Loupežník
- lyrické drama (obdoba naturismu), spadá do 10. let 20. století. Spojeno s pobytem bratří v Paříži r. 1911, v centru moderních směrů, kultury, bulvárů a rušna, ve kterém se jim zastesklo po domově. V tomto prostředí vznikla tato oslava volné a opojné mladosti.
- Vydáno poprvé v Adventiu r. 1920.
Loupežník přijde k lesnímu loveckému zámečku, kde bydlí krásná Mimi s rodiči a služkou Fankou. Rodiče zrovna nejsou doma. Fanka jde do města a napomíná Mimi, aby se zamkla, aby jí nehrozilo nebezpečí. Mimi se dá ale do řeči s loupežníkem, spravuje mu klobouk. Loupežník poznává, že slečna se tu na samotě nudí, a že její rodiče jsou starosvětští, konzervativní a úzkostlivě chtějí uchránit svoji malou dcerušku všech svůdců.
Z lesa vyjde cikánka a chce Mimi hádat z ruky. Předpoví jí velkou lásku, kterou jí však rodiče budou zakazovat, ona je neuposlechne a prožije velké štěstí i žal, nakonec prý na lásku zapomene. Cikánka chce hádat i loupežníkovi, ale zhrozí se a jen po něm křičí, že je zloděj děvčat. Mimi to však neslyšela. Svěří se loupežníkovi, že by chtěla být tak statečná jako její sestra Lola, která utekla za svou láskou. Rodiče pak dali zamřížovat v domě okna a obehnali jej vysokou zdí, aby neutekla ještě i Mimi.
Z lesa vyjde myslivec a chce loupežníka vyhnat, že je vstup do lesa zakázán. Ve skutečnosti si však myslí na Mimi a loupežníkova přítomnost mu není vhod. Hádají se, loupežník myslivce uráží, sebevědomě se chvástá, že Mimi dostane. Myslivec je vzteklý, chce loupežníka zastřelit a nakonec vystřelí, aniž by mířil, loupežníka však zasáhne a ten se skácí k zemi. Mimi to vidí z okna a zděsí se, že jej myslivec zabil. Přiběhne Fanka se Šeflem a všichni loupežníka křísí a ošetřují. Fanka to nevidí ráda, co kdyby L zemřel, oni by pak z toho měli nepříjemnosti, a zakrvácel ručníky. Zavolali souseda a ten jej odvezl na voze, aby jej prohlédl doktor. V noci už je ale raněný loupežník zpět. Mluví s Mimi, která se o něj strachovala. Vyjde za ním ven a dlouze si vyznávají lásku. Náhle se vrátí její otec – profesor, se ženou a havířem s lucernou. Vidí loupežníka a zaženou dceru domů. Další den je tu loupežník zas. Matka zoufale volá Mimi domů, ta nejde. Otec je rozzuřen. Nakonec dceru vykáže z domu. Ta se rozpláče a chce domů. Matka ji vpustí. Profesor laje loupežníkovi, chce, aby odešel a nikdy se nevracel, že kvůli němu je Mimi teď vzpurná, jejich malá, poslušná Mimi. Stane se však, že loupežník vběhne do vrat, zamče je a oba rodiče zůstanou venku. Křičí na něj, přikazují, vyhrožují, ale marně. On se jim jen směje, chce, aby jim spadl hřebínek. Profesor náhle dostane srdeční slabost, ale loupežník přesto neotevře. Zavolají kováře, aby vrata vylomil, ale jsou příliš pevná (Kovář: Sakramencký vrata, zatracený! Kerýpak prase je dalo dělat? Profesor: Já.) Zavolají starostu, aby úředně zakročil, ale on a soused zjistí, že to je chlápek, se kterým až do rána pili v hospodě a jen se smějí. Rodiče spolu mluví, a vyjde najevo, že profesorova žena závidí Mimi, jakou prožívá lásku, že vlastně vždycky chtěla také takovou prožít. Profesor to odmítá uznat a pochopit. Nenávidí loupežníka, protože jej všichni obdivují, co je schopen udělat pro lásku. (Láska! Kdo mně bude mluvit o lásce! Není-li láska práce a trpělivost, není-li starost ...jděte mně s láskou! neznám ji! nestrpím ji!)
Šefl a kaprál chtějí navrtat zeď, ale loupežník uteče.