Obraz Doriana Graye

Oscar Wilde

Jediný Wildův román z roku 1891. Hlavním námětem je pomíjivost lidské krásy a strach ze stáří. Wilde dílo označil jako „esej o dekorativním umění, který je namířen proti surové brutalitě prostoduchého realismu“. Vydání této prózy vzbudilo odpor, byl označen za nestoudného, neřestného a morbidního, že vyzývá k nemorálnosti.

Wilde často užívá dokonalé obrazné popisy prostředí, nálady, atmosféry. Příklad propracovaného líčení těžké letní atmosféry:

A přes dlouhé záclony z hrubého indického hedvábí, zavěšené před ohromným oknem, mihly se co chvíli fantastické stíny poletujících ptáků a vytvářely jakési prchavé japonské obrazy, takže lord Henry musil myslit na ty bledé malíře z Tokia, s tvářemi jako z nefritu, kteří se snaží uměleckým dílem, jež je nezbytně nehybné, vyvolat dojem hbitého pohybu. Mrzoutský bzukot včel, prodírajících se vysokou neposečenou trávou či kroužících s tvrdošíjnou vytrvalostí kolem matně zlatých tykadel divoce rozrostlého kozího listu, zdánlivě ještě zvyšoval tísnivost ticha. Temné hřmění Londýna znělo jako basové tóny vzdálených varhan.

Každá tělesná a duševní výjimečnost s sebou nese neblahý osud. Takový osud, jaký se v historii věší na paty klopýtajícím králům. Líp je nelišit se od svých bližních. Ošklivci a hlupáci to mají na tomto světě nejlepší. Ti si mohou klidně sedět a jenom zevlovat na hru. Nevědí sice nic o vítězstvích, ale nepoznají ani porážky; aspoň toho jsou ušetřeni. Žijí tak, jak bychom měli žít všichni, nerušeně, lhostejně a bez úzkostí. Ani nepřivedou nikoho do neštěstí, ani do něho sami neupadnou cizím přičiněním.

Mám plné pochopení pro anglické demokraty, když se vztekají na to, čemu říkají neřesti vyšších kruhů. Lid vyciťuje, že opilství, omezenost a nemorálnost by měly zůstat jedině jeho majetkem, a že když ze sebe dělá hovado někdo z nás, tak že vlastně pytlačí v jeho revíru.

Lord Henry se seznámil s modelem svého přítele, vynikajícího malíře Basila Hallwarda, s mladíkem Dorianem Grayem. Pro malíře má pan Dorian zvláštní význam pro svou neobyčejnou krásu i pro zvláštní, nezkaženou povahu.

Protřelý lord Henry však cítí povinnost Doriana poučit o svých světonázorech, především o pomíjivosti krásy a krátkosti mládí, také o tom, jak je třeba si života užívat, předává mu svůj hédonismus a trochu cynický pohled na svět a baví se tím, jak mladík nasakuje vším, co mu lord předkládá a zvnitřňuje to ve své vlastní názory.

„Pověz mi ještě něco o panu Dorianu Grayovi. Jak často se s ním vídáš?“ „Denně. Byl bych nešťastný, kdybych ho denně neviděl. Je pro mě naprosto nepostradatelný.“ „To je pozoruhodné. Myslel jsem, že se jakživ nebudeš zajímat o nic jiného než o své umění.“ „Teď on pro mě znamená všechno mé umění,“ řekl malíř vážně. ...

„Ale on pro mě znamená mnohem víc než předlohu nebo model.“ ...

„Není nic, co by umění nedovedlo vyjádřit, a já vím, že práce, kterou dělám od té doby, co jsem se seznámil s Dorianem Grayem, je dobrá práce, že je to nejlepší práce v mém životě. Ale jeho osobnost na mě tak nějak pozoruhodně působí – jsem zvědav, jestli mi porozumíš -, inspiruje mě k zcela nové umělecké technice, k zcela novému stylu.“ ... „Soulad duše a těla – co je v tom všechno skryto! My jsme v tom svém šílenství ty dva pojmy od sebe oddělili a vynalezli jsme realismus, který je vulgární, a ideály, které jsou prázdné.“ ...

„Tak proč nedáš jeho portrét na výstavu?“ ptal se lord Henry. „Protože, aniž jsem to měl v úmyslu, jsem do něho tak trochu vložil výraz všeho toho zvláštního uměleckého zbožňování, o němž jemu samému nemíním samozřejmě nic říci. Neví o něm nic. A nikdy se o něm nic nedoví. Ale lidé by to mohli vytušit. A já nehodlám obnažit své nitro před jejich mělkými, slídivými zraky. Nikdy jim nedám srdce pod drobnohled. V tom portrétu jsem příliš zobrazil sám sebe, Harry, příliš sám sebe.“

„Jenom lidé, kteří jsou s rozumem v koncích, pořád o něčem diskutují.

