Nedokončený soubor filozofických úvah posledních let Exupéryho života. Pracoval na tomto díle od roku 1936 až do smrti. Původně se měla jmenovat Berberský vládce. Sujetem Citadely je několik prvků – příběh o starém vládci a jeho synu, který se učí rozumět lidem a smyslu věcí a života, aby potom byl schopen moudře spravovat říši (která je alegorií života každého jedince), nebo život pevnostního města v poušti a další prvky, které dohromady tvoří více či méně propojenou mozaiku. Autor zamýšlel příběh stmelit více, k tomu však už nedošlo. Alespoň tak ale lze vidět způsob jeho práce.
Citadela je ustavičnou variací vybraných témat, jako jsou vztahy mezi lidmi, způsob existence člověka a sama podstata jeho bytí, kterážto témata jsou stále znovu nazírána z různých úhlů. Často je kniha psána formou dialogu mezi králem a synem, nebo se jedná o myslitelské úvahy.
Sjednocujícím východiskem všech diskutovaných problémů je Bůh, který zde symbolizuje cokoliv, co je vyšší než člověk, a proto mu to dává smysl všeho konání. Konáním jakožto darem Bohu člověk zužitkovává svůj život, přeměňuje jej ve sklizeň, a touto „tvorbou“ v obecném smyslu dává svému jinak bezcennému životu význam.
Potom jsem však zažil, jak sobec nebo lakomec, kdykoli ochotný křičet, že ho okrádají, v poslední hodince žádal, aby se kolem něho shromáždili jeho blízcí, a s pohrdavou rovností jim rozděloval majetek jako bezcenné hračky dětem. Nebo jak raněný ve chvíli, kdy byl skutečně zlomen, odmítl jakoukoli pomocnou ruku, protože by to mohlo být pro jeho druhy nebezpečné, ačkoli jindy by ve zcela nepatrném ohrožení malomyslně křičel o pomoc. Podobné sebezapření obdivujeme. Já však i tady nalezl jen skrytou známku pohrdání. Vím, že se člověk dokáže podělit o polní láhev, třebaže sám už usychá v slunci, anebo o kůrku chleba v nejhorším hladu. Hlavně však proto, že už je nepotřebuje, a tak s královskou lhostejností nechává kost ohryzat druhému.
Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšeni tím setkáním. Avšak neklamte se, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.
O smrti jeho otce: A třebaže nikdy nevládl, nýbrž tvrdě doléhal a vrýval svou stopu, ve chvíli, kdy jsme ho spouštěli na skřípějících provazech do jámy, připadal nám tak plný významů, že se nám zdálo, jako bychom ani nepohřbívali mrtvolu, ale ukládali sklizeň do stodoly. Byl na těch provazech těžký jako první dlaždice chrámu. A my ho nepohřbili, ale zabudovali do země, konečně proměněného v to, čím je: v základ.
To on mě poučil o smrti a přinutil mě ještě v mládí hledět jí zpříma do tváře, protože on nikdy neklopil oči. Můj otec byl z krve orlů.
Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.
Dlouho jsem rozjímal, co je to mír. Jeho pramenem není nic jiného než zrozené děti, svezené sklizně, uspořádaný dům. Jeho pramenem je věčnost, kam se navracejí dokonalé věci. Mír plných stodol, spících ovcí, urovnaného prádla, mír dokonalosti, mír toho, co je dobře uděláno a odevzdáno Bohu jako dar.
Poznal jsem totiž, že člověk je zcela podoben citadele. Rozboří zdi, aby dosáhl svobody, ale zbude z něho jen stržená a hvězdám otevřená pevnost. A vyvstane úzkost z nebytí. Nechť vystaví svou pravdu na vůni pražícího se révoví nebo na ovci, kterou je třeba ostříhat. Pravdu je třeba hloubit jako studnu. Rozptýlenému pohledu se ztrácí obraz Boha.
Je třeba usmiřovat, vzdělávat a zušlechťovat.
Je dobré, když nám plynoucí čas nepřináší pocit opotřebování a zmaru, nýbrž naplnění. Je dobré, je-li čas stavbou.
O autoritě: Hlupák mi přišel říci: „Zbav nás svého útlaku a staneme se většími.“ Věděl jsem však, že by tím především ztratili vědomí určité tváře, a tím, že by ji přestali milovat, i vědomí sebe samých, a proto jsem se rozhodl obohatit je o tu lásku i proti jejich vůli.
Láska znamená víc než užitek. Nemůžeš milovat dům, který je bez tváře a kde kroky nemají smysl.
Důležité jsou rituály, které člení život člověka, a odlišná postavení lidí, která je člení mezi sebou: Podobně by byl člověk ztracen v týdnu, který by neměl dny, anebo v roce, který by neměl svátky, který by neměl tvář. A podobně i člověk bez řádu, který by žárli na svého souseda, kdyby ho soused v něčem převyšoval, a hleděl by ho strhnout na svou úroveň. Kdyby lidé vytvořili takový nehybný močál, jakou radost by potom měli?
O úpadku: Obdivovali člověka, tak jak ho zformoval otec. „Kdo by si dovolil utlačovat takovou dokonalost?“ řekli si. A ve jménu člověka takovým útlakem zformovaného zrušili útlak. Pokud trval ještě v srdci, působil dál. Potom se na něj pozvolna zapomnělo. A ten, kdo měl být zachráněn, zemřel.
Jedním ze základních stavebních kamenů fungující a trvající společnosti je tradice a úcta k ní.
Tak lidé promrhají to nejvzácnější, co mají: smysl věcí. A připadají si báječní, když o svátcích nedodržují zvyky, když zrazují své tradice a slaví nepřítele. ...Stín zákonů jim dosud vadí natolik, aby měli pocit, že jsou proti zákonům. Brzy však zmizí i stín. A oni už potom nepocítí vůbec nic, protože zapomněli i na to, jak chutná vítězství. A zívají. Proměnili palác v tržiště, ale když vyprchala radost z toho, že tady mohou hulvátsky dupat, nevědí náhle, co na tom tržišti dělají. A začnou neurčitě snít o stavbě domu s tisíci dveřmi, se závěsy, jež kloužou po ramenech, s lenivými předpokoji. ...
A protože jsem tohle pochopil, nehodlám připustit, aby se věci takto drolily, a neposlouchám ty, kdo mi vykládají o přirozených sklonech. Vím příliš dobře, že přirozeným sklonem se ledovec rozlévá v močál, horské výčnělky ztrácejí ostrost a říční proud se v ústí do moře rozbíjí v tisíc protichůdných vln. ...
