Dům, ve kterém...

Mariam Petrosjanová

Podtitul Smečka ze čtvrtého pokoje. Autorka ve svém románu líčí neotřelým způsobem život v Domě, jenž je internátní školou pro fyzicky postižené děti a dospívající, které opustili jejich rodiče. Chovanci domu tvoří několik uzavřených komunit, jejichž život i vzájemná interakce jsou protkány složitou spletí místních "tradic", přezdívek, zvyků, mýtů a rituálů, které jim společně pomáhají z šedivého života vytvořit život plný záhadných událostí, podivného dění a složitých mezipokojových i mezilidských vztahů. Čtenář je vtažen do tohoto dění s takovou přesvědčivostí, že si udržuje odstup od fantazie místních dětí jen stěží, mnohdy vlastně ani nelze rozeznat, nakolik jde o svým způsobem "hru" a nakolik o skutečnost. Rozdíly mezi touto polaritou jsou setřeny zvláště v závěru knihy, kdy jsme v rámci soupeření o "vůdce smečky" svědky rituálu končícího skutečnou vraždou.

Příběh Domu nahlížíme střídavě ze dvou perspektiv. Přítomností nás provází postava vozíčkáře Kuřáka, dospívajícího chlapce, jenž je zatím v Domě nedlouho, a seznamuje se tak s jeho chodem a záhadami společně s námi, avšak z pohledu člověka již s názory a vnímáním takřka dospělého. Tato linie je prokládána příběhem odehrávajícím se v minulosti a vyprávěným Koníkem, bezrukým devítiletým chlapcem, který se podobným způsobem snaží zapadnout do kolektivu a vyrovnat se s místními pravidly a ne právě jednoduchými vztahy a iniciačními rituály.

Kniha spadá do kategorie young adult literatury a pomocí autorčiny barvité schopnosti popisu ukazuje spleť složitých a často krutých mezilidských vztahů mezi dětmi a dospívajícími, kteří svůj fádní život dokáží zpestřovat právě díky bezmezné představivosti. Motiv tělesných postižení je zde sice citelný, avšak nespadá do klišé tím, že by byl naschvál akcentován, aby budil lítost nebo soucit. Postavy příběhu si tak navzdory chybějícím či nefunkčním končetinám udržují svou identitu a důstojnost.

Kuřák žije nejprve ve skupině Bažantů, kteří se vyznačují přísnou životosprávou, fádním, šedivým oblečením, absencí smyslu pro humor a jinými nudnými vlastnostmi. Kuřák se zde necítí ve své kůži. Jeden z jeho konfliktů s vůdci této skupiny je kvůli nápadným červeným teniskám:

Dozvěděl jsem se, že každý člověk, který se k sobě snaží přitáhnout pozornost, je člověk samolibý a špatný, schopný čehokoli; myslí si o sobě bůhvíco, i když ve skutečnosti je pouhopouhá nula. Vrána s pavími pery. Nebo něco takového. Sup přednesl bajku o vráně.

Popis Ghúla - pro mne fascinující obraznost:

Bílá ofina mu lezla do očí, a tak si ji musel neustále upravovat nasliněnou špičkou prstu. Prst sice držel bezbarvé vlasy na čele, ale jakmile ho dal pryč, neposlušný pramen hned zase sklouzl zpátky do očí. Kdo se chtěl na Ghúla dívat dlouho, musel mít nervy z oceli. Proto jsem se na něj nedíval. Z mých nervů už beztak zbývaly jenom cáry, tak nač je zbytečně trýznit. [...] Všechna slova která z Ghúla vypadávala, byla stejně bezbarvá a přeschlá jako on sám, jako jeho prst i nehet na tomhle prstu.

[...]

Připomněli můj zvyk ohýbat stránky knih (knihy přitom nečtu jenom já), že jsem neodevzdal své kapesníky do společného fondu (třebaže nos neroste jenom mně), že jsem ve vaně déle, než je dovoleno (dvacet osm minut místo dvaceti), že za jízdy drcám koly (A kola je třeba šetřit!), a nakonec se dostali k tomu hlavnímu - a to, že kouřím. Samozřejmě, pokud lze za kuřáka označit člověka, který si zapálí jednou za tři dny.