Kdyby byl šel k tetě, byl by se tam určitě setkal s lordem Goodbodym a bylo by se hovořilo jen a jen o vykrmování chudiny a o nezbytnosti vzorných činžáků. Příslušníci každé třídy by byli kázali o důležitosti ctností, jež ve svém vlastním životě nemají zapotřebí pěstovat; bohatí by byli mluvili o hodnotách spořivosti a leniví by se byli rozplývali výmluvností o důstojnosti práce.

Ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti. Jeho hříchy – je-li vůbec něco takového jako hřích – jsou vypůjčené.

...

Provozovat umění ovlivňování, v tom je cosi strašně opojného. Tomu se nevyrovná žádná jiná činnost. Promítnout vlastní duši do nějakého ladného tvaru a nechat ji tam chvíli prodlévat; slyšet své vlastní intelektuální názory, jak se k nám vracejí v ozvěně, navíc s hudbou vášnivosti a mládí... to vše skýtá opravdové potěšení.

...

Do značné míry je ten chlapec jeho vlastním výtvorem. To on mu dopomohl k předčasné zralosti.

Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti.

Z našeho pokolení vymizela odvaha. Možná, že jsme ji ani nikdy doopravdy neměli. Hrůza ze společnosti, což je základ mravnosti, a hrůza z Boha, což je tajemství náboženství, - to dvojí nás ovládá.

Ale i ten nejstatečnější mezi námi má sám ze sebe strach. To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapírání, které maří naše životy. Jsme trestáni za svá odříkání. Každý pud, který se snažíme udusit, zůstává vězet v našem vědomí a otravuje nás. A tělo stejně jednou zhřeší a vypořádá se s tím hříchem, neboť čin je druh očištění. Potom nezbude nic než vzpomínka na rozkoš nebo přepych lítosti. Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu.“

...do hochovy tváře se vloudil výraz, jaký tam dosud nikdy neviděl. ... Byl si nejasně vědom, že na něho začínají působit zcela nové vlivy. A přitom měl dojem, že vyšly z něho samého. Těch několik slov, která mu řekl Basilův přítel – slov pronesených bezpochyby namátkou a záměrně s paradoxy -, se v něm dotklo jakési tajné struny, které se dosud nedotklo nic, ale jež se teď, to cítil, chvěje a kmitá podivným tepem.

„Duši dovedou vyléčit jen smysly, zrovna tak jako smysly dovede vyléčit jenom duše.“

„Máte podivuhodně krásnou tvář, pane Grayi. Nemračte se, máte. ... Vy se usmíváte? Ach, až ji ztratíte, to se nebudete usmívat. ... Máte jen pár let, abyste žil doopravdy, dokonale a plně. ... Vždyť vaše mládí potrvá tak krátce, tak krátce. Obyčejná kvítka na stráních zvadnou, ale rozkvetou znovu. Tady ten čilimník bude v příštím červnu stejně žlutý, jako je teď. ... Ale my své mládí nedostaneme zpátky nikdy.“

Dorian neodpověděl. Přešel lhostejně k obrazu a otočil se k němu tváří. Když ho spatřil, ucouvl a líce mu na okamžik zahořely potěšením. Do očí se mu vloudil radostný výraz, jako kdyby sám sebe po prvé poznal. Stál tu v údivu a bez hnutí, nejasně slyšel, že Hallward na něho mluví, ale smysl slov mu unikal. Vnímal svou vlastní krásu jako nenadálé zjevení. Dosud si ji nikdy neuvědomil. Poklony Basila Hallwarda mu připadaly jen jako milé přátelské nadsázky. ... Pak přišel lord Henry Wotton se svým podivným chvalozpěvem na mládí a se strašnou výstrahou, jak je to mládí krátké. ... Ano, přijde den, kdy bude mít obličej vrásčitý a scvrklý, oči mdlé a bezbarvé, postavu neladnou a znetvořenou. Ten nach mu ze rtů vyprchá a to zlato z vlasů se mu vytratí. Život, který v něm má zformovat duši, mu zničí tělo. Bude hrůzný, ohyzdný a těžkopádný.

Dorian: „Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný. Ale tenhle obraz zůstane vždycky mladý. Nikdy nebude starší než v tomto pamětihodném červnovém dni... Kdyby to tak mohlo být opačně! Kdybych tak já mohl zůstat vždycky mladý a stárnout mohl ten obraz! Za to – za to bych dal všecko! Ano, na celém světě není pranic, co bych za to nedal. Dal bych za to svou vlastní duši.“

...

