Jak se co dělá
Humoristicky pojatá útlá knížka z roku 1938 vypovídající o fungování novinařiny, filmu a divadla očima člověka, který vším tím prošel a je, jak se říká, od fochu.
Jak se dělají noviny
Kulturní referenti: Většinou pociťují důvodnou nechuť ke každému, kdo jim přidělává práci tím, že píše knihy nebo pořádá koncerty; zvláštním zostřením jejich osudu jsou jubilea a nekrology našich vynikajících kulturních činitelů.
Sportovní redaktor: V hloubi srdce je buď slávistou nebo sparťanem, ale zakrývá to horováním pro fair play a vírou ve vyšší mravní poslání každého sportu.
Soudní zpravodaj: Jelikož pak ani v době soudních prázdnin nesmí v novinách chybět soudní síň, aby čtenáři nenadávali, vymýšlejí se na této burze fingované soudní případy; ty se obyčejně poznají od pravých podle toho, že jsou zajímavější.
Tiskařský šotek: Pisatelé článků postižených tiskovou chybou nesou jeho zásahy nelibě a mají pocit, že tím je zvrtnut a pokažen celý článek a že vůbec ve vesmíru nevládne nic než chaos, zlomyslnost a šlamastika.
Čtenáři: Z jakýchsi příčin, uložených hluboko v lidské povaze, se přihodí nepoměrně vzácněji že „náš čtenář“ si dá tu práci, aby projevil svůj souhlas; je to tak vzácné, že stane-li se to, ohlásí redakce v příštím čísle, že „byli jsme zaplaveni sty a sty vřelými projevy souhlasu ze všech vrstev naší čtenářské obce.“ ... Neříká se, že kupujeme své rohlíky nebo své tkaničky do bot; ale každý kupujeme své noviny, což svědčí o vztahu zvlášť blízkém a osobním. Jsou lidé, kteří nevěří ani zprávám Státního ústavu meteorologického, nečtou-li je ve svých novinách.
Jak se dělá film
Námět: Aby mohl proklouznout do světa, kde se filmuje, musí se smrsknout na několik stránek textu, kterým se říká synopsis. Synopsis je stručný děj námětu, z něhož je vynecháno všechno podružné, jakož i všechno hlavní; říká se tomu dějová kostra., asi proto, aby se tím vyjádřilo obvyklé vražedné nakládání s námětem. Proto do filmu vstupuje psané slovo toliko v posmrtné a jaksi zhuštěné podobě koster. ...
Tady se literární předloha překládá do řeči takzvaných filmových prostředků. Například hrdina na filmovém plátně nemůže jen tak vzpomínat na dívku svého srdce; místo toho si musí třesoucími se prsty zapalovat cigaretu, načež prudce vstane a přistoupí k oknu nebo něco takového.
Lidé na filmovém plátně si nesmějí jen tak něco myslet; mohou to říci nahlas, ovšem s podmínkou, že toho nebude moc. ...
Zejména pak treatment musí pamatovat na to, aby se častěji měnila scenérie, protože divák chce pořád vidět něco nového, ale aby se zas neměnila příliš často, protože dekorace, to dá rozum, nejsou zadarmo a exteriéry žerou hrozně mnoho času. ... Teprve z treatmentu vzniká další stadium, a sice vlastní filmové scenário, libreto nebo též po česku drébuch.
Při takzvaném velkofilmu se ovšem daleko víc mrhá prostorem i časem; musí tam být aspoň jedna scéna, která sama zabere třeba i sto čtverečných metrů, a interiéry
mívají celé tři stěny.
Ten nervózní pán, co pořád křičí, je teda filmový režisér, řečený též réža; poznáte ho podle bílého pláště a podle toho, že smí v ateliéru kouřit. ...Dále je tam muž, kterému se říká služba a jenž je pověřen různými menšími úkony, například nosit za režisérem židli nebo vermut.
Mimoto je ateliér v plné práci naplněn ještě herci z filmu, který se natáčí vedle, různými diváky, které patrně přilákal nápis „Nepovolaným vstup přísně zakázán“, ... celkem takový den, kdy se točí, je názornou ukázkou toho, jak málo má většina lidé v tomto světě na práci. ...
Točí-li se pod širým nebem, bývá při tom daleko méně lidí, asi proto, že není čím vrzat. ... Jak říkám, líp se pracuje v ateliéru; a když už musí být na filmu nějaká ta příroda, natočí se bez herců a donese se do ateliéru jako zadní projekce.
Například divák věří, že herci ve filmu hrají jakýsi děj. To je ta největší filmová iluze. Ve skutečnosti herci hrají jenom jednotlivé záběry, dokonce v libovolném pořádku; a předepsaný souvislý děj se z toho udělá až na konec, při sestřihu. (...Bude se třeba točit scéna, ve které slečna poprvé spatří toho, pro něhož v čísle sto devadesát sedm mlčky zaplakala.) ...Filmový herec neodříkává dialogy, nýbrž jen kousky dialogu, které se dodatečně slepí dohromady. Málokdy řekne na jeden záběr víc než jednu větu.
Některý záběr je němý a dostane zvuk až dodatečně – tomu se říká postsynchron.
Teď teprve s nůžkami a lepidlem v rukou se z toho bude dělat souvislý a jakžtakž plynulý děj; a teprve když to tak dalece dostane hlavu a patu, dojde se k ponurému poznatku: „Jo, tak teď z toho musím vystříhat pětadvacet minut.“