[...]

Upravení hoši v čistých košilích, seriózní a pozitivní. Pod jejich tvářemi se ukrývaly stařecké, jedem rozleptané obličeje.

[...]

Všichni přítomní upřeli zrak na moje nešťastné tenisky. Odsuzovali je mlčky a důstojně; dávali najevo opovržení mou infantilností a absencí vkusu. Ale čím déle na ně hleděli, tím byly tenisky zářivější. Ke konci už v učebně zešedlo všechno - kromě nich.

[...]

Udělal jsem něco, co překračovalo všechny meze. Zachoval jsem se jako normální člověk. Přestal jsem se přizpůsobovat ostatním. A ať už to dopadne jakkoli, věděl jsem, že toho nikdy nebudu litovat.

Zvedl jsem hlavu a podíval se na tabuli: "Projednávání obuvi. Bod první: arogance. Bod druhý: přitahování pozornosti k všeobecnému nedostatku. Bod třetí: přezíravý vztah ke kolektivu. Bod čtvrtý: kouření."

Kuřák u ředitele:

Právě se dostal k absolventům. K těm, kteří "mnohého dosáhli". Byli to lidé na zasklených fotografiích po obou stranách hasicího přístroje. Nezajímaví ublížení jedinci s vyznamenáními a nějakými diplomy, které unyle ukazovali objektivu. Upřímně řečeno, i fotografie hřbitovů by snad skýtaly veselejší pohled. Vzhledem ke zvláštnostem této školy by možná stálo za to pověsit vedle ostatních alespoň jednu takovou.

[...]

Žralok (ředitel) seděl pod hasicím přístrojem a přehraboval se v papírech. Byl seschlý, skvrnitý a huňatý jako pařez obrostlý lišejníkem. Jeho obočí bylo rovněž skvrnité, šedivé a huňaté a jako špinavé rampouchy mu viselo do očí. Měl před sebou desky. Mezi papíry jsem zahlédl svou fotografii a uvědomil si, že v těch deskách jsem já. Mé známky, hodnocení, fotografie z různých let - zkrátka celá část člověka, kterou lze převést na papír. Zčásti jsem ležel uvězněn v lepenkových deskách a zčásti jsem seděl naproti němu. A pokud existoval nějaký rozdíl mezi mým plochým, ležícím já a tím trojrozměrným, sedícím, pak tenhle rozdíl spočíval v červených teniskách. Už to nebyla obuv. Byl jsem to já sám. Má odvaha a mé šílenství, jež během tří dnů poněkud zmatnělo, ale i nadále zůstávalo zářivé a krásné jako oheň.

Život Bažanta nepodněcoval k poznávání čehokoli nového. Vlastně nepodněcoval téměř k ničemu. V první skupině bylo všechno naplánované na minuty.

V jídelně se mělo myslet na jídlo, v učebně na vyučování, na zdravotní prohlídce na zdraví. Kolektivním strachem bylo nachlazení. Kolektivním snem skopový karbanátek k snídani. U všech všechno stejné, nic navíc. Každičký pohyb zautomatizovaný.

O překonání strachu, emoce, nenávist:

Mrchožroutův škleb, plný špičatých zubů, zvadl do podoby křivého Džinova úsměšku. Když jsem ho uviděl, všechno se ve mně obrátilo naruby. Sklonil jsem se ke svému karbanátku a div že se samou nenávistí nepozvracel. To, co jsem si představoval, byla jen děsivá pohádka - skutečné hyeny seděly kolem mě. Hledaly kapičky potu na mé tváři a olizovaly se. A najednou jsem pochopil, že jsem připrav se třeba hned teď stát Ptákem. Obléct si smuteční šaty, naučit se vyšívat a vykopat stovku lebek, schovaných v květináčích. Prostě cokoli, jen abych už dál nemusel být v první skupině. Nejvíc ze všeho mě trápilo, že i tyhle mé citové prožitky musejí navenek působit jako záchvat zbabělosti. "A dost", řekl jsem si, "už žádné další hry nehraju. Zbývá jenom vydržet do zítřka. Nějakých třináct hodin." (str. 24)

Svého času jsem se Slepcem ležel v lazaretu v jednom pokoji. Za celé tři dny nepronesl jediné slovo. Dokonce se téměř ani nepohnul, a tak jsem ho začal postupně vnímat jako součást vybavení. Byl drobný a neduživý, do jeho džínů by se vešel třináctiletý kluk a obě zápěstí měl silná jako jedno moje. Vedle něho jsem si připadal jako statný chlapík.

