Krátký historický román, vydaný poprvé v roce 1919 (originální název Colas Breugnon) a odehrávající se za vlády Ludvíka XIII. v autorově rodném Burgundsku. Hlavní postavou a zároveň vypravěčem je stárnoucí řezbář Colas Breugnon, žijící v městečku Clamecy (autorovo rodné město), který se pere se životem a jeho ranami vždy s optimismem, s úsměvem na rtech, se zásobou vtipu a který všechny tragédie dokáže podat s obdivuhodným nadhledem (během půl roku mu zemřela žena, shořel dům, málem přišel o malou vnučku Glodii, nakonec si zlomil nohu). Colas se umí radovat ze života v dobách dobrých i zlých, miluje své řemeslo, dobré víno a dobré jídlo, svým nakažlivým humorem přiměje k smíchu a radosti i své okolí.
Projde si během jednoho roku, v němž se příběh odehrává, mnoha strastmi: městečko zasáhne morová rána, on sám je nakažen a ostatní už se s ním loučí, ale nakonec se uzdraví. Během té doby mu zemře žena, se kterou se sice celý život škorpil a hádal (byla hádavá, protože on ji neměl rád a ji to mrzelo), ale v její poslední hodince jí poděkoval za to, že mu byla dobrou, pracovitou a věrnou ženou. Horečka schvátí i jeho milovanou vnučku Glodii, s pomocí Boží se však naštěstí uzdraví. Během morového času mu občané Clamecy spálí dům pod záminkou, že v něm byl mor – vyjde však najevo, že mnozí lotrové zneužívají všeobecného strachu z moru pro záměrné pálení domů svých nepřátel a následného rabování. Pod Colasovým vedením lidé tyto raubíře z města vyženou a mnoho z nich upálí v jednom z domů.
Colas přišel o všechno – o dům, svá řezbářská díla, nářadí. Nestěžuje si však – má stále svou svobodu. Nakonec se nastěhuje ke své dceři Martině a její rodině. Nemá tu však stání a tak se rozhodne, že si dům znovu postaví. Nemá peněz na zedníky, staví tedy sám, avšak uklouzne na lešení a zlomí si kotník. Od té doby je na dceři zcela závislý, ale vytěží z toho vřelejší vztah k ní i k zeti, časté návštěvy přátel a sousedek a je spokojen v kruhu svých blízkých a milovaných.
Román je proložen mnoha pořekadly a příslovími, popěvky. Colas má dar bohaté a vřele lidské výřečnosti, z jeho vyprávění čiší na čtenáře teplo opravdové lidské mluvy, kterou dnes tolik postrádáme. Knihu přeložil do češtiny Jaroslav Zaorálek.
Svatý Martin vždy jen dobré víno pije
a vodu přenechává, ať se kam chce lije. (Přísloví z XVI. stol.)
Kdyby se člověk ničeho neodvážil, zalkl by se nudou.
Není nikdy tak zle, aby nebylo zas dobře, a všecko, i to nejhorší, bývá na něco dobré. Slyšel jsem, že jednou dobrý náš Bůh (ale, Pane můj, mluvím dnes pořád jenom o tobě!), procházeje se s Petrem, spatřil v Betlémě, v předměstí města Clamecy, k smrti nudící se ženu, která seděla na prahu domu. Nudila se tak, že Otec náš, uvažuje chvíli v dobrotě svého srdce, vyhrábl prý z kapsy stovku blešek a hodil je na ni, řka: „Vzemi, dcero má, a bav se!“ A žena ona, probudivši se z nudy, jala se lovit; a pokaždé, když chytla jedno z těch zvířátek, smála se spokojeně. Je to jistě stejné milosrdenství, když nás nebe, aby nás rozptýlilo, obdařilo, touto dvounohou zvěří, vyjídající nám zásoby. Buďme tedy jaří, staří! Ta kousavá havěť je, jak se zdá, známkou zdraví. (Havěť, to jsou naši páni.) Buďme rádi, kamarádi, neboť nikomu se v takovém případě nedaří lépe... A potom taky, povídám vám (pěkně do ucha): „Jenom trpělivost! My jsme na tom lépe. Zima, mrazy, polní i nádvorní škodná má svůj čas: jak přijde, tak pojde. Dobrá země však zůstává a my na ní, abychom ji oplodnili. Jediný vrh a všechny škody budou napraveny...“
o okupaci královými vojsky
Osel, když spásl louku, řekl si, že ji už není třeba hlídat, a tak šel vyjídat (chci říci hlídat) některou louku sousední.