Vím, že člověk, který rozčtvrtí mrtvolu a zváží kosti a vnitřnosti, nemůže nic poznat. Neboť kosti a vnitřnosti samy o sobě nejsou k ničemu, stejně jako inkoust a hmota knihy. Cenu má pouze moudrost, která je v knize uložená, není však téže podstaty s knihou.
Pochopit cenu domova: Neboť jednota, kterou jsem vydobyl z ovcí a koz a příbytků a hor, je založena na mně, na obraze, který v sobě nosím. A oni se do něho zamilují, jako by před nimi rozepjal v slunci své svěží paže jakýsi mladý bůh, kterého zprvu nepoznali. A náhle milují i dům, který jsem vytvořil podle své touhy. A skrze dům i mne, stavitele. Tak jako člověk nemiluje na soše hlínu, cihlovou červeň anebo bronz, nýbrž sochařův postup. A připoutává svůj lid k domovu, aby ten domov poznávali. A nebudou ho znát, dokud ho nenapojí vlastní krví. ...
Ale vím, jaká nebezpečí mé lodi hrozí. Věčný nepokoj temného moře tam venku. A možnost jiných obrazů. Neboť strhnout chrám a z jeho kamenů vystavět jiný je vždycky možné. A ten jiný není o nic pravdivější ani falešnější, správnější ani nesprávnější. ... Nikdy nemohu zušlechtit chrám, budu-li neustále znovu začínat.
Život nemá smysl, leda když je postupně směňován. Smrt zahradníka se stromu nedotkne. Je-li však ohrožen strom, zahradník umírá dvakrát. A byl mezi námi i starý vypravěč, který znal ty nejhezčí příběhy z pouště a sám je ještě zkrášlil. A znal je jen on sám, neboť neměl synů. A když se země začala hroutit, chvěl se o ubohé příběhy, které už nikdo nezazpívá. ...
Neboť si vážím především toho, co trvá déle než člověk. A tím uchovávám smyl jeho směny. ... Nečekej však nic od člověka, jestliže nepracuje pro věčnost, ale jen pro vlastní život. Zbytečně bych je pak učil stavitelství a jeho pravidlům. Jestliže staví domy jen proto, aby v nich žili, k čemu je dobré směňovat život za dům? Za dům, který má sloužit jen jejich životu a dál už ničemu? ... Dům jim slouží a oni se v něm zabývají shrabováním bohatství. Ale umírají jako žebráci, neboť po sobě nezanechali ani vyšitou pokrývku ani posvátné zlacení v úkrytu kamenné lodi. Místo aby se směňovali, chtěli, aby se jim sloužilo. Když potom odejdou, nezůstává nic. ...
A pouze o ty se strachuji, kdo hoří marným plamenem. ... A hlupák, který stařeně vyčítá, že místo výšivky by mohla tkát něco jiného, dává přednost nicotě před tvorbou.
Kulturním člověkem je především tvůrce, který se obrozuje skrze svůj předmět a stává se věčným, a proto se nebojí smrti. ... Ale ten, kdo sám nic nevytvořil, může své oči živit samou dokonalostí a obklopit se přepychem nakoupeným u kupců, a stejně to bude marné. Znám takové pokleslé rasy. Sami už básně nepíší, pouze je čtou, sami už neobdělávají půdu, ale spoléhají na své otroky.
Smutek vždy vzniká z plynutí času, který nezformoval svůj plod. Je smutek nad tím, že dny utíkají, nebo nad ztraceným náramkem, a tedy nad časem, který ztratil směr, anebo nad smrtí bratra, a tedy nad časem, který už k ničemu není.
Hnili v iluzi štěstí, jež viděli v majetku. Štěstí však spočívá jen v žáru činů a v tvůrčím uspokojení. Ti, kdo se přestali za něco směňovat a berou svou potravu od jiných, ať byla jakkoli jemná a vybraná, ano, ti zjemnělí, kdo naslouchají cizím básním a vlastní básně nepíší, ti, kdo se těší z oázy, aniž jí sami poskytují cokoli živého, a kdo sahají po zpěvech dodaných odjinud, ti přivazují sami sebe ke chlévskému žlabu a proměněni v pouhý dobytek, jsou zralí pro otroctví.
„Necháš-li rozmnožit šváby,“ řekl otec, „zrodí se práva švábů.“
Proč bych měl stranit tomu, co je, proti tomu, co bude? Proč bych měl stranit tomu, co živoří, proti tomu, co je mocné a co trvá?
Spravedlnost: „Když ti někdo zachrání život,“ pokračoval otec, „nikdy neděkuj. Nepřeháněj svou vděčnost. Čeká-li od tebe zachránce vděčnost, je nízký. Myslí si snad, že posloužil tobě? Jestli za něco stojíš, pak tím, že ti zachoval život, posloužil především Bohu.“
Láska k bližnímu v duchu mé říše znamená spolupráci.
Podobně tomu bylo, když přišel za mým otcem jeden vojevůdce: „Na tobě samotném mi málo záleží! Jsi velký jen vzhledem k říši, které sloužíš. Vyžaduji, aby si tě vážili, protože skrze tebe si budou vážit říše.“
„Když člověk ponižuje,“ říkal otec, „pak jen proto, že je sám nízký. Vládce, nebudiž nikdy od svých podřízených souzen.“
Takto ke mně hovořil otec: „Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno. ... Když mlátí obilí, až se zlatá slupka rozletuje do všech stran, nechť to činí k mé slávě. Jejich práce nebude pak jen kvůli obživě, ale stane se zpěvem. ... Neboť kultura je založena na tom, co se od lidí vyžaduje, ne na tom, co se jim poskytuje.“
A vášeň si žádá, aby tančili všichni – i ti, kdo tančí špatně – protože jinak se vášeň ztrácí a zbývá akademická ustrnulost a podívaná beze smyslu.
„Nikdy nechtěj mít říši, kde by bylo vše dokonalé. Vybraný vkus je vlastnost muzejního hlídače. ... Chtěj říši, kde bude prostě všechno horoucí.“
A já pochopil, že lidé potřebují ticho. Neboť jen v tichu se může lidská pravda ujmout a zapustit kořeny.
Pro člověka má cenu pouze smysl věcí, nikoliv věci samy o sobě.
Pravda, je špatné, když jeden člověk drtí stádo. Ale to největší zotročení je jinde: když stádo drtí člověka.
„Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno.“
Když lidé ztratí smysl říše, nepostřehnou, že sami kornatějí, ztrácejí svou podstatu a odnímají věcem cenu. ... Nevidí, že jsou ochuzeni, neboť jimi užívané předměty zůstávají stejné. Co to však znamená, užívat diamantu? Co je to ozdoba, jestliže není slavnost? Co je to dítě, jestliže tu není říše a nesníš o tom, jak z něho uděláš bojovníka, pána či stavitele? ...
Proto je třeba neustále udržovat v bdělém stavu to, co je v člověku velké, a obracet člověka k jeho velikosti.
Neboť to podstatné, z čeho je člověk živ, nepramení z věcí, nýbrž z uzlu, který věci svazuje. ... A když vás vyzývám, abyste spolupracovali a byli pospolu a vytvářeli onu velkou tvář, skrze niž každý z vás získá, a která je v každém z vás určitým dílem obsažena, ... tvář je krásná právě jen tím, že každá její část nachází ozvuk v částech ostatních.
Nebyl jsem natolik naivní, abych si myslel, že zánik říše je důsledkem úpadku mravů. Byli mi jasné, že onen úpadek je naopak důsledkem toho, že zaniká říše.
Vím, že každé usilování je krásné. I to, které chce svobodu, i to, které chce řád. I to, které chce chleba pro děti, i to, které si žádá chleba obětovat. I to, které chce vědu, jež zkoumá, i to, které chce úctu, jež přijímá a ustavuje. I to, které chce hierarchii, jež nastoluje zbožnění, i to, které chce podílnictví všech. I to, které chce čas k rozjímání, i to, které chce práci, aby čas naplnila. I to, které chce duchovní lásku, jež nenávidí tělo a činí člověka větším, i to, které chce konejšivý soucit. I to, které chce válku, zasévající zrno, i to, které chce mír, jenž zrno sklízí.
Ale vím také, že tyto rozpory jsou jenom rozpory řeči, a kdykoli se člověk pozvedne a zahledí se na ně z větší výšky, rozpory zmizí.
Strom nevysvětlíte tím, že ukážete na vodu, kterou vypil, na živiny, jež načerpal ze země, a na slunce, které mu dalo sílu. ... Má-li se zrodit město, dobří počtáři se najdou vždycky, Jsou ale pouze služebníky. Postavíte-li počtáře na první místo a budete čekat, až se z jeho rukou začnou rodit města, žádné město z písku nevyvstane. Počtář ví, jak se město rodí, ale neví, proč. ... Neboť v město s kupolemi se promění dobyvatelova touha a on si najde jako své prostředky, dráhy a cesty tolik počtářu, kolik mu bude libo.
Ale vy válku prohrajete, neboť po ničem netoužíte.
„Hle, Pane, jak jsou rozděleni, jakmile přestali budovat říši. Je totiž omyl si myslet, že byli nejprve rozděleni, a proto přestali budovat. Poraď mi, jakou věž je mám nechat stavět, aby se za ni ve svém rozličném usilování směňovali. Aby promlouvala k celému jejich nitru, aby si žádala každého z nich úplně celého a ve vší jeho velikosti, a aby mu tím přinášela naplnění.“ ...
Neboť nenávist není nic jiného než neuspokojení.
V tvorbě se kličkovat nedá. Člověk vytváří to, co dělá, a nic jiného. A sleduješ-li určitý cíl a přitom předstíráš jiný, nazve tě obratným jedině ten, kdo se dal obelstít slovy.
A vedu-li válku proto, abych dosáhl míru, vytvářím válku. Mír není stav, jehož by se dalo dosáhnout válkou. Jestliže uvěřím v mír dosažený zbraní, pak zemřu, sotva odzbrojím. Mír mohu nastolit jen tehdy, pokud ho sám vytvářím.
Jeden věří, že řešením všech problémů je blahobyt, neboť člověk zbavený povinností bude mít čas, aby vzdělával srdce, rozum a duši. Druhý se zase domnívá, že hodnota lidského srdce, rozumu a duše naprosto nespočívá v potravě, nýbrž v daru, který je od člověka vyžadován. Věří, že krásné jsou jen chrámy, které si vyžádal Bůh, a které jsou mu odevzdány jako výkupné.
Je jistě nutné, aby se člověk nasytil, protože nedostává-li se mu jídla, přestává být člověkem a klást si otázky. Ale důležitější je láska, smysl života a povědomí Boha. Nezajímá mne onen druh člověka, který zakládá na sádlo. Neptám se, bude-li člověk či nebude šťastný a usazený v pohodlí a blahobytu. Ptám se především, jaký z toho štěstí, bezpečí a blahobytu vznikne člověk.
Schodiště k chrámu je nutné, jinak by chrám zůstal prázdný. Důležitý je však pouze chrám. Je nutné, aby člověk žil a aby nacházel okolo sebe prostředky, které mu umožňují růst. Ale to všechno je pouze schodiště k člověku. Duši mu vybuduji v podobě baziliky, neboť jen ona je důležitá.
Neodsuzuji vás tedy, že hledíte k tomu, co je užitečné. Ale proto, že užitečné považujete za cíl.
Znám lidi, kteří podstoupí dlouhý a namáhavý výstup na horu, kteří si rozedřou kolena i dlaně a celí vyčerpaní šplhají, jen aby dosáhli temene před svítáním, aby se napili z hlubin dosud modravé pláně, jako když člověk hasí žízeň vodou v jezeře. A když jsou nahoře, posadí se a hledí a oddechují. A srdce jim radostně buší a nacházejí tady ten nejlepší lék na své znechucení. ... Omyli své srdce z otroctví malicherných věcí.
A když vy, stavitelé, přestanete hledět k užitku, stanete se většími i vy. Zrodit se můžete jen v uskutečňování opravdového díla, neboť jenom takové dílo, které neslouží vám, ale naopak vás donutí, abyste sloužili vy jemu, z vás vydobude všechny síly. A umožní vám, abyste vystoupili sami ze sebe. Jak by se mohli zrodit velcí stavitelé nad díly, jež sama veliká nejsou?
A tak jsem došel k další pravdě, že totiž starat se o budoucnost je klam a marnost. A že má cenu pouze taková činnost, kterou je vyjadřován přítomný svět. (neboť budoucnost nelze předvídat, jen snad nějaké tendence k ní).
