Mikulášovy patálie

Goscinny

Překlad z francouzštiny Tamara Sýkorová. Ilustrace Sempé. V Paříži vycházela kniha v letech 1960-1964, český překlad vyšel poprvé 1973 v Klubu mladých čtenářů (Albatros).

Kniha sestává z 37 krátkých epizod vyprávěných chlapcem Mikulášem. Jedná se o různé příhody z jeho života, nahlížené přirozeně jeho dětským způsobem vnímání světa. Tomu je přizpůsoben i jazyk a styl: je poněkud naivní, neužívá komplikovaných větných konstrukcí, charakteristika spolužáků je často opakována, když na některého opět přijde řeč v jiném příběhu. Ač jsou příhody, které Mikuláš prožívá, většinou velmi prosté, očima dítěte působí jako neobvyklá dobrodružství nebo velké senzace.

Námětem jsou většinou klukovské hry, škola, násilí. Dialogy působí velmi autenticky.

Zajímavá je volba jmen: všechna jsou si svou formou podobná, kromě toho jsou volena dosti bizarně, nebo alespoň působí škrobeně a knižně (ale možná je to jen tím překladem): Vendelín, Fridolín, Celestýn, Viktorín, Albín, Augustýn a další.

Kopaná: Se soudcem to bylo lehké. Vybrali jsme Celestýna. Celestýn je nejlepší žák z naší třídy. My ho sice nemáme moc rádi, ale poněvadž nosí brýle, nemůžeme mu dát po kebuli, kdy se nám zachce, a to se na soudce hodí. A pak, ani jedno mužstvo Celestýna nechtělo, jelikož ve sportu moc nevyniká a vždycky se hned pro nic za nic rozbrečí. […]

“Já jsem nejsilnější,” řval Albín, “kapitánem musím být já. A dám do nosu každému, kdo je proti tomu.” “Kapitánem jsem já, jsem na to nejlíp oblečený,” křičel Augustýn a Albín mu dal do nosu.

To teda bylo pravda, že byl Augustýn nejlíp oblečený, poněvadž mu jeho tatínek, který je hrozně bohatý, koupil kompletní fotbalový dres s červenomodrobílým trikem. […]

V Augustýnově mužstvu to šlo hladce, jelkož Albín rozdal na všecky strany pár dobře mířených ran, a tak se hráči bez odporu postavili na určená místa a třeli si nosy. […]

“Nedal jsem ti znamení, abys pískal,” křičel Celestýn, “soudcem jsem já!” To se Viktorínovi nelíbilo a řekl, že se Celestýna nebude ptát na jeho dovolení a že si bude na svou píšťalku pískat, kdy se mu bude chtít. A začal pískat jako šílenec.

“Ty jsi zlý kluk, abys věděl,” ječel Celestýn a dal se do breku. Ale nikdo ho neposlouchal. Já jsem se dál pral s Augustýnem a roztrhl jsem mu jeho červenomodrobílé tričko, ale on jenom řekl: “Pch! To nevadí! Tatínek mi koupí kopec jiných!” A kopak mě do kotníků.

Viktorín honil Celestýna, který pištěl: “Já mám brýle! Já mám brýle!” […] Bavili jsme se fakt ohromně, bylo to úplně senzační.

Polívka: Říkáme dohlížiteli Dubonovi Polívka, samozřejmě jenom když tam není. Říkáme mu tak, jelikož pořád opakuje: “Podívejte se mi do očí,” no a v polívce jsou taky oka. Já jsem tomu napřed nerozuměl, ale dospělí kluci mi to vysvětlili. […]

Ani jsme se nehnuli a bylo slyšel jen Celestýnovo fňukání a Vendelínovo přežvykování, Vendelín je takový klik, co pořád jenom jí.