Lidé v městě se zotavují po té, co vojsko odtáhlo:
Vypravují si také o svých škodách a ranách (o všech poškozených místních pannách). ... Vyptávají se na zdraví ženy Vincence Pluviauta. Po každém pobytu vojska v obci tato statná vlastenka rozšíří zvláštní náhodou objem svého pasu.
O masopustu:
Konečně uzavírá průvod hezká dívenka: nové roční období. Čerstvé, svěží děvče, růžové a usměvavé, s hladkým čelem a světlými, mírně zkadeřenými vlasy, s věncem z prvosenek, žlutých a jasných, a se zelenými lískovými jehnědami křížem přes malé oblé prsy. Na opasku plný, zvonivý váček a v rukou koš; zpívá, zvedajíc bledá obočí, široce otevírajíc jasné blankytné oči; ústa se jí krouží do O nad zoubky ostrými jako nožíky; zpívá útlým hláskem jako vlaštovička, která se teď již zakrátko vrátí. A po jejím boku, na vozíku taženém čtyřmi silnými bílými voly, děvčátka v květu mládí, zrovna taková, jak je mládenci mají rádi, veselé krasotinky s půvabným pučícím tílkem, a děvčata v dospívajícím, kráse nepřejícím věku, vyčouhlá sem tam jako mladé stromky. Každé z nich něco schází; ale to ostatní by bylo dobrým soustem...
Hezoučké škaredy! Nesou v klecích tažné ptáky nebo nabírají z koše královny jara a rozhazují zevlujícím dětem pamlsky a kouzelné kornoutky, v nichž jsou papírové čepice, suknice, cukrátka, tištěná proroctví, milostné verše – anebo také parohy.
„Heleď, Glodie, heleď na tu čeleď, jak se ta stračka Kačka v bílé náprsničce tam nahoře, docela nahoře, z kraje svého hnízda kouká dolů! Všetečka zvědavá! Aby nic neuniklo jejímu kulatému očku a jejímu žvanivému jazýčku, staví si domeček bez dveří a okéneček, docela na vršíčku, na dosah každého větříčku. Je zmrzlá, promoklá, co na tom? Jen když všechno vidí! Je špatně naladěna; vypadá, jako by nám říkala: Co si počnu s vašimi dary! Hlupáci, odneste si je zas! Či myslíte, že kdybych měla chuť na vaše buchty, nedovedla bych si je u vás vzít sama? Jíst to, co dostanete, to přece netěší. Chutná mi jenom to, co sama ukradnu.“
„Proč jí tedy dávají tu buchtu, tak krásně opentlenou? Proč, dědečku, přejí veselý masopust takové zlodějce?“
„Protože, vidíš, v životě je rozumnější žít se zlými v dobrém než ve zlém.“
„Nono, Colasi Breugnone, to ji učíš pěkným věcem!“ bručí farář.
„To je pravda: stačí octnout se v davu, abys ztratil hlavu. Sto mudrců dává jednoho blázna a sto skopců jednoho vlka... Ale když už tak o tom mluvíme, řekni mi přece, faráři, jak srovnáš ty dvě morálky – morálku člověka, který žije sám tváří v tvář se svým svědomím a přeje si mír pro sebe i pro druhé – a morálku lidských stád, Států, kteří činí ctnost z války a ze zločinů? Která z nich pochází z Boha?“
„To je mi, k čertu, krásná otázka!...Obě přece. Všecko pochází od Boha.“
o dubnu
Na mlaďounkém lupení se perlily kapičky drobného, blahodárného deště, slzičky jara; deštíček se chvílemi pokojně rozšuměl. V háji pískala zamilovaná veveřice. Na lukách štěbetaly husy. Kosi hvízdali z plna hrdla a datel kdesi vyťukával své „titi-pít!...“
Vy, vy jste pro pořádek. Eh, pořádek má ovšem svou cenu. Ale není zadarmo, je drahý. Pořádek, to není: dělat, co bych chtěl; to je: dělat, co bych nechtěl. To je: vyloupnout si jedno oko, abych lépe viděl druhým. To je: vykácet lesy a vést jimi přímé silnice. Je to pohodlí, příjemné pohodlí... Ale, Bože můj, jak je to ošklivé! Já jsem ze starého zrna: mnoho pánů, mnoho zákonů, všichni bratři, ale každý pro sebe. Věř si, chceš-li, ale mne nech věřit nebo nevěřit, jak chci já. Važ si rozumu!
Jedni jsou slabší, druzí zas silnější. Ale tomu nevěř! Mnohdy je ti třeba slabých proti silným.
