Jedna ze vzpomínkových knih Jana Wericha, kde píše o různých etapách svého života, o příbuzných a nejvýraznějších vzpomínkách, souvisejících většinou s jeho životem v Praze a blízkým vztahem k tomuto městu. Líčí podrobně svá studijní léta a další části svého života.
Titul knihy je vypůjčen z uvodní povídky o moudrém rabínovi, který na smrtelném loži sdělil svým potomkům největší moudro, které za svůj život získal: „Všechno je jinak.“ Je tím myšlen hlavní obsah knihy, srovnávání vzpomínek na minulá léta a mládí se současností v odstupu let.
Werich popisuje své osobní vzpomínky na některá místa v Praze, na Matějskou pouť, píše o Letenské pláni (Odehrávaly se tu různé atrakce, jako třeba obrovské italské ohňostroje. Za vstupné, ovšem. Na jednom takovém ohňostroji jsem si namluvil dívku, tenkrát jí bylo osmnáct a mně bylo devatenáct, bylo to v roce 1924. Pak jsem si ji vzal. Vydrželo to dodnes. ... Míval jsem na letenskou pláň kousek. Bydlili jsme nedaleko v Kostelní ulici. Ve Vinařské jsem chodil do školy. Za války nás přestěhovali do dívčí školy a k nám dali honvédy. Od té doby mluvím brilantně maďarsky. Ovšem nerozumím si.)
Píše o svých babičkách, zvláště o té jménem Regina, jež byla romantického ducha a psala poezii. Popisuje, jak jako malý chlapec vnímal první světovou válku, kdy si pamatuje hlavně to, že musel jíst, co mu nechutnalo.
Vyučovat, učit, to je dost těžká práce. Ovšem pasivní tvar tohoto slovesa, učit se, není o nic lehčí. Hlavně když jest nutno učit se, učit se, učit se, abychom se odnaučili, co nás učili, když ještě učili, co se neučí.
Vůbec strach je velkým činitelem v dějinách, mnohem větším než jakékoli politické uvědomění.
Zajímavé je Werichovo pojednání o kavárnách:
...kavárny v té době byly vlastně kluby. V každé kavárně se shromažďoval určitý druh lidí. Kousek dál od Slavie byla Národní kavárna, kam chodíval Nezval, Seifert, Teige, zase my a celý Devětsil.
Zvláště si Werich cenil Vítězslava Nezvala, kterému zde také věnoval kapitolku.
O cenzuře:
A seděl a sledoval. Přišlo to nebezpečné místo, my to řekli – a byl výbuch. O přestávce přiletěl s úřední čepicí na hlavě do šatny, Voskovec byl koncesionář, i spustil přímo na něj.
„Sundejte napřed tu čepici“, povídám mu, „jsou tady dámy, musíte se chovat slušně.“ Tím jsem málem urazil úřední osobu. Úřední osoba je snadno urazitelná. Čím hloupější a nevychovanější. tím urazitelnější, všimli jste si?
O dopravních strážnících
Zajímavé je, jak všichni generálové a diktátoři si potrpí na veliké plochy, aby si mohli shromáždit a rozestavit vojáky a koukat na ně. Pak, když je přehlédli, vytáhnout někam a vrátit se skrz triumfální oblouk a zase si je rozestavit a koukat na ně. Jak se začnou v hlavních městech zřizovat obrovitánská prostranství, vždycky si má občan v civilu dávat pozor na sebe a na rodinu.
O královském umírání
Napadá mě car Ivan Hrozný. Zabil vlastního syna a malíř Repin to věrně realisticky zpodobnil. Viděl jsem originál. Krev na koberci je tak krvavá, že zmátla i mouchy v galerii, které na ni sedaly.
O mládí
Není výsadou ani stáří, ani mládí být chytrý či hloupý. Ti, co byli hloupí mladí, jsou obyčejně na stará kolena daleko hloupější. Ti, co byli v mládí chytří, na stará kolena bývají chytřejší o zkušenosti, o které zbohatli. ...
Je třeba, aby byl člověk počestný především sám k sobě. A ab měl sebe rád. Kdo nemá sám sebe rád a není k sobě počestný, nemůže mít rád nikoho druhého a nemůže být počestný k nikomu jinému. Být počestný a objektivní, to je práce na celý den a na každý den. ...
Mladí lidé – víc než ti staří – mají nejen právo, ale i povinnost v měnícím se světě se orientovat a hledat si cestu. Nechodit husím pochodem. Skrz žádný les nevede jen jediná pěšina.
O přírodě
Když je moc zajíců, Příroda zařídí tularémii. Zajíc by si sám zkázu nepřipravil, na to je moc hloupý a bez fantazie. Ale člověk, to je jiná. Na toho je spoleh a Příroda ví, co dělá. Jestliže jsem se domníval, že k vyhubení člověka bude třeba nějaké nemoci, myslil jsem po staru. Nikoli vřídky na těle, ale vřed na duši! To mě napadlo. Až teprve když se podívám kolem sebe, když vidím, co vidím, a nikoli to, co by bylo rádo viděno, abych viděl, tak vidím, že člověk láme rekordy v ničení sama sebe.
O jídle
Koření, pokud se týče fyziologické chuti, i koření, pokud se týká řeči, to všechno ustupuje hromadné výrobě potravin a hromadné výrobě slov. To neplatí jen o anglosaských zemích, to platí o celém světě, neboť televize a rozhlas, které hovoří jazykem uznávaným jako průřez správnosti, ovlivňují celé generace a pod vlivem tohoto jazyka mizí barvy nářečí a mnohostrannost řeči. Čím dál víc se ztrácí individuální chuť, ať jde o jídlo, slova či poezii.
...
Lidé s fantazií nejsou nebezpeční. Nebezpeční jsou jenom ti, kterým fantazie chybí, takoví, co jdou jako kůň s klapkami na očích, kteří si neumějí představit, že může být ještě něco jiného, než oni si myslí, že by mělo být.
Kniha obsahuje ještě mnoho různých pojednání, např. O židlích, O rybaření, O emigraci, O televizi, O inzerátech apod.