„Mládí je jediný cenný majetek. Až zjistím, že stárnu, zabiju se. ... Žárlím na ten portrét, který jste mi namaloval. Proč ten si uchová to, co já musím ztratit?“

Jako všichni lidé, kteří se snaží vyčerpat nějaký námět, vyčerpával posluchače.

„Porozumění bychom měli mít pro barevnost života, pro jeho krásu, pro jeho radosti. Čím méně se mluví o životních strastech, tím lépe.“ „Naše periférie je však přece velmi závažný problém,“ poznamenal sir Thomas a vážně zakývl hlavou. „Ovšem,“ odvětil mladý lord. „Je to problém otroctví, a my se ho snažíme rozřešit tím, že ty otroky bavíme.“ Politik se na něho ostře zadíval. „Co by se tedy podle vás mělo změnit?“ ptal se. Lord Henry se zasmál. „Já si nepřeji změnit v Anglii nic, leda počasí,“ odvětil. „Docela se spokojím s filozofickým rozjímáním.“

„Já mám Wagnerovu hudbu raději než kteroukoli jinou. Je tak hlasitá, že si člověk při ní může pořád povídat, a ostatní lidé nemohou slyšet, co se říká.“ ... „Já při hudbě nikdy nemluvím – aspoň ne při dobré hudby. Když slyšíme špatnou hudbu, pak ovšem máme povinnost přehlušit ji hovorem.“

Dneska vědí lidé o všem, jakou to má cenu, ale o ničem, jakou to má hodnotu.

Doopravdy mělcí lidé jsou ti, kteří milují jen jednou v životě. Čemu říkají stálost a věrnost, tomu já říkám buď otupělost získaná zvykem, nebo nedostatek obrazotvornosti.

Dobří umělci žijí prostě ve svém díle, a tak jsou ovšem dokonale nezajímaví v životě. Veliký poeta, doopravdy veliký poeta, to je to nejnepoetičtější stvoření na světě. Ale podprůměrní básníci jsou naprosto okouzlující. Čím horší jsou jejich verše, tím malebněji vypadají sami. Stačí vydat knížku podprůměrných sonetů, a pro ten pouhý fakt je člověk hned naprosto neodolatelný. Žije totiž poezii, kterou nedovede napsat. Ti druzí píší poezii, kterou si netroufají prožívat.

Dorian Gray se rozhodne žít naplno, aby své mládí nepromarnil. Zamiluje se do herečky Sibyly Vaneové, která hraje v malém bezvýznamném divadélku na okraji města. Má představu, že ji odtamtud odvede, ožení se s ní a proslaví ji v největších divadlech Londýna. Konečně ji chce představit i svým přátelům, lordu Henrymu a malíři Basilovi. Když ji však vidí v roli Julie, hraje Sibyla oproti svým předchozím oduševnělým výkonům špatně, přímo hrozně, amatérsky, přepjatě, teatrálně. Dorian je znechucen, už v ní nevidí úžasnou a okouzlující bytost, ale jen bezcennou herečku třetího řádu.

„Já myslím, milý Doriane, že slečně Vaneové dnes není dobře,“ přerušil ho Hallward. „Půjdeme sem některý jiný večer.“ „Kéž by jí nebylo dobře!“ odpověděl Dorian. „Ale mně se zdá, že je prostě studená a že nic necítí. Úplně se změnila. Včera večer to byla veliká umělkyně. Dnes je to jen obyčejná podprůměrná herečka.“

Velmi nevybíravě a krutě se s ní po představení rozejde.

„Ano,“ křičel, „zabilas mou lásku. Dosud jsi ve mně vzněcovala obrazotvornost. Teď ve mně nevzněcuješ ani zvědavost. Prostě nepůsobíš už nijak. Miloval jsem tě, protože jsi byla skvělá, protože jsi měla nadání a ducha, protože jsi uskutečňovala sny velikých básníků a dávala podobu a obsah uměleckým dílům. To všechno jsi odhodila. Jsi mělká a hloupá. Bože, jak jsem mohl tak šílet, že jsem tě miloval? Jaký jsem to byl blázen! Teď už pro mě neznamenáš nic. Nechci tě už nikdy vidět.“

Sibyla mu vysvětlovala, že hrála schválně špatně, neboť díky lásce k Dorianovi prozřela. Dosud jí divadlo bylo celým světem, ale ona teď poznala něco mnohem více, skutečný velký svět zosobněný Dorianem a jeho láskou. Divadlo se jí v tu ránu zprotivilo a zhnusilo a ona už je nedokáže prožívat, protože najednou vidí, jak je plytké a plné přetvářky a pozlátka. Její důvody však pro Doriana nic neznamenají.