Každá kosa narazí jednou na kámen.
...když jsme se po těch medových rozhovořili o těch jedových, po těch potměšilých pobožnůstkářích o těch přepjatě zbožných fanaticích všech barev, o hugenotech, růženečkářích a tupohlavcích,, o těch bláznech, kteří myslí, že vočkují lásku k Bohu knutou nebo mečem! Bůh Otec není přece mezkař, aby nás vodil holí. Kdo chce být proklet, nechť je proklet! Je třeba trápit ho ještě zaživa a upalovat ho na hranici?
Moudrý ani vpravo, ani vlevo, nýbrž uprostřed sedává..., a proto často na holé zemi.
ara, ora et labora – orej, modli se a pracuj
Colas často utíkal z domu, aby nemusel poslouchat věčně hašteřivou ženu, toulal se po okolí, po přírodě, nebo navštěvoval svou dceru a vnučku Glodii.
„Sázím se,“ povídá Martina, „že vím, co tě tak časně vyhnalo z domu.“
„Sázíš se a jistě vyhraješ; víš, co to bylo: kojilo tě to.“
„Matka je to?“ „Káplas na to.“
Zdálo se mu přirozené, aby člověk trpěl, aby lidé dobří měli stejné trampoty jako zlí, protože také boží požehnání se snáší bez rozdílu jak na dobré, tak na zlé: koneckonců je si všechno rovno a to je správné; bohatí i chudí, krásní i škaredí, všichni budou jednoho dne odpočívat v pokoji v náručí téhož Otce...
Jak ty dni, k čertu, letí! Naštěstí nejsem jako ten lenoch Titus, ten Říman věčně fňukající, že zase ztratil jeden den. Já neztrácím nic, jsem spokojen se svým dnem, zasloužil jsem si ho. Jenže by mi jich bylo třeba dvou, dvou dní každého dne; nestačí mi to. Sotva začnu pít, sklenice je prázdná; prasklá! Znám lidi, kteří svou sklenici vysrkávají pomalu a nikdy nejsou u dna. Či mají snad větší sklenku? Ale to by byla zatraceně křiklavá nespravedlnost! Hej, ty tam nahoře, hospodo u Slunce, čepující den, naměř mi dobře!...Ale ne, pochválen budiž, Bože, jenž mi dopřáváš, abych vstával od stolu vždy hladový a abych tak miloval den (i noc je dobrá), že ho nikdy nemám dost!...Och, dubne, jak prcháš! A dni, proč tak rychle končíš?...Co na tom? Potěšil jsem se s vámi, měl jsem vás, užil jsem vás! A políbil jsem tvá útlá prsíčka, panenko, hubeňátko, křehké děťátko jara...
A teď ty! Zdráva buď, noci! Beru tě do náručí. Po dni noc. Vyspíme se spolu...Ach, nedej Bože, vždyť mezi námi bude ležet ještě ta třetí...Má stará se vrací...
o umění řezbářském
Nemluvte mi o kráse, která by mohla být stejně zde jako tam a která se přizpůsobí každému prostředí jako děvka tomu, kdo nejlépe platí. To je Venuše pouliční. Umění je pro nás členem rodiny, strážným duchem našeho krbu, přítelem, druhem, který vyjadřuje lépe než my všechno, co všichni cítíme; umění, to je náš domácí bůžek. Chceš-li ho poznat, musíš znát jeho dům. Bůh je stvořen pro člověka a dílo pro určité místo, jež doplňuje a zdokonaluje. Krásné je to, co je nejkrásnější na svém místě.
když se Colas v mládí popral s kamarádem o milovanou dívku
Nebylo to tak snadné: byli jsme v sobě jako dva vzteklí psi; musili nám natlouci, když chtěli, abychom se pustili. Mistr Medard musil na nás vzít bič; napřed nás sešvihal a zpohlavkoval a potom domlouval. Budgunďan zmoudří teprve, když dostane nasekáno. Člověk se stane filozofem teprve, když se řádně otloukl, a to potom je také mnohem snadnější vyslechnout rozumná slova.
Colas šel navštívit svou bývalou lásku, kterou však za ženu dostal jiný.