Neboť si jistě cosi předáváme, ale slova našich knih ten statek neobsahují. A vezmu-li děti a budu-li je učit a vzdělávat každé v libovolném směru, část dědictví tím ztratím. ... Přerušíte-li spojení mezi mlynářem a jeho synem, ztratíte to, co je ve mlýně nejvzácnější: jeho ducha a horoucnost a tisíceré přiložení ruky, které se nedá vyjádřit slovy, a tisíc postojů, které lze těžko vysvětlit rozumem, a přesto existují – neboť ve věcech, tak jak jsou, je uloženo víc rozumu než ve slovech -, ale vy si myslíte, že svět se dá přebudovat jen pouhou četbou drobné knížky, jež představuje pouze odrazy a odlesky, neúčinné a prázdné ve srovnání s úhrnem zkušenosti.
Lidstvo je jedno veliké tělo... Ty jednotlivé dílčí bolesti se nijak nedotknou podstatného a chrám, jak vidíš, pokračuje v růstu, ... Ale když řadu pokolení přerveš, bude to, jako bys chtěl člověka začít uprostřed jeho života, jako bys v něm smazal všechno, co věděl, cítil a chápal a po čem toužil a čeho se bál, a tuto sumu poznání, které se stalo tělem, nahradíš potom bídnými knižními formulkami, a když potlačíš mízu, která stoupala kmenem, předáš lidem jen to, co lze kodifikovat. A protože řeč, která chce zachytit, zkresluje, a když chce poučit, zjednodušuje, a když chce pochopit, zabíjí, připravíš je tím o potravu, kterou jim přináší život.
Já však říkám, že řád je strom. Řádem je tady jednota vládnoucí rozličnému. Vždyť na jedné větvi je ptačí hnízdo a na druhé není. A na jedné je plod a na té druhé není. Jedna větev se zvedá k nebi a druhá se ohýbá k zemi. Moji vojevůdci však vidí před sebou vojenské přehlídky a uspořádané jsou pro ně pouze věci, které se jedna od druhé neliší.
Mým řádem je všeobecná spolupráce jednoho skrze druhého, a tento řád mě nutí k neustálé tvorbě. Nutí mě totiž vytvářet řeč, která by do sebe pojala protimluvy. Řeč, která je sama životem.
Miluji člověka, osvobozeného vlastní vírou... Člověk ke svému povznesení potřebuje tvořit, a ne opakovat. ... A mezi kontinuitou a rutinou je rozdíl. A je rozdíl mezi stálostí a smrtí. ... „Toto je dobré,“ říkají moji vojevůdci, „a nebude se to tedy měnit!“ Ale já nenávidím lenivce a dokončeným městům říkám mrtvá.
Přikázal jsem povolat vychovatele a řekl jim: „Vaším úkolem není zabíjet v lidských mláďatech člověka, ani dělat z nich mravence, kteří mají žít v mraveništi. ... Nebudete je přecpávat prázdnými formulkami, nýbrž obrazy, které jsou nositeli struktur. Nebudete je sytit především mrtvými znalostmi. Ale ukujete jim styl, aby mohli věci uchopit. Nebudete jejich způsobilost posuzovat podle schopností, které snad projeví v tom či onom směru. Neboť nejdále dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou. Budete proto přihlížet především k lásce.
Nebudete zdůrazňovat užitek. Ale lidskou tvorbu, aby určitý člověk hobloval své prkno poctivě a věrně, a on je pak ohobluje lépe. ...
Budete učit rozjímání a modlitbě, neboť jimi se duše stává širší. A lásce. Neboť co může nahradit lásku? A sebeláska je opak lásky.“
Obyvatelé dojatí jeho ubohostí sem denně chodili a přes hranici zježenou ostny házeli své obětiny. Malomocný byl náhle obsluhován, obskakován a zdoben jako modla. A vykrmován těmi nejlepšími jídly. A o svátečních dnech mu dokonce hrála na počest hudba. Ale zatím co on potřeboval všechny, jeho nepotřeboval nikdo. Všech statků mohl užívat, ale sám neměl žádné, aby je mohl dát.
„Jako dřevěné modly, které zahrnuješ dary,“ řekl otec. „Věřící u nich zažehují světla. Voní tu posvátné kadidlo. A ve vlasech je zdobí drahé kamení. Říkám ti však, skrze všechny ty zlaté náramky a drahé kamení se stane větším pouze onen dav, které je svým modlám obětuje, kdežto dřevěná modla zůstane dřevem. Nic totiž sama nepřetváří. Aby strom žil, musí brát hlínu a vytvářet z ní květy.“
Pochopil jsem, že každá volba je především krutá.
Miluji toho, kdo uměl dát něčemu přednost a být natolik nespravedlivý, že něčemu svou lásku nedopřál. ... Nenávidím totiž, co je snadné. Není člověkem, kdo neklade odpor. ...
Nejvíc nenávidím takové lidi, kteří vůbec nejsou. Psí syny, kteří považují za svobodu, když svobodně mění a zapírají vlastní názory (a jak by mohli také vědět, že něco zapřeli, když jsou sami sobě soudci?). Kteří svobodně kličkují a křivě přísahají a odvolávají a mění názor, jen když jim, jsou-li hladoví, ukážu žlab.
Vím, co je touha. A pracovní vášeň. A pocit úspěchu. A potom odpočinek. Ale odpočinek není potrava a nelze z něho žít.
Neboť naříkat nad tím, že touha nikdy nedosáhne uspokojení, je klam. ...
Mysleli si, že cosi získali a něco mají, a zůstali stát na cestě, aby se, jak tomu říkají, těšili ze sklizně. A ztratili tím všecko. ...
To, co jsem pronásledoval, by právě jenom ten běh, a byl jsem stejný blázen jako člověk, který by nabral vodu do džbánu a pak by ho zamkl do skříně, protože miluje zpěv fontán.
Podceňuje pouze člověk nízkého ducha, neboť jeho pravda vylučuje pravdy ostatní. ... Ale pravdy mohou žít vedle sebe. ... Nepohrdá jabloň vinnou révou, ani palma cedrem.
Buďto jim poskytneš písně, jimž rozumějí – a neučiní žádný pokrok -, buďto je budeš učit vědě, kterou chápou – a nic tím nezískají -, ... nebo se naopak zaměříš k budoucnosti a budeš je postrkovat a znepokojovat a nutit je, aby své zvyky opustili – a brzy povedeš jen stádo vystěhovalců, z nichž se vytratilo dědictví. ...
A každá proměna je bolest. Nemohu proniknout do hudby, pokud mi nejdřív nezpůsobí bolest. Neboť hudba je beze všech pochyb právě plodem mé bolesti.
