Při stavbě čínské zdi

Na historický fakt stavění Velké čínské zdi aplikuje Kafka svůj princip absurdních prvků a důkladných až přepečlivých rozborů a popisů. Absurdita kolem příprav velkolepé stavby snad mimoděk a snad záměrně přibližuje zdá se skutečnou mentalitu kolektivního myšlení, kdy se vše až ad absurdum podřizuje představené idei. Je zde představována obyčejnému myšlení nedostupná síla totalitní moci – jako by autor předjímal budoucí rozpad hodnot a úpadek morálky a všech etických principů v době budoucích totalitních a posttotalitních režimů.

K celkovému dílu se nemohlo přistupovat lehkomyslně. Už padesát let před tím bylo v celé Číně, jež měla být obestavěna zdí, tedy padesát let před vlastním započetím stavby, stavitelské umění prohlášeno za nejvýznamnější, a to zejména řemeslo zednické, a všechno ostatní se uznávalo jen ve vztahu k němu. Vzpomínám si, že už jako děti sotva schopné chůze museli jsme na zahradě našeho učitele stavět jakousi zeď z oblázků. Učitel si pak vykasal kabát a rozběhl se proti této zdi. Jestliže všechno zbořil, vyčítal nám, že naše stavba je chatrná, a to tak dlouho, až jsme s pláčem utekli k rodičům.

...

Tenkrát ale bylo tajnou zásadou mnoha lidí, ba dokonce těch nejlepších: Snaž se pochopit příkazy vedení ze všech svých sil, ale jen po určitou hranici, potom už zanech přemýšlení. Zásada jistě velmi rozumná, kterou později vykládali, a často opakovaně, spíše takto: Nepřestávej přemýšlet proto, že by ti to mohlo uškodit, ani to přece není jisté. Zde nelze mluvit o škodě nebo neškodě. Budeš se mít jako řeka na jaře. Ta stoupá, mohutní, podle svých dlouhých břehů živí zemi stále vydatněji, ale uchovává si svou vlastní podstatu až do moře, a tak se moři spíše vyrovná a to ji vítá. - Do té míry přemýšlej o příkazech vedení. – Později ale řeka vystoupí ze svých břehů, ztratí své rysy i tvar, tok se zpomalí, řeka se pokouší vytvářet ve vnitrozemí malá moře, uškodí polím, ale není s to udržet svoji rozlehlost, znovu se vrací do svých břehů a v období veder, která následují, žalostně vyschne. – Do té míry však o příkazech vedení neuvažuj.

...

Také učitelé státního práva a dějin na vysokých školách předstírají, že se v těchto věcech vyznají a že své vědomosti mohou přenášet na studenty. Čím jsou školy nižší, tím více mizí toto pochybování o vlastním vědění a kolem několika málo pouček, po staletí stejných a vtloukaných do hlavy, se zvedá do výše jako příboj vln polovzdělanosti. Tyto poučky sice neztratily svou věčnou pravdivost, ale v této zamlženosti není vlastně možné je pochopit.

...

Na sloupku na samém konci vesnice sice stojí posvátný drak a na znamení úcty od nepaměti chrlí oheň směrem k Pekingu, přesto je Peking vesničanům cizejší než třeba posmrtný život. Že by skutečně existovala taková velká vesnice, kde stojí dům těsně vedle domu, ba i na všech polích, dál než dohlédneme z našeho kopce. Vždyť mezi těmi domy by museli stát lidé ve dne v noci hlava na hlavě? Snazší než představit si takové město, je věřit, že Peking a císař jsou jedno, jako třeba mrak, který po celé věky putuje klidně pod sluncem.

Jako důsledek takovýchto názorů vzniká svobodný, ničím nespoutaný život. Naprosto není nemravný; s tak ryzí mravností, jaká panuje v mé vlasti, jsem se nikde nesetkal, a to jsem se hodně nacestoval. Tento život, který neposlouchá žádný zákon ze současnosti a je poslušen jenom příkazů a varování, přicházejících k nám ze starých časů, však není o nic horší.

Poseidon

Poseidon seděl u psacího stolu a počítal. Správa veškerých vodstev mu dala nesmírnou práci. Pomocných sil sice mohl mít, kolik chtěl – a také jich měl značně mnoho – protože však svůj úřad bral opravdu vážně, přepočítával všechno znovu sám a tak mu pomocníci byli vlastně pramálo platní. Nedalo se říci, že by ho práce těšila, dělal ji vlastně jen proto, že mu byla uložena, ba dokonce se již několikrát ucházel o nějakou práci příjemnější, jak se vyjadřoval, ale vždycky, když dostal nějakou nabídku, ukázalo se, že mu přece jen nic tak nevyhovuje jako jeho dosavadní úřad. Bylo také velmi těžké najít pro něho něco jiného. Mohlo se mu snad přidělit nějaké určité moře, ovšem ani zde nebyla účetnická práce o nic menší, nýbrž jen podřadnější, a veliký Poseidon mohl přece dostat vždycky jenom vedoucí místo. ...