Kouřím: “Zírej,” řekl mi, “je opravdický, žádný čokoládový.” Že není čokoládový, mi nemusel ani říkat, poněvadž kdyby byl čokoládový, neukázal by mi ho, nýbrž by ho snědl. (Vendelín a doutník) […] Nebyl jsem si docela jistý, jestli to je dobrý nápad, kouřit doutník, a navíc jsem měl pocit, že by se to tatínkovi ani mamince nelíbilo, ale Vendelín se mě otázal, jestli mi tatínek s maminkou zakázali kouřit doutníky. Chvíle jsem o tom přemýšlel a musel jsem uznat, že mi tatínek s maminkou sice zakázali kreslit po zdech v pokoji, mluvit u stolu, když máme návštěvu a nejsem tázán, napouštět vodu do vany, abych si mohl pouštět parníčky, jíst sladkosti před obědem nebo před večeří, bouchat dveřmi, strkat si prsty do nosu, mluvit sprostá slova, ale kouřit doutníky, to ne, to mi tatínek s maminkou nezakázali. […]

Plácek je bezva a my is tam často chodíme hrát. Je tam všechno: tráva, bláto, dlažební kostky, staré bedny, krabice od konzerv, kočky, a hlavně, hlavně auto! Je to staré auto, samozřejmě, nemá už kola, ani motor, ani dveře, ale my si v něm užijeme, děláme trr, trr, a hrajeme si na autobus […]

Vendelín mi vzal doutník a pokoušel se vyfukovat kouř nosem, což ho dráždilo k děsnému kašli. Já jsem se o to pokusil taky a dačilo se mi to líp než jemu, ale kouř mě štípal do očí. Bavili jsme se se senzačně. […]

Maminka byla celá vyplašená a ptala se, co mi je, a já jsem řekl, že je to z kouře, ale nestačil jsem jí už vysvětlit, jak to bylo s tím doutníkem, poněvadř se mi zase udělalo nanic.

“No vidíš,” řekla maminka tatínkovi, “pořád ti říkám, že ta fajfka otravuje vzduch!” A tak od té doby, co jsem kouřil doutník, nesmí si tatínek doma zapálit.

O přestávce se pereme: Ostatně kdo ví, co se ještě může stát? Třeba mě vyloučí ze školy, to by teprve bylo hrozné; maminka se bude moc trápit a tatínek mi řekne, že v mém věku byl pro své malé kamarády příkladem, že potí krev, aby mi dal řádné vzdělání, že to se mnou špatně dopadne a že do kina hned tak nepůjdu.

Lojzička: Šli jsme s Lojzičkou do mého pokoje a já jsem nevěděl, co jí mám říkat. První spustila Lojzička. Řekla mi: “Vypadáš jako opice.” To se mi nelíbilo, tak jsem jí odpověděl: “Zato ty, ty jsi jenom hloupá holka, abys věděla!” A ona mi dala pohlavek. Měl jsem chuť se rozbrečet, ale přemohl jsem se, když maminka chtěla, abych byl dobře vychovaný, a zatahal jsem Lojzičku za copy. Ona mě kopla do holeně. To jsem se neudržel a zakvičel jsem jau, jau, protože to bolelo. Chystal jsem se, že jí dám facku, ale Lojzička obrátila list a pobídla mě: “Tak co, ukážeš mi ty hračky?”

Žákovky: Já jsem měl v žákovce napsáno: “Hlučný, nezkrotný žák, velmi často nedává pozor. Mohl by pracovat lépe.” […] Jediný, kdo by nemohl pracovat lépe, byl Celestýn. Celestýn je nejlepší ze třídy a mazánek paní učitelky. Ředitel nám přečetl, co má Celestýn napsáno v žákovské knížce: “Pilný, inteligentní žák. Bude mít v životě úspěch.” […]

V krku jsem měl knedlík a říkal jsem si, že by možná bylo líp odejít hned a vrátit se až za spoustu let, ale začínala být tma a maminka nemá ráda, když jsem venku dlouho do noci. Tak jsem šel domů. […]

Svačili jsme. Bylo to moc dobré. Měli jsme čokoládu, zavařeninu, koláče, sušenky a nedávali jsme lokty na stůl. […]

Jenže pak Celestýn zrozpačitěl, protože neměl žádné lodičky na hraní. Vysvětlil mi, že má hrozně málo hraček, poněvadž má hlavně knihy. Já naštěstí umím dělat papírové lodičky, a tak jsme na to použili listy z té počtářské knihy. Samozřejmě že jsme se snažili dávat pozor, aby Celestýn mohl potom zase nalepit tyto stránky zpátky, protože je hrozně ošklivé ublížit knize, stromu nebo zvířeti.