Řekl jsem: „Jak je zde dobře!“
Chytila mě za ruku: „A tak by bylo bývalo po celý život!“
Odpověděl jsem (neboť mě zamrzelo, že jsem v ní svým příchodem vzbudil lítost): „Och, víš, Lasičko, možná že je lépe, koneckonců je možná lépe, že je to tak, jak to je. Nic jsi přitom neztratila. Tak na jeden den, to ještě ujde. Ale na celý život! Znám tě a ty znáš mne; brzy bys toho měla dost. Ani nevíš, jak zlý dovedu být; jaký jsem já mizera, ničema, piják, tulák, žvanil a lenoch, tvrdohlavec a zpustlík, zlomyslník a úlisník, neposeda, vztekloun, zbrkloun, uštěpačný drzoun. Byla bys, děvče, nešťastná a mstila by ses mně. Při pouhé vzpomínce na to se mi vlasy na obou stranách hlavy ježí hrůzou. Chvála budiž Bohu vševědoucímu“ Všechno je dobře tak, jak to je.“
Bože! Kolik zármutku nachází člověk na dně své minulosti v takových nočních hodinách, když je duše tak zesláblá! Jak se člověk vidí chudý a nahý, když se před zklamaným stářím vztyčí obraz mladosti oděné nadějí! Připočítal jsem všechny své účty a chybné počty a to chudičké jmění, jež mám ve svém váčku: ženu, která není nijak krásná a dobrá právě tak; syny, kteří jsou daleko z domu, v ničem nemyslí tak jako já a mají ze mne jenom tělesnou slupku; zrady přátel a bláznovství lidí; vražedná náboženství a občanské války; rozervanou vlast; sny svého ducha, vyloupená umělecká díla svých rukou, svůj život, hrstku popela a blížící se dech smrti...
Když člověk začne chtít „Kdybych měl...Až budu mít...“, to mu už není pomoci: neví, kdy přestat; je věčně zklamán, stále by chtěl víc, než je mu dáno!
O životní strázni, jež se těžko zajídá,
vesele se potom jednou povídá!
Uctivý pozdrav a zdvořilé slovo,
nic to nestojí a pomůže mnoho.
Jak si Colas dělá ironicky legraci ze svých pánů, hraje pokorného služebníka:
Mailleboisovi se zdálo, že mě neobyčejně poctí, když projeví svůj podiv nad tím, že žiji zde na venkově ztracen, daleko od duchovního prostředí pařížského, připoután k takovým pracím, které plynou jenom z trpělivosti a z okreslování skutečnosti, žádná invence – pozornost, ale žádný vzlet obraznosti, pozorování, ale žádné myšlenky, žádný symbol, alegorie, filozofie, mytologie – zkrátka a dobře nic z toho, co znalci dokazuje, že před sebou má umělecké dílo, veliké dílo (neboť veliký pán se přece obdivuje jenom tomu, co je veliké).
Odpověděl jsem mu pokorně (mám skromnost v povaze, tak trochu přihlouplou), odpověděl jsem, že dobře vím, jak jsem nepatrný, že však se každý má spokojit se svou brázdou. Chuďas našeho druhu nic neviděl, nic neslyšel, nic nezná, zdržuje se tedy, je-li moudrý, v nižších patrech Parnasu, kde je nutné odříkat se všech záměrů velikých a vznešených; a odvraceje poděšené oči od vrcholku, na němž se rýsují křídla posvátného oře, vykopává si dole na úpatí hory jámu a v té si láme kámen na stavbu svého domu. Protože chudoba ho obdařila duchem omezeným, nekoná a nevymýšlí nic, co by nesloužilo každodenní potřebě. Jeho údělem je umění užitečné.
„Umění užitečné! Ta dvě slova se navzájem popírají,“ povídá můj hlupáček. „Krásné je jenom neužitečné.“
„To je veliké slovo!“ přitakávám mu. „A věru pravdivé. Všude, v umění i v životě. Nic krásnějšího nad takový drahokam, nad knížete, krále, šlechtice nebo květ.“
Jak známo, soudnictví je umění nazvat za peníze černým to, co je bílé.
Dokud žil kníže pán Ludvík, všecko bylo v pořádku: tvářil se totiž, jako by nic neviděl. Byl to člověk, který uměl, aby své spřežení lépe udržel v postrojích, popřát poddaným trochu zdání volnosti. Co mu to dělalo, žili-li jsme v klamné představě, že jsme svobodni, a hráli-li jsme si na pány, když přece ve skutečnosti byl pánem on? Ale jeho syn je ješitný panáček: je mu milejší, aby se zdálo, že něco je, než aby něco opravdu byl (to je pochopitelné: není nic), a hned se kohoutí, jakmile za ním někdo zakokrhá. Ale člověk si přece musí občas zazpívat a poveselit se na účet svých pánů. Nemůže-li si na nich tu a tam pobrousit svůj vtip, bouří se: není příjemné poslouchat člověka, který chce být pojímán stále jenom vážně.
