Třetí z Březinových vrcholných symbolistních sbírek, vydána 1897. Mysticky laděná sbírka. Nejistotu a strázeň z nevědomosti o podstatě tohoto světa lze překonat vzájemnou pospolitostí, pocítěním spolupříslušnosti k lidství, k přírodě a univerzu, přátelstvím a všestrannou láskou.
k rovníku tvému,
strhni má křídla!
Ať vzrostou v šířce tvých magických temnot,
paprsků vějíř, široká od světa k světu,
jemná a silná, by směla se opřít
do tvých nejčistčích světel
(úryvek prologu)
Královna nadějí (úryvky)
Obrazy odpovídala jsem bolesti světla a obdivem věčnému Mistru.
Dech času jsem zatajila v sobě, když hudbou mi mluvila krása.
Tisíci hlasů se tázaly formy a bratrské duše živých a mrtvých
a všem jsem odpovídala.
[…]
reflexech […] nevěrnou upřímnost barev […] v krvavých soumracích dohořívajících a tvořících se sluncí […] zpívání světel
[…]
Však, procitlá, odpovídala jsem pokorně ubohým radostem země,
když ke mně se bázlivě tulily, oči odvracejíce,
abych neviděla slzí, jež kanou jim z oslnění mého příliš jasného světla.
[…]
Ukázala jsem ti, že za nocí propadají se dna pozemských moří
a z hlubin že třpytí se obrazy světů, drobné jen slabým tvým zrakům.
Hudbu říjnových paprsků podložila jsem textem májových písní,
a v korunách opadávajících stromů jásali ptáci, kteří se vrátí.
Mučeníci
[…] zodiakální […]
Otroci prodaní staletí před narozením: Otců pouta
vrostla do jejich těla a v jejich krvi se rozpustila;
i zmírali prací svých nadějí, jimiž do vysílení vzdělávali zemi,
příliš jemnou by snesla jich kroky, rozkvetlou k tanci nenarozených.
[…]
Mučeníci nedůvěry: V nejjasnějším snu cítili blízkost nejhlubší tmy
i báli se sníti a za nocí slunce a duší hynuli bděním;
hlas krve slyšeli v zpovědi nejčistčí lásky a neuvěřili pravdě,
že zněla jim podobna rozhovoru bolestí s nadějemi.
Kde jsem už slyšel?…
[…]
Od země k zemi a od slunce k slunci těžkými údery padalo ticho
a jeho echem nové ticho vstalo z mých hlubin, jiné ticho než ticho země:
Dýcháním tisíců vřelo, staletími polibků, závratným mlčením srdcí, jež přestala bíti,
letem všech mrtvých a budoucích křídel, paprsků věčnými symfoniemi,
melancholickým zvoněním dešťů, jež padají, úrodné, v staletá zrání,
výkřiky snění, jež bojí se jiter, a mystickým hovorem vůní.
[…]
A přece, můj Otče! kde jsem už slyšel hlas tvého ticha, že je mi tak známý?
Kde jsem už viděl krásu tvých krajin, že poznávám chuť jejich vůně?
Modlitba za nepřátele
[…]
Těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.
Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná.
[…]
A přece bude naposled světlo.
A bolestné výkřiky naše zvoniti budou jednou jak včely,
když blíží se k úlům se sladkostí medu, jejž sebraly na nivách věků.
Tvoji tajemnou výpravu bojujeme.
[…]
Učiň rány naše sladké a nezmenšující počet živých, ale zvětšující!
A v tichu bolesti své ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla,
neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého!
(motiv bolesti)
Šťastní
[…]
O šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volni a čisti
a otevřeli své oči, zavřené vírem větru nepřátelského.
Podobni Silným, když vyšli v den smrti s modlitbou na rtech:
křídla bytostí vyšších údery svými dávala rythmus jich krokům,
a jejich úsměv, magický, poručil slunci:
Zastav se nade dnem naším a nezacházej,
až dozraje úroda setby a píseň díků zapějem na bojišti!
I zastavilo se slunce nade dnem jejich a nezašlo ani ve staletích,
neboť den vítězů, jenž tisícům rozdává světlo, na věky svítí.
[…]
Noci!
[…]
Noci, kdy hvězdy všech prostorů zdají se závratným snem, jejž vysnila země,
a do něhož jsme v extasi vešli, jak umělec v dílo mistra milovaného!