O podobenstvích (opsána celá povídka)

Mnoho lidí si stěžuje, že slova moudrých jsou vždy jen podobenství, že se jich však nedá použít v každodenním životě a jenom to že je pro nás jisté. Řekne-li mudrc: „Přejdi na druhou stranu!“, pak že tím nemyslí, že máme opravdu na druhou stranu přejít, což bychom vždycky nakonec mohli udělat, kdyby výsledek cesty stál za to, ale že má na mysli jakousi tajemnou druhou stranu, něco, co neznáme, co ani on sám blíže neoznačuje a co nám zde tedy naprosto nemůže pomoci. Všechna takováto podobenství chtějí vlastně říci jen to, že nepochopitelné se nedá pochopit, a to jsme věděli. To však, s čím se denně trápíme, jsou jiné věci.

Na to řekl první: „Proč se tomu bráníte? Budete-li se řídit podle podobenství, stanete se sami podobenstvím a tím se vlastně osvobodíte od té každodenní úmornosti.“

Druhý řekl: „Vsadím se, že i to je podobenství!“

První řekl: „Vyhráls!“

Druhý řekl: „Bohužel však jen v podobenství.“

První řekl: „Ne. Ve skutečnosti. V podobenství jsi prohrál!“

Jak vysvětlíte smysl této povídky, milí čtenáři? J

Meditace

Je to život mezi kulisami. Nejdříve je světlo, to je ráno ve volné přírodě, potom je hned tma a to už je zase večer. Podvod nikterak složitý, ale musíme se k němu připojit, pokud vystupujeme na prknech. Uniknout z toho můžeme – máme-li ovšem vůbec k tomu sílu – jenom proti pozadí. Protrhnout plátěnou stěnu a mezi cáry namalované oblohy prchat nějakým tím haraburdím ven na skutečnou úzkou, temnou a vlhkou ulici, která se sice, poněvadž je blízko divadla, jmenuje vždycky DIVADELNÍ, ale je pravdivá a má všechny hlubiny pravdy.

Dobří jdou stejným krokem. Aniž o nich vědí, tančí ti ostatní kolem nich tance své doby.

Nebe je němé, jen němému se ozývá.

Deníkové poznámky

„Havrane“, řekl jsem, „ty starý havrane neštěstí, co děláš pořád na mé cestě? Kam se jen vrtnu, tam sedíš a ježíš svých několik brků. Dotěrný!“

„Ano,“ řekl, přecházeje se skloněnou hlavou přede mnou jako nějaký učitel při přednášce, „máš pravdu, mně samotnému je to už často nepohodlné.“

Choulostivý úkol jít po špičkách přes nalomený trám sloužící jako most, nemít nic pod nohama, teprve pod nimi se trám, po němž půjdeme, spojí, jít po ničem jako po svém obraze, který spatřujeme pod sebou ve vodě, nohama držet pohromadě svět, toliko ruce křečovitě napínati, abychom tuto námahu vydrželi.

Vyznání, bezpodmínečné vyznání, bráno otevřená, uvnitř domu září svět, jehož matný odlesk ležel dosud venku.

Zachovat si klid, být daleko toho, co chce vášeň; vědět, co je proud, a proto proti proudu plovat; z rozkoše být nesen plovat proti proudu.

On (poznámky z roku 1920)

Mnozí lidé popírají žal poukazem na slunce, on popírá slunce poukazem na žal.

Káča

Jeden filozof chodíval vždycky na procházku tam, kde si hrály děti. Jakmile uviděl chlapce, který honil káču, jak se ho nenápadně pozorovat. Sotva se káča začala točit, už šel za ní a snažil se ji chytit. Že děti křičely a chtěly, aby jim hračku nechal, o to se vůbec nestaral. Chytil-li káču, dokud se ještě otáčela, byl celý šťastný, ale jen na okamžik, hned káču zase zahodil a odešel. Věřil totiž, že poznání jakékoli maličkosti, tedy i otáčející se káči, stačí k poznání obecného. Proto se nezabýval velkými problémy, to se mu zdálo neekonomické. Kdyby se nejmenší maličkost poznala skutečně, poznalo by se všechno. Proto vždycky, když se dítě připravovalo roztočit káču, doufal, že se mu podaří ji poznat. A jak za ní bez dechu běžel, rostla jeho naděje v jistotu, když pak ale držel v ruce hloupý kus dřeva, bylo mu zle, křik dětí, jejž až dosud neslyšel, pronikl náhle k jeho uším a vyhnal ho pryč. Kýval se jako káča pod nedovedným bičem.

Hloupost patří k atributům dokonalosti.