Tak jako krajina, spatřená z vrcholku hor, zakrátko v srdci zvětrá, neboť má smysl jen tehdy, je-li vytvořena z únavy, z určitého rozpoložení svalů, a když sis odpočinul a prahneš po další chůzi, začne té náhle nudit a nemá ti už co dát, stejně je tomu s básní, pokud se nezrodila z tvého úsilí. I báseň jiného člověka je totiž zas jen plodem tvého úsilí, tvého vnitřního vzestupu.
Vezmu je však a zavřu a budu je trápit studiem, neboť vím, že co je snadné, je právě proto neplodné. A výsledek práce budu měřit podle námahy a potu. ... Nezajímá mne žák, jenž pozná, nesen na nosítkách, tisíce horských vrcholků a obhlédne tak tisíce krajin, neboť za prvé nepozná ani jedinou krajinu doopravdy, a za druhé je i ten tisíc krajin sotva zrnkem prachu v nesmírnosti světa. Zajímat mne bude ten, který si pocvičí svaly výstupem na horu, byť byla jedna jediná, neboť pak bude připraven pochopit i všechny další krajiny. ...
Jejich omyl pramení z toho, že viděli, jak člověka vedeného k lásce roznítilo, když odhalil určitou tvář. A vidí v tom zásluhu té tváře. A jak člověka roznítilo, když se zmocnil básně, a vidí v tom zásluhu básně. ... Když řeknu „hora“, mohu tím označit horu pro tebe, který ses prodíral jejím křovím, sklouzával po jejích srázech, potil se na jejím kamení a trhal její květy a potom volně vydechl na hřebeni. ... A řeknu-li „hora“ tučnému kramáři, nemohu do jeho srdce nic vnést.
To, co je ve mně, nemohu totiž naprosto tlumočit prostřednictvím řeči. Není slov, jež by to sdělila. Mohu to pouze označit, a sice do té míry, do jaké jsi to už pochopil jinými cestami než pomocí řeči. ... Spíše než označovat, je třeba učit, jak věci zachytit. Je třeba učit postupům k uchopení. Není tak důležité, co ten člověk, na kterého mi ukazuješ, ví. Totéž ví i slovník. Jde o to, jaký ten člověk je.
Proto není radno polemizovat. Nikam to totiž nevede. Budeš-li polemizovat s lidmi, kteří se mýlí a ve jménu své vlastní jistoty odmítají tvou pravdu, potom zas ty ve jménu své vlastní jistoty odmítneš pravdu jejich.
Přijmi je. Vezmi je za ruku a veď. Řekni jim: „Máte pravdu, ale přesto na onu horu vystupme,“ a nastolíš ve světě řád a oni volně vydechnou v prostoru, který dobyli.
První věří, že je člověk věčný a že existuje o sobě. A neví, že takovým a ne jiným jej učinilo dvacet let vzdělávání, násilí a cvičení. A že schopnost milovat pochází především z modlitby, a ne z vnitřní svobody.
Neboť existují jen vztahy a struktury a vnitřní závislosti. Já, který vládnu, jsem svému lidu podřízen víc, než je mně samotnému podřízen kterýkoli z mých poddaných.
A když umírá říše, poznáš to z toho, že ten či onen ztratil v říši víru. A byl by omyl činit ho za to umírání zodpovědným: on totiž na tu nemoc pouze ukázal. Jak ale dokážeš rozlišit příčiny od následků? Když se rozkládá morálka, poznáš to podle zpronevěřilosti hodnostářů. Můžeš je klidně popravit: byly to pouze plody hniloby. Smrt však nepřemůžeš tím, že pohřbíš mrtvoly.
Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli. A právě tak nemůžeš pokročit, pokud nepřijmeš, co je. Z čeho ustavičně vycházíš.
Pohrdám lidmi, kteří se sami otupují, aby zapomněli, nebo se pro osobní klid sami zjednodušují a udusí v srdci některou z tužeb. Pamatuj si, že každý neřešitelný protimluv, každý nesrovnatelný rozpor tě nutí růst, abys ho do sebe pojal. ... A chceš-li růst ty sám, střetej se se svými rozpory: vedou tě k Bohu. To je ta jediná možná cesta. A proto rosteš, přijmeš-li utrpení. ...
Jsou i malátní lidé, kteří se nedokáží přesáhnout. Zabijí nejprve velkou část sebe sama, a pak své štěstí hledají v prostřednosti. V jediné hospodě zůstanou na celý život. Sami sebe nedonosili. ... Krčí se nad svou ubohou sklizní a nazývají to štěstím.
Ta touha po lásce, když lásky není, tě může zneklidnit, neboť jsi zapomněl, že láska je svou podstatou právě jen touha po lásce, což dobře vědí tanečníci a tanečnice, kteří svou báseň skládají z přibližování, ačkoli by se mohli spojit rovnou. ...
Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky. ... Skuteční láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekám. A je-li k tomu, aby se člověka naučil milovat lidi, tak důležitá modlitba, pak právě proto, že na ni není odpovídáno.
Neexistuje dosažený cíl, ani skončený cyklus ani uzavřené období, leda pro historiky, kteří takové dělení vymýšlejí. ... A tak ten, kdo byl poražen a znovu sbírá síly, je pro mne větším vítězem než ten, kdo se těší ze včerejšího vítězství jako lenivec ze sklizně, a spěje už jen k smrti.
Připravovat budoucnost znamená vytvářet přítomnost.
Přátelství je v první řadě příměří a velký koloběh ducha, povzneseného nad nízké podrobnosti.
Jak se může člověk směnit za něco většího, než je on sám, chce-li především dostávat? Takový člověk už nikdy neporoste, navěky zůstane zakrnělý.
Chci, abys žil ne z toho, co dostáváš, ale z toho, co dáváš, neboť tím rosteš. To ovšem nijak neznamená, že bys měl svými dary pohrdat. Svému plodu musíš dát tvar. ... Tvůj plod má cenu jen tehdy, pokud ti nemůže být vrácen.
Marnivost je nedostatek hrdosti, podřízenost lidskému davu, mrzká pokora.
Žárlíme pouze na člověka, na jehož místě bychom mohli stát. ... A budeš-li jím pohrdat, kdo ti pak za tvou práci zaplatí projevem úcty? Úcta toho, kým pohrdáš, je urážkou. A lidské vztahy ti budou připadat k nedýchání.
