Darda
Nejnovější volné pokračování autobiografických próz Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák. Hrdinka, herečka Helena Součková je čtyřicátnicí se dvěma dětmi, jež se potýká s různými nepřízněmi osudu. Pojítkem celé knihy je její rozchod a rozvod s despotickým manželem, vrcholovým manažerem Jindřichem Dardou. Helena popisuje hrůzné zážitky z jejich společného života, kdy pravidelně křičel, bil a zastrašoval děti a ona nebyla schopna udělat nic na jejich obranu, což si vyčítá. Darda odejde sám, má jinou ženu. Helena, i přes to, jak hrozným byl manželem a otcem, je z rozchodu zdrcena, ačkoliv její okolí vnímá věc veskrze pozitivně. Děti ho nesnáší a jeho novopečenou partnerku jakbysmet.
Kromě toho čelí Helena také problémům v divadle, kdy se jí z duše protiví hra od rakouské autorky, kterou shledává povrchní a stupidní a dopustí se kvůli tomu nehezkého výstupu s režisérkou Ljubicou Kozel.
Asi největší rána přijde náhle – Helena má rakovinu. Během chemoterapií jí kamarádka Jůlie píše příběhy, aby jí to lépe uteklo. Helena popisuje tělesné i duševní stavy a pochody během léčby, reakce okolí a konfrontace s ním, svůj nový vztah k zaměstnání, kde dává výpověď.
Stalo se to předminulou sobotu. Zrovna jsme slavili Kukovy narozeniny, bylo mu jedenáct. Chystala jsem slavnostní večeři, dárky, no prostě všechno, jako vždycky. Jindřich se odpoledne s Kukem trochu učil. Zavřeli se v pokoji, ale stejně bylo slyšet, jak na něj křičí. Vysypal mu tašku na podlahu, hračky smet ze stolu a něco při tom rozbil. Kuk potom toho polámanýho panáčka musel jít hodit do koše. Ještě byl celej zarudlej, oči měl napuchlý a vyplašený. Ale neřek ani slovo, radši se na mě vůbec nepodíval. Asi ho taky bil. Dělá to hlavně tehdy, když u toho nejsem.
Tak teda vraceli jsme se. Já měla radost, že to vůbec vyšlo. Neměla jsem tři dny představení a Jindřich taky nikam nemusel. Děti se vzadu na sedadle smály. Nic zvláštního, prostě se jen něčemu smály. Jindřich je okřiknul. Říkala jsem vám, že neměl moc rád hlasitej smích. Pak ho Kuk poprosil, jestli by nemoh zastavit, že si sundá svetr. On nezastavil, ale řek mu, ať si odepne pásy, že zpomalí. Ať si ten svetr sundá za jízdy. Tak to Kuk udělal. Při tom se s Bertou pořád bavili a zas se trochu smáli. V tom Jindřich zařval: „Tak vy mě nebudete poslouchat? Něco jsem vám snad řek!“ A dupnul na brzdu. Schválně. Vší silou. Kuk, jak byl odepnutej, letěl dopředu a plnou silou tváří do sedadla... Promiňte, mě to hned přejde... Strašně se praštil. Hrozně si ublížil. A ani nepípnul. Jenom ty vyděšený voči. Oba dva, Berta taky. To bylo moc i na ni. Jen já jsem vykřikla. Ale jen něco jako: „Jindro! Proboha!“
Průběh toho všeho je pokaždý jinej, ale vždycky to začíná v podvečer. S večerem se nevolnost stupňuje a vrcholí v noci. Nedá se spát, nemá smysl ležet, nejde nic dělat. Přečkávám ty hodiny v poloze podivnýho skrčence, na gauči v kuchyni. Jen tak sedím, sama uprostřed noci, s kolenama pod bradou a čekám, až to pomine. Aspoň to nejhorší. Někdy nechám tiše běžet televizi. Jedno co, protože na ni stejně nekoukám, a i kdybych chtěla, nedokážu to pořádně vnímat. Stačí mi, když ne moc vlezle přede. Děti tou dobou už spí. Mluvit s nikým nemůžu, i kdybych mohla. Je pár duší, kterejm by nevadilo, že je tak pozdě. Libovolně pozdě. Šlo by zavolat, ale já si povídat nedokážu. Veškerej zbytek energie spotřebovávám na prostý přežívání.
Je to tak. Člověk mívá pocit, že snad na něco přišel. Jen tak to proletí kolem a hned má dojem, že pochopil. Že by se to mělo tesat. Jenomže ve skutečnosti, pokud se mu ten neurčitý záblesk vůbec podaří zachytit a zformulovat v jasnou myšlenku, většinou zjistí, že to byla zase jen další banalita. Na druhou stranu zásadní věci bývají svým způsobem banální. Můžou tak vypadat.
První zpráva, která mi doma u počítače padla do oka, byl truchlivý případ jedné Belgičanky. Šestatřicetiletá J. B. běžela spolu s ostatními proti rakovině. Doběhla do cíle a vzápětí na ni zemřela. Neměla tušení, že ji má, protože ji před rokem porazila. Debilita nezná hranic. Nemyslím samozřejmě tu ubohou ženskou. Kde se proboha pořád bere ta militérně sportovní terminologie? V jednom kuse samej boj, porážky, vítězství...
‚Rakovina prostaty se zúčastnila běhu proti šestapadesátiletému Otakarovi K. Výsledky přineseme za rok, možná i dříve. Infarkt myokardu položil na lopatky teprve čtyřicetiletého Romana N. Ale pozor, přátelé, Roman sebou ještě překvapivě mrská a... Neuvěřitelné! Je to prostě neuvěřitelné! Roman N. pomaličku vstává! Zůstaňte u svých přijímačů, zdá se, že to bude mimořádně zajímavý zápas. Roztroušená skleróza vyhrává dva jedna na sety nad Stanislavou Z. Ale ještě není zdaleka rozhodnuto. Paní Stanislava, známá svým dělovým servisem, má právě podání.‘
Dopouštět se něčeho může člověk bezpochyby i pouhou pasivitou. Třeba nedostatečnou schopností obrany. Zdá se mi dost pravděpodobný, že právě taková bude podstata většiny našich hříchů.
Když všichni uvažují stejně, nikdo nemyslí.