Dusila se v záchvatu vášnivého vzlykání. Choulila se na podlaze jako raněné zvířátko a Dorian Gray k ní shlížel svýma krásnýma očima a sličné vykrojené rty se mu křivily nesmírným pohrdáním. Vždycky je cosi směšného v citových výlevech těch, jež jsme přestali milovat.

Když po této scéně bezcitnosti Dorian dorazil domů, všiml si něčeho zvláštního na obraze, který mu namaloval Basil Hallward.

V matném světle, jež se prodíralo skrze smetanové hedvábné závěsy, se mu zdálo, že obličej portrétu je trochu změněn. Má jiný výraz. Dalo by se říci, že v těch ústech je najednou cosi krutého. Rozhodně je to podivné. Otočil se, šel k oknu a vytáhl záclonu. Jasný úsvit zaplavil místnost a zahnal fantastické stíny do šerých koutů, kde se zděšeně schoulily. Ale ten podivný výraz, kterého si Dorian všiml na obličeji portrétu, ten zřejmě nezmizel, dokonce byl ještě výraznější. Chvějivé, oslňující světlo sluneční mu ukazovalo kruté rýhy kolem úst tak zřetelně, jako kdyby se po nějakém hrůzném činu díval do zrcadla.

Dorian si uvědomil, že obraz patrně nese známky jeho života – všeho, co prožije, tak jak to jednou nahlas vyslovil jako bláhové přání. Zděsil se toho a hledal možnost nápravy. Rozhodl se, že bude odteď dobrým a soucitným, a že svůj krutý čin odčiní. Začne tak, že odprosí Sibylu a vezme si ji za ženu. Od Henryho se však doví, že Sibyla ještě ten večer spáchala sebevraždu. Lord Henry na věci vidí jedinou důležitost – Dorian se nesmí do věci nijak zaplést, aby nebyl vyšetřován. Skandálem by si moc nepomohl. Dorian je zničen, obviňuje se, že ji vlastně zavraždil a vyčítá si to. Lord Henry však podotkne, že jejich manželství by bylo tak jako tak nešťastné, protože ona by brzy přišla na to, že je mu lhostejná a že ji Dorian už nemiluje. Pravděpodobně by ho podváděla, nehledě na to, že svatba s bezejmennou herečkou by byla společenským omylem.

„Harry, ... čím to, že mě ta tragédie nedojímá tak, jak bych chtěl? Nemyslím si, že jsem bezcitný. Či jsem? ... Je to strašně krásné jako nějaká řecká tragédie, tragédie, v které jsem hrál velikou roli, ale která mě nijak nezasáhla.“

Lord Henry vidí v Sibylině smrti zcela cynicky krásný důkaz její výjimečnosti, ježto obyčejné ženy nikdy nevědí, kdy románek přestal a kdy spadla opona, žijí minulostí a chtějí zapomenutý a vyřešený vztah vytahovat a přetřásat stále dokola a dokola. Dorianovi tak vlastně prokázala romantickou službu.

Dorian Gray přemýšlí. Je jisté, že obraz se mění jeho hříchy, ale je to špatně? Zprvu má strach dívat se na odraz své duše, dívat se, jak se obraz mění časem v něco odpudivého, ale po chvíli mu dojde, že je to vlastně vítězství – on bude věčně mladý a celý jeho rozmarný život plný vášní a hříchů odnese jen ten portrét. Kdo by se takové možnosti nechopil? Ještě téhož večera odejde do opery za lordem Henrym.

Malíř Basil nemůže pochopit jeho bezcitnost, že šel do opery zatímco jeho láska ještě není ani pohřbená, že nešel ani utěšit její matku, že mu klidně vykládá o půvabu žen, které potkal na představení a o uměleckém výkonu hlavní protagonistky. Je to počátek Dorianova duševního rozkladu, který je však zvnějšku patrný jen na obraze.

Ať si je tvář namalovaná na plátně stále zvířečtější, tupější a nečistší pod tou purpurovou rouškou! Co na tom Nikdo ji neuvidí. Ani on sám ji neuvidí. Proč by měl pozorovat, jaké ohyzdné zkáze propadá jeho duše?

Dorian uzamkl obraz v malém pokojíku. Čas plynul dál, on nepozbyl nic ze své krásy a oddával se rozkoším. Vytvořil vlastní životní filozofii založenou na smyslovosti, rozkoši, přítomnosti, vnímání krásy a přepychu.

