Pravda masek
Pravda masek je zamyšlením, pojednáním o významu masky či kostýmu a jeho detailů pro dramatické dílo. Wilde se zabývá především Shakespearovými hrami: dokazuje na mnoha příkladech, jak jsou často jemné detaily nezbytné a důležité pro dramatický efekt jeho her, často oděv přímo souvisí s dějem. Shakespeare také věnuje popisu oděvů jednotlivých postav náležitou péči – oděvy jsou vylíčeny do nejmenších podrobností. Wilde zdůrazňuje, že Shakespeare se narozdíl od jiných autorů nesnaží šatem načrtnout povahu postavy, naopak – postava druh oděvu během hry často mění a často se nezdá být takovou, jaká je doopravdy. Nejde mu také jen o nádheru a výpravnost kostýmů, ale, jak píše Wilde, zná také uměleckou krásu ošklivosti – záleží mu stejně na zlatém rouchu i na hadrech. Wilde také oceňuje (a v tom se dle mého názoru projevuje jeho realistický náhled na literární umění) Shakespearův smysl pro „archeologii“ oděvů, tj. autentičnost šatů ve hrách z různých historických dob. „A vskutku je archeologie jen tehdy rozkošná, je-li přelita do nějaké umělecké podoby. ... Umění, a jedině umění může učiniti archeologii krásnou; a divadelní umění může jí užíti nejpříměji a nejživěji, neboť může spojiti v jediném znamenitém představení iluzi skutečného života s divy vybájeného světa.“ Podle Wildovy výpovědi nebyla tehdejší divadelní kritika přílišné realističnosti kostýmů nakloněna – herci v soudobé uniformě plukovníka byl prý tento oděv při představení dokonce zakázán, neboť jeho užití v divadle zesměšňuje anglickou armádu. Wilde tento „pedantský“ přístup odsuzuje.
Dále Wilde oceňuje na Shakespearových hrách to, že čerpá z konkrétní historické doby, za základ děje si bere fakta, často skutečné osoby, že dokáže vystihnout všeobecný ráz i sociální ovzduší doby, o kterou jde. „Hloupost uznává za jeden z trvalých znaků veškeré evropské kultury; tak nevidí žádného rozdílu mezi londýnskou lůzou své vlastní doby a římskou lůzou dob pohanských, mezi hloupým hlídačem v Messině a hloupým smírčím soudcem ve Windsoru. Jakmile se však jedná o vyšší povahy, o ony výjimky každého věku, které jsou tak krásné, že se stanou jejími typy, dává jim naprosto ráz a pečeť jejich doby.“ Shakespeare prý také dokáže dokonale vystihnout národní charakter postavy (Hamlet má všechnu fantazii a nerozhodnost severních národů, a princezna Kateřina je tak docela francouzská jako hrdinka v „Divorcons“). Historická přesnost a detailnost Shakespearových dramat je podle Wilda na takové úrovni, že by se podle těchto her mohly školní děti učit dějinám – a při tom také, jak Wilde podotýká, daleko příjemněji.
„Umění nemá jiného účelu než své vlastní zdokonalení.“ Oscar Wilde
„Je jednou z nejpřednějších vlastností oděvu, že něco vyjadřuje.“ Polonius
„V umění není nic takového jako všeobecně platná pravda. Pravda v umění je ta, jejíž opak je také pravdivý.“ Widle