Viola Fischerová
Nakladatelství MEANDER, 2011. Ilustrace: Monika Novotná. Písmo větší, určeno mladšímu školnímu věku.
Prostředím knihy je činžovní dům, v němž má každý obyvatel nějaké své trápení a smutek a nadto se všichni bojí nevrlého pana domácího, který zakazuje v domě zvířata. V domě bydlí i Johančina babička, která jednoho dne na Vánoce najde v parku fenečku. Babičce je jí líto a tak si ji vezme domů i přes vyhlášku pana domácího. Pojmenuje ji Bělinka a pěkně se o ni stará. Bělinka ovšem přes noc porodí čtyři štěňátka. Co teď s nimi? Babička i Johanka je tajně nosí venčit v nákupní tašce. Postupně se o nich dovídají obyvatelé domu, kterým štěňátka přinášejí spoustu radosti a mnozí by si jedno z nich rádi nechali doma. I pan Kratochvíl by pejska bral. „Jenomže, paní Johano, co by tomu řekl pan domácí?“
Panu domácímu je ale po nějaké době divné, že paní Johana chodí s vietnamskou taškou tak často nakupovat. Kolik toho k čertu může sníst jedna ženská, uvažoval že musí chodit tolikrát za den nakupovat? Že by měla v bytě bez povolení podnájemníka, kterého musí krmit? Ale tolik toho přece nemůže jedna osoba sníst, když už nejsou Vánoce.
Tajemství se daří udržet až do chvíle, kdy jde pejsky venčit malá Johanka a nedopatřením jí vypadnou z tašky před zraky pana domácího. Johanka se sice vymluvila, že jsou pejsci její, přesto se ale rozhodla, že se celá věc musí jednou provždy vyřešit. Přesvědčí babičku a další nájemníky, aby sepsali panu domácímu žádost, že chtějí chovat v domě zvířátka, protože Je nám ve vašem domě čím dál víc smutno. Pan domácí na petici nijak nereagoval, ale když si jednou v noci zapomněl vypnout plynový vařič a Bělinka jej zachránila tím, že začala zuřivě škrabat na jeho dveře, vrátil se z nemocnice jako vyměněný. Sám projevil o jednoho z pejsků zájem a svým nájemníkům už zvířata nezakazoval.
prodavačka v blízkém obchodu Zverexu se nestačila divit, co všechno prodala za jediný den: čtyři trpasličí králíky, osm morčat, šest andulek, pět křečků a dvě bílé myšky. Jen pan Sušil, který jezdil na koních, ale nyní měl zraněnou nohu, žádné zvíře neměl, neboť si myslel, že jeho už nic potěšit nemůže. V neděli se u babičky objevila Johanka s černou vlčáčicí, které chyběla levá přední noha. „Pojď,“ řekla babičce, „to je ten pes, kterého klidně může mít pan Sušil.“