem ní odpovídají

v magických dotknutích rukou, v agonii mučených zvířat,

v početí zakrytém blesky, v šílenství strhaných zraků i v pýše

zahrabávající do země stopy, jimiž jsi kráčel.

Snili o rozkoších nejistoty a hry, rozčilení tržišť,

o zmatku tisíce jazyků, pokřikem plnících duši jak přístaviště,

kam ze všech moří se vracejí lodě a kde orgie bázní,

nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot moří

a pozdravnou střelbu a orchestry přijíždějících.

A večer o sladkosti hudby táhnoucí nábřežími

jak etherná mlha, do níž se stápí tisíce světel,

nad řekami, jež jako žíly studené záře zdají se prýštit

z měsíce. O ženách záhadných, zemdlených tíží své krásy,

jež volají milence písněmi zadumčivými. A jejichž šepot

a vlnění šatů zdá se zakleto v květech a dřímotě keřů:

bílé, ve fosforném jiskření drahokamů a rtů, halí sev soumrak,

jak by jich ruce, s pohyby hadů uspávaných kouzlem,

házely zrní magické vůně v srdce zapálená jich zraky

a v omamném kouři k odpovědi vyvolávaly duše mrtvých.

Ale nejposlednější ze všech (jak jsme zakvíleli láskou!)

miliony vyděděných, mravenci, kteří vyhrnuli se z lomů,

otroci, kteří plíží se žitím jak sady zapovězenými,

táhli kolem nás mlčky. Umdlená jejich duše neměla snů.

Jen v zajiskření očí při úderu rány neočekávané

viděli nad sebou klenutí nebes, zčernalé soumrakem věku,

jako strop ponuré dílny, začazené prací tisíciletou:

dmychaly větry do výhní pod obzorem, v Gehennu rudého žáru,

kde celé pralesy vyvrácené zdály se praskat vln ohnivou tíží,

a jako bubliny vyfouklé ze skla, blankyty zeměobjímající,

hrající duhou a modrem, kopule etherných paláců štěstí,

okna na vrcholu klenby pro světlo s výše, se tavilyv páře,

a kroužily pěnou po hladinách varu připraveného,

jehož reflex přes celý hvězdnatý zenit se šířil

a v sazích mraků se chytal, jak zlatý písek slepený krví:

gigantské pohybující se stíny promítaly se na něm,

jak obraz tajemného zápasu kolem věčných ohňů:

Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech

poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země

viděli hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných forem

cítili prvotní napjetí tvého tvůrčího dechu,

jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy se jiskří

nad krajinami oblaky věků zatíženými

a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého.

Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce.

Jistotou cesty vnitřní radost, nepohnutá, bílá a silná jak slunce,

jež, třeba neviditelné uprostřed bouře a noci,

dle věčného zákona vládne zemí. Vítězů matku a sestru

ve květu tisíciletí, na rtech zardění jitřní, vítali ženu

a souhvězdí letní Orel, Labuť, Delfín a Lyra

vstávala v záři do jejich nocí, po dni, který se dloužil.

K milionům trpících bratří bylo poslání jejich

jako k najmutí dělníků k stavbě. Ale aby žhavější byla

slova najímajících a ruce odměňujících horkostí touhy,

tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí,

rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země.

Vigilie

[…]

Hvězda za hvězdou hasne,

za světem světy,

vteřiny mrtvé

na orloji věků.

A ti, kteří z bratří se probudili,

sedají vedle nás,

ubledlí ještě tajemstvím spánku,

k vigiliím.

A přece, kolikrát, slabí,

záviděli jsme spícím!

Žár našich zraků spálil nám řasy,

když jsme je přivřeli mdlobou.

Všechna světla,

jež do rukou vtiskli nám odcházející,

vyhasla v našich lampách,

a my ještě bdíme.

Jen moře světelkující, plameny modré

nad poklady skrytými v hlubinách země,

chvějí se šachtami noci,

hornické kahany

z výšin světla sestouplých

dělníků-stínů.

[…]

Z chvíle zas těžce vyrůstá chvíle,

jak z propasti propast,

již v podzemních sklepeních

horstva vápencového

staletí klenou:

ztracená řeka, ze světla sřícená do tmy,

vráží tam, zpěněná, v tisíce slují

a hledá a volá žhavého milence svého,

slunce!

Smutek hmoty

Sem nikdo z živých nezbloudí. Jen vzkříšen zraky mými

vstal smutek těchto míst a kroky bázní ztlumenými,

by bratří neviditelných ze spánku nevyrušil,

mi vyšel naproti. (Jich oddech rythmický jsem tušil,

jak v tvář mi zavál, ledový, a v světel žhavém vření

se jíní chytal jehlami na vegetace snění.)

