Mrazivá povídka, jež líčí napjatý a nevyjasněný vztah muže se svým starým otcem, jež odhaluje zrůdnost zdánlivě harmonické skutečnosti. Muž má přítele, který emigroval do Ruska a udržuje s ním nepravidelnou korespondenci. S ohledy na to, aby nezranil jeho city, se rozhoduje, zda mu má napsat, že je zasnouben, jelikož mu to neřekl v minulém dopise a obává se, jestli to už teď není nevhodné. Jde se poradit s otcem, jemuž v podstatě po smrti matky postupně přebral pravomoci v jejich rodinném podniku. Otec vypadá zchátrale, ale v několika chvílích nejen že ukáže, kolik fyzických a duševních sil mu ještě zbývá, ale odhalí i svou skrývanou nenávist vůči synovi.
Nejprve dělá, jako by nevěděl vůbec o existenci dlouhodobého přítele svého syna, dokonce mu vymlouvá, že by nějakého kdy měl. Záhy se ukáže, proč.
Vyjde najevo, že se proti němu s oním domnělým přítelem spolčil a sám si s ním vyměňuje dopisy. V závěru povídky odsuzuje starý muž svého syna k smrti utopením. Z ne příliš jasné pohnutky mladý muž skutečně jde a skočí z mostu do řeky.
Tento závěr však může a zároveň nemusí být pointou. Podle mého názoru je pointa něco, co Kafkovy povídky mohou postrádat, ba co se v nich dokonce vyskytuje jen zřídka.
„Jsem dobře přikrytý?“ zeptal se otec znovu a zdálo se, že dává obzvlášť pozor na odpověď.
„Buď klidný, jsi dobře přikrytý.“
„Ne!“ vykřikl otec, až se odpověď srazila s otázkou, odhodil přikrývku s takovou silou, že se na okamžik v letu celá rozprostřela, a vztyčil se na posteli. Jen jednou rukou se zlehka přidržoval stropu. „Chtěls mě přikrýt a zahrabat, to vím, ty kvítko, ale já ještě nejsem zahrabaný. A jsou-li tohle mé poslední síly, stačí na tebe, až příliš na tebe stačí. Abych neznal tvého přítele. To by byl syn, jakého bych si přál. Proto jsi ho tedy celá ta léta klamal. Proč jinak? Myslíš, že jsem se pro něho něco nenaplakal? Proto se přece zamykáš ve své kanceláři, nikdo nesmí vyrušovat, šéf má práci – jen abys mohl psát své prolhané dopisy do Ruska. Ale otce naštěstí nikdo nemusí učit, jak prohlédnout syna. Když sis teď myslel, žes ho zkrotil, natolik zkrotil, že si na něj můžeš zadkem sednout a on se nepohne, tu se můj pan syn rozhodne, že se ožení.“
Tato Kafkova povídka, podobně jako ostatní, je jakousi literární impresionistickou miniaturou. Děj je jakoby potlačen, v prvním plánu vystupuje především nálada a atmosféra, pocity jednotlivce i napjatost mezilidských vztahů.