Iva Procházková
Vydání: 1996, Albatros Praha
Ilustrace: Václav Pokorný
Věková skupina: mladší školní věk
Literární druh: próza, epika
Literární žánr: povídka
Tematická rovina
Postavy: tatínek, Babeta, maminka
Vypravěč: vševědoucí, er-forma
Název: odkazuje na čas vyprávění, na relativitu prožívaného času
Téma: nevlastní rodič
Motivy: rodina, nevlastní otec, seznámení rodičů, těhotenství, handicap – slepota
Čas: čas děje – několik minut, kdy tatínek s Babetou čekají, než bude večeře hotová. Promítá se zde také čas příběhu, který tatínek vypráví.
Prostor: obývací pokoj, ve vyprávění – ulice v městečku a kadeřnictví
Dějová osnova
Tatínek s malou Babetou čekají na večeři, kterou maminka připravuje v kuchyni. Aby si ukrátili dlouhou chvíli, Babeta chce, aby tatínek něco vyprávěl. Prý to, co je důležité – na to je čas vždycky. Ačkoliv maminka řekla, že večeře bude za pět minut, jejích pět minut znamená pokaždé něco jiného.
Tatínek tedy vypráví, jak se s maminkou seznámil. Byl pošťákem a ona kadeřnicí. Každý den nosil do kadeřnictví poštu, maminka čekala dopis od jednoho pána, se kterým byla těhotná. Ale ten pán jí dlouho nepsal a nakonec napsal, že už se nevrátí. Maminka byla moc smutná, ale tatínkovi – panu pošťákovi jí bylo líto a navíc se mu líbila, tak ji pozval na procházku. Při té se ale už miminku chtělo ven, tak tatínek odvezl maminku do porodnice. Narodila se holčička, která ale byla slepá. Naučila se vidět všechno svým vlastním způsobem, po hmatu, vůni nebo smíchu.
Jednoho dne se podrobila operaci očí a nabyla zraku. Najednou bylo všechno jiné! A konečně viděla svou maminku a tatínka.
Ukázky
Starý pán se usmál.
- Budete mít děťátko, řekl vesele. –Děti jsou přece radost!
- Děti jsou radost, dala mu za pravdu maminka.
- Ale moje dítě nebude mít tatínka. Protože tatínek odjel do Brazílie a tady mi zrovna píše, že už se nevrátí!
- Copak je na světě jenom jeden tatínek? podivil se ten starý pán a oholil si druhou půlku brady, protože viděl, že mainka se ten den už k žádné práci nepostaví.“
„...zkrátka všichni, kdo Babetu znali, byli smutní a litovali ji, že nevidí.“
„Ale to nebyla pravda, viď?“ chytí Babeta tatínka kolem krku.
„Nebyla,“ potřese hlavou tatínek.
„Protože já jsem viděla!“
„Skutečně, Babeta viděla,“ pokračuje tatínek. „Viděla po svém. Docela jinak než ostatní lidé. Když se jí například na klíně uvelebila pekařova kočka Fanda a začala příst nebo olizovala Babetě ruku, věděla Babeta přesně, jak Fanda vypadá. Zrovna tak dobře viděla maminku, která se každý večer skláněla nad její postelí, aby jí dala pusu. Byla krásná. Voněla holičským krémem...“
kapka vody
Někdy některá vběhla pootevřeným oknem dovnitř a sjela Babetě po ruce jako po klouzačce. Měla krátkou košilku a mokrou prdelku a nechala po sobě loužičku.
-Mami, zašeptala Babeta překvapeně, -ty ses ale změnila!
Změnila se nejen maminka, změnil se celý Babetin svět. Měl jiné barvy, jiné tvary, jinou velikost.
Jazyková rovina
Spisovný jazyk, slovní zásoba přiměřená úrovni dětí okolo 10ti let. Vypravěč užívá přítomného času, aby dodal ději spád a připomněl čtenáři, že vše je jen vyprávění a my jsme v přítomnosti. Nejsou užívány uvozovky, ale pouze odrážky.