A vzlykem dychtivým sem Vody z dálky zazvonily,

jak nesčíslné rty by žíznivě se naklonily

a pily z hořkých pramenů. A nové za nimi a třetí,

jediným létem vypráhlé, bez nasycení, po staletí.

Žal stromů, resignovaný, v mou duši z hloubky vydech’,

o smutku hmoty hovořil a lethargických klidech,

kde světel vlákna hedvábná pro svatební šat žití

zem spřádá černýma a svráskalýma rukama a nítí

svůj oheň, zvolna hasnoucí, Vestálka zadumčivá.

Zpěv sester, mrtvých před věky, jejž doprovodem zpívá,

bez echa letí věčností a v jeho rythmu tíži,

zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů zhlíží.

Zem?

Svět rozkládá se za světem,

za hvězdou hvězda, když půlnoc se tmí,

a mezi nimi je jeden, krouží kolem bílého slunce,

a let jeho hudbou tajemné radosti hřmí,

a duše těch, kteří nejvíce trpěli,

do něho vejíti smí.

Sta bratří řeklo: Známe tajemství jeho,

mrtví v něm vstávají ze sna, živí v něm zmírají snem;

milenci řekli: Přílišnou září oslepí zraky

a čas jako vůně neznámých květů každého usmrtí v něm;

a ti, kteří dovedli viděti tisíciletí,

s úsměvem ptají se: Zem?

Tělo

Řekni mi, duše má, (z daleka jsi se vrátila)

koho jsi na zemi potkala, viděla, ztratila?

Z hlubin se hudba ozvala, sněžení ledových hvězd,

zachvění etherných retů:

Jitra, poledne, průvody květů.

Jitra má bloudila v mystickém osení

cestami prvních sedmikrás.

Chvíle jak rosa se jiskřily v zeleni,

stvol každý, jak by právě z něj odlétli tajemní ptáci, se třás’:

a jak by ve slunci nejdražší kadidlo hořelo,

azurným dýmem pokrylo ostatní světy a vůněmi nás.

Od solných jezer se poledne blížila; žhavostí blankytů

všemu, co zemřelo, let jejich zazvonil hranami;

křídla svá fosforná po celém obzoru k zenitu

prostřela nad námi.

Kam jejich stíny se složily, zraky se v umdlení zavřely,

krev jako výheň metala reflexy v nejčistších snech:

mučící palčivost uprostřed věčnosti štěstí,

nebeské město v plamenech.

Květy jsem viděla: držely kalichy do slunce rozvité

jak panny své lampy, zlatými oleji nalité;

a v lampách ohně se ve větru vlnily, temněly, nítily,

na cestu tajemné rozkoše svítily.

Řekni mi, duše má, kam jitra tvá zbloudila,

poledne odlétla,

bohatství květů jak odkvetla?

Jitra má zkvétají přede mnou

v růžích, jež nevadnou;

poledne v hnízdo své do slunce odlétla,

se sluncem zapadnou;

a květy mé v tázavém pohledu zraků mých

nemocí zemřely záhadnou.

Se smrtí hovoří spící…

Hle, hodina, v níž se přitíží ještě těžce nemocným

a láska nabývá vševědoucnosti.

Přes všechny moře a pevniny letí k nám tisíce hlasů,

jimiž jak žalmy jednoho choru bratří bratřím odpovídají.

— Dohořel západ, se smrtí hovoří spící a naše města

už ztichla.

[…]

Ničeho z toho, co slíbila svým dětem, nám nedala země:

někdo neviditelný zatížil příliš váhu osudů našich

a aby srovnána byla, měli jsme jenom závaží slzí.

Uprostřed bohatství života k nasycení všech žízní

byla zářící bělost kořisti naší jak fantomy oblak,

táhnoucí v illusi klamnými hloubkami zrcadel vodních.

A sítě, předené loviti v nekonečnosti, uvízly na dně

v tlejícím nánose tisíce jar.

[…]

A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost,

proč nemluví zřetelně k našim duším? Kdo před námi kráčel

a vyřezal znamení do kůry stromů pralesa tvého,

jimž nerozumíme? A vlčí jámy pokryl větvemi květů?

Apotheosa klasů

[…]

O klasy pracující dnem! O bratří nesčíslní

ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě,

a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní

chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě,

o vlídní! Bratrsky jste dovolili, aby v skrýši

řad vašich stísněných o létu nadpozemských krás

květ horečný snil v samotách a v zracích oheň výší,

tmu země v kořenech, svou písní doprovázel vás.

Mír letních jiter nedělních z vln vašich dýchat cítím,

let země, zvonů zachvění ve vesmír odváté,

a vůni ze rtů pějících, jimž jednou k vyšším žitím

zrn sladkost sílící a proměněnou podáte.

[…]