Dorianu Grayovi připadalo, že pravou povahu smyslů dosud nikdo nikdy nepochopil a že smysly zůstávají jen proto divošské a živočišné, že se svět odjakživa snaží přimět je k poslušnosti vyhladověním, nebo je ubít bolestí, místo aby z nich hleděl vytvořit prvky nové duchovnosti, jejímž převládajícím znakem by měl být jemný cit pro krásu.

Proto také věnoval čas studiu parfémů, poté hudebních nástrojů, klenotů a drahých kamenů, vzácných koberců, tkanin a gobelínů. Studoval historické události, ve kterých figurovala nějaká krutost ve spojitosti s přepychem. To spojení ho fascinovalo. Vše ho však po čase omrzelo a vlastně se tomu věnoval jen aby unikl strachu před stále děsivěji vypadajícím obrazem, od kterého se však zároveň dokázal odloučit na čím dál kratší dobu. Byl s obrazem podivně a těsně spjatý.

Jeho hříšný a bezcitný život mu však do očí nikdo nikdy nevytkl – jeho tvář nenesla žádné stopy zhýralosti, tak bylo z očí do očí těžko uvěřit, že je Dorian jakkoli špatný. Dbal na společenský život a formálně dobré chování, a zvěstem, které o něm tu a tam kolovaly, nepřisuzoval žádný význam. Přesto způsobil morální rozklad a naprostou zkázu všem, se kterými se stýkal, a mnoho lidí se mu proto vyhýbalo. Každého zkazil a společensky zničil.

Jednou, když mu bylo 38 let, jej navštívil malíř Basil a projevil o něj starost – chtěl, aby se mu Dorian zodpovídal z pověstí, jež o něm kolují. Dorian v návalu ješitnosti mu ukázal obraz, šeredný, odpudivý, příšerný. Basil byl zdrcen a chtěl, aby se společně pomodlili za odpuštění Dorianových hříchů. Dorian však pocítil náhlý příval nenávisti a Basila v tajném pokojíku zavraždil – probodl ho nožem.

Následující měsíce strávil ve špatném duševním rozpoložení – krása pro něj pozbývala ceny, přitahovala ho ošklivost městských periferií, bilancoval všechno to, co má v životě smysl. V docích jej přepadl James Vane, bratr Sibyly, která kvůli Dorianovi spáchala sebevraždu. Chtěl se mu pomstít a zastřelit ho, ale krásná Dorianova tvář ho zachránila – díky ní dokázal, že zločin, který byl spáchán před 18ti lety, nemohl spáchat on, který vypadá sotva na dvacet.

Od té doby ho však tížilo svědomí, stíny svého činu viděl na každém kroku a James Vane ho kromě toho stále pronásledoval.

Jaký bude jeho život, mají-li na něho ve dne v noci civět z tichých koutů stíny jeho zločinů, pošklebovat se mu z tajných skrýší, šeptat mu do uší, až bude sedět u hostiny, probouzet ho ledovými prsty, až bude ležet a spát.

Jednou na venkovském honu jeho přítel Geoffrey omylem zastřelí člověka – ukáže se, že to byl onen námořník James Vane. Dorian cítí obrovskou úlevu – je zachráněn.

Dorian se postupně mění. Cítí, že by chtěl začít nový život, mravný, chce konat dobré skutky, aby jeho život nebyl tak prázdný a aby jeho duše neumírala. Obraz je však stále stejně odporný, tak Doriana napadne, že by se měl přiznat k vraždě. Je to však velmi těžké rozhodnutí.

Věděl, že se pošpinil, že si mysl přesytil zkažeností a obraznost naplnil hrůzou; že měl na jiné špatný vliv a že mu to působilo strašné potěšení; a že z životů, jež se setkaly s jeho životem, uvrhl do hanby právě ty nejbezúhonnější a nejslibnější. Ale což je to všechno neodčinitelné? Což mu nezbývá žádná naděje? ...

Lépe by pro něho bylo bývalo, kdyby mu byl každý jeho hřích vynesl jistou a okamžitou odplatu. V trestu je očista. Nikoli „odpusť nám naše viny“, ale „stíhej nás za všechno zlé“, tak by měla znít modlitba člověka k nejvýš spravedlivému Bohu.

Obraz, jediný svědek jeho hrůzného činu, vyvolává v Dorianovi náhle nepřekonatelný pocit hnusu. Probodne postavu na plátně, ale v pokoji posléze najdou jen portrét nádherného mladého muže a u něj mrtvolu vyschlého starce s odporným obličejem. Jen podle jeho prstenů poznají, kdo to byl.