[…]
Noci svatých, bdících na modlitbách díků za úrodu, již celou rozdali bratřím;
pěšinou polní se vrátili, chudí, neviděni pro výši vlastních svých klasů.
[…]
A noci, symboly mystické Noci, v níž pozemský život snem těžkým dříme,
aby duše nabyly síly pro přijetí vyššího světla!
Polední zrání
[…]
Jak těžce lehlo tvé zrání v mou duši, o Věčný! Má snění rozdechlo chorobnou září,
a vůně, v nichž třese se polední umdlení, zdvihlo mi nad krajinami.
Chtivě jsem dýchal tvůj žár a celá má bytost se změnila v žízeň!
Však nejdrobnější byly mé klasy v úrodě chudých; jen sírové květy
na vypráhlých mezích mne, melancholické, vítaly obrazem slunce.
V slavnostech zářící oblohy chvěl jsem se bázní soumraků neviditelných
a hlubiny duše mé zvonily resonancemi blesků, jež spaly ve vířícím vzduchu.
Nárazy krupobití, táhnoucích za obzorem, přehlušily mi radostné praskání klasů,
a zarmoucen ztrátou neznámých úrod jsem neslyšel jásání okolojdoucích.
[…]
Spal touhy mých jiter a nocí a popel jejich obrať svým vichrem proti mé tváři:
chci jíti v dusivé hořkosti jeho a žalmem svým v tisíci duších tě vítat!
[…]
Hudba nočních tvých vichrů a moří, jež slabého v úzkostech probouzí do tmy,
v žhavý sen silných padá jak chladivá rosa stříbrným ohlasem svítání jitřních.
[…]
Píseň o Slunci, Zemi, vodách a tajemství ohně
[…]
Země! Bloudící věky!
Spoutaná suggescí věčného zraku, jenž za dne uzavřen září
se otvírá v nocích a v zelených hloubkách fosforeskuje
a ztrnulý v neznámém pohnutí zasrší najednou tisíci jisker
a každé tvé hnutí provází v tanci tvém prostorem světů?
Lodi, zakletá v jediném kruhu plavíš se věky,
a hodiny, záhadní lodníci mlčenliví,
střeží tvé cizince nesčíslné,
z paluby toužebně do dálek se dívající,
zrádně dumající o osvobození,
věky a věky, v jediném kruhu plavíš se věky,
však vlny, jež házíš, v tisíci kruzích se vlní až k břehům nového času.
[…]
Vítězní ve vás zapalují své pochodně pro soumraky příštího času,
a bolest tisíců tam bloudí a láme vaše krvavé, chvící se květy,
a nahýma rukama vytrhává ze žhavé koruny jejich listí jak z růží,
a hází je změněné jak světlo a vůni
na cestu duší.
Magické půlnoci
V našich nocích stíny drahých bloudily,
k našim duším beze slov nám šeptaly,
pod jich kroky aureoly z květů zářily
a do tušení našich sálaly.
Ticho bylo úsměvem a vonnou předzvěstí,
letem nesčíslných křídel nesenou,
znělo zlahodnělým hlasem dávných bolestí
a čistých políbení příštích ozvěnou.
Naslouchali jsme mu vzrušeni a zmateni,
hloubkou záhadnou svých duší dojati,
a náš každý dech byl procitnutím ze snění
a každé procitnutí jemnou závratí.
Láska
Záře dalekých jiter se zrcadlí v úsměvech mlčení vašich před odpovědí
a myšlénky vaše jsou jak přezrálé klasy samy se otvírající.
Přišel čas nejkratších večerů; s výší střesené květy dotkly se země,
vůně dne nocemi bloudí a konstelace letní vystouply na vašem nebi
a i v nejroztržitější pohledy vaše chytá se padání hvězd.
Smích a výkřiky žíznivé krve už nestačí vaši zbohatlé duši,
šílenství její cítí se silným přijati bolesti věků
a mluviti řečí, v níž láska má hluboká poznání smrti,
agonie extatické úsměvy milujícího a rozkoš je sesutí světů
(neboť zříceninami prochází duše na cestách k vyššímu světlu
a bolest je výčitkou odloučeného.)
Hle, bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů,
a dech její roven je větru všech zahrad, etherná kytice tisíců vůní.
Mlhy zdvihly se k výši: k posledním, příštím, světům se rozšířil obzor,
a v extasi vaší zazvonil vesmír jak hudba při hostině nesčíslných.