[...]

Asi už bylo načase odjet. Ale nechtělo se mi. Bylo příjemné sedět u Kafaře a zcela otevřeně, neskrývaně kouřit... a pít kávu, nápoj, který první skupina považovala za něco na způsob slabší odrůdy arzenu.

Příběh Koníka, odehrávající se dříve - jeho příchod do Domu a seznámení se Slepcem (mnohem mladším, než ho znal Kuřák):

Dva chlapci leželi na balkoně na nafukovací matraci, hlavy vedle sebe. Chlapec se slamákem a prázdnými rukávy košile, zastrčenými pod břicho, monotónně mumlal, aniž by odtrhl zrak od květované matrace: "Jsou bílá a hýbou se, na krajích jsou jakoby potrhaná nebo trochu okousaná. A vespod jsou narůžovělá. Růžová, to je barva na způsob červené, akorát světlejší. A hýbou se hrozně pomalu, musíš se koukat dlouho, až pak si toho všimneš." [...] "Pod nimi je všechno světle modré a nad nimi taky. A samotná oblaka jsou bílá jako beránci. Škoda, že tu krásu nevidíš..."

[...]

"Slyšíš?" zeptal se Slepec, sedící na podlaze u dveří. "Slyšíš, kolik nadělají rámusu?"

Slepec držel jeho kraťasy. Chlapec k němu přiběhl a zastrčil jednu nohu po druhé do nohavic. Slepec zapnul zip.

"Ty je nemáš rád?" zeptal se chlapec, zatímco sledoval, jak mu zavazuje tenisky.

"A proč?" Slepec shodil jeho nohu z kolena a postavil místo ní druhou. "Proč bych je měl mít rád?"

[...]

"Tak takoví tedy jsou," pomyslel si hořce. "Poslepovaní ze střípků. A já jsem jeden z nich. Úplně stejný. Anebo takový budu. Je to jako zoo. A tenhle dvůr je jako výběr s pletivem ze všech stran."

Byl tam jeden mladík na vozíčku, měl ztrhané rysy, kůži bledou jako mramorová socha, vlasy sněhobílé, a pak tam byl další, téměř fialový, opuchlý jako utopenec, a stejně děsivý. Také on nemohl chodit - obklopovaly ho dívky, které tlačily jeho vozík. Každá měla nějakou vadu, i ony byly poslepované. Díval se na ně a chtělo se mu plakat.

[...]

Obyvatelé šesté ho obstoupili s očima upřenýma na plandající rukávy kabátku. Koník pochopil, že už všechno vědí. Koukali zvláštně. Lhostejně a výsměšně, jako by jim jeho trauma připadalo zábavné.

"Jsi nováček," oznámil jeden z nich - byl vychrtlý a měl vypoulené modré oči. "Teď tě zbijeme. A ty budeš fňukat a volat maminku. Tak je to vždycky."

Začal ustupovat.

Rozesmáli se. Koník se přitiskl zády ke zdi. Blížili se k němu, usmívali se a mrkali na sebe. I oni byli poslepovaní.

Kuřák se tedy přestěhoval od upjatých Bažantů do skupiny ze čtvrtého pokoje, mnohem liberálnější. Nestačil se divit:

Magneťák a tři nástěnné lampy z dvanácti se nikdy nevypínají a v libovolnou noční dobu někdo kouří, čte si, pije kávu nebo čaj, sprchuje se, hledá si čisté spodky, poslouchá hudbu, anebo se jenom tak potlouká po pokoji. Po bažantí večerce přesně v devět není jednoduché se takovému režimu přizpůsobit, ale já se o to hrozně moc snažím. Život ve čtvrté skupině totiž za všechno to utrpení stojí. Každý si tu dělá, co chce a kdy chce, a věnuje tomu přesně tolik času, kolik považuje za vhodné.