Colasova dcera Martina si doma umí zjednat pořádek:
„Já jsem já, celičká já, od hlavy k patě. Jsem jeho žena: možní! Ale on je můj muž. A já chci to, co on, chce-li on to, co já.“
Když Colas přišel během moru o dům, život u dcery, kde nebyl pánem svého domu, jej svazoval a neměl zde stání. Proto se z kraje podzimu rozhodl, že si postaví vlastní dům. Kamarád mu ale odmítl půjčit peníze na stavbu, tak musel Colas stavět sám svýma rukama. A přišlo náledí, on uklouzl z lešení a zlomil si kotník. Byl od té doby připoután k lůžku a rodina se o něj starala. Kamarád Paillard mu z pocitu viny donesl k ukrácení dlouhé chvíle knihu od Plutarcha. K takové četbě neměl Colas z počátku přílišnou důvěru, záhy však příběhům o udatných i prostých Římanech podlehl.
Napřed jsem se bavil tím, že jsem si prohlížel na začátku každé kapitoly kruhovité obrázky s uřezanými a vavřínovým listím obloženými hlavami těch slavných lidí. Nechybělo jim už nic než snítka petrželky do nosu.
...
Jsem bohat. Každý příběh je čtyrstěžník přivážející mi z Indie nebo z Barbarie drahé kamení, stará vína v měších, prapodivná zvířata, zajaté otroky...skvělé chlapíky! Ta prsa! Ty zadky!...A to všecko je mé. Státy žily, vzrůstaly a zanikaly pro mé pobavení...
Jak je mi líto těch ubohých vyděděnců, kteří neznají rozkoše z knih! Někteří opovrhují pyšně minulostí a přidržují se jenom přítomnosti. Hlupáci, nevidí dále než na špičku nosu!...Ano, přítomnost je dobrá. Ale dobré je, setsakulente, všecko, nabírám plnýma rukama a nikdy necivím nečinně na ten prostřený stůl. A nikdy byste jej nepomlouvali, kdybyste jej znali. Anebo máte, přátelé, špatný žaludek.
Jsme z téhož stromu, ale já jsem vypučel výš. Každá rána, která zabolí některou větev, ozve se také v mém listí. Strasti i radosti vesmíru jsou také mé. Jsem smuten, když někdo trpí; směji se, když je někdo šťasten. V knihách cítím mnohem lépe než v životě to bratrství, které nás víže všechny, nosiče břemen stejně jako nosiče korun; neboť jak z jedněch, tak z druhých zůstane jenom popel a plamen, který živen jsa morkem našich duší, stoupá jediný a mnohonásobný k nebi, zpívaje tisíci jazyky svých krvavých úst slávu Všemohoucího...
Všechny ty naděje, ta zklamání, ty vášně a ty unylosti, a všechna ta krásná přání a ta papírová vzplanutí končí tím, že vaříme oběd a spokojujeme se s dobrou polévkou!...A je opravdu dobrá; pro nás stačí: víc nezasluhujeme...Ale kdyby mi to tenkrát někdo byl řekl!...Ostatně vždycky si můžeme své jídlo okořenit smíchem; a to je vzácné koření; člověk by s ním i kamení jedl.
o Vánocích
Jsem sám doma; děti jsou v kostele; je to poprvé, co tam nejsem. Sedím sám se svým psem Citronem a s šedivým kocourem Pataponem. Vzpomínáme a díváme se, jak oheň olizuje krb. Prožívám v duchu znovu dnešní večer. Ještě před chvílí jsem měl kolem sebe celé své hnízdo; vyprávěl jsem Glodii, vykulující očka, pohádky o vílách, o Palečkovi, o holém kuřátku a o chlapci, který založil své štěstí tím, že prodal kohouta lidem jedoucím hledat den. Bavili jsme se dobře. Ostatní poslouchali a smáli se a každý k tomu něco přidal. Potom jsme se chvílemi zamlčeli, pokukovali jsme po vřící vodě a naslouchali jsme, jak to v kamnech hučí, jak na oknech šelestí bílé vločky a pod popelem cvrká cvrček. Ach! jak jsou krásné ty zimní noci, ticho, teplo natlačeného stádečka, večerní bdění a snění, kdy se duch rád zatoulá, ale ví o tom, a zablouzní-li si, je to jenom žertem...
Tak jsme tím bohatší, čím jsme chudší; neboť duch nám vytváří, čeho se nedostává; košatý strom, když jej proklestíme, vypučí výš k nebi. Čím méně mám, tím více jsem...