Ale neubývá úrody vaší: dech Věčného táhne pod nebesy vašeho srpna a října
v den slavnosti klasů a zahrad a vinic a duší,
a žeň vaše je podobna úrodě světla:
do příchodu nesčetných nocí žali z ní národové
a nezmenšili jí v tisíciletích. — —
V nové síle život jste pocítili
a tepot vašeho srdce vrací vám dálky jak bouři.
Neboť nekonečno všech cest kříží se v duši milujícího
a v hlase lásky mrtví se ptají, kdy nastane hodina vysvobození,
a nezrození jim odpovídají bolestí její.
V klidu jejím je nepokoj očekávání a v úsměvech jejich vzpomínky slunce,
jež zapadlo nad nivami země a vyšlo na nebi neviditelném
a vzpomínky slunce na ohnivá vření, než první světy se odtrhly v dálku.
A v blesknutí jejího zraku řeřaví tajemná čára, přítomnost nepoznaného,
jež protíná vidmo mlhovin nejvzdálenějších,
z nichž dosud hvězdy se neutvořily.
Bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů
a dech její roven je šepotu soumraků v měsíci jarního tání.
Tušení jejímu dáno je spatřiti duše v prvotním světle
a pozdravit bolest, když vrací se z tajemství věcí
zbohatlá cestami svými a silná rozpjetím křídel svých v Rythmu.
Z požáru dotknutí jejího vzbouzí se větry, jež zmítají slehlými atmosferami
a hudbou ukrytou v plamenech provázejí jásot paprsků osvobozených.
Bez bázně pohlíží láska v zrcadla nocí, jež ztravují přízraky barev,
však hlubiny svoje dokořán otevrou světlu,
a vteřiny její čítány nejsou padáním krůpějí z oblaků tohoto času,
jenž sluneční hodiny její pokrývá vrženým stínem
a slabé sesmutněl nejistotami:
cestami hodin kráčí v nich stínem stoupání druhého slunce
a měří den vašich duší.
Bratří! Zatřeste keři svých růží! Mnoho hořkých vůní vám přinesou dálky!
Bolesti neznámé těm, kteří nemilovali, blíží se k samotám vašim.
Bolesti touhy, jež staletí topí se v krvi a tisíce rukou pozvédá k nebi!
Bolesti lásky, jež zemřela polibky a té, která zhřešila v očekávání!
Bolesti nesčetných úsměvů odvátých vichřicí pohledu nepřátelského!
Bolesti bázně, aby Nepřítel nepřišel k hostině vaší, neviditelný,
zavolán slabostí ukryté myšlenky vaší,
a neotrávil vám víno dřív než jste ho podali bratřím;
(neb láska, jež ztratila jediné vítězství, tisíckrát byla poražena
a hodující, jenž opustil komnatu světel, zraky má zmatené vzpomínkami,
a noc jeho je temnější všech nocí a plna nebezpečenství).
Bojte se stínů, jež padají do vašeho světa z vyhaslých předvěkých světů
a bolestí viny, jež plíží se podsvětím nenarozených.
Bolesti, které vystouply z hrobů a z krve a z příliš jasného světla
a z úsměvů krásy a z odchodu dříve než uzříte spočinout jitro
na loži růží a rosy ustlaném staletími.
V průvodu stínů vychází duše stoupajícího; však stíny bojí se výší
a zemdlí na strmých cestách a zraky milujících se jasní:
jediná pýcha závrati nezná, bojte se pýchy, o bratří!
Odměnou vaší budou chvíle, kdy uzříte zemi světlem své lásky:
Pozdrav vám vykřiknou krajiny v květu, nejhlubší mlčení dají vám lesy ,
a zrající leta, jež vábí svou písní podzim do polí a zahrad,
řeknou vám tajemství věčné své žízně po nových jarech.
I bude poznání vaše jak potkání noci a dne, které má za svědky tisíce hvězd,
a za křídly vašich odletlých hodin zvlní se brázdy etherné vůně.
I rozšíří se pohled váš jako čas plný světla a obejme zemi,
v úsměvu vašem tisíce úsměvů zasvítí z tisíce duší,
tisíce smrtí budete potkávat najednou v tisíci cestách bez bázně
a uzříte zástupy nesčíslných životů vcházeti v jediný život.