Larry chrochtl. Byl to velice významný zvuk. Demonstrativní. Lord, který na všechny zvuky reagoval podrážděně, ho požádal, aby se choval tišeji.

"Tišeji?" Larry vypadal, že nevěří vlastním uším. "Ještě tišeji? Tišeji než my se už chovají leda nebožtíci! My jsme tu ti největší tichošlápci, nejklidnější dětičky! Za chvilku všichni obrosteme mechem, až tak moc jsme tiší..."

"Uklidni se." Lord svraštil čelo. "Měl jsem na mysli konkrétně tebe. Konkrétně tebe v daném okamžiku."

"Aha, no jasně!" Larry nadskočil. "My přece žijeme okamžikem, jak jinak! Akorát daný okamžik, nic víc, nic míň. A cokoli kromě danýho okamžiku nestojí za řeč. Ani hodinky nesmíme nosit, protože co kdybychom náhodou pomysleli pár minut dopředu?!"

Z nápisů na WC:

Mudrc poznal svět, aniž vyšel ze dveří. Aniž vyhlédl z okna.

"Fajn," řekl. "Zapomeňme na toho, co žije v zrcadle."

"Podle tebe to nejsem já?"

"Jsi. Ale ne úplně. Jsi to ty, pokroucený vlastním vnímáním. V zrcadlech všichni vypadáme hůř než ve skutečnosti, toho sis nikdy nevšimnul?"

"Ne. To by mě nikdy ani nenapadlo."

Najednou mi došlo, jaké tady meleme nesmysly. "Dost už těch blbostí, Sfingo. Tohle není legrace."

Sfinga se rozesmál.

"Ale je," řekl. "Vážně je to legrace. Jakmile něčemu začínáš rozumět, je tvoje první reakce ze sebe tohle porozumění zas rychle vytřepat."

[...]

"Radši by ses měl zrcadlům prozatím vyhýbat, Kuřáku. Přinejmenším do doby, než se přestaneš litovat. Mohl by sis o tom promluvit s Lordem. Ten se do zrcadla nekouká nikdy, vůbec."

Smečka zůstávala smečkou, dokud o sobě dávala vědět. Činila tak prostřednictvím rozbitých oken, nápisů na zdech, myší v zásuvkách učitelských stolů a kouření na záchodech. Díky své mizerné pověsti byli šťastní a zároveň se vymezovali vůči svým úhlavním nepřátelům - vozíčkářům. Neoblíbenější zábavou smečky však byli nováčci. Venkem páchnoucí mamánci, ubrečenci a kňouralové, nezasluhující si přezdívky. Na úkor nováčků se dalo bavit nespočtem různých způsobů. Šlo je děsit pavouky a housenkami. Šlo je dusit polštáři a zamykat je do skříní. Vyskakovat na ně zpoza rohů a řvát jim do uší. Přisypávat jim do jídla pepř nebo sodu. Přilepovat jejich šaty k židlím anebo z nich uřezávat knoflíky. Nebo je taky šlo jednoduše mlátit.

Neméně dobrá zábava to mohla být i s nevidomými, kteří se nováčků zastávali. Provazy natažené přes cestu, přestavěné skříňky a postele, nápisy na oblečení. Dveře zatarasené židlemi; připínáčky rozsypané pod nohama a důkladně schované tenisky; mizející předměty, nahrazované nějakými úplně jinými. Kdo o takových věcech dovede přemýšlet, dokáže toho navymýšlet spoustu. A smečka to dovedla.

[...]

Seděli opřeni zády jeden o druhého a mlčeli. U stropu se rozsvítila lampička. Jedna, pak další. Koníka pálilo ucho.

"Mohl bys mi prosím sáhnout na ucho?" požádal. "Pálí."

Slepec mu nejprve nahmatal ramena, pak krk, a nakonec přitiskl dlaň na jeho ucho. Dlaň byla chladivá, uchu se rázem ulevilo.