Elia Barceló
Novela španělské autorky narozené v roce 1957, která píše romány a povídky z oblasti sci-fi. Novela vyšla v roce 2003 a byla přeložena do 10 jazyků (do češtiny 2012)
Jedná se o hru s časem, kdy sledujeme tři časové linie života úspěšného, ale osamělého zlatníka. Ve své aktuální době přemítá zlatník ve středních letech, žijící v New Yorku, o svém dávném milostném románku, který se odehrál v jeho devatenácti letech v rodném španělském městečku Villasantě, kde se zamiloval do matčiny přítelkyně Celie, tedy ženy podstatně starší, než byl on sám. I Celia, žena pošramocené pověsti (vzdala se snoubence pro vzplanutí k neznámému cizinci, který však několik dní před jejich plánovanou svatbou zmizel a už se neukázal), k chlapci nečekaně silně zahoří a mluví o tom, že se na něj dlouho načekala. Tomu však mladý chlapec nepřikládá zvláštní váhu.
Zlatník si představuje (nebo se to skutečně stalo?), že cestuje Španělskem, když ho z náhlého popudu napadne neplánovaně vystoupit ve Villasantě, kterou před mnoha lety opustil a už se v ní neukázal. Zajímá ho, zda je jeho dávná láska Celia ještě naživu, neměl odvahu se do obce vrátit poté, co ho Celia odvrhla... postupně však zjišťuje, že se sice dostal do Villasanty, ale do Villasanty 50. let, kdy byli jeho rodiče i Celia ještě mladí, ani ne dvacetiletí lidé. Se všemi se setkává, s Celiou se do sebe zamilovávají, avšak když si po pár týdnech sjednají ve větším městě schůzku kvůli svatebním přípravám, zlatník zjišťuje, že ho krátká cesta vlakem opět přenesla do jeho současnosti. S Celiou už se nepotká.
Najednou do sebe vše začíná napadat. To on byl tím milencem, tím záhadným cizincem, který zničehonic zmizel a nechal Celiu pro posměch celému městečku. Byl to on sám, ale jeho 45leté já, a později se s ní znovu shledává, tentokrát jako mladý chlapec a ona jako zralá, 40letá žena.
Zajímavá práce s tajemstvím, s časovými rovinami a jejich prolínáním, dávají novelce nádech mysteriózna, osudovosti, tajemna.
Den poté jsem si měl v Montecaínu vyzvednout lístky, které nám zařizoval Antoiův kamarád. Po válce nebylo cestování nijak jednoduché, ale když měl člověk trpělivost a známosti, mohl dosáhnout ledasčeho. Celia úplně šílela při pomyšlení na zaoceánský parník, který nás měl odvézt do New Yorku, a na letadlo, jímž jsme měli vzápětí odletět na pár dní k Niagarským vodopádům. Chtěla se mnou zajet do Montecaínu pro lístky, ale oba jsme věděli, přestože jsme to nikdy výslovně neřekli, že na ty tři hodiny, které zbývaly do odjezdu příštího vlaku, se ukryjeme v diskrétním hotelu, který jsem znal z vyprávění. Ale nemohli jsme jet společně do Montecaínu a riskovat, že si na nás pár dní před svatbou smlsne celé městěčku, takže jsme se rozhodli, že ona pojede napřed s Margaritou, jakože kvůli výbavě, a já se k ní poté připojím, zatímco moje matka se projde po obchodech. Ony by vyjely ráno poštovním vlakem a já bych později přijel autobusem.
Překvapilo mě, kolik lidí čekalo na zastávce, v dešti, ověšeni košíky a balíčky převázanými provazy. Měl jsem s sebou kufřík, abych jím zamaskoval lakovanou kabelku, kterou jsem měl pro Celiu, peníze a doklady z mojí doby. Za sebou jsem nechával pokoj v hotelu Sandalio, svatební oblek, který jsem o mnoho let před tím viděl pověšený v šatníku v Celiině pokoji, a o němž mi řekla, že to byl tátův svatební oblek.
V houpajícím se autobusu plném vojáků a sedláků se mi podařilo vybojovat místo k sezení; nejprve jsem je nabídl několika ženským s šátkem na hlavě a vlněným plédem přes ramena, ale když se na mě nevěřícně dívaly a trvaly na tom, že pojedou ve stoje, tak jsem se posadil: "Ale my hnedka vystupujeme." Opřel jsem si hlavu o okno a v tu chvíli jsem tvrdě usnul. Chichotání a hudba mě vrátily zpátky do reality.
Musel jsem několikrát zamrkat, abych se přesvědčil, že bdím. Film na videu běžel na plné pecky. Ostatní cestující, téměř všichni studenti a pěkně oděné ženy, se chystali vystoupit v nejdůležitějším univerzitním a průmyslovém městě Umbíi. Noviny, které někdo zanechal na vedlejším sedadle, prozrazovaly datum 20. prosince 1999.