Někteří lidé však postřehli, že v slavných říších panoval řád. A hloupost logiků, historiků a kritiků je přivedla k přesvědčení, že otcem slávy v těch říších byl jejich řád, kdežto já tvrdím, že řád i sláva tu byly pouze plodem horoucnosti. Abych vytvořil řád, musím vytvořit tvář, která je milována. Pro ně však je řád konečným cílem a po všech rozpravách a zdokonalování jim z něho zbude hlavně úspornost a prostota. A co se dá těžko vyslovit, to prostě vynechají, ačkoli vyslovit se nedá právě to, na čem skutečně záleží.
„Neboť člověk,“ říkám ti, „hledá svou hutnost, a ne štěstí.“
Jen blázen by chtěl oddělovat kulturu od práce. Člověku by se tím zošklivila v první řadě práce, neboť by se stala jen mrtvou částí jeho života, a pak i kultura, neboť by se stala jen ničím nepodloženou hrou a pošetilostí. ...
Pokud čas ušetřený z práce není prostě jen oddech, uvolnění svalů, které se předtím namáhaly, anebo spánek ducha, který vynalézal, je to čas mrtvý. Potom jsi rozdělil život na dvě nepřijatelné části: na práci, která je pouhou dřinou, jaké se člověk nikdy neodevzdá celý, a na volno, které je pouhou prázdnotou. ...
Neboť pouze ta stránka tvého života může mít význam a živit skutečné básně, která tě zavazuje, do níž jsi vsadil svůj hlad a žízeň a chléb svých dětí a spravedlnost, které se ti buďto dostane či nedostane. Jinak je to jen hra a karikatura života i kultury.
Uskutečňuješ se pouze v boji s tím, co ti klade odpor. A protože volný čas od tebe nic nevyžaduje a můžeš ho využít stejně tak pro spánek pod stromem jako v náručí lehkých lásek a není v něm nespravedlnosti, kterou bys trpěl, ani hrozby, jež by tě mučila, co jiného ti zbývá, abys mohl existovat, než znovu pro sebe vymyslet práci?
O pýše: K čemu to opevnění, když nemá uvnitř co hájit? Člověkem je ten, kdo v sobě nese něco nad sebe většího.
Neboť pouze ten je člověkem, kdo nabyl krásy skrze píseň, báseň nebo modlitbu, a kdo je v nitru vybudován.
Tvořit znamená vytvářet bytí a tvorbu nelze nikdy vyjádřit.
Váhu má jen cesta, směr a tíhnutí k něčemu. ... Každý silný obraz se uskuteční. Nesnaž se něco předem vypočítávat, něco vymýšlet a vytyčovat zákony. ... Neboť tvůrcem či básníkem není ten, kdo vymýšlí a dokazuje, ale ten, kdo činí skutečným.
Učit se modlitbě znamená učit se tichu.
Nemá smysl se pohoršovat, že se jeden člověk liší od druhého, že touha jednoho odporuje touze druhého, že jazyk jednoho není jazykem druhého. Naopak, měl bys být rád, neboť jsi-li tvůrce, zbuduješ chrám tím vyšší, a ten jim pak bude společným měřítkem.
Avšak slepý je pro mne člověk, který si představuje, že něco tvoří, když rozebere katedrálu a kameny srovná do řady podle velikosti.
Sjednotit znamená lépe svázat jednotlivé rozličnosti, a ne je vymazat kvůli bezduchému pořádku.
Neboť tvým pravým bohatstvím naprosto nejsou věci; ty mají cenu, jen pokud jich užíváš – například osel, pokud na něm jedeš, miska, pokud z ní jíš -, avšak ztrácejí smysl, jakmile jsou uklizeny nebo jakmile tě od nich okolnosti odloučí, jako například žena, po níž jen toužíš, aniž ji miluješ.
Neboť pro zvíře vskutku existuje pouze věc. A ne její barva v duchu určité řeči. Ty však jsi člověk a nejsi živ z věcí, nýbrž z jejich smyslu.
A proto říkám, že je-li budován člověk, není důležité v první řadě ho vzdělávat. Není k ničemu, jestliže se z něho stane chodící kniha, ale je důležité ho pozvedat a vést ho k stupňům, kde už nejsou věci, ale jen tváře zrozené z božského uzlu, který ty věci svazuje. Pouze když věci nacházejí ozvuk jedna v druhé, je to ta pravá hudba pro srdce, jinak nelze od věcí nic čekat.
Já uznávám pouze takový čin, který ti cosi poskytne pro čin další. Jako když tě například nutím stoupat výš a překonat horu, protože pak budeš připraven překonat jinou, která je vyšší. Anebo když ti radím dobývat nepřístupnou duši, abych v tobě ustavil lásku.
To, co nazývám povinností, jež je božským uzlem svazujícím věci, pro tebe může vytvořit říši, chrám nebo panství jen tehdy, pokud v ní nevidíš hru, jejíž pravidla lze po libosti měnit, ale absolutní nutnost. „Povinnost poznáš především podle toho,“ říkal otec, „že si ji nemůžeš sám zvolit.“
Co je však pravdivé, jde-li o hmotu – a ani tady patrně ne absolutně -, to je falešné pro ducha. Ty, člověka, jsi totiž ustaven tak, že věci jsou pro tebe prázdné a mrtvé, jestliže nepocházejí z království ducha, a dokonce i když jsi tlustý a chamtivý, toužíš po určitém předmětu, který ti připadá krásnější než jiný, jen kvůli smyslu, který ten předmět pro tebe má.
Neboť jsi ustaven i tak, že se tvá potřeba potravy rodí z potravy samé, a pokud v tobě zůstane z nedostatku výživy či cviku určitá část neduživá a polospící, nebudeš se toho cviku ani výživy dožadovat.
Pokud k tobě někdo nesestoupí ze své vlastní hory a neosvítí tě, nepoznáš cestu, která tě může spasit. A kdyby se ti vysvětlovalo nevímjak učeně, jaký člověk se v tobě potom zrodí nebo probudí, ty tomu neuvěříš, neboť ten člověk dosud není.
Neboť když posloucháš hudbu či hledíš na chrám s roztržitostí, nic se v tobě nemůže zrodit a nedostane se ti potravy. A nemám jiný prostředek, jak ti vysvětlit život, k němuž tě chci vést, než tě do něho silou zapojit a tím tě živit. Jestliže nejsi připraven, jak bych ti mohl vysvětlit hudbu? Když nestačí jen poslouchat, aby tě naplnila?
Právě tady má svůj význam obřad, neboť tě zachrání před tím, abys všechno zničil, když se ti přihodí, že staneš jako vyhnanec před vlastním prahem.
Působím ti svým učením násilí. ... jako když tě donutím udělat okliku, abys nalezl dveře ve zdi. Nevyčteš mi to, ani si nebudeš naříkat.
Vždyť násilím jsou i pravidla v dětské hře. Dítě si jich však žádá. ... A pohleď na ženy, jak se podvolují zvyku, když si vybírají ozdoby, jež se každým rokem mění, a přitom i tato řeč je násilí. Nikdo si nepřeje svobodu, v níž by mu nebylo rozuměno.
Jestliže určitý den v roce nazvu svátkem a dnem radosti, nejsi natolik svobodný, aby to pro tebe neplatilo, neboť jinak bys přestal obcovat s lidem, z něhož pocházíš, a zůstal bys sám.
Když v tobě usnou všichni bozi, zbývá ti živočišná touha po plném břichu, a kdo se nudí, myslí na jídlo.
Proto tě pomocí úmorných hodin učení vytvářím takovým, aby tě jako zázrakem dovedla zapálit báseň, a pomocí obřadů a zvyků říše zase takovým, aby ti říše dolehla k srdci. Neexistuje dar, pokud ho nepřipravíš. A nedojde k navštívení, jestliže není připraven dům, aby je přijal.
Že jsou ohroženy vzácné věci, toho není třeba litovat. Právě toto je jednou z podmínek jejich hodnoty. Miluji přítele, který je věrný, i když se ocitne v pokušení. Není-li pokušení, není ani věrnosti a nemám ani přítele.
Na mladé tváři miluji to, že je ohrožena stářím, a na úsměvu, že ho jedno mé slovo snadno promění v slzu.
A pochopil jsem, že je především třeba rozlišovat mezi dobýváním a násilím. Dobýt znamená obrátit na víru. Použít násilí znamená vsadit do žaláře. Dobýváním v tobě osvobozuji člověka. Násilím člověka drtím.
Proč by se mělo ve tvém paláci tančit, když je možné poslat tanečnice do kuchyně, a bude více jídel? Proč ciselovat zlaté konvice, když je možné poslat ciseléry do dílen, kde budou vyrábět konvice z cínu a vyrobí jich víc? Proč brousit diamanty, proč psát básně, proč pozorovat hvězdy, když stačí poslat všechny mlátit obilí, a bude více chleba?
Ale v takovém městě se ti pak bude čehosi nedostávat – ne pro oči a smysly, ale pro ducha – a nezbude ti, než zase vymyslet nějakou potravu, ale falešnou, která nebude mít cenu. A budeš hledat řemeslníky, kteří vyrobí básně, automaty, jež budou plodit tance, kejklíře, kteří nahradí diamanty broušeným sklem. A lidé budou mít iluzi života. Avšak život v nich bude pouze karikaturou. Neboť skutečný smysl tance, diamantu a básně – které tě živí svou neviditelnou částí jen tehdy, když jich namáhavě dobudeš – bude tu změněn za píci pro žlab. Tanec je válka, svod, vražda a pokání. Báseň je výstup na horu. Diamant je rok práce, proměněný v hvězdu. Bude jim chybět to podstatné.
A proto když tvoji bozi pohasnou, nejsi už ochoten zemřít. Nebudeš však ani žít. Nejde tu totiž o dvě opačné věci. Život a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale přesto je pravda, že můžeš žít jen z toho, pro co je možné i zemřít. A kdo odmítá smrt, odmítá tím i život.
Neboť když není nad tebou nic vyššího, nemůže se ti ničeho dostat. Můžeš brát leda od sebe. Co ti však může dát prázdné zrcadlo?
Ten dárek dítěti též nebyl pouhý předmět. Jestliže někdo dovede vystavět ze tří oblázků válečné loďstvo ohrožené bouří, promění i toho dřevěného vojáčka, kterého jsem mu daroval, v armádu, kapitány a věrnost říši, v tvrdou kázeň a ve smrt žízní na poušti.
Dáváš-li sebe samu, přijímáš více, než dáváš. Neboť jsi nebyla ničím a teď se uskutečňuješ. ... Neboť skutečná láska se nikdy nevyčerpá. Čím více dáváš, tím více ti zbývá.
Samota, Pane, je pouze plodem nemocného ducha. Vlast ducha je jen jedna, a sice smysl věcí. Tak jako smyslem kamenů je chrám.
Neznám na světě nic, co by nebylo především obřadem. Neboť nemáš co čekat od katedrály bez slohu, od roku bez svátků, od tváře bez proporcí, armády bez pravidel a vlasti bez obyčejů.
„Když hledám, znamená to, že jsem už nalezl, neboť duch touží jen po tom, co už má. Najít znamená vidět.“
Pravda, až zemřu, budete se cítit svobodní. Ale tak jako řeka, která směřuje do moře, tak jako kámen, který byl puštěn a padá.
Staňte se větvemi. Vytvářejte květy a plody. V hodině vinobraní budete zváženi.
Učinil jsem je vnímavými vůči smrti. A nelituji toho. Neboť se tím stali vnímavými k životu. Když totiž nastolím v tvém domě právo staršího, budeš mít jistě víc důvodů k nenávisti, ale zároveň i k lásce a k tomu, abys pro bratra plakal. Třebaže právě on tě vinou toho zákona o cosi připraví. Ale bude v něm potom umírat starší bratr, ten který nesl odpovědnost a vedl a byl hlavou kmene, a to bude mít smysl. A on zase, kdybys zemřel ty, bude plakal pro svou ovečku, pro toho, kdo mu pomáhal, koho s radostí miloval a komu za večera, když se rozsvítila lampa, radíval.
Ale když učiním, abyste byli navzájem rovní a svobodní, potom se smrtí nic nezmění a nikdo z vás nebude plakat.
Ale když tvoříte strom, pak každý závisí na všech a všichni závisí na jednom každém. A pláčete, když jeden odejde.
Jste-li podřízeni určitému obrazu, vládne mezi vámi hierarchie. A ukáže se, jaký význam máte jeden pro druhého. Neboť kde není hierarchie, tam není ani bratří.
Čím skrovnější bohatství znamená bratr pro vaše srdce, tím méně ho budete oplakávat.
Ale tys rozvázal ten božský uzel, který svazuje věci, a všechno ztratilo svou magnetickou sílu. Viděls lidi, jak se ze všech sil plahočí ke studním, a v domnění, že tu jde o studny, vyvrtal jsi jim studny. Viděls, jak lidé tíhnou k sedmému dni jako dni odpočinku, i poskytl jsi jim více dní odpočinku. Viděl jsi lidi, jak touží po diamantech, i podělils je střepy diamantů. Viděls, jak se lidé obávají nepřítele, i potřel jsi jejich nepřátele. Viděls, jak lidé touží po lásce, i postavil jsi pro ně vykřičené čtvrti, veliké jako velkoměsto, v nichž si lze každou ženu koupit. A tak ses ukázal hloupějším než ten hráč kuželek, který, jak už jsem ti říkal, sklízel kuželky, jež za něho poráželi otroci, a marně se v tom snažil najít potěšení.
Tvé bohatství je totiž právě v tom, že hloubíš studny, že tíhneš ke dni odpočinku, že dobýváš diamant a usiluješ o lásku.
A ne v tom, že máš studny, dny k odpočinku, diamanty a volnost v lásce. Ani v tom ne, když jenom toužíš a ničeho se nesnažíš zmocnit.
Chci-li od tebe dosáhnout lásky, probudím v tobě člověka, který je pro mne. Nebudu ti říkat, jak se trápím, tím bych se ti leda zprotivil. Nebudu ti nic vyčítat: právem by tě to rozčililo. Nebudu ti snášet důvody, pro které mě máš milovat, neboť ty žádné důvody nemáš.
O štěstí: Plod určitého obřadu, který vytváří šťastnou duši, a ne neplodný dar prázdných předmětů.
Kde je více statků, tam se člověku nabízí i víc možností, aby se mýlil v povaze svých radostí. Opravdu to totiž vypadá, jako kdyby pocházely z věcí, zatímco pramení jen ze smyslu, kterého věci nabývají v určité říši, v určitém příbytku anebo panství.
Ale každý ritus, každá oběť, každý obřad, každá cesta nejsou stejně dobré. Jsou mezi nimi i špatné, tak jako existuje sprostá hudba. Rozumem je však rozlišit nedokážu. ... Chci-li posoudit cestu, obřad či báseň, dívám se, jaký z nich vzešel člověk.
Máš-li být svobodný, jako je svobodný pěvec, improvizující na svém nástroji, není snad třeba, abych ti nejprve vycvičil prsty a naučil tě pěveckému umění? A to znamená voj a násilí a vytrvalost.
...Uvědomoval jsem si, jaký podstatný význam mají obřady, které člověka v mé říši nutí předávat nebo přijímat dědictví. Já pro svou říši potřebuji lid pevně usazený, a ne kočovný, který odnikud nepochází. Přikládám proto podstatný význam povinnosti dlouhých obřadů, jimiž jako bych sešíval trhliny ve svém idu, aby se z jeho dědictví nic neztratilo.
A proto také žádám, abys vychovával děti ke své podobě. Neboť ono dědictví se do příručky nevejde a žádný vychovatel jim se nemůže předat. ... Budeš je vytvářet ke svému obrazu, aby se později nevleklo smutně vlastí jako po prázdném tábořišti a nenechalo její poklady shnít jen proto, že by k nim neznalo klíč.
Ovšemže nelze dosáhnout dokonalosti. Dokonalost má smysl jen jako hvězda, která vede tvé kroky. Dokonalost je směr a tíhnutí k něčemu. Cenu však má jen chůze a neexistuje sklizeň, v jejímž lůně by ses mohl usadit. Neboť pak zanikne silové pole, které tě jediné oživuje, a budeš jako mrtvý.
Jakýsi člověk (sochař) cítil cosi nevyslovitelného: přiložil tedy několikrát ruku k hlíně. A pak ti tu hlínu postavil do cesty. A když se po té cestě vydáš, jsi náhle obtížen stejným nevyslovitelným pocitem. A to i tehdy, jestliže mezi jeho počinem a tebou, jenž tudy jdeš, uplynulo sto tisíc let.
Rozkošatit se v silové pole podle vlastních, zprvu neviditelných silokřivek může jen člověk trvalý a pevně ustavený. Takového člověka pak nazvu nádhernou hradbou, neboť čas ho neopotřebuje, ale zbuduje. Čas tu bude, aby mu sloužil. A pramálo záleží na tom, zdá-li se ten člověk nahý.
Smysl věcí však nenacházejí, neboť ho najít nelze, nýbrž je třeba jej vytvářet.
tvořit neznamená objevit pro dnešek nějakou lest, kterou ti náhoda schovala, aby ti dopomohla k vítězství. Takové vítězství by nemělo zítřku. Ani drogu, jež by ti zastřela nemoc, neboť příčina by trvala dál. Tvořit znamená učinit vítězství či uzdravení tak nutným jako růst stromu.
Já tvrdím, že „přítel“ a „nepřítel“ jsou jenom slova, která si sám vymýšlíš. Je jistě pravda, že cosi vymezují, určují například, co se stane, pokud se setkáme na bitevním poli. Ale člověk není řízen jedním jediným slovem a já znám nepřátele, kteří jsou mi bližší nebo užitečnější než přátelé, nebo kteří si mne více váží.
Co pojmeš rozumem, to přivádíš ke zrodu. Když totiž definuješ určité bytí, pomohl jsi mu ke zrodu. Ono se pak chce živit, pokračovat a růst.
Odsuzuji tvou marnivost, ale ne hrdost, neboť tančíš-li lépe než jiná, proč by ses měla před tím, kdo tančí špatně, pokořovat a sama sebe snižovat? Je jeden druh hrdosti, a sice láska k dobře tančenému tanci.
Láska k tanci však není láskou k tobě, která tančíš. Tvůj smysl je v díle, dílo však nemá proč se tebou honosit.
Pokora není podřízenost vůči lidem, ale vůči Bohu. Tak jako není kámen podřízen kamenům, ale chámu. Když sloužíš, sloužíš tvorbě.
Láska není poklad, který by se dal ukořistit, nýbrž závazek z jedné i druhé strany. Nýbrž plod přijatého obřadu.
Když trpíš, snažíš se samozřejmě z podmínek svého utrpení vymanit. Své utrpení musíš však přijmout, aby tě nutilo vystoupit výš. Tak je tomu i s obyčejnou bolestí od nemocného údu. Nutí tě, aby ses léčil a odmítl hnilobu.
Když si však člověk raději nechá nemocný úd amputovat, než by se přiměl hledat lék, rozhodně ho nenazvu odvážným, ale jen šílencem či zbabělcem. Nechci člověka amputovat, ale uzdravit.
Hněv nezaslepuje: hněv se ze zaslepení rodí.
Ach, Pane, dobře jsem pochopil, že rozume je ovládán duchem. Rozum zkoumá stavební hmotu, pouze duch však vidí loď.
Jak by mohl někdo, kdo není schopen vidět loď, odhadnout